Cestu znáte

Ježíš řekl, že On sám je cesta. Řekl také, že máme být jako On a činit dokonce skutky větší, než On. Řekl, že nikdo nepřichází k Bohu, aniž by se nejprve nestal Jím. Pak to ovšem znamená, že sama cesta je cíl, kterého se dosahuje tehdy, když o cíli začneme jinak uvažovat. Samotná představa vzdáleného cíle, který je od nás oddělen nás donekonečna vzdaluje od jeho dosažení. Jako když se pes nahání za vlastním ocasem. Stačí si však uvědomit, že cíl už tu je a k jeho dosažení nám nebrání vzdálenost, ale nesprávná představa o něm.
Dalo by se říct, že Ježíš vyslovil koan. Účelem vyjádření, kterému se v buddhismu říká koan není nalezení chytré odpovědi pro racionální mysl, neboť směřuje k odpovědi, která takovou mysl přesahuje. Naše duchovní podstata je pro tělesnou racionální mysl nepochopitelná, ale přesto víme, že máme uvnitř sebe něco neuchopitelného, co je zdrojem našeho bytí. Vyslovený koan odzbrojuje způsob, jak jsme doposud uvažovali, neboť právě nesprávná úvaha mysli je nesprávnou vírou, která způsobuje slepotu, kvůli které nevidíme to, co stojí přímo před námi. Nesprávná víra, které jsme upřímně uvěřili, je totéž jako hypnóza, ze které se musíme probudit. Ale to není vůbec lehké, když je zhypnotizovaný celý systém lidské víry i lidské společnosti. Proto mu říkáme svět chaosu, či fantomový matrix. Rozdělil duši a tím způsobil naši slepotu. Zkoumáme tedy realitu rozbitým nástrojem vnímání, a čím více se snažíme, tím více potvrzujeme nesprávné závěry.
Cesta ven nastává, když si uvědomíme, že racionální mysl je dobrý sluha, ale špatný pán. Poskytuje jednostranné hledisko, které způsobuje optický klam. A na duchovní cestě musíme umět překročit omezení racionality ve prospěch hlasu srdce, rovnajícího se hlasu vlastní duše, se kterým se máme propojit a dosáhnout celistvosti. Ten hlas způsobuje, že víme věci, na které nemáme fyzický důkaz, ani racionální vysvětlení. Zažíváme silnou intuici i prorocké sny. Duchovní Pravdu neanalyzujeme racionálně, tu prostě cítíme až v morku kostí. A čím je toto spojení silnější, tím je hlasitější a názornější. A proto si Ježíš dovolil říct svým učedníkům: „Cestu znáte.“ Je to totéž, jako by řekl „ Máte ji napsanou ve svých srdcích, neboť vaše nejhlubší duchovní podstata je mnou samotným.“ Znalost cesty ke spáse je přímo úměrná pravé víře, že Kristus i jeho Otec jsou nejhlubší duchovní součástí naší duše a promlouvají k nám, pokud věříme, otevíráme se a nasloucháme. Pravá Boží podstata proniká vší Existencí a záleží jen na druhu víry, který to buď umožňuje vnímat, nebo zakazuje. Buď působí rozdělení, nebo celistvost.

Tvá víra tě spasí nebo zahubí

Miliony věřících hledají cestu spásy. Praktikují své systémy víry, které je mají dovést do cíle. Pastýři ukazují cestu a vyučují nejen o Kristu. Jiní se účastní každodenní meditační praxe, nebo se klanějí k východu. V každém náboženském učení jsou rozesety perly pravdy, ale systémy víry nedovolují podívat se na ně s nadhledem. Systémy víry většinou brání uvidět nadčasovou pravdu za všemi směry, které jsou jen jako pouhé ukazatele. Pravá cesta totiž není žádný lidský systém víry, ale vysoká úroveň rozšířeného vědomí, kterou zosobnil Kristus. Všechny systémy jsou umělými napodobeninami. Mají svou omezenou platnost, či krátkou expirační dobu. Ačkoliv křesťanská náboženství zneužila Krista k zavedení dalšího systému víry, Kristus nebyl křesťan. Kristus je zosobněný logos – kámen mudrců, svatý grál, nejvzácnější perla, Boží království. Přebývala v něm Plnost Boha, ze kterého vše povstalo, tudíž i Pravda a Život. Je Cesta i Brána ne kvůli křesťanskému učení, ale kvůli osvícenému a živoucímu stavu vědomí, jehož zárodek spočívá v každém z nás.
Neexistuje lepší návod, než osobní příklad. Ježíš praktikoval božství v lidském těle především tím, co z něj vyzařovalo. Stačilo být v jeho blízkosti a děly se zázračná uzdravování a spontánní uzdravení těla i ducha.

