Co mi ještě chybí?

Východní náboženství vybízejí k transformaci vědomí skrze zbavení se ega. Je to totéž, jako když křesťanství bojuje proti ďáblu. Ve výsledku nejde oddělit bariéru mezi člověkem a Bohem ani zbavováním se, ani bojováním. Přesnější pojmenování je odkrývání kořenů zla, a porozumění iluzi, která spoutala lidského ducha. Vytěsnění nepřirozeného stavu objevením vlastní autentické podstaty. Návrat k sobě samému a scelení neintegrovaných částí do Jednoty. Zjemnění vnímání, prohloubení cítění, otevření srdce, odevzdání se Duchu Božímu.
Duch světa je veden egem – mužským ovládajícím principem, jehož dominance neumožňuje ženství svobodu ducha. Nevyváženost způsobuje potlačení přirozeného spojení člověka s ženstvím, Láskou, duší, Bohem. Ďábelský projev dominance ega vyžadujícího dokonalost, trestajícího chyby, uzavírá srdce, způsobuje ztuhlost, sevření v sebeobraně, způsobuje oddělenost, necelistvost, trápení.
Když dominantní alfa samec křičí na svou ženu a vyžaduje dokonalost, kterou mu nemůže dát, její ženství se přirozeně uzavře. Deformuje se její vnímání. Vzniká zákonitá bariéra oddělujíci duši od těla, muže od ženy, city od hloubky, vitalitu od těla. Dominancí ďábelského ega vznikl svět mrtvých – Hádova říše – nápodoba skutečnosti. V něm žijeme, bránící se vlnám požadavků a trápení, odpojeni od života věčného, neschopni hloubky ani jemného rozlišení. Kvůli stejné zákonitosti existuje v Božím chrámu oddělující opona – bariéra mezi nedokonalým člověkem a Bohem.

Je třeba zbavit se ega?

V jistém smyslu se to tak dá říct, avšak nejde o zbavení, ale pochopení, které zbavuje ego nadvlády. Vzhledem k tomu, že ego je stínová identita, čili iluzorní identita, zbavujeme se ega porozuměním iluzi. S vtělením duše do této (stínové) reality jsme jakožto duše souhlasili, že se omezeným egem necháme spoutat. Božství duše se tím nechalo omezit. Ego je zábrana, zdroj konfliktu, utrpení, soupeření, sobectví, oddělenosti, pýchy, živočišnosti, či chtíče…Vládne v povrchní vrstvě materiální formy. Představuje živoucí entitu s vlastní vůlí, která pokouší, provokuje, vysává duševní energii, lže a mstí se. Souhrnně se označuje jako ďábel a mocně žije v každém, kdo tuto energii podporuje. Je sdílený duchem tohoto systému tak, že jeho negativismus, strach, pýcha, či sobectví se projektují v podvědomí každého z nás a projevuje se v myšlenkách, které považujeme automaticky za naše, dokud se nerozhodneme nezaměřovat již pozornost na temnotu a vědomě si volit jen láskyplné myšlení.

Je třeba zbavit se ega?

V jistém smyslu se to tak dá říct, avšak nejde o zbavení, ale pochopení, které zbavuje ego nadvlády. Vzhledem k tomu, že ego je stínová identita, čili iluzorní identita, zbavujeme se ega porozuměním iluzi. S vtělením duše do této (stínové) reality jsme jakožto duše souhlasili, že se omezeným egem necháme spoutat. Božství duše se tím nechalo omezit. Ego je zábrana, zdroj konfliktu, utrpení, soupeření, sobectví, oddělenosti, pýchy, živočišnosti, či chtíče…Vládne v povrchní vrstvě materiální formy. Představuje živoucí entitu s vlastní vůlí, která pokouší, provokuje, vysává duševní energii, lže a mstí se. Souhrnně se označuje jako ďábel a mocně žije v každém, kdo tuto energii podporuje. Je sdílený duchem tohoto systému tak, že jeho negativismus, strach, pýcha, či sobectví se projektují v podvědomí každého z nás a projevuje se v myšlenkách, které považujeme automaticky za naše, dokud se nerozhodneme nezaměřovat již pozornost na temnotu a vědomě si volit jen láskyplné myšlení.

