Statečný kovář

Statečný kovář je postava ze známé pohádky a současně archetyp symbolizující duchovně hledajícího člověka. Být kovářem vyžaduje sílu, odhodlání nevzdat se, vytrvat ve své námaze, zocelit se vytrvalostí, kout železo dokud je žhavé. Kovářské řemeslo zoceluje tělo a rozvíjí ducha. Dává prostor kreativnímu vyjádření a vyžaduje cit pro tváření materiálu správnou silou a ve správný okamžik. Duchovní poutník utváří svou duši s využitím podobných ctností a nástrojů. Prochází transformací skrze oheň. Utváří hodnoty v prostoru mezi dvěma principy. Kladivo představuje aktivní princip. Jeho vědomé rozhodnutí, vůli, čin, vytrvalost. Kovadlina představuje pasivní životní princip. Kosmický řád, osud, karmu, zákon. Mezi těmito dvěma póly se aktivně utváří zbraň ducha, která přemůže zlou sílu. A velmi klíčovým nástrojem v utváření duchovních zbraní jsou mezilidské vztahy. Donucují hledajícího, aby denodenně ostřil své duchovní zbraně. Tak vzniká smysluplný výsledek – zmoudření duše.

Neohrožený Mikeš

Filmová pohádka na motivy pohádky Boženy Němcové, která nese název Neohrožený Mikeš, byla českými filmaři natočena jako pohádka s názvem O statečném kováři. Nejkrásnější lidové pohádky, ke kterým toto dílo patří, jsou inspirovány Duchem. Objevují se v nich shodné archetypální druhy postav, které sehrávají příběh, jež symbolizuje transformační cestu duše, odehrávající se skrytě uvnitř každého z nás. Popisují příběh odvážného vědomí, které se v jisté životné fázi probouzí z nevědomosti, a vydává se do světa za nelehkým úkolem pohlédnout temnotě přímo do očí. Ačkoliv pohádku vnímáme nejprve na zjevné rovině, jako idealistickou fantasii o vítězství lásky a pravdy nad strachem a nenávistí, můžeme jí porozumět i na skryté rovině duše, která je pro soudobého člověka nereálná, ale pro duchovně probuzené je klíčová.
Slovo pohádka mělo v českém jazyce původně význam hádanka. A typické pro pohádku jsou nadpřirozené postavy, kouzla, mluvící zvířata, zázraky shůry, apod. Pro čtenáře, či posluchače je hádankou opravdový smysl příběhu, či skrytá hloubka, která se dotýká srdcí každého z nás.
Pohádka obecně je zrcadlem duše a odráží možnosti lidského ducha, jež dnes umíme vědecky prokázat na kvantové úrovni. Kdo bere závěry fyziky vážně, porozumí, že vnější svět není oddělen od procesů duše, ale je kvantově-neviditelně provázán s vnitřním světem ducha. Co se odehrává v duši, to se manifestuje v příběhu našich osobních životů. Formy a děje nám zrcadlí, skryté, či nevědomé vzorce, jež si v duši nosíme. Minulost, přítomnost a budoucnost nemají v kvantové rovině lineární posloupnost, ale splývají v jednu přítomnou věčnost. Vědomý pozorovatel, či tvořivé slovo mají schopnost se materializovat. Zhmotnění, odhmotnění, teleportace, či telepatie, jsou na kvantové úrovni reálným jevem. Stejně tak mluvící zvířata, skřítci, víly, či vodníci.
Pohádka je vnější hrou symbolů – archetypálních postav, které demonstrují klíčové procesy, kterými prochází duše člověka na své cestě za poznáním a vítězstvím. V rovině, kde jsou zázraky běžné. Avšak porozumí pouze ti, kdo mají odvahu nahlédnout za zrcadlo a objevit skrytou Alenčinu říši zázraků. Archetyp hrdiny se podobá vědomému Neovi, který polyká červenou pilulku, aby se probudil z iluze, nahlédl za promítací plátno Matrixu a stal se vědomým tvůrcem a spasitelem nejen své duše.

