Biologie víry

Americký vědec Bruce Lipton stál na počátku výzkumu kmenových buněk a vědního oboru epigenetika. Jeho nejznámější knižní dílo nese název Biologie víry. Tento vědec se nebál prolomit bariéry oficiální vědecké konformity, která se ztuhle brání propojit duchovní poznání a odvěkou filosofii moudrých s nejnovějšími poznatky biologie. Závěry odvážného amerického profesora buněčné biologie a anatomie jednoznačně dokazují, že nás ovlivňuje prostředí, ve kterém žijeme, ne genetické předurčení. Prostředí v těle je utvářeno krví, přenášející chemické látky odpovídající našemu duševnímu stavu. Příčinou exprese genů, to znamená vypnutí, či zapnutí genetického potenciálu, je náš vnitřní duševní stav. Příčinou lidských nemocí je, že nejsme učeni vnímat sami sebe. Vnímat energii, ve které se nacházíme. City se v tomto světě příliš nenosí, zdůrazňují se pouze výsledky. A proto je i oficiální medicína a farmacie slepá k duševním příčinám nemocí. O skutečných příčinách v podstatě neučí a tím utváří ďáblův systém.
Doktor Lipton učí o dvou myslích. Vědomé a nevědomé. Nevědomá ovládá nás a vědomou ovládáme my. A to je totéž, jako když na našem webu píšeme o mysli těla a mysli ducha.
My sami ovlivňujeme své vnitřní prostředí. Skrze mysl. Mysl podvědomá, je tělesná mysl. Řídí automatismy. Řídí přejaté vzorce. Z 95% je plná negativismu a vzorců oběti. V systému tohoto světa jsme učeni svou moc odevzdávat. Činit odpovědnými vše, celé okolí, jen ne sebe. A jak dále dosvědčuje Lipton, svádění lidské bídy na genetiku je pozice bezmocné oběti, do které nás systém manipuluje. Stejně, jako když odevzdáváme moc nad svým zdravím výlučně do rukou zmanipulované lékařské vědy a jedů farmacie a potravinářství.
Vědomá mysl je kreativní. Skrze bdělé vědomí utváříme to, co sami opravdu chceme. Když jsme opravdu bdělí, cítíme se dobře a jsme šťastní jako zamilovaní. Lidská zamilovanost je ukazatelem na nesmírný vliv bdělého vědomí. Lipton vysvětluje, že zamilovanost nás zpřítomní. Jako zamilovaní najednou nemáme potřebu prchat před přítomným okamžikem v přítomnosti objektu své lásky. Najednou se snadno vzdáváme čehokoliv pro svou lásku. Svět je překrásný proto, že náhle spadly bariéry štěstí. Přijímáme to, co je, takové, jaké to je způsobem, kterým jsme to dříve nedokázali. Nejsme s ničím v opozici, když máme lásku, byť se v lidské lásce jedná o nereálnou iluzi o člověku, která časem odezní. Ta zkušenost může pro každého být důležitým prozřením o nesmírném a blaženém vlivu prožívání přítomného okamžiku, v němž se stávají problémy celého světa bezvýznamnými.

Své vnitřní prostředí utváříme ve třech základních krocích:

1)  Z jaké pozice se rozhodujeme, co řídí naše rozhodování: Oběť, strach, srdce? Vědomí nebo nevědomí ? Jak myslíme, podle toho se i cítíme…. (DUCH)

2)  Nasloucháme svým citům, nebo jsou pro nás ničím, máme je zakázané, nebo jsme naučeni je ignorovat ? Jak se cítíme, to ovlivňuje chemii krve…(DUŠE)

3)  Skrze emoce řídíme chemické složení krve a to rozhoduje o genové expresi. Jaké prostředí obklopuje naše geny, tím se utvářejí. (TĚLO)

Ozdob se ryzostí

Lidské soužení je spojeno s nevědomím. Systém nepodporuje ryzí pravdivost duše, ale ziskuchtivost, pokřivenost a strach ega, které jsou v rozporu s hlasem duše. Všichni duchovní lidé se probouzí, když se učí duši vnímat a brát ji v potaz jako důležitější než ego. Ale vůbec není lehké se lišit, odhalovat faleš, čelit sobeckosti, manipulaci, ovládání a zneužívání lidské energie autoritami. Jsme namočeni v prostředí, které umlčuje ducha a tráví duši. A prostředí nás ovlivňuje až na biologické úrovni. Přiznat si faleš a iluzi světa si žádá velkou odvahu, nebýt přijat, podstupovat otevřený konflikt, riskovat psychické vykolejení. A proto si většina zvykla na faleš, sebeklam, popírání pravdy, otupení duchovní bystrosti, únik vědomí z přítomného okamžiku do budoucnosti, či minulosti. Je to natolik běžný stav, že se stal neviditelným standardem. To vše uzamyká duchovní potenciál člověka, činí ho nešťastným a nemocným. Rozděluje to duši, odděluje ji od Boha. Cesta k osvobození odmítá únik od reality a vede skrze plně vědomé přijetí toho co je, takové, jaké to je. Je to cesta porozumění temnotě. Pochopení mechanismů, kterými je utvářena. Únik z utrpení nespočívá v ukotvení se ve falši, ale v průchodu skrze ni do Boží náruče, která se rozprostírá ve sféře transcendentního ducha, za všemi bludy pomýlené lidské mysli a její egoické potřeby, hodnocení, posuzování a škatulkování. Všechno trápení vyplývá ze lpění na vnějším a na oddělenosti od vnitřního, což lze obrátit duchovními technikami. Duchovní člověk je v duchu oddělen od špíny světa.