Duchovní transformace začíná oddělováním sebe samého od tělesného myšlení nasáklého duchem světa. Automatické projekce podvědomí začneme vnímat jako negativní film, který běží na pozadí našeho vnímání, avšak nesouvisí s naší pravou identitou. Je to hlas stínové – ďábelské identity, propojující svět chaosu. Zatím co naše pravá identita se dá procítit v prostoru za myšlením, uvnitř duše, když pozoruješ svůj dech a mysl si dovoluješ ignorovat.

Práce na sobě?

Avšak volbou pozitivity duchovní cesta nekončí. Život stále přináší negativitu, ačkoliv jsme ho podstatně vylepšili upřením pozornosti na pozitivní aspekty. Kromě toho, že život nám přináší pozitivnější odezvy, neboť nám zrcadlí, kým jsme se na duchovní cestě stali, stále nám odráží také stínové aspekty našeho podvědomí, o kterých nemáme tušení, že v nás ilegálně žijí svým životem. Proto v určité fázi cesty žák zjistí, že „práce na sobě“ již nestačí. Či dokonce, že tento koncept mysli je překážkou dalšího vývoje.
Abychom na duchovní cestě pokročili, musíme nechat samotnou školu života, aby nám odzrcadlila to, co sami nevidíme. Jednoduše pěstujeme bytí, ticho, koncentraci ducha, a tím jednak oslabujeme hlučné ego, domáhající se energie, ale také v nastalé nereaktivitě máme prostor, aby nás vedl duch v podobě intuice, porozumění, vhledů, mimosmyslového vnímání, apod. Potřebujeme koncentraci ducha a pozornost upřenou do vlastního středu, neboť kde je naše pozornost, tam je také naše energie. Nereaktivita na vnější podněty nám dává prostor a čas, zvolit si vědomě jinou reakci, pokud jsme znovu a znovu pokoušeni – nechat se vyvést z rovnováhy. Krok po kroku tím oslabujeme vliv ďábla – ega nad sebou samými. Avšak to pokušení se opakuje znovu a znovu s určitým odstupem, aby nás škola života vyzkoušela, jestli opravdu hluboce žijeme to, co říkáme a čemu věříme, že žijeme. Nikdo se nakonec nevyhne tomu, aby byl vyzkoušen ve všech ohledech, do morku kostí, je-li na to časem připraven. Na duchovní cestě pokročilého žáka přichází později období těžké zkoušky, kdy se vše obrátí zdánlivě proti němu, duchovní návyky nepomáhají a cítí se úplně Bohem i lidmi opuštěn. Jde o obrazný pobyt na pustině. Projevuje se jako život, který neposkytuje uspokojení a který odrazuje žáka, aby vytrval na cestě až do konce. Žák nakonec čelí všem hlubinám temnoty svého podvědomí. Je tak zvaně zkoušen ďáblem. Zažívá opakovaně zradu, zklamání, neúspěch, ponížení, úzkosti, obvinění atd. Všechny tyto okolnosti jsou využívány ďáblem – našeptávačem - egem, který podsouvá žákovi, aby se nenechal trýznit, aby se nenechal ponižovat, aby už netrpěl, aby jednoduše nepřijímal takové zkoušky, ale litoval svůj život a místo o transformaci duše, usiloval o životní úspěchy v rámci světského života.
Nejtěžší zkoušky přicházejí v době, když je žák nejblíže transformačnímu přerodu. Nejtěžší zkoušky vedou ke smrti nadvlády ega, a následnému vzkříšení k novému životu, vedenému duchem. Jde o alchymickou duchovní transmutaci, kterou provází doslovný, hloubkový, duchovní i tělesný přerod.

Apoštol Filip v předchozím citátu zmiňuje skrytost – zábranu Ducha Svatého – která musí být zjevena a tím odstraněna. Zkoušky zjevují skryté vzorce ega v podvědomí. Pokud bychom je v sobě skrývali, nedojde k alchymickému přerodu duše. Skrýváním temnoty posilujeme svou nesvobodu, neboť jsme otroky hříchu, který nad námi má moc a působí jako zábrana. Kdo však odkrývá své nitro, aby přiznal všechnu temnotu skrytou v podvědomí, osvobozuje se z otroctví, získává Světlo a celistvost dítěte svatební komnaty.