Siláci na zámku

V naší pohádce je Mikeš mladým Kovářem, který dospěl a pocítil touhu jít do světa. Představuje aspekt vědomí člověka, které v určitém věku (zpravidla středním) opouští iluze a nevědomost komfortní zóny, puzeno touhou své vlastní duše po Lásce. Mikeš získal doma jisté životní zkušenosti a sílu. Když dospěl, demonstroval to přehozením ocelové palice přes střechu rodné chalupy. Vnitřní touha vede vědomí, aby opustilo zúžený prostor své zkušenosti v domácím prostředí bezpečné zóny. Jako by se v jisté životní fázi stala komfortní zóna zlatou klecí.
Mikeš navštěvuje zámek a získává informace o třech zakletých princeznách. Přičemž číslovka tři zde vyjadřuje trojjedinost duchovních aspektů lidské duše. Na jedné straně tři siláci jsou trojjediným aspektem vědomí zosobňující mužskou polaritu lidské duše. Na straně druhé tři princezny jsou trojjediným aspektem lásky, zosobňující ženskou polaritu lidské duše. Na počátku příběhu mezi nimi existuje oddělující bariéra – ztráta, odloučení, únos.
Zámek je symbolem rodiny duší, které tvoří jednu kmenovou duchovní bytost. Spřízněné duše existují současně v různých dobách, různých situacích a rolích. Vycházejí z věčnosti do časoprostorových realit a vrací se zpět ke kmenové bytosti – našemu vyššímu Já s životními zkušenostmi. Zámek představuje rodinu duší, která vyhlíží alespoň jednoho hrdinu, jež by podnikl strastiplnou a nelehkou cestu vysvobozující zakletý zámek z prokletí temnoty. Zakletý zámek je postižen unesením princezen a jejich uvězněním a zakletím. To symbolizuje uvěznění a deformaci lásky uvnitř těch, kdo podlehli realitě strachu a stali se ovladatelnými.
Království, které postihl smutek, je postiženo kletbou temnoty v podobě zakořeněných vzorců strachu. Zajde-li životní zkušenost duše ve hmotě příliš daleko, či hluboko do materialistického paradigmatu, nemá odvahu ani sílu najít cestu zpět. Stává se vězněm temných entit ovládajících magii a je jimi připravena o energii k návratu. Duše, kterým se dlouhou řádku svých inkarnací nepodařilo vymanit z reality chaosu, se čím dále více propadají do kolejí nevědomosti a vyhlížejí alespoň jednoho odvážného hrdinu, který by otevřel cestu ve vědomí, zpět ke Světlu. A v souladu s holografickou podstatou ducha stačí, když jeden fragment ducha (jedna duše) otevře cestu z koloběhu smrti do života věčného, aby se celý zámek zaradoval, když může jít prošlapanou cestou. Vzorec cesty ke svobodě se propíše do všech ostatních fragmentů. Do zámku se vrací radost, veselí i slunce, protože ztracená cesta byla otevřena a kletba zlomena.