Soužení ve světě

Král přítomného okamžiku je pánem bytí. V každé vteřině si uvědomuje své uvědomování. Má k dispozici neomezenou věčnost, která neprobuzenému chybí. Jako by využíval deset okamžiků z deseti k realizaci přítomného vědomí, zatím co v neprobuzeném stavu to byl snad jen zlomek této intenzity. Je známo, že 95-99% času běžného člověka je řízeno nevědomím. Automatismy, vzorci, přejatými z okolí, životem na autopilota. A když se z toho jednoho dne probere, je to nesmírná úleva. Shození tíže života a přijetí netušené moci vědomí. Snad každý zažil alespoň záblesky těchto stavů v okamžicích flow.
Temná noc duše, která předchází zrození krále, je jako držení napjatého luku. Po nesmírně dlouhé období nemůže šíp vyletět, protože je připravován na správný čas ke svému vypuštění. Setrvává v nečinnosti. Boží ruka drží pevně tětivu, když je vyvolený držen v izolaci, karanténě, pozemskosti, bezmoci, samotě, oddělen od svého cíle zdánlivě nekonečnou vzdáleností. Ta vzdálenost je sice iluzí vnímání, ale nesmírně důležitou pro duchovní vzestup. Vše, co hledáme je tady a teď, avšak hledající jen neví, jak se k tomu dostat a to zastavení ho směřuje k sobě. Nejprve musí karanténa odstranit zábranu k osvícení. Pročistit cestu. Je jako zkrocení zlé šelmy nevědomí. Jako zlomení ducha skryté bestie. V každém z nás se zakořenila tato temnota, kterou přes oči nevidíme. Vytěsnili jsme ji, odmítáme ji vidět a už o tom nevíme, neboť se neumíme podívat jinak, než přes zmanipulované smysly těla. Staly se z toho automatismy a ty fungují v rovině nevědomé jako démoni. Samočinně. Ale dokud se nám skrytí démoni duše nezhmotní, nelze nad nimi zvítězit. Jsou do té doby nepolapitelní. A na ten boj je třeba vyčkávací taktiky. Tak trpělivé a nekonečné, že žádný z těch přízraků to nevydrží, když se ho snažíme vyhladovět. Jde o to, uvědomit si všechnu skrytou iluzi v sobě, která je děsivým přízrakem bez samostatné existence. Žije pouze díky nesprávné představě, nenaplněnému děsu, či díky hrůze z negativních očekávání. A není jiné cesty, než jim vlézt do cesty znovu a znovu a neuhnout, dokud se pomalu a zcela nerozpustí jako pára nad hrncem. Pak je cesta otevřená pro budoucího krále. Najednou je jasné, co se to dělo minulé roky. Rozpad starého života na prvočinitele, aby došlo k restartu, překročení nulového bodu vědomí a následné defragmentaci do žité celistvosti.
Potřeba ega udržet si formu, je jako postupné hubení sedmihlavého draka. Než se hrdinovi podaří useknout i tu poslední hlavu, bude opravdu zemdlený a na pokraji sil. Nezahrává si s ničím hloupým, ale s prohnanou bestií, kterou si sám stvořil. A čím větší inteligence, tím horší boj. Jak chcete zvítězit nad vlastní prohnaností, která se zrodila z toho nejhoršího děsu? V iniciaci vaší největší inteligence? Jak chcete uvidět něco, co se skrylo v nejhustší tmě? Když chcete bojovat proti výplodu své vlastní inteligence vlastní inteligencí, neuspějete, protože budete oklamáni sami sebou. Budete se točit, jako zajatci vlastních bludů, v kolečku stále dokola, jako pes za vlastním ocasem. Tak dlouho, dokud nepadnete a nedojde vám vlastní šílenost a bída reality lidského ega. Marný boj člověka ho zastaví na dlouhou dobu, aby rezignoval na to, že nad tím vyzraje. Aby to přestal řešit, aby se ego vzdalo boje proti vlastnímu egu. Nad egem (ďáblem), se vítězí tím, že ho ignorujete. Necháte splašenou mysl být a jen jste. Znovu a znovu. Nenecháte se vmanipulovat do provokativní myšlenkové hry. Vědomí u toho zkrotne jako beránek v záhybu pastýře. Nakonec se vzdáte světa a dáváte césarovi, co je césarovo, protože už máte to, co je Boží a to dalece převyšuje celý svět.

Zvítězit můžete až ve chvíli, kdy se dokonale vzdáte všech snah, všech protestů a všeho vyhlížení. Až se svého cíle vzdáte natolik, aby se vynořil náhle, nečekaně, odnikud, v astrologické konstelaci právě tak dramatické, jako je ta dnešní. (Psáno dne 3.3.2026, 3:30 hod, v rudém úplňku, spojeném se zatměním měsíce.) Boží moc pozvedne toho, kdo se pozvednout dá. Kdo nebrání Božímu dílu svým myšlenkovým úsilím, nebo snahou vytvářet ovoce ducha, když to má růst samo na zdravém stromě.
Nepřítele, který je silnější než člověk, neporazíme přímým útokem, ani tím, když se necháme vyprovokovat. Ale přesně opačným přístupem. Nereaktivností a pozorováním, které dávají volnost duchu. Když pozorujeme to, co v nás vzbuzuje nejhorší děs a neutečeme do jedné z podvědomých únikových strategií, pochopíme svého nepřítele. A z pochopení nepřítele automaticky vyplývá schopnost ho přelstít.