Skrze Ježíše proudila uzdravující síla, protože nebyl degradován lidskými vzorci strachu, jež jsou zdrojem rozdělení duše. Byl si vědom, kým je a viděl tudíž za lidská omezení. Viděl proto také, že je lidskou inkarnací Boha Syna, Otce všech lidských bytostí i andělů. V Bohu je celistvost, sjednocení duše. V jeho blízkosti se mohl uzdravit každý, kdo silně a bezpochyby věřil v jeho Božský původ. Lidé bez předsudků a bez vžitých, omezujících dogmat náboženských představitelů té doby. Ježíš pro ně byl ohniskem Světla ve tmě.

Já a Otec jsme Jedním

Mluvil snad Ježíš o své lidské podobě? To v žádném případě. Ježíš hovořil o duchu, který z něj vyzařoval a který oslovoval srdce otevřených jedinců. Srdce toužící po pravé, bezpodmínečné Lásce Otce. Bůh Otec se skrze něj objevil jako Duch - cizinec v ďáblově světě. Žádná slova, ani nauky, ani techniky nemohou pravdivě přenést Kristova Ducha. Duch se přenáší pravdivě, když není rušen koncepty mysli a když není deformován definicemi. Duch Boží navrací každého k jeho pravé přirozenosti a nejhlubší podstatě, kterou v sobě hledá. Zážitek setkání s pravým božstvím je nevyslovitelný. Takové vnitřní setkání není vázané žádnými naukami a děje se skrze otevřené srdce každému, kdo neztratil víru v pravou Lásku. Kristus je zosobněním té Lásky a skrze Krista vchází každý, kdo se bezpodmínečné Lásce zcela odevzdal, i kdyby o Ježíši Kristu nikdy neslyšel. Cestu objeví každý, v kom nastává silné vnitřní pohnutí vyšší Lásky přesahující tento svět. A takové pohnutí nastává, když bariéry tělesné mysli ustupují vlivu otevřeného srdce. Jinak řečeno, pravou uzdravující víru má jedině ten, jehož motivy jsou řízeny čistým srdcem.

Víra se projeví srdcem

Co znamenají výše uvedená slova apoštola Pavla? Znamenají, že Kristovi následovníci se na víru dívají jinou optikou, než skrze přikázání Zákona. Nový stupeň vývoje duše opouští naivní představu potřeby Zákona a nahrazuje ji podstatou, ke které měla přikázání vést. Zákon byl zjevovatelem hříchu, ale nemohl nikoho zachránit. Uvědomit si hříšnost lidské nevědomé chtivosti je základem, na kterém je možné stavět Kristův jediný zákon Lásky. Každý zákon s sebou přináší strach z jeho porušení a v energii strachu a vnější kontroly nelze dosáhnout kristovského stavu vědomí. Pravý Kristův následovník si uvědomuje hříšnost spočívající v nevědomém podléhání tělu, a proto své vědomí směřuje do bdělé přítomnosti, ve které se nachází království Boží bezpodmínečné Lásky. Bez toho, aniž by odsuzoval svou tělesnou polaritu, ve které se rodí důležité poznání duše. Tím poznáním je skutečnost, že hřích spočívá v živočišnosti, která odděluje vědomí od Božího ducha. Živočišnost je svázaná s nevědomostí a vědomí, které vše posvěcuje je opačným pólem naší přirozenosti, ke kterému duchovní cesta vede. Vede k plnosti ducha – plnému vědomí.
Nejniternější hlas svobodného srdce je hlasem Božím. Kdo mu naslouchá, toho srdce vede ke spravedlnosti a uzdravující víře. A na vyšší, božské inteligenci srdce stojí pravá cesta, na které jsme navigováni nezkresleným magnetismem svobodného srdce. Kdo nejde za hlasem čisté Lásky v srdci, zaprodá svou duši v ďáblově světě. Nevědomě. Kdo je pro pravou Lásku ochoten přijít o cokoliv, stává se hrdinou, jde po úzké a stísněné cestě k Bráně do nového světa. Jinak řečeno vchází skrze Krista úzkou branou. Vědomě.