Role Černého krále

Kletbou Černého krále je postiženo právě to království, jehož král s ním v minulosti zvítězil, když bojoval o královnu – svou lásku. Jde tedy o to, že temnota se zaměřuje speciálně na rody duší, kde již v minulosti zazářilo Světlo. Temnota je totiž energetický stav odpojený od Zdroje života. Temnota je závislá na tom, že parazituje na těch, kdo Světlo mají a snaží se ho vysát, jako energii pro své přežití. A právě temnota nevědomě ovládá ďáblův svět, naši zjevnou realitu chaosu. Je skrytá nejen v zákulisních postavách nelidského původu, ale je také ukotvená v mocnostech světa. Maskuje se v urozených rolích vůdců světového systému. Jejich podstatou je lapit nepozorné spící duše jako zdroj své energie. Vyvolávají skrytě chaos, programují matrix jako nápodobu Skutečnosti. Stojí za systémem náboženství, obchodu, politiky, zdravotnictví i školství. Temnota je totéž co ego a totéž co ďábel. Představuje jedinou božskou sílu uvrženou do stínu nevědomí, ve kterém se projevuje jako krutost, která vládne. Pokud duše spadne do léčky, kterou na ni neustále chystá temnota, je lapena v její povrchní, zjevné pravdě. Temnota je iluze boje, nedostatku, ohrožení, problémů a strachu. Mocnosti světa jsou jako Černý král, či sedmihlavá saň ( v jiných pohádkách) ovládající všechny aspekty své zjevné říše – nápodoby, iluze, chaosu… Unášejí princezny. Jejich ovládání se děje prediktivním programováním. Mocnáři světa udávají způsob a směr proudu vědomí lidstva, když ho na sebe strhávají prohlašováním, výukou a podprahovým podněcováním mas, které pak tvoří realitu svým emočním připoutáním k příběhům světových „pohádkářů.“ Dav ovlivněný vládou strachu je zakletý. Nemůže se vymanit ze vzorců vsugerované reality. Jde o davovou hypnózu, která je sebeurčujícím proroctvím. Kdo je vyprovokován, emočně reaguje na iluzi, nevidí jiné východisko, než účast na válkách, strategiích, anebo je minimálně odlákán pozlátky, stejně jako Mikešovi dva povedení kamarádi. Snadno se nechali odlákat od podstaty a ztratili bdělost. Jednoho lákalo zlato a druhého dobré jídlo. A to je varování, že máme nejen kolem sebe, ale především sami v sobě takové zrádce, lenochy a falešníky. Co je uvnitř je i vně. Jak nahoře, tak dole. Každý hrdina se vysvobozuje především ze slepoty vlastní chtivosti a živočišnosti, aby následoval vznešený, duchovní pól své bytosti když si uvědomí, že jediná spása duše je následovat lásku. Že najít pravou lásku je totéž, co úplné setkání s vlastní duší. Najít vysvobozenou princeznu je spásou duše – návratem k celistvosti. Láska uvnitř duše je uvězněná a zakletá zpravidla ze strachu. Nevinnost a čistota duše se křiví ze strachu o přežití, který jí byl vsugerován. Bez hrdiny, to je bez bdělého vědomí, je bezbranná a uvězněná iluzí strachu. Proto je v pohádce ta nejmilovanější princezna zakletá do podoby škaredé čarodějnice. Vštípené vzorce strachu a ovládání ji zaklínají do ohyzdné podoby. Tato symbolika odhaluje, že čistota duše se proměňuje v bezcitnost, schovává se za maskami, když se bojí projevit svou pravou tvář, aby opět a opět nebyla zraňována. Princezna je symbolem čisté duše v každém z nás. Sama je proti svému uvěznění bezbranná, dokud jí nepřijde na pomoc odvážný, bdělý hrdina, který iluzi odhalí, nelekne se, neustoupí ani o krok a přízraky mizí jako pára nad hrncem. I jen letmý dotek lásky dává hrdinovi sílu vyhrát boj, což se u Mikeše projevuje, když se maska čarodějnice na okamžik odkrývá a dostává od princezny svíčku. Je to symbol vnitřního ohně, který dokáže zažehnout Láska. Ohně, který je mocnější než všechna kouzla světa.
Každý z nás si velmi dlouho pamatujeme okamžiky, kdy plamínek bezpodmínečné lásky na chvíli vysvitl zpoza nevědomé masky a zalil nás žárem, byť jen na prchavou chvíli. To byl dotek uvězněné Lásky – Lásky božství naší zakleté podstaty.