Vítězství nad světem

To, co jsme kdysi hledali kolem sebe, venku, najdeme v sobě, když hledat přestaneme. Když nejprve dokážeme jen být, jako pozorovatelé. Když odstraníme bariéru posuzující mysli a jediné co zůstane v hledáčku vědomí, je uvědomování si svého bytí v každém přítomném okamžiku. Když se stane tato bdělost středobodem života. Nejdůležitější a jedinou potřebnou věcí v životě.
Je to tak samozřejmé, jako skutečnost, že než budete kácet les, nabrousíte si sekeru. Věnujete tomu čas, který nelitujete. A přesto jsme tak zmatení ďábelskou propagandou, že se léta vyčerpáváme mlácením tupou sekerou a myslíme si, že problém je v nedostatečném úsilí. I když problém je v nedostatečném zastavení...Jsme hnáni sdíleným vědomím, duchem tohoto světa, aby nám naše pošetilost nedošla a odevzdali jsme poslední energii na ďáblův oltář. A je naprosto jedno, jestli pracujete ve fabrice do roztrhání těla a nebo denně vydáváte duchovní příspěvky na sociálních sítích, či od rána do večera kážete ovečkám...
Na prvním místě je zastavit šílenost svého krysího, překotného závodu. Nedbat na výčitky, obviňování, zastrašování, ani na strach, že nám něco uteče, které nás dříve poháněly kupředu za nekonečně ubíhajícím horizontem dění.
V tom zastavení je třeba obrátit směr z venku dovnitř. Do středu své duše, odkud útočí náš nepřítel. A nikdy už nepolevit v pozorování svého bytí, neohlédnout se ze strachu a nenechat se oklamat. To je klíčový obrat pozice rozhodování, které se ďábel (systém) vysmívá. Když přestane strach být důvodem konání a motivem činů, přestane člověku vládnout. Porozumíš najednou příčině svého utrpení. Nastane vláda Lásky, když nasloucháš své duši, svým pocitům, své intuici a místo hmotných výsledků, jdeš za pozitivní energií. Pozitivním stavem ducha.

Vědomí je prvořadé. Je božskou mocí, která z minulé trosky udělá mocného mága. Přítomné vědomí je nástrojem světce. Je vykoupením z hříchu, je svatostí, bezhříšností a nevinností Božího dítěte, když k ní dojdeš. V přítomnosti nezkalené tělesnou myslí, je věčná radost, lehkost a láska. Je nalezením vlastní božské podstaty. Potřebujeme k ní nejprve pročištění, posílení neurálního systému a následně také příliv božské energie. Okamžik, kdy se tyto okolnosti spojí v jeden proud, si nevybereme. Nevidíme to z nadhledu, ale odevzdáváme se do rukou Božích tak dlouho, dokud se nenalezneme bdělí, uprostřed svého cíle, který je skrytý v nekonečném singulárním bodě vlastního středu. V osobním bodě nekonečna. Díky neochvějné víře jsme dovedeni do cíle a zaplaveni Boží milostí. Vše převyšujícím darem.
Najednou zpětně požehnáme každé bolesti, každé zradě, každé obtíži, která nás pročistila a posílila. Nebyli jsme to my, kdo řídil cestu k věčnosti, ale Bůh. My jsme se nechali unášet proudem prozřetelnosti, dokud se nám nezatočila hlava a nevzdali jsme se poslední berličky, poslední zábrany.

Osvícení je vítězstvím bdělého hrdiny, který čelil všem nástrahám z cesty a nenechal se ničím odlákat na cestě za svou láskou. Celý svět je pouze šalbou. Bezcenným lákadlem, které musíš umět prohlédnout. A když si to naplno uvědomíš, přestaneš se honit za bezcennými přeludy. Cokoliv musíš v tomto světě konat, konáš nepřipoutaně, jako pocestný. Pak oceníš moc přítomného okamžiku a dokážeš ho upřednostnit před vším ostatním. Čím důslednější je snaha o zpřítomnění, tím mocnější prožitek dosáhneš. Nabízí se tu pohádková symbolika setkání s princeznou a věčný život v blaženosti. A zjistíš, že to fyzické, je jen nápodoba toho skutečného. To, co je fyzické, je jen nepatrný závdavek toho duchovního. Přebývání v přítomnosti získáš energii života věčného, který je tak krásný, naplňující a lehký, jako celotělový orgasmus. Avšak nejde o pomíjivý, nepolapitelný, či neudržitelný stav. Jde o nový stav vědomí krále přítomného okamžiku. Vědomí, které přetváří podobu světa a je mocnější, než všechny armády světa. Každý okamžik bytí je v tom stavu hlubokým zážitkem.
To se stane, když povýšíš bdělost na prvořadou věc svého života. Když nic z ruchu ruch světa, ani tvůj osobní příběh v něm, není důležitější, než uvědomování si svého uvědomování. Když na prvním místě žiješ JÁ JSEM. Tvá sekera se stane natolik ostrou, že kácíš lesy a tvé energie neubývá. Když ses stal sám jen nástrojem Božím a užíváš si tu spolupráci, aniž bys u toho trpěl. Když konečně je skrze tebe mocně konáno a ty už nejsi ubitým zoufalcem, ale blaženým svědkem Božího díla.