Obklopeni nápodobou

Pravda je skrytá tam, kde ji většina nehledá. Přímo na očích. Prázdnota se skryla v nápodobě a nápodoba se stala nástrojem svedení z cesty. Kdo hledá naplnění, odpovědi, či podstatu nesmí se nechat ničím rozptýlit. Hlásné trouby systému zakotvily v člověku svoje pravdy, kterým chtějí, aby většina věřila. Archonti vymysleli svůj systém ovládání skrze lidskou víru ve strach, omezení, chudobu, či neštěstí. Pravdy, kterým většina věří, se učí ve školách, hlásají ji v médiích a vědecky potvrzují. Stokrát opakovaná lež se však stala osobní pravdou mas, neboť se nejedná o objektivní skutečnost, ale o davovou hypnózu. Dav je nevědomě řízen automatismy a tato víra je stále dokola potvrzována davovým prediktivním programováním lidského podvědomí. Autority nám stále podsouvají, co si máme myslet, aniž to tušíme. Nejúčinnější jsou polopravdy. Prezentují realitu podle toho, co chtějí, abychom si mysleli. Proto spousta našich názorů není opravdu našich. A když se dav emočně zapojuje do předkládaného, stávají se ty polopravdy sebe-naplňujícím proroctvím většiny.
Myšlenka o tom, že žijeme v simulaci, byla ztvárněna ve filmu Matrix. A otázkou je, proč to tvůrci systému - archonti dovolili? Ačkoliv to většina bere jako sci-fi, netuší, že nahlédli za oponu a dotkli se Skutečnosti. Jedině snad, že by tvůrci systému chaosu sami nemohli překročit svůj vlastní stín, neboť nad nimi bdí Božská prozřetelnost. Nemohou fungovat mimo zákonitosti Universa. Stejně jako v ostatních případech platí, že Pravda je přímo na očích, ale pokřivená víra ji činí neviditelnou. Zdá se to neuvěřitelné, ale kdo věří, že něco není možné, pro toho to skutečně není možné, a kdo netouží po Lásce, nikdy neuvěří v jedinou Skutečnost, kterou je Bůh, Láska…

Transformační sen

Archonti farmaří s lidskými zdroji, dobývají přírodní zdroje a vysávají naši životní energii, Nejvyšší Bůh připouští tuto hru na oběti a vykořisťovatele proto, že hra slouží vyšším zájmům. Z pohledu Nejvyššího jde o sen, ve kterém zúčastněné postavy zloduchů i obětí neví, že jde o hru a berou ji smrtelně vážně. To celé divadlo dění přirovnané ke snu je demonstrací duality, která se fraktálově rozvíjí do všech směrů a je holograficky propojená od nejmenší subatomární částice, po celek.
Systém je referenčním rámcem, ve kterém nemůže nebýt východisko, či nápověda. Tajné dveře. Základním předpokladem duality je polarita a ta znamená, že když existuje zakázané ovoce – cesta ke smrti, musí existovat ovoce stromu Života – cesta ke spáse, jako opačný pól. Podstatou hry je vědomí vzdálenosti a času, které je samo o sobě rozdělující, když jsme jím pohlceni. Referenční rámec je rámcem časoprostorovým. Černá a bílá jsou dva póly viditelného spektra reality, které tuto hru umožňují. Různé druhy temna jsou uměle vytvořeným pozadím, na kterém mohou zářit světelná tělesa. Stejně tak různé druhy iluze jsou mentálním pozadím, na kterém můžeme pochopit a definovat pravou, světelnou podstatu Skutečnosti, když se probudíme. Cesta ven z iluze spočívá v pravdivém pojmenování. To však nemůže nastat, dokud duše, jakožto účastník nenasbírá dostatek zkušeností v dualitě. Vrchol hry nastává skrze úplné a hluboké porozumění temnotě, které v sobě současně skrývá východisko z bludného labyrintu. Jednoduše řečeno, když hluboce porozumíte iluzi temnoty, která vás spoutala a pravdivě ji pojmenujete, přestává nad vámi automaticky mít moc. Nadále vás neklame, nevytváří optický klam, skrze který nevidíte to, co máte přímo před očima. Skrze porozumění se stáváme vědomými. Hluboké porozumění temnotě je totéž, jako rozšifrování kódu, či prolomení kletby. A kdo si to uvědomí, nebrání již nadále svému setkání s tím nejtemnějším, ani před tím neutíká. Nic, čeho se sami děsíme, už nebude mít nad námi dále moc, pokud se s tím osobně a velmi důvěrně setkáme a pojmenujeme to zblízka. A pokud někdo učí polopravdu, že ke spáse dojdete tím, že si budete donekonečna manifestovat to, po čem nejvíce toužíte, drží vás ve slepé uličce. Maže vám med kolem pusy.