Spáse je na dně

Jak je však možné zvítězit, když jste postupně dovedeni na úplné dno? Neutéct, nesnažit se popřít situaci, ale plně si ji přiznat. Otevřít se i tomu největšímu děsu, který vám vstupuje do života a trpké zkušenosti nepopírat, ale prožít je zcela a beze zbytku. Až do dna. Energeticky dochází k tomu, že všechen strach, který měl dříve nad žákem moc, je do dna prožit a tím vědomým prožitkem je transformován na životní energii. Prožitím i toho nejhoršího, před čím jste dříve utíkali, změníte svou automatickou reakci na bolest. Nevyhýbáte se jí, nepopíráte ji, neutíkáte od ní. Vědomě s ní zůstáváte a transformujete ji na vnitřní oheň ducha. Tím se pálí tíživá emoční pouta, kterými jsme všichni nevědomě spoutáni, dokud to temná noc duše nevynese na světlo. Jednoho dne už nezůstane nic, co by vás poutalo, tedy věznilo. Vše co vás dříve tížilo, jste přijali a došlo k hlubokému smíření v duši. Na konci toho procesu je roztržena chrámová opona v duši, která oddělovala vědomí od Boha – Lásky. Nastává krátké období duchovního vzkříšení, poté co ustojíte ten výkyv. Svět od té chvíle ztrácí moc nad znovuzrozeným z ducha. Schopnost cítit a milovat se významně rozšíří. Avšak zmizí všechno lpění, které bylo dříve příčinou utrpení. Nijak nebráníte životu, ani se nesnažíte ho řídit. Necháváte proud života, aby plynul, zatím co přebýváte v prostoru bytí za myslí. V prostoru netušeného klidu. Znovuzrozený je v neutralitě vůči poutům dvanácti bran světa chaosu. Zvítězil nad světem. Ačkoliv city v něm stále existují, emoční podněty nezpůsobují ani bolest, ani euforii. Vliv emocí si uvědomuje, ale procházejí skrze transparentní prostor, ve kterém neulpívají. Svoboda od emočních pout je svobodou ducha, kterou není schopen plně pochopit nikdo, kdo nezažil znovuzrození.

Skutečný život tě volá

► Skutečný život je autentický život žitý naplno. Nelze ho mít bez svobody ducha.

► Duch je svobodný, když není závislý na očekávání druhých, když není svázaný strachem o přežití, strachem o vlastnictví, strachem z autorit.

► Duch je svobodný, když není omezený sdílenými vzorci nevědomé společnosti.

► Duch je svobodný, když je bdělý v přítomném okamžiku, aniž je zatížen chaosem mysli.

► Duch je svobodný, když hluboce prožívá své autentické bytí: JÁ JSEM.

► Duch je svobodný, když si je vědom své božskosti, která je svatá, láskyplná a nedotknutelná a současně přiznává tužby i potřeby svého těla.

► Duch člověka je dokonale svobodný, když se neodsuzuje navzdory obviněním a odsouzením ega.

► Duch věřícího ožije, když pochopí, že hříšnost je nevědomost a svobodný duch je Láskou bez hříchu, která ho obejme.

► Tvůj duch se osvobodí prožitkem, že sám je tou bezpodmínečnou láskou, o níž celý život sníš, i věčným životem, po kterém toužíš. Zažívá hluboký mír, když je svobodný od šílenství hledání.

► Skutečný život ve svobodě, vyplývá ze spojení lidského vědomí s jeho nejhlubší duchovní podstatou - ve svatební komnatě duše.

► Teprve, až je vědomí dokonale spojeno nerozlučným svazkem s božstvím, prožiješ extázi života bez námahy a účelu. Teprve poté, co ses dokonale vzdal světa, nic nebrání spojení sama se sebou. Miluješ a nepotřebuješ ani objekt lásky, ani důvod k milování. Láska je samotnou tvojí identitou, kterou máš, aniž by sis ji musel zasloužit.

► Teprve poté, co ses dokonale odstřihl od lidí, můžeš je dokonale milovat. Teprve poté, co nejsi závislý na lidských vztazích, dokážeš milovat i své nepřátele.