Ve šlépějích Krista

Zvítězil jsem nad světem, řekl Kristus. Co tím myslel? Jak prošel skrze všechna utrpení do Plné bdělosti? Z nevědomí do vědomí? Skrze to nejhorší, co se zdálo nepřekonatelné?
Míra lidského utrpení je přímo úměrná míře nevědomí, kterou se duše rozhodla přijmout vstupem do Hádovy říše – reality mrtvých – tohoto světa. Avšak jde o hru na zapomnění, jejímž účelem je probudit se z něj vlastní vůlí – rozvzpomenout si po cestě za láskou, skrze hybný moment touhy srdce. Rozvzpomenout na co? Je to rozvzpomenutí na to, kým opravdu jsem za kulisami konceptů mysli, za příběhem osoby, za hrou ega. Zastav se v kontemplaci nad otázkou: „Kým opravdu jsem?“ Ptej se sám sebe tak dlouho, dokud nepocítíš hlas duše.
Člověk vytvořený původně k Boží podobě je stvořením schopným dosáhnout Božské úrovně vědomí. Potenciál Boha neseme v sobě jakožto ducha nevinnosti – svatou vědomou energii – semínko – závdavek božskosti. Zvítězit nad světem ve skutečnosti znamená uvědomit si plně, kým jsem za kulisou pomíjivé lidské osoby a jejího příběhu. Spojení s Bohem se dá uskutečnit pouze spojením s duchovní úrovní v sobě samém. Tato rovina je transcendentní (kvantová), tudíž na ní přestává existovat oddělenost mezi člověkem a Bohem, či mezi člověkem a veškerou Existencí. Je to úroveň Života věčného, na které víme, že vše souvisí se vším, že jsme nesmrtelní a že vše co nás obklopuje je naší součástí. Na úrovni ducha končí jakékoliv ztotožňování se s utrpením. A z hlediska ducha pochopíš, že problémy neexistují.
Existuje rovnítko mezi ztotožněním se s myslí a mírou utrpení. Na počátku probuzení stojí pochopení, že nejsme svou myslí, ani příběhem ega, ani její chtivostí, kterou vyvolává. Na cestě k sobě, tudíž k Bohu, stojí výzva, která se zprvu zdá nepřekonatelná. Nereagovat na svou mysl, na svou chtivost, na svá silná pohnutí, prožívané viny, na křivdy vzbuzující sebelítost. To vše je hrou ega, nahrávkou programu iluze, která nás vyčerpává skrze splašenou mysl. V hlubokém duchovním pohroužení se stáváme záměrně nereaktivními vůči diktátu mysli. Díváme se na ni jako na nástroj, který se vymkl kontrole a začal ovládat toho, komu měl původně sloužit. V meditaci to pozorujeme a cvičíme se ustát ten nátlak. Nenechat se vyprovokovat jakýmkoliv egem a jakoukoliv životní situací k tomu, abychom ztratili vědomou kontrolu. Neuroplasticita naší neurální soustavy začíná přeprogramovávat naši reakci na podněty, když nejednáme reaktivně, ale vědomě. Všichni jsme byli nejprve natolik nevědomí a trpěli jsme, protože jsme si naprosto neuvědomovali svou nevědomost a nepřítomnost, neboli svůj absolutní nedostatek bdělosti vůči přítomnému okamžiku. Přitom bdělost je klíčovým nástrojem obrany proti temné magii nevědomí.
Čím více kritických životních situací ustojíme vědomě, čím více silných vnitřních pohnutí necháme vědomě být, tím, že je pouze v sobě pozorujeme, tím více rozšiřujeme „kapacitu – nosnost“ své neurální sítě a posilujeme svou schopnost dojít k trvale žité bdělosti. Tudíž ke Kristově Plnosti. Děje se to skrze jakákoliv životní utrpení, před kterými neutíkáme, ale vědomě je v sobě pozorujeme bez reaktivnosti. To je hlubokým smyslem pobytu duchovního člověka na pustině ducha – v temné noci duše. Jsi hoden této tvrdé zkoušky ryzosti?

Dosažení plnosti ducha je cílem duchovního člověka, protože v něm je vše, po čem jsme kdy toužili. Plné uvědomování si svého uvědomování a přítomného bytí vylučuje veškeré utrpení, vylučuje veškeré postrádání, vylučuje touhu hledat naplnění kdekoliv mimo sebe.
Plnost ducha je synonymem pojmu osvícení. Je to obrácení své tváře ke Slunci vědomí tak, že všechny stíny zůstávají za zády. Je to ztotožnění s Božskou podstatou, která je vším co jest a proto neexistuje naprosto nic víc, co byste mohli postrádat, či co byste ještě mohli k té Plnosti přidat. Je to prožívání úplné celistvosti, blaženosti a nesmírné, bezpodmínečné Lásky, kterou Bůh JE. Je to radostné, plné bytí v Bohu. Prožívání JSEM, které posvěcuje jakékoliv mé JÁ.
Vyvolení, kteří v této době ožijí v Bohu a Kristu, jsou propojenou sítí Světla, která promění svět. Kristus je v Bohu a vyvolení jsou sjednoceni v Kristu. A to znamená v jednom duchu, táhnou za jeden provaz a činí skutky větší, než byly ty Ježíšovy. Skuty Ježíšových apoštolů, kteří naplnili Ježíšova slova v minulosti, jsou minulým závdavkem skutků větších a budoucích, které se stanou v této nejvýznamnější době lidských dějin.