Pravda má prostý šat

Otázkou tedy je, kdy se setkáváme s nabídkou červené pilulky vedoucí k vysvobození? Je tady spousta mudrců, kteří filosofují o spáse, jež zahlédli z dálky, aniž prošli nejhlubší osobní transformací. Stavějí se do role vážených guru pro tisíce probouzejících… A pravdou je, že na každé úrovni svého probuzení nacházíme právě takové učitele, jaké aktuálně potřebujeme. Jistě jste si však všimli, že spousta novodobých spasitelů jsou sami lapeni do ďáblových sítí, i když se jim vznešeně říká sítě sociální. Podstatou je ego(= ďábel), které chce být mudrlantem a poznání, že cesta vede opačným směrem je pro něj odpudivá. A co je na tom odpudivého? Je to podobné jako s tisíci urozenými princi, kteří přišli vysvobodit princeznu a všichni do jednoho selhali. Pokud totiž jde o předvádění v nablýskaných zbrojích, plácání po ramenou a chválu příznivců, to je každý hrdina. Ale ve střetu s tvrdou realitou obstojí jen nekompromisní ryzost, vyzkoušená všemi živly, po velmi dlouhou dobu. A to zvládne jen opravdu ryzí jedinec, který zpravidla klame tělem. Podstata úspěchu se na zevnějšku nepozná. Je často skrytá v nejobyčejnějších hadrech toho nejobyčejnějšího „chasníka.“ A tuto pravdu zosobnil i Ježíš Kristus, když jako Bůh a král vyvolených přijíždí do Jeruzaléma na oslátku. 

Dokonalé prolomení kódu nevědomosti spočívá v dokonalém porozumění temnotě. Ale té lze porozumět jen v sobě samém, nikoliv radami druhým. Prostý „chasník“ nemá co ztratit a na nic si nehraje a v tom je jeho síla. Nikdo mu nevěří, a proto není zatížený očekáváním, ani nereálnou představou o sobě. Nepotřebuje se předvádět, protože ví, že by to k ničemu nebylo. Dostává spoustu času, aby se zastavil a objevil Pravdu skrytou mezi řádky. Je dlouho na cestě úplně sám a zranitelný.

Pravá Láska je jako unesená pohádková princezna. Je třeba ji najít a osvobodit, aby se dva póly staly nakonec jedním celkem. Nedá se to vytvořit žádnými technikami, neboť by to byla napodobenina. Avšak rozličné systémy víry dlouho zdržují poutníky na cestě, když jim vsugerovaly myšlenku jediné pravé techniky, skrze kterou se k lásce dopracují. Tím se vytváří samá nápodoba. To je totiž scestí, na kterém se můžeme zdržet déle, než bychom sami chtěli vlivem náboženských dogmat. Stejně jako se na scestí dostali mudrcové, lapení vlastním egem, převlečeným za světce.
Hrdina je na cestě vysvobození odlákáván jakýmikoliv směry, jen aby ztratil ze zřetele svůj jediný cíl, kterým je pravá Láska. Iluze má navrch jedině díky rozdělení mužství a ženství v duši. Když se hrdinské mužství vydává na cestu, nemá svou lásku nově vytvářet, nemá si na ni hrát, nemá se o ní učit definice, ani si ji nemá plést s lidskou láskou, která je závislá a trpká. Nemá ji vyměnit za mamon, ani žádné světské jistoty… Hrdina svou pravou Lásku vysvobozuje, když jí zůstane zcela oddaný a na konci svého úkolu jí rozezná od napodobenin. Pak se stane jeho jediným vlastnictvím. Nepravá láska je čarodějnice, která se jako pravá jen tváří. Na chvíli se proměnila v princeznu a záleží jen na statečném chasníkovi (bdělém vědomí), jestli se nechá ošálit napodobeninou, anebo jestli se jí naučí rozeznat duchem. Napodobenina je výtvor ega, čili ďábla. Napodobenina je tedy výtvorem zlých kouzel, které hrdina musí umět rozeznat. Celý náš svět je ďáblovou napodobeninou světa Božího.
Bezpodmínečná Láska je naším jediným útočištěm, které nás spojuje s pravým Bohem ve světě, který je postaven na rozdělujících konceptech strachu a ovládání.