Mikešova cesta

Pravý hrdina se nenechá zlákat pozlátky, na nic si nehraje, což je klíčová rada od moudrého táty. Jednoduchost, přímočarost a odvaha jsou vlastnosti, pro které je Mikeš úspěšný tam, kde spousty urozených selhali. Mikeš je symbolem našeho odhodlaného vědomí, které se dotklo Pravdy a ví bytostně jednu jedinou potřebnou věc. Že totiž v pravé bezpodmínečné Lásce jsou skryty všechny hodnoty, odpovědi i spása duše. Nic než Láska nemá pravou Existenci a celá říše temnoty je prázdnou iluzí. Avšak cesta za vysvobozením Lásky ze zajetí je delší a úmornější, než si dokázal kdokoliv představit. V zámku už ztratili naději. Uběhlo příliš mnoho času a strádání na velmi dlouhé cestě. Cesta je lemována samými zkouškami. Zrada, klam, nástrahy všude kam se podíváš. Hrdina na cestě vypadá jako ten největší bídák, kterému není rady ani pomoci. Nezbývají mu už ani síly, ani iluze. Sahá si na dno. Zázračná nápověda srdce se objevuje, když ani pocestní, ani rozum neví kudy dál. Jemný hlas srdce neznatelně napovídá, když se rozum vzdává všech řešení a všechny duchovní techniky duchovních učitelů už vyčerpaly svůj potenciál. A právě v té největší tmě a bezradnosti se konají zázraky, dochází k intuitivnímu prozření. Zjevuje se Láska, která napovídá.

Přináší cestu, která je vrcholně nepravděpodobná. Ukazuje cestu do hlubin vlastní duše. „Kdo to kdy viděl, aby cesta vedla skrze studnu, ze které jsme ještě před chvílí čerpali vodu?“
Tento symbol je výzvou pro odvážného, který se vydává do nebezpečí hlubin vlastního nevědomí. Kdo se tam vydá, pro toho již není cesta zpět. Proč? Musí se na dlouhou dobu stáhnout ze světa do říše nevědomých démonů ovládajících lidskou duši skrytě. Pro svět přestane téměř existovat, neboť na povrchu se zdá, že je vše v klidu, ale skutečné drama se odehrává ve skrytých hlubinách unášených podvědomými proudy.

Musí být tak dlouho sám a nepochopen na své cestě, dokud se nesetká se všemi nevědomými přízraky své duše a nepřemůže je. Je to cesta k energetické podstatě nevědomí, utvářející osud. Opravdu neexistuje jiné řešení, než jít neznámo kam, neustoupit, neohlédnout se a nenechat se přemoci těmi nejzarytějšími vzorci strachu. Rozhodnutí pokračovat znamená, že vnější svět zcela ztrácí smysl pro duši pokročilou, která již dávno pochopila prázdnotu světa forem. Nic, než pokračovat nedává smysl, ale cesta je tím složitější, když si žádá odložit všechny domněnky i očekávání. Realita hledajícího hrdiny se mu může zdát horší, než ta nejhorší představa. Ticho je hlubší než kdy zažil, samota je osamocenější, než čekal, bezradnost je delší, než kdy doufal. A držet se té nejhorší představy by znamenalo zamrznout na místě, či se proměnit v solný sloup. I ty nejhorší myšlenky, strachy a očekávání musí být zcela přijaty smířením. Nezbývá, než se neohlédnout, nezapochybovat, nenechat se paralyzovat a jít do naprosté mlhy, ve které selhávají všechny dřívější techniky. V hlubinách nevědomí musí hrdina nalézt dno, aby poznal své nejhlubší zákoutí a prošel ukotven po dně jako Mojžíš po dně Rudého moře, suchou nohou. Všechny zbytečnosti světa odpadnou, všechny masky jsou odkryty, všechno předstírání a faleš, kterou vštípil systém, jsou v nejniternějších hlubinách duše bezcenným smetím, odpadajícím jako struska z taveného kovu. V tom ohni zkoušek se alchymicky proměňuje olovo na zlato. Výheň všech nástrah proměňuje a zušlechťuje duši.