Vítězství nad chtivostí

Do doby počátku své služby se Ježíš učil nepodléhat nevědomým vzorcům mysli, ukotveným v lidském těle. Půst čtyřicet dnů a čtyřicet nocí, který podstoupil je dvojité zopakování symboliky čísla 40. Pobytu ducha na pustině čtyř živlů a čtyř světových stran časoprostoru. Čtyřka je symbolem hmoty a čtyřicet je konfrontace nuly – ducha s hmotnou realitou čtverné hmoty.
Co symbolizuje Ježíšův půst? Ovládnutí hladu lze dosáhnout vědomým přístupem, který nikdy nevědomě nepodléhá uspokojování žádostí těla. Vědomé uspokojování tělesných potřeb není hříchem, ale nutností života v těle a znamená důležitou sebelásku. Kdo nemiluje sebe, nemůže milovat ani ostatní. Hřích je však nevědomé podléhání žádostem těla. Hříchem je, když převažuje nevědomost nad bdělostí.
Pokušitel, který k Ježíšovi přistoupil, aby ho podnítil proměnit kameny v chléb, je našeptávačem lidské vlastní inteligentní mysli. Není to konkrétní postava ďábla, ale princip, či odvrácená strana vědomí pobývajícího ve stínu, které se stalo nevědomou temnotou. Máme ji v sobě každý a jsme vydáni do rukou své egoické identitě, která využívá lidskou inteligenci (celý její potenciál) k manipulaci, podvodům, sebeklamům, či k zaprodání duše. Jsme tak vydáni ďáblu, aby se to, čemu musíme čelit, stalo naší záchranou, protože nás to ve výsledku posílí. Každý z nás, kdo bude vědomě čelit jakémukoliv chtíči tělesnosti, uslyší hlas toho našeptávače a pokušitele. Smyslem duchovní cesty je nikdy nevzdat úsilí, když se nás náš vlastní pokušitel snaží přesvědčit, že se máme stydět a že jsme marným případem, protože už jsme tisíckrát podlehli svému tělu. Radikální náboženské názory vyžadující sterilní čistotu člověka, mohou být spíše na straně ďábla, když odsuzují nedokonalost, místo, aby vedly k vědomému bytí, které získává moc nad hmotou. U hrdiny nikdy nerozhoduje to, jak dlouho byl na cestě, ale to, kam nakonec došel. Ježíš si prošel naprosto stejnými výzvami jako každý z nás a nakonec zvítězil a stal se dokonalým skrze svoji Plnost ducha. První tváří ďábla v nás je tedy chtivost, dožadující se kontroly.

To, co člověka skutečně oživuje je síla Boží moci, která je „všemohoucí“. Dává věčný život, radost, lásku a věčný klid. Co je to ve srovnání s tělesným pokrmem? Není snad vláda nad duchem tisíckrát důležitější, než pomíjivé tělo? Chtivost těla, když ji neovládáme, zamezuje vládě ducha – věčného života - Boha v nás. Hříchem není, když dáme najíst tělu, které hladoví. Hříchem je, když ego-ďábel, určuje kdy a jak se to má stát. Když jsme řízeni pudy a návyky, ne vědomím.
Proč mají aktivní křesťané ve zvyku modlitbu před jídlem? V čem tkví původ tohoto návyku? V přijímání jídla vědomě, v bdělosti. Opakem je pak nevědomé, bezduché hltání, ovládání tělesnými pudy.