Proměna vědomí

Cesta bdělého vědomí ze tmy, či spánku nevědomí ke Světlu pravé Lásky, je duchovním úkolem duše na Zemi, který je propsán do všech klasických pohádek. Je to jako návod k vysvobození z necelistvosti, který jsme měli všichni od mala na očích, ale nebyli jsme schopni vidět, protože jsme nerozuměli, že se nás to přímo dotýká. Z návodu se v realitě Kocourkova stala pohádka. Vše je tam totiž obráceno naruby. Za pohádku je vydáván příběh, který v sobě obsahuje odpověď na smysl života a návod k dosažení vysvobození z utrpení. Za realitu je vydávána nelítostná realita světa chaosu, která je všem prezentovaná jako „drsná životní, objektivní skutečnost“ ve které nevítězí dobro nad zlem, láska se musí skrývat a ostré lokty jsou návodem k přežití. Avšak srdce nakonec rozhoduje, čemu se rozhodnete věřit a jaké volby kvůli tomu učiníte. Kdo se dokonale přizpůsobí systému, a plave v něm jako ryba ve vodě, nevyhne se zaprodání duše. Místo, aby svou lásku našel, vymění ji za nějaký prospěch. Ďábel stále nabízí zaprodání duše, z kterého plyne ještě větší rozdělení, než máme doposud. Avšak pokud srdce touží po životě v pravé, bezpodmínečné lásce, pochopí, že musí zavrhnout nabídky světských jistot a ponechat si jednu jedinou perlu vysoké hodnoty – kámen mudrců – Boží království, jež se stává útočištěm spravedlivých a jež řeší dokonale vše.

A přesně tak je to s každým duchovním poutníkem. Jeho cesta je cestou proměny vědomí. Jeho putování není fyzické, ale mentální. Je to cesta přesunu vědomí z omezenosti tělesné mysli, do svobody srdce. Srdce je tím zakletým zámkem, ve kterém je uvězněna Princezna, symbol pravé, bezpodmínečné Lásky Boží.
Hrdina se musí probít přes mnoho nástrah. Mentální koncepty mysli, jsou jako falešní přátelé, zrádci, podvodníci, šejdíři, kouzelníci. Se všemi se hrdina nejprve musí setkat a svůj střet nikdy nevyhrává silou, ale přijatou zkušeností o sobě samém. Fyzický svět nám zrcadlí cestu k vnitřnímu sjednocení – sebe-nalezení, skrze reálné postavy, které nás vyškolí, když nás zradí, opustí, podvedou, nebo energeticky vysají. Vnější postavy v Matrixu jsou stíny naší vlastní duše. Nikdy je neporazíme vnějším bojem, ale zkušeností, která promění především nás. Příště jsme vždy o něco moudřejší, dokud nedosáhneme takové proměny ducha, že se staneme nedotknutelnými. Stíny mají za úkol nás vyděsit, či vyprovokovat. Odvádějí nás z pravé cesty tak dlouho, dokud jim sami předáváme svou vlastní moc nad sebou. Čím více ohně v nás vzbuzují, tím větší příležitost k alchymické proměně duše nám tím na druhé straně poskytují. Žár zkoušek nás tak proměňuje na cestě za Láskou. A vítězství nastává jedině skrze průchod těmito zkouškami. Nikdy ne tím, že bychom si osvícení manifestovali. Žádný odvážný „chasník“ nevysvobodí princeznu z teploučka za pecí.

Nepodlehni strachu

Hrdinské vědomí člověka není hrdinou proto, že necítí strach. Ale proto, že se strachu nepoddá. Necítit strach v krizi může snad jen psychopat. Hrdina si svůj strach uvědomuje, když se v zastavení dívá sám na sebe. Když si uvědomuje své uvědomování a vnímá stav svého vědomí. Když je svědkem svého vlastního prožitku, dochází k hlubokému porozumění podstatě svého strachu. Skrze vnitřní žár. Od ostatních se liší právě tím, že zůstane vědomým pozorovatelem strachu, když se v něm objeví. Nepodlehne útěku, ani panikaření. Prochází skrze temné údolí své vlastní duše a pozoruje své démony, kteří se ho snaží strhnout k nevědomé, automatické reakci. Hledí do očí své vlastní chtivosti a nepodlehne jí. Pozoruje své silné zlozvyky a nenechá se jimi ani strhnout, ani vykolejit. Pozoruje svůj děs a nejhlubší obavy a ustojí to. Kdo svou vlastní živočišnost a temnotu odsuzuje, ten není hrdinou, ale utíká, před osobními démony duše. Tím odevzdává energii. Kdo stále nevědomě podléhá svým závislostem, ten je obětí svých démonů, kteří ho vykolejili z rovnováhy a zase donutili odevzdat energii. Pouze přítomná bdělost, která si je vědomá jedné jediné potřebné věci, je jako hrdina, který se neohlédne, ani nezastaví, když ho děsí přízraky a prochází skrze ně jako skrze prázdný dým, kterým po pravdě jsou. Dokud nevyčpí všechen zápach… Přítomná bdělost je rytíř, či statečný princ s ostrým mečem na bílém koni, o kterém sní každá princezna.

