Svatá noc

V Bibli se dočteme, že: „Na počátku byla tma….“ Tedy nejprve existoval obrovský neprojevený potenciál, který spočíval sám v sobě. Bůh. Prohlášení „budiž světlo“ znamená projevení Božského potenciálu. Avšak světlo i tma jsou stále Jedním a tím samým. Nejsou to protiklady, ale rozdílné stavy, či fáze Jednoty.
Foton světla je kvantum elektromagnetického záření, který nese jak energii, tak informaci. Tato informace se dotýká molekuly DNA, která informaci uchovává, ale i mění jako dynamická anténa. Výzkumy ukazují, že DNA se chová jako optické vlákno. Vede světelné informace rychleji, než ty chemické. Je světelným hologramem a světlo ze Slunce je jeho spouštěčem. Nejsme řízeni geny, ale vztahem mezi geny a prostředím. Epigenetika dokazuje, že genetický potenciál se buď aktivuje, nebo neaktivuje, v závislosti na tom jaký život vedeme.
Zatím co světlo je aktivující, tma regeneruje. Tma je biologický signál pro opravu DNA, reset, epigenetickou a buněčnou regeneraci. Ve tmě probíhá vnitřní úklid. Tma je počátkem - lůnem nového zrození. A během zimního slunovratu jsme v našich zeměpisných šířkách vystaveni nejdelší tmě. Je to fáze introspekce, regenerace a vnitřního úklidu, který je životně důležitý pro duši. Avšak tradice světa nás vybízí k ruchu a hýření, zatím co duše prahne po zvnitřnění, ve kterém se spojí s vnitřním SVĚTLEM.
Počátkem Božího stvoření je SLOVO a současně SVĚTLO, jež je praotcem člověka. Tím Světlem je Kristus – zosobnění Božského potenciálu, přebývajícího ve středu naší duše.

Slunovratové smíření

I přes stále temnou oblohu dopadají fotony světla ze slunce a přinášejí změnu našeho vědomí. V tomto období však převažuje klid nad aktivitou v souladu s minimálním množstvím světla. Pro většinu lidí jsou stresující povinnosti vánočních příprav nepřirozeným stresem.
Nejen paprsky slunce, ale celá souhra těles sluneční soustavy rozhodují o druhu energií, ve kterých se pohybujeme. Ovlivňují nás i planetu Zemi, jako naši Matku a ta zase ovlivňuje nás. Všechny přírodní procesy jako celek, jsou s námi propojeny světelným přenosem a formují stav lidského vědomí. Člověka ovlivňuje pohyb makrokosmického soukolí vesmírných těles v přírodních cyklech, neboť ho cyklicky namáčí do proměnlivých stavů ducha.
Vánoční čas představuje obrat nejtemnějšího období roku, ve kterém se sluneční běh obrací na své pouti a dává nám příležitost k retrospekci a přijetí své vlastní temnoty. Měli bychom se na to dívat jako na smíření s temnotou. Když totiž o vánocích odpouštíme svým nepřátelům a smiřujeme se s rodinou, odpouštíme sami sobě a smiřujeme se s vlastní nedokonalostí, kterou jsme odmítali tím, že jsme odmítali všechno zrcadlení vnitřní temnoty na lidech, kteří existují v našich životech.
To, co chybí člověku k blaženému míru, není vyřešení vnějších palčivých okolností, ale vyřešení vnitřního vzdoru, který se na těch okolnostech odráží.
Klid vánočního zastavení přece neznamená, abychom hned milovali všechno zlo ve světě. Vyzývá nás, abychom pro tento okamžik nechali vše být. Abychom připustili, že temnota je součástí celku a vším odmítáním a odporem škodíme jen sami sobě. Všechen vzdor proti tomu co JE, je bojem proti tomu, co jen tak hned nezměníme. Bojem proti přirozenému řádu, který se projevuje dvěma polaritami. Lidská zloba je protivení se tomu, co tu JE, ať už se nám to líbí nebo ne. To, co vnímáme jako zlé, vytváří opozici -protiklad, díky kterému umíme vyjádřit a ocenit to dobré. Nechejme pro tento okamžik být vše, co nás zneklidňuje i když to ještě nevnímáme jako učitele. Postoj smíření dá klid naší duši a obrátí rozptýlení ducha zpět k jeho koncentraci. Slunovrat totiž symbolizuje mystickou smrt a vzkříšení. Působí jako podprahové procesy, které si můžeme uvědomit v tichu a úplném zastavení.
Pokaždé, když se ocitáme v energetické neutralitě, vytváříme energetické vakuum rodící nového ducha. A proto tradice přiřadila narození Krista právě na období slunovratu. Kristus je božským duchem. Zrozením vyššího vědomí v temnotě – chlévě lidské zvířeckosti. Rodí se v té nejobyčejnější a nejprostší tělesnosti, kterou jsme vyzýváni přijmout. Tím přijímáme Krista, když nebojujeme, neprotivíme se lidskému údělu.(Když pochopíme duchovní podstatu Krista, nebojujeme ani za fakt, že člověk Ježíš Nazaretský se ve vánočním období fyzicky nenarodil. On reprezentoval nadřazený cyklus smrti a znovuzrození, probíhající v tisíciletých hvězdných aktivačních cyklech.)
Ježíš, symbolizuje smíření božské a ďábelské polarity syna člověka, zpět do jednoty. Přišel zkrotit ducha, který z Něj vyšel. Tomuto obrození člověka napomáhá cyklické střídání světla a tmy. Tři mágové z východu představují podobný aspekt jako tři sudičky. Trojjediný aspekt ducha, přítomný v době narození, který částečně definuje lidský osud. Dává mu životní mantinely, ve kterých se bude pohybovat a určuje mu talenty, se kterými bude disponovat. A jelikož tři mágové, či chcete-li králové, jsou vedeni hvězdou, pak to symbolizuje osud zapsaný ve hvězdách. Při narození Živého, se skutečně objeví i nová hvězda.

Přijímání osudu

Smířit se s osudem je odkazem vánočního období. Některé životní okolnosti jsou dané a člověk je významně nezmění, i kdyby si vizualizoval změnu okolností, denně pronášel mantry a proklečel dny