Vítězství nad strachem

Pokud si člověk projde temnou nocí duše, porozumí i druhému Ježíšovu pokušení. Myšlenka na to, jak se vyprostit z hlubokého utrpení pustiny ducha je dennodenní výzvou duchovního hrdiny. Ocitnout se zase jednou v Boží náruči a zažít to samozřejmé uspokojení z prožívané celistvosti a Boží láskyplné náruče, je jako neukojitelná žízeň, která pronásleduje vyprahlého a vede ho, aby se vyhnul dalšímu utrpení. Ale zkrátit neregulérně dobu svého duchovního zocelování je prohrou ze strachu. Podléhá jí většina nevědomé společnosti, když nemají odvahu čelit svým nejtemnějším pocitům a stále dokola před nimi prchají, uzavírají se jim v mysli, uvězňují svoji lásku, aby nic necítili, aby tu pronikavou bolest duše umlčeli. Nasazují si kvůli tomu masky a stávají se falešnými a oddělenými od své duše. Stalo se to tak rozšířenými, že ten, kdo je pravdivý, stojí osamělý na okraji společnosti. A důsledek nevědomého jednání? Neschopnost být sám se sebou v tichu. Neschopnost se uklidnit a nutkavá potřeba stále něco dělat. A co je zvláště kruté, neschopnost otevřeného srdce je neschopností hluboce milovat. Krysí kolečko, které roztáčí systém ovládání, nemáme odvahu zastavit ze strachu. Kdo si to naplno uvědomí, má již napůl vyhráno..
Když se výše uvedené přístupy nevědomosti stanou automatismem, je následně nesmírně těžké odhalit tyto skryté a ilegální autonomní mechanismy, které deformovaly duši a staly se duchovní příčinou nemocí a utrpení. Stačí nevědomě kopírovat vžité mechanismy běžné ve společnosti. Stačí nechat se unášet proudem a není nám pomoci. To je ztráta bdělosti.
Čelit démonům duše se zdá být horší než smrt, neboť mají velkou sílu, která se jeví nepřekonatelnou. Vědomý přístup je však síly zbavuje. Nereaktivnost, střízlivost a zdravá mysl, která pomáhá odhalit vlastní sebeklam, vedla Ježíše, aby nepodlehl ďábelskému egu a zůstal na Boží straně i přes to, že trpěl, jako by ho Bůh opustil…Udržel si svou racionalitu. I ve vyhrocených situacích, neztratil duchapřítomnost. Odvaha dívat se velmi dlouho do očí tomu nejtemnějšímu v duši, znamená vytrvat ve zkoušce a duchovně vyrůst. Je to jako velmi dlouho natažený prak, který kumuluje energii k hybnému momentu duchovního vzestupu.
Všimni si, že Ježíšova znalost posvátných textů byla současně i pokušením, když ji jeho vlastní temný princip využíval, aby si ospravedlnil pokoušení Božím slibem „ponese tě na rukou“ a vlastní lítostí, že to tak nesmírně dlouhou dobu nepocítil … Jako v Jobově případě to vypadalo, že ho Bůh opustil. Strach tomu nadále otevřeně čelit a zkrátit si zkoušku, by bylo selháním. Podlehnutím nátlaku nevědomí. Ale Ježíš si udržel racionální pohled, když přijal fakt, že zkouška musí doběhnout do konce, i kdyby to stokrát vypadalo, že Bůh je lhář.

Vítězství nad pýchou

To je třetím pokušením Krista, nebo-li třetí tváří ďábelského archetypu lidské duše. Zatím co hmota se projevuje čtverností, duch je trojtvarý. Duchovní pokušení má tedy tři hlavní tváře. Tou třetí je pýcha. Boží syn, praotec lidstva a inkarnace Božího stvořitelského principu v lidském těle se nyní nachází ve stavu trosky, která bojuje sama se sebou v prachu a špíně pustiny. Je to obrovské pokoření pro jeho liddské ego, které žije díky představě o své důležitosti. Touha někým být, něco znamenat, touha být slavným a bohatým, touha ukázat všem svůj potenciál musí být ovládnuta vědomým přístupem - vůlí. Nerozumíme-li vládě ega nad námi a jeho potřebám, snadno se necháme oklamat a zaprodáme tak duši ďáblu. V nevědomosti se ztotožňujeme s vůlí ega a neuvědomujeme si svou vyšší identitu. Ježíš byl podněcován, aby energii Božího ducha odevzdal na oltář slávy. Tím by svou duši zaprodal ďáblu, skočil by na jeho hru a neměl by svobodu ducha k vědomému splnění svého úkolu. To je ten "jediný akt uctívání ďábla" o který byl žádán. Podlehnutí chtivosti, strachu, nebo pýše. Podněty, které vycházejí z vnější lidské polarity – tělesné schránky.
A totéž pokoření, jako bylo to Ježíšovo, musí vědomě přijmout každý vyvolený. Každý adept na osvícení. Každý, kdo chce projít opravdovým rozvzpomenutím a získat plnost ducha. Každý bez výjimky musí v karanténním období pustiny ducha zdolat překážky ega, bránící plné svobodě ducha.

Vítězství nad tělem

Překonání ďábla a vítězství nad jeho světem je vědomým překonáním lidského údělu. Bylo to jak v případě Krista a je to tak i v našem případě. Plné porozumění tomu, co člověka spoutalo, dalo Ježíšovi jasné argumenty, které ďábla umlčely. Ježíš viděl podstatu, ze které vyplývají ďábelské polopravdy, vsáklé do tělesné podstaty. Porozumět znamená odhalit past a osvobodit ducha.
Ďábel v každém z nás je našeptávač a pokušitel, využívající nevědomost. Nechat se čímkoliv v tomto světě ovládat, je ďábelské. Vědomý přístup odhaluje prvoplánové povrchní pravdy, které se usídlily v lidské tělesnosti. Tudíž v DNA i v tělesné mysli. Všechno naše lpění na světě je pastí k zaprodání lidské duše. Na druhou stranu objevení transcendentního ducha v duši je cesta osvobození a cesta, jak se vzdát světa a získat více, než může svět nabídnout.