Hrdinou se nemůže stát nikdo, kdo s sebou vleče zbytečnosti. Nezbude mu dost síly, aby nezakolísal a nenechal se vykolejit. Dostává se do situace, kdy se musí pustit všeho ve starém světě, aby prošel úzkou bránou a stísněnou cestou. Prochází relativně dlouhým obdobím zranitelnosti, ve kterém se rozpouští vše staré a ve kterém je chráněn jako budoucí motýl v kukle. Transformační cesta nás zbavuje lpění, protože odhaluje všechnu zátěž světa jako prázdné a bezcenné napodobeniny. Tu nejcennější a jedinou potřebnou věc, máme odjakživa jako Princeznu v zakletém zámku našeho srdce. Pokud si nebudeme trvat na tom jednom, jediném cílí – na vědomí, které míří hluboko dovnitř duše – neprojdeme úzkou bránou. Necháme se odlákat.
Dokud v lidské duši nezvítězí bdělé vědomí, nevysvobodí bezmocnou princeznu ze zajetí draka, či temného čaroděje. Ženský pól naší duše je uvězněnou princeznou. Sama, bez svého mužského protějšku je bezbrannou obětí draka. Dualita rozdělila božství do dvou pólů a tím bylo božství oslabeno, dokud se oba odloučené póly nespojí. Klasické pohádky nehovoří o princezně bojovnici, protože je to mužský aspekt duše, který vysvobozuje Lásku. Neohrožené bdělé vědomí, které setrvává v přítomném okamžiku věčného bytí, vítězí nad strachem i démony. Děje se to v duši každého z nás.

Když bdělé vědomí míří přímo k zakletému zámku duše, osvobozuje ženství od její slabosti, ve které příliš dlouho setrvávalo v pozici oběti. V rezignaci, že situace nemá řešení. Vyprahlý hrdina zažívá příval horoucího objetí a políbením dochází k propojení dvou duálních polarit, které dlouho trpěly vzájemným odloučením, aby získaly důležitou zkušenost. Stávají se jedním jediným a jejich spojení plodí nové, vyšší kristovské vědomí. Kristovské vědomí má odvahu mužství a lásku ženství. V ideálním poměru, vyváženě. Tvoří celistvost. Ti dva se stávají jedním. Princ a princezna jsou jen zosobněné symboly dvou polarit lidské duše, které sloučením vstupují do ztracené celistvosti dokonalého člověka. Pohádky nemají opěvovat lidskou, závislou lásku. I ta je jen napodobeninou té pravé, bezpodmínečné Lásky. Jde tu o vyšší hru, než si většina uvědomuje. Sloučení dvou polarit, Bůh spojuje svým duchem a tím vzniká lano s diametrálně vyššími parametry. Rodí se vyšší, kristovské vědomí, které je svobodné, dokonalé a věčné.

Tento proces činí z mrtvého člověka Živého. Sloučení polarit je dokonalým nalezením sebe sama v celistvosti a vede k životu věčnému. Ve svatební komnatě lidské duše se aktivuje věčná božská podstata a z nedokonalého člověka se stává Syn Boží. V lidské duši dochází k Beránkově svatbě. Boží synové získávají zázračné dary ducha, které jsou pro tuto realitu vnímány jako nadpřirozené.