Vítězná strategie

Proti temnotě, která je mocnější, než lidská nedokonalost, nelze bojovat běžnými prostředky. Černý král schoval svůj život do vejce ukrytého ve svém psovi. A to je symbolem, že přímým bojem s temnotou se nedá zvítězit. Je to léčka s cílem vyprovokovat protistranu, přinutit ji hrát iluzorní hru s ďáblovými kartami, se kterými se nedá vyhrát. Podstatou boje tedy není porazit temného rytíře, protože on sám je jen návnadou. Hledání hrdiny se musí zaměřit na jádro – vejce, ve kterém je ukryta životní síla Černého krále. Pokud je temnotě odebrán zdroj její síly, všechna její síla i kletby se jako zázrakem vytratí.
Pro lidské vědomí to znamená nenechat se vyprovokovat k přímé hře. Pokaždé, když hru s temnotou emočně neustojíme, vyhrává a dosáhla svého. Podstatou, o kterou jde temnotě, je připravit tě o energii skrze emoční pouta. Temnota žije z energie, kterou marně vynakládáš bojem s tím, co je zjevné - povrchní. Dokud nepochopíš, že bojovat se stíny je vyčerpávající, nekonečné a smrtelné. Jakmile však pochopíš, že citlivé místo, kde temnotu porazíš je oddělit ji od zdroje její síly tím, že ji emocionálně ignoruješ. Rozpoznáš skrytou pravdu. Ustojíš všechen strach, nenecháš si vzít racionální mysl, nepodlehneš emočním bouřím, nenecháš se paralyzovat, nevzdáš boj, pak zvítězíš. Obrazně rozdrtíš vejce – energetický zdroj temného rytíře. Nabízí příměří, když vidí, že jsi pochopil tu hru.

Opravdové vítězství začíná pochopením podstaty všeho utrpení. Vědomí se noří do nejtemnějších hlubin vlastní duše, dokud nenalezne pevné dno pod nohama. Setkává se největším přízrakem vlastní duše a musí to setkání ustát uzemněním. Přímý střet se mnohokrát nepodaří, protože máme podvědomý sklon sahat k únikové strategii, nevidět pravdu, namlouvat si něco, ulevit si skrze závislosti a únikové strategie. Dlouho se bojíme střetu a oddalujeme ukotvení proti strhnutí hlubinnými proudy. Ale jednoho dne už musí hrdina rezignovat i na všechny únikové strategie, které ho jen omámily a nic nevyřešily. Už nelze dál oddalovat přímý střet s temnotou, skrze umělé náhražky – náplasti na bolavou duši: nekonečnou světskou zábavu, počítačové hry a snové příběhy, drogy, alkohol, přejídání, podléhání chtíči apod. Únik od přímého střetu oslabuje energii. Je to vyčerpávající do té doby, dokud se nerozhodneme postavit se té největší bolesti a vyprahlosti, která nás stále neúprosněji zahání do kouta. To je předlouhý a nejzarytější boj s temným rytířem – vlastní temnotou a černou magií, která zaklela nevinnou duši do podoby ohyzdné čarodějnice.

Vyvolení nebo urození ?

Jak už to v pohádkách bývá, všichni urození a chrabří rytíři selhávají, zatím co ti, kdo na to nevypadají a kteří tomu sami nevěří, se stávají hrdiny. Stejné je to v příběhu o vysvobození lidské duše. Celý svět je plný chytrolínů a samozvaných pastýřů. Myslí, že musí být vyvolení, když jsou tak krásní a moudří a učení, až se skrytě klaní sami sobě. Jsou falešnými vyvolenými, protože jejich vyvolení je pyšná domněnka, která neodpovídá zralosti duše. Svět je doslova zaplevelen urozenými, kteří ovládají mnoho učených slov a přístupů, ale netuší, že jsou často ovládáni falešnými loutkovodiči temnoty. Zde dochází na varovná slova apoštola Pavla.