Biblická symbolika Kristových zkoušek není historickým popisem, ale symbolickým archetypem vypovídajícím o povaze lidských zkoušek vedoucích k vítězství nad světem. Pokušení se vrací tak dlouho, dokud je co brát. To znamená, dokud mysl stále klade odpor, dokud ego vládne, byť už jen oslabeně.
Nad čím to vítězíme? A jak? Nad připoutaností k roli, jež nás donucuje pocítit viny, chtivost, pýchu, či pokoření. Vina, pokoření, či touha uniknout, vedou k odpoutání z role jedině tehdy, pokud si zkoušku nezkrátíme, neutečeme do únikových strategií, či pokud nepopřeme skutečnost. Myšlenky na vnější únik jsou ďábelské. Jediná cesta vede nitrem obrazných skal. To je skrze tuhou strukturu ega. Bolest nás nesmí donutit k ústupu. K rychlému, snadnému řešení. Vytrvalost ve zkouškách znamená snášet niternou bolest a naučit se přijmout i to, co se zdá nesnesitelné. Přijmout to skrze odevzdání přítomnému okamžiku. Přijmout vše takové, jaké to je. S vědomím, že v jádru jsme všichni nevinní – božští. Naučit se pustit sevření a dojít do cíle třeba nahý. Roztrhaný od supů a hyen. Držíme se Boha skrze svou nevinnost, kterou jsme v sobě nalezli jako kotvu duše. Zatím co jsme ukřižovali vše vnější - povrchní. Prožíváním bolesti měníme strukturu své neurální soustavy, která byla po léta zvyklá utíkat před bolestí – jednat reaktivně. Duchovnost je nereaktivita, měnící spoje našich neurálních synapsí.
Nebýt tuhé struktury ega, nic by nebolelo. Bolí to jedině kvůli myšlenkovému posuzování, kvůli představám, kvůli předsudkům mysli, že se stane něco, co mysl nechce…..čemu odporuje, čeho se děsí.

Křížová cesta

My, kdo prahneme po Bohu, stojíme uprostřed duálního rozdělení. Poznali jsme Boží bezpodmínečnou Lásku a víme, že je naším domovem. Ale lidská tělesnost nás uvrhává do otroctví těla, nad kterým nezvítězíme lidskou silou. Jedině Boží mocí skrze odevzdání.
Apoštol Pavel svým osobitým způsobem vystihl to vnitřní rozpolcení duchem vedených a pomazaných, které je vede do bolesti transformace, do třecího soukolí duality.

Ježíšovo utrpení je vnější, oku viditelný symbol pro boj, který On sám zažíval uvnitř a jeho následovníci s ním. Ježíš trpěl zjevně, na těle, aby zjevil křížovou cestu utrpení spojenou s vítězstvím nad světem každého z nás. Nemusíme viset na kříži, ani mít probodnuté ruce, abychom trpěli a zemřeli jako on. Kristova utrpení doléhají na jeho následovníky na duchu, skrze jejich každodenní lidský úděl, když si v sobě nesou břímě Pravdy, která je vylučuje z běžné společnosti, běžných zvyků, běžných tradic, běžných životů. Jejich smrt je mystická. Vyvolení jsou nyní sami uprostřed davu, nepochopeni, zrazeni a odděleni. Hluboká niterná pravdivost je uvrhla na pustinu, neboť nejsou schopní sdílet s okolím svět ďábelské nápodoby a silné kristovské energie je táhnou do vyšších pater vědomí. Nejsou ochotni nechat se strhávat do nízkých vibrací materiálního uvažování, konzumní společnosti. Jejich citlivé nitro už nesnese předstírání, nesnese popírání hlasu duše, nesnese povrchnost a lineární přístup materialistického ducha.
Růst vědomí, ke kterému jsme duchem silně vedeni, je spojen s protichůdným pólem lidské identity než s tím, který se zabydlel ve světě. Odmítáme ducha světa a tak umíráme spolu s Kristem tomuto světu, když v nás zemřely všechny iluze o naplnění ve světě forem. Duchem sami v sobě rozpoznáváme svůj domov v Bohu. Tento dům není fyzickým místem, ale vnitřní duchovní separací od bídy tělesnosti. Skrze to jasné rozlišení ducha v sobě jsme připraveni následovat Krista v mystické smrti a vzkříšení. Dovršení se nedá dosáhnout pouhou lidskou snahou, ale spíše totálním odevzdáním v duchu, aby se v nás událo Kristovo vzkříšení Boží milostí. Jedině pokud jsme nyní dospěli k tomu bodu úplné smrti ega, neprotivíme se procesu, nebrání nám představy, koncepty, ani nesouhlas s utrpením…Vykořeňujeme v sobě všechnu vzpupnost ega, pozvedající se proti Bohu.
Neočekáváme ani to, že zmizíme ze světa a vzneseme se v doslovných oblacích. Očekáváme trvalý vnitřní, duchovní přerod, kvantový skok ducha, který znamená nebe na zemi, v lidském těle.Tam je i obrazný Kristův soudcovský stůl. V nás. V naší božské - kristovské přirozenosti, která nás soudí. Je to naše nitro samo, v němž přebývá Kristův duch a v němž právě hluboce prožíváme jeho druhý příchod.

Extracelulární MATRIX

Genetická informace je koncentrována v jádře buňky( kruhu) skrze chromozomy tvaru X a Y. Vyjadřují tvar, jak je informace úsporně uložena (navinuta) v molekule DNA. Pečetě genetiky představují kompletní genetický plán ukrytý v duchovním semenu života. (Viz. minulý článek Slovo života )
 Když dochází k buněčnému dělení, je nová buňka vyvržena do mezibuněčného prostoru. Tento životní prostor na mikroúrovni se nazývá extracelulární matrix. Tvoří ho síť proteinů a cukrů mezi buňkami, sloužící jako mechanická opora tkání.
Pod mikroskopem existuje v mezibuněčném prostoru výrazný velký protein, kterému se říká laminin. Vypadá jako kříž umístěný v extracelulárním matrixu. Současná věda říká, že jeho úkolem je přichytit buňky k okolí, organizovat tkáně, přenášet signály mezi buňkami. Vytváří klíčovou adhezi tkáně, skrze kterou drží tkáně živočichů pohromadě. Kříž zde nabývá dalšího symbolického významu. Je symbolem nejen osy časoprostorové reality, ale také nosnou strukturu hmotných forem - těl. Podobně, jako nesl tělo ukřižovaného Krista.