Úplné propuštění

Avšak dříve, než dochází ke šťastnému konci, platí pravidlo, že před úsvitem je největší tma. Než dojde k vysvobození a objetí od Lásky – Nejvyššího Boha, hrdina prochází největší krizí. Vědomí už vyčerpalo všechny možnosti a vzdává se. Ocitá se na pustině, v osamocení, bez živáčka a téměř bez naděje. Padají všechny zábrany a dochází k uvědomění vnitřního zoufalství, které bylo do té doby překryto nadějí… Ženství i mužství propadají beznaději. Vše se zdá zbytečné právě v okamžiku dosažení nulového bodu obratu. Avšak na tento klíčový okamžik se čekalo před samotnou branou. V úplné mlze nebylo vidět ani na krok, a zámek se zdál v nedohlednu, dokud nedošlo k prozření. Z ničeho nic stojí hrdina najednou před cílem. Je to, jako když po zimním slunovratu opadnou mlhy, vyjde silné slunce a dny se začínají prodlužovat.
Co se stalo tak zásadního, že došlo ke zvratu situace? Shození poslední přetvářky, posledního nákladu lpění na starém světě. Bylo třeba vzdát se úplně všeho. I toho, co poutník netušil, že jej ještě zatěžuje.
Vědomí se musí zbavit všech berliček, technik, a dokonce i samotného připoutání k naději. I samotná touha po princezně musí nejprve úplně zemřít, když stojí na prahu. I břímě beznaděje odchází. Oba póly lidské duše zůstávají samy, bez očekávání, i bez naděje. Do nového spojení si sebou nemohou vzít vůbec nic starého. Samotná cesta očišťuje, a proto je samotná cesta cílem. V tomto bodě mizí mlha a kouzla. Člověk se úplně obnažuje před Boží tváří a v naprostém tichu.

Sebenalezení

Čím déle jsi na cestě, tím více víš, že už není cesty zpět. Putuješ tak dlouho, dokud vše v sobě neobrátíš na ruby. Dokud nejsi svědkem svého vlastního uvědomování - JÁ JSEM. Cesta tě naučí číst mezi řádky, uvědomovat si, že prostor je důležitější než samotné objekty v něm. Všechny objekty jsou totiž stínem energie tvé vlastní duše. V tichu vyvstávají na povrch odpovědi. V totálním zastavení si uvědomuješ své poslední démony a odhaluješ jejich podstatu. V úplném zpřítomnění prožíváš, co to je nalézt sama sebe. Už to nezní jako fráze. Vnímat se bez ohledu na divadlo dění. Začneš putovat krajinou přízraku jako nezúčastněný kolemjdoucí. Vidíš prázdnotu lidských cílů, zábavy i iluzi o prospěchu všeho vlastnění. Dopracoval ses k tomu, že padly zábrany, které oddělovaly tvé vědomí, od tvé lásky. Na cestě jsi porozuměl, že jediná potřebná věc v tvém životě je Láska a jediné co musíš dokázat je odstranit bariéry, které tě od ní oddělují. Jakmile to máš, stáváš se nedotknutelným nadčlověkem. Biblicky řečeno dokonalým člověkem, který vstoupil do života věčného. Vystupuješ z cyklu umírání a znovuzrození do bdělosti věčného přítomného okamžiku.
A nutno podotknout, že nejdůležitější zbraní k vysvobození je schopnost rovnováhy. Schopnost netlačit, ale připustit, aby se věci děly samy, ve svůj správný čas. Schopnost nevzdat to a neustoupit kvůli strachu. Schopnost trpělivě čekat, když tě všichni démoni pudili k boji, nebo tlaku. Mírnost beránka Božího vítězí nad ohnivým mečem ďábla. Trpělivé snášení bylo důležitější než odveta. Chladná hlava je důležitější než sklon mít vždycky pravdu. Nereaktivnost je vzácnější, než blesku rychlé máchání mečem. Cítění se ukázalo jako pravdivější, než mysl, které došly nápady. Intuice se stala cennější, než všechny osvědčené lidské návody vedoucí duši do slepé uličky.
Dochází k plnému usmíření v lidské duši, neboť teď již bytostně víš, že nebýt temnoty, nebylo by cenných zkušeností na cestě. Nebýt temnoty, nebylo by příležitosti prokázat hrdinství. Nebýt temnoty, nebylo by hluboké poznání o klíčové hodnotě Lásky. Nebýt temnoty, nebylo by dramatického, emotivního prožitku, který nás dovedl ke znovustvoření, znovunalezení unesené princezny.
Stojíš v cílovém bodě, středu vlastní duše, celistvý a už víš, co to je nalézt to, co jsi fakticky nikdy neztratil. Nalézt sebe sama.