► Teprve poté, co zemřeš tomuto světu, dokonale ožiješ. Teprve až se vzdáš všech svých tužeb, budou dokonale naplněny. Teprve když přijmeš smrt, získáš život věčný.

► To všechno, po čem toužíš, již máš, ale jsi od toho oddělen lpěním – závislostí – omezujícími programy. Teprve když na ničem nelpíš, vše získáš.

► Teprve, když přijmeš utrpení své závislosti, osvobodíš se. Teprve až se přestaneš křečovitě držet života, necháš se unášet jeho proudem a prožiješ jeho uchvacující hloubku.

► Teprve až odložíš kompromis, začneš skutečně hluboce žít ve Světle.

► Teprve až na sobě přestaneš pracovat, spočineš v přítomném okamžiku, abys prožil, že už jsi tím, co hledáš.

Smysl prožitku

Prožitek, či vnímání sebe sama je limitováno programy - duchem světa. Mužsky orientovaný, egem řízený systém, odpojuje vědomí od duše i těla. Jak? Prosazuje povrchní zábavu, či mentální popření jako únik od prožívání těžkých emocí. Plné prožití zraňujících emocí není systémem podporováno jako ozdravné, ale je to obrácené. Je to vnímáno jako neužívání si života naplno, když si duše žádá prožít bolest. Potlačování to zesiluje do té míry, že se pak následně utrpení zdá nesnesitelné a zastavit se kvůli integraci prožitku vede k výčitkám ohledně ztráty výkonnosti, která se prezentuje jako slabost a následně ústí v neschválení, nepřijetí, či vyloučení, nebo propuštění... apod.. Potlačení emocí se rovná omezení životní síly ducha. Vede k znecitlivění a ztrátě plného prožitku. Vede k plochému, nenaplněnému životu. Iluze umrtvuje lidského ducha, uzavírá ho životu věčnému a vede k odpojení od těla, duše a všech signálů, které nás mají vést. Mám tím na mysli intuici, jasnozřivost, propojenost s Universem, telepatii a jiné přirozené schopnosti dokonalého člověka.

Objev sebe sama

Popření svých emocí, či prožitků je popřením části sebe sama. Odpojuje vědomí od skutečného, hlubokého a vědomého života. Tak například popření vlastní sexuality je studem. Když se Adam z Evou začali stydět, je to vlastně zpráva o účincích otrávené látky na prožitek původně dokonalého života na začátku. Omezenost ducha-vědomí je rozpadem celistvosti. Rozpadem Adama na Adama + Evu. Otrávené nebylo jablko fyzického stromu, ale nízká forma vědomí, která deformovala nový, omezený vzorec vnímání. Jiné vnímání je stromem poznání. Strom je symbolem pro neurální soustavu prožívající utrpení kvůli integrované iluzi. Iluze, že něco se smí a něco se nesmí vede k odsouzení, když je umělé pravidlo porušeno. Odsouzení je trpké ovoce nového programu, který v ráji neexistoval.
Pocity odsouzení, nehodnosti, hříšnosti, zatracení, provinění apod. omezují a uzavírají vědomí plné dokonalosti - to znamená plné autenticitě, plné otevřenosti, plné transparentnosti. Pocity samotné nejsou příčinou uzavření, ale skrývání své přirozenosti ano. Skrývání, popírání, potlačování, odmítání části sebe sama, která se zdá být společensky nepřijatelná, nehodná, nedostatečná.
Nedovolujeme si být sami sebou, některé své části odmítáme a popíráním je zesilujeme. A když zesilují, tím více je odmítáme. To vede k začarovanému kruhu deformace lidské psychiky, k neštěstí, nenaplněnosti, necelistvosti a ve výsledku ke smrti.