Na tomto příkladu si můžeme uvědomit, že náboženské symboly nejsou v žádném případě náhodné. Symbolizují, že co je dole, je i nahoře. Co je v mikroúrovni, odehrává se i ve vnějším světě. Proto je Boží syn upevněn na kříž uprostřed vnějšího, materiálního světa, jemuž pracovně říkáme Matrix. Duchovní podstata stvoření - Bůh vstupuje do těla skrze duši svého syna a vnější svět ho spoutává na kříži. Jde o archetypální vzor transformačního procesu duše, která ve vnějším světě prožívá podobný kříž, jako Kristus. Je upoutaná v těle, zažívá velmi dlouho trápení, které ji tříbí a transformuje se skrze mystickou smrt a vzkříšení, kterou světu symbolizoval Kristus na kříži. Zdá se vám to jako náhodná symbolika? Ale to ještě není vše. Z čeho je vytvořen lamininový kříž?

Trojitá šňůra

Laminin tvoří tři stočená vlákna, které jsou na konci rozpletené do podoby kříže. Zde vstupuje do hry další biblicky známá symbolika o trojité šňůře. Symbolu mužství, ženství a božství. Ačkoliv náboženství to používá jen pro vnější manželský svazek, který posvěcuje Bůh, skutečná podstata této symboliky je spojení mužství, ženství a božství uvnitř duše každého z nás v transformačním vzestupném procesu.

Jsou-li spojeny adekvátní polarity, ideálně se doplňují a Boží duch povyšuje jejich spojení na trojitou šňůru celistvosti. Podobně člověk se jako duše rodí ve vnějším světě forem - Matrixu, následně duchovně umírá tomuto světu, který symbolizuje kříž zkřížených os časoprostorové reality ideálním spojením obou polarit v sobě. Děje se tak skrze odstranění rozdělujících bariér ega. Duch vstupuje z duality do jednoty a vnitřní celistvosti. Ze smrtelného člověka se rodí v materiálním světě vyšší bytost, Boží syn k věčnému životu, když úplně nalezne svůj střed v průniku polarit. Bůh to dovršuje svou milostí – třetí šňůrou. Skrze střed kříže se duše opět navrací k Bohu a uzavírá transformační kruh – kolečko života jakožto vítěz „závodu o život věčný“.

Transformace skrze tělo

Matrix je simulací, ve které kmenová bytost duše prožívá zkušenost podobnou snu. Duše jsou v něm upoutány do těl, prožívajících emoce skrze neurální systém. Hmota znamená zhuštění jemných vibrací do hrubo-hmotnosti, s čímž souvisí také linearita vnímání. Společně to vytváří realitu podsvětí, kterou ovládá nevědomí. Zvířené emoce bodají jako ďábelské bodce, když se realita Matrixu stále bortí a nově rodí. Materiální realita je sama o sobě povrchní, nestabilní a krutá. Vše je v ní požíráno molem, červem a rzí. Život duše v těle je prosycen trápením. Vše hmotné je pomíjivé a připoutanost na světě je připoutaností trpícího ke kříži. Cesta duše Matrixem, je cestou křížovou. Tělesná řečiště, která přenášejí neurochemické signály, iniciují duši k návratu do Božské věčnosti. Středem kříže prochází skrze středový singulární bod nekonečna a je vtahována do reality ducha, jež má prvenství nad hmotou.
Pro duši je zážitek v těle intenzivní kurz, který ji donucuje k pochopení duality a k transformační změně. Nasbírá v těle různorodé transformační zkušenosti, protože bodavé emoce nelze ignorovat. Jediná cesta je zvědomění podstaty utrpení, které vysvobozuje z pout.
Lidské tělo pochází ze země a je energeticky propojeno s planetou. Stav planety symbolicky odráží stav degradace lidských těl a degradace lidských těl pochází z degradace ducha. Kdo ignoruje signály duše - emoce, povšimne si snad alespoň stavu planety, která ho přímo udeří do očí. Avšak prediktivní naprogramování ducha světa uvedlo člověka do takové hypnózy a vnitřního zmatku, že nevidí to podstatné a o to nepodstatné usiluje. A v hypnóze ducha světa žije většina, v roli oběti, v krysím kolečku si běží pro rychlejší a bolestnější smrt, aby začali zanedlouho zase někde jinde a jinak. Zvítězit nad světem znamená nezůstat slepým, zastavit se zpřítomnit se, porozumět utrpení světa, smířit se s ním a nakonec přijmout svět takový, jakým je. Plně, bez bolestného vzdoru ega. Zvítězit jako Kristus, znamená stát se králem přítomného okamžiku a skrze neutuchající bdělost objevit sama sebe. V bdělosti totiž padají bariéry, které nás od naší božské podstaty odvádějí. Skrze ni se vracíme sami k sobě a objevujeme, že jsme neseni v Boží náruči. Nakonec nezbude nic, než všeobjímající Láska, domov všech duší, kterou JE Bůh.