Cesta ke štěstí

Probuzené vědomí se postupně odvrací od rozptylujících podnětů světa, kterými je rozptylováno skrze tělesnou mysl. Objevuje očistnou cestu pohroužení se do sebe. Cestuje z rušné mysli do ticha a transcendentní věčnosti ducha. Je to jako zavřít se do tmy na velmi dlouhou dobu, mimo všechny vnější podněty a rozptýlení smyslů. Aktivita mysli utichá, svět nechává za sebou, a na konci temného tunelu se rozsvěcuje světlo vyššího vědomí, jež přesahuje tento svět.
Být v klidu je setrvávání v nečinnosti, která přivádí tělesnou mysl do šílenství….Ke světlu se jde skrze největší temnotu a strachy. Ego panikaří. Neustále se nic neděje a nedostává svoji dávku podnětů a vzrušení. Vzbuzuje v tobě vinu, lítost, děs, šílenství. Zkusí cokoliv, co tě donutí odevzdávat energii. Uvědomíš si, že je to program naučené závislosti kdo šílí, ne tvá pravá identita a ignoruješ to. Děje se to stále dokola, až podvědomý program ztratí svou sílu vyčerpáním z marného boje. Skrze nereaktivnost, které se učíš, tě opouštějí skrytí démoni tvé duše. Mimo aktivitu mysli vyvstává jen uvědomění_ JÁ JSEM. Nedá se to definovat je to stav bdělého, přítomného vnímání svého vlastního uvědomování. Mimo vnější podněty.

Trvalé štěstí nevyplývá z prožitých situací, ale je to stav vědomí, nezávislý na dění. Pravé štěstí nepotřebuje žádný vnější podnět. Štěstí je vysoká vibrační úroveň svědka všeho dění. Chceš-li do něho vstoupit, musíš jít cestou naproti své největší temnotě.
Do neštěstí nás přivádějí naše vzorce závislosti, očekávání, či koncepty, kvůli kterým chceme to, co nemáme a odmítáme to, co právě je. Závislosti nás často nevědomě ovládají jako démoni duše a způsobují, že se necítíme svobodní a šťastní. Cesta ven z neštěstí se proto podobá velmi dlouhé karanténě, ve které hladovíme. Podobá se vyčerpávající cestě hrdiny do říše temného mrakomora, na které strádáme, když nelze nikam utéct před tím nejtemnějším v sobě samém, čemu jsme se doposud ze zvyku vyhýbali. Cesta nás proměňuje právě proto, že na ní nedostáváme to, co chceme. A také proto, že nás donutí přijmout i to nejhorší na sobě, co jsme odmítali a popírali. Odříznutí od světa, pohrouženi do bytí, se pomalu a neznatelně stáváme nezávislými, svobodnými a šťastnými bez důvodu. Jako malé děti.

Karanténa

Duchovní cesta hrdiny je jako karanténa, na které umírají všechny naše závislosti. Na které se vycukají všechny naše nevědomé programy, které nás podvědomě ovládaly. Musíme se s nimi setkat tváří tvář, aby již dále nepůsobily v ilegalitě a nerozdělovaly duši. Jdeme přímo naproti tomu, co v sobě odmítáme a nenávidíme. Připouštíme si to, za co se stydíme. Sobeckost, živočišnost, chtíč…atd. Díváme se detailně na to, co popíráme. Když si uvědomujeme, co vše hubí naši bezpodmínečnou lásku, zbavujeme ji pout a plně se přijímáme. Znovu zacelujeme svou rozdělenost. Čím více jsme na sobě něco odmítali, tím silněji nás to ovládalo jako přízrak. Čím více jsme si uvědomili svou temnotu, tím více jsme se osvobodili, aby nás to neovládalo nevědomě.

Co symbolizuje princezna zakletá, či unesená temným králem v době dosažení své plnoletosti? Symbolizuje naši ženskou polaritu duše, která je dětská, intuitivní, abstraktní a především láskyplná. Byla spoutána vstoupením do dospělého života. Vzala na sebe nevědomě karmické lekce, sdílené vzorce společnosti, i rodové dědičné prokletí, které se přenáší geneticky. Jsou to svazující programy světa bez lásky, které ovládnou duši, protože rozdělují. Tak je čistá láska spoutána vstupem do dospělosti.
Duchovně zralý člověk se cítí rozdělen, ochuzen, ztracen a vyprahlý ve světě ovládaném egem. Je nucen vzbudit v sobě mužskou stránku – bdělost, která se vydává na cestu hledání své druhé poloviny. Když hrdina máchá mečem vědomí, aby přeťal trní zakletého zámku, zpočátku je to bezútěšné, protože každý den to znova a znova naroste. Ale pokračuje až do zemdlení, což je důkladná zkouška, ve které si sahá natolik na dno, že právě to úplné setkání se svým dnem způsobilo zázrak. Až když si důkladně uvědomíme a odhalíme kořen všeho zla, dostáváme ho na světlo a odumře.