Skrytým motivem tisíců duchovních terapeutů a učitelů je jejich vlastní ego. Na jedné straně učí o spáse či osvícení a na druhé straně dokazují, že neví co to osvícení je, když se ani na den nezastaví, aby nebyli vtaženi do debat na sociálních sítích, či do každodenního chrlení moudrých příspěvků na sociálních sítích. Informace, které mnozí chrlí po kvantech na internetu, se ukazují spíše jako vyčerpávající, než aby přiváděli duše do vlastního chrámu duše. Tím se sami prokazují jako falešní, kteří neobstojí v konfrontaci s Pravdou.
Skutečně osvícený učitel, nenahání ovečky, nehledá jejich finanční příspěvky, ale ztělesňuje Lásku a Svobodu. Je více příkladem pravé cesty, než mudrcem. Je svobodný, spíše než spoutaný potřebou uznání a sbíráním lajků. Filosofování nepřevyšuje osobní vyzařování. Osvícený nepotřebuje svět, ale potřební jsou k němu přivedeni vyšší prozřetelností. Vyvolenost pravých vyvolených spočívá v Božím určení a pozvání, aby se ti poslední stali prvními…a první posledními.
Většina urozených, kteří za sebou táhnou houfy následovníků, se za vyvolené sama pasovala. A to je velká léčka pro hledající. Skutečně vyvolené rozpoznáte podle svobodného ducha Lásky, podle čistoty duše, která se zrcadlí v očích. Skutečně vyvolení vás vždy vedou do středu vaší vlastní duše, podporují vaše osobní spojení s Bohem a nestrhávají pozornost sami na sebe, ani netvrdí, že jsou ustanovenými prostředníky mezi Bohem a člověkem.
Božská spravedlnost spočívá ve skrytosti pravých vyvolených. Pouhým vnějším pozorováním byste je za Boží posly nikdy nepasovali. Ale Bůh je Duch a proto zkoumá ducha každého člověka a schválně upozaďuje formu před obsahem. Vždyť si vezměte za příklad starověké proroky. Byli těmi nejprostějšími a nejobyčejnějšími. Stejně jako jejich král, Ježíš Nazaretský.
No a pohádky zpravidla vždy nesou archetyp hrdiny – vyvoleného, který se sám za vyvoleného nepovažuje a většinou je považován za toho nejposlednějšího, dokud neprokáže svou zralost příkladem.
A o úloze vyvolených jsme toho v posledních článcích napsali velmi mnoho. Vyvolenost nerovná se světské urozenosti, ale spíše skrytosti, která se v ten pravý čas promění z hloubky nitra. Nejprve posiluje skryté kořeny Pravdy a až poté se projeví spíše činy v tichosti a samotě, než slovy.
Vyvolení jsou skrytí, dokud svou úmornou pouť temné noci duše nepromění ve vnější záři. Zosobňují duchovní cestu, kterou museli nejprve sami prošlapat. Nemusí být vůbec světu známí, ani populární. Stačí, když v sobě ponesou vzorec Pravdy, který proměňuje svět z hloubi nitra lidské duše.

A nakonec byla svatba

Hrdina – zosobněné a bdělé vědomí, cestuje hluboko do neznáma, mimo svět a časoprostor. Do krajiny přízraků, aby osvobodil svou lásku a žil s ní navěky. Po mnoha strádáních je krajina srdce svobodná od svazujících démonů duše. Svoboda znamená otevřenost a vyznání lásky. Bdělá přítomnost střeží hlubinu citů před predátory, kteří by ji chtěli vysát. Políbení je aktem propojení obou polarit duše v jeden celek. Po náročné duchovní cestě se dva protiklady duality stávají znovu jedním neohroženým duchem. Ženskost přijímá mužství a mužství přijímá ženskost. Vědomí, jakožto mužský expanzivní aspekt duše nalézá lásku, jako ženský, přijímající aspekt duše. Odloučení způsobilo jejich pročištění a zmoudření. Osvícenému se tento příběh znovunalezení celistvého spojení, děje uvnitř duše. A pokud se někomu děje i ve fyzické rovině, když je mu určeno poznat svého duálového partnera, vyzařování spojeného páru se tím umocňuje.
Vědomí, které je na stráži odstřihává lásku v duši od manipulace a zotročení. Doslova je ochráncem křehké lásky. Svobodná láska pak září jako nevěsta. Ruka princezny znamená spojení protikladů v jeden celek a polovina království je sdílením Božího království Ducha, s Kristem, králem králů.