"Nejděsivější věcí je úplně se přijmout." (C.G.Jung)

Vyléčení těchto démonů duše vede skrze otevřené prožití strachů i odmítaných zvířecích pudů, vědomé přijetí odmítaného. Pokud změníme svou reakci, která nás uzavírá, vede ke ztuhlosti, nebo automatické reaktivitě, vyléčí se zablokované energetické části, které žili v lidském podvědomí jako děsiví démoni. Vyléčení démonů je vlastně uvolněním škodlivého náboje a omezenosti hloubky prožitku. V meditativním ztišení mysli a ponoru do bytí odmítáme vzorce, které nás ovládají a tím získáváme čas ke změně naučené reakce a to vede následně k uvolnění napětí, ztuhlosti a obnovení proudění ducha tam, kde došlo ke ztuhnutí.
Jinými slovy bychom měli omezit nadvládu ega a s tím spojené racionality myšlení. Srdce by mělo převzít vedení a rozum by měl sloužit, ne duchovně omezovat. Prakticky se to projeví tak že:

♦  si umožníme jen být, zvnitřnit se pozorovat své bytí a to bez výčitek, že mrháme časem a ztrácíme produktivitu. Čím častěji si dovolíme nekonat a prožívat své bytí na pozadí, tím více roste naše úroveň vědomí

♦  dovolíme si cítit cokoliv, co vyvstává z nitra duše a plně to prožít a následně integrovat. Ať je to bolest, smutek, slzy nebo radost.

♦  neodmítáme svou sexualitu a nepopíráme své sexuální potřeby, protože sexualita je přirozeným projevem vitality ducha

♦  spojíme se sami se sebou dotykem, pohlazením či objetím bez výčitek, že nejsme hodni lásky

♦  dovolíme si naplno cítit, naplno vnímat, naplno dýchat, neboť jsme všichni Božími dětmi a naším úkolem je prolomit temnotu světa a vrátit se k hodnotě vlastního božství

Tantrický dotek

Skutečná svobodu ducha je svobodou rozhodnout se bez prožití vnitřního tlaku, bez nutnosti potlačování čehokoliv. Zatím co nesvoboda je být puzen vnitřním démonem. Znova a znova být vláčen strachem, tužbami, chtíčem, žádostivostí. Znova a znova bojovat proti vlastní temnotě.
Podstatou tantry je vzbuzení vnitřního ohně ducha, udržením prostoru mezi polaritami, aniž by došlo k uvolnění náboje. Ačkoliv tantra jde cestou vědomého spojení mužství a ženství, její principy platí v dualitě universálně. Proč tantrický dotek léčí? Učí nás to, co nás svět donutil zapomenout. Učí nás, že existuje nepodmíněná – bezpodmínečná Láska, která je zdrojem opravdového života. Zdrojem naplnění, zdrojem hloubky, citu i života věčného. Tantrický dotek je vědomým vytvářením bezpečí, obousměrnou komunikací beze slov. Prostor důvěry, kde se mohu svobodně otevřít.

Duchovní růst a cesta k dokonalosti je nerozlučně spojená s růstem prožitku, růstem citlivosti, s růstem bdělosti vůči přítomnému okamžiku a s růstem celistvosti. To znamená integrace odpojených částí v jeden harmonický celek. Čím více spějeme k dokonalosti, tím plněji jsme přítomni tomu, co v sobě skutečně prožíváme a tím méně jsme tím ovládáni či svazováni. Ačkoliv cítíme a vnímáme hlouběji a jemněji, emoce nás neovládají, ani nezraňují. Nic v sobě nezadržujeme, ale naučili jsme se svobodně plynout s proudem řeky života, který si naplno užíváme, aniž bychom trpěli tím, že se ho snažíme marně řídit. Vládu nad svým životem jsme svěřili duchu - potažmo Bohu. Rozhostila se v nás Láska a myšlení již není zábrana, ale slouží té harmonii, neboť pochopila tu dokonalost života řízeného Bohem. Bezpodmínečná Láska je nekonečné přijímání a vyžaduje otevřenost srdce.
Prožitek roste spolu se zjemněním. Skutečná Láska souvisí s jemností, jemným rozlišováním, pozorností, bdělostí, neboť v tomto prostoru může dýchat. Toho lze dosáhnout jen v bezpečném prostředí sdílené důvěry. Srdce se otevře a tělo se uvolní a tím se stane vnímavějším. Reaguje i na jemné signály hlubokým prožitkem, protože ztuhlost již nezpůsobuje necitlivost. Oživení mystickým vzkříšením je právě tím zjemněním, způsobujícím produchovnění, citlivost a vodivost. Je to pozváním pro Boha, aby působil volně skrze nás. Neboť nyní jsme očištěni a svobodní, schopní unést Světlo.