Podvodníky vyhodili

Mikešovi kamarádi zradili. Předstírali hrdinství, ale jejich skrytý zájem byl sobecký. Symbolizují lidskou chamtivost, pokrytectví, faleš, či chtivost. Ale v každé pohádce to dobře dopadne, protože je nemožné oklamat Boží prozřetelnost. Spojení polarit je mystická svatba, která je součástí alchymického přerodu duše. Ježíš sám sebe přirovnával k ženichovi a vyvolené ke svatebčanům. V jednom podobenství z Matoušova evangelia se Ježíš zmiňuje o vyhození pozvaných, kteří nepřišli ve svatebních šatech. Šaty představují čisté energetické vyzařování duše – vybělení aury. Duchovní podvodníci stojí v prvních řadách, stejně jako Mikešovi kamarádi. Jsou však ze svatby vyhozeni, neboť Bůh vidí jaké je srdce. Vibrační energetický otisk duše je něco veřejně známého. V duchovní rovině to nelze skrýt, tak jako v té hmotné. Kdo není duchovně pročištěn, jako by přišel v hadrech na svatbu, anebo byl úplně nahý. A to je důvod, proč to v pohádkách vždycky dobře dopadne. Každý totiž dostává přesně to, co sám zasel.

Zakletá princezna

Lidská láska je zakletá démony duše. Je deformovaná vládou ega. (Viz. pokřivenost, zahýbání - německy kurven). Svět ďábla deformoval duši do podoby prostituky, která z lásky udělala obchod. Vzorce strachu a ovládání ji deformovaly rozličnými deviacemi. Neschopnost projevení citu uzavřených srdcí degradují nevinnou lásku a z nevěsty se stává nevěstka, ovládaná chtíčem. Duše, která se zaprodává věcem světa a ducha nevnímá, je nevěrná svému pravému Pánu - Kristu. Nevnímá svou pravou duchovní identitu, a proto se zaprodává nápodobě. Tak vznikl archetyp princezny zakleté ve zlou čarodějnici. Ve světě ovládaném racionalitou se jeví lidská láska jako pomatenost a slabost a proto v duálním světě existují dva nesmiřitelné póly nesoucí mužskou a ženskou polaritu. Mikešova cesta je cestou bdělého vědomí, opouštějícího komfortní zónu racionality, když putuje za nevěstou. Představuje vnitřní proces realizace svobody ducha, který opouští bariéry analytického myšlení a hledá více intuitivní hlas srdce v podobě cítění, než logiku. Cesta vědomí je přenášením ohniska vědomí z hlavy do srdce. Předává vládu vyššímu vedení. Zatím co světské vědomí, které se není schopno oprostit od mantinelů, či konceptů racionality, končí jako většina urozených – neuspěje. Avšak srdce, které má svobodu a vládne člověku, překonává všechny nástrahy a vítězí. Rozumovou stránku podřizuje hlasu srdce, který silně ovlivňuje vibrační přitažlivost.
Bdělé vědomí vstupuje do samoty a ticha. Pryč od davové manipulace a hluku ega. Zde rozpoznává přízraky, které přemáhá svou odvahou a vytrvalostí. To osvobozuje lásku – nevěstu, a ta se proměňuje z prokleté čarodějnice na panensky čistou princeznu. Kdo zvítězí, stává se králem a bere si princeznu a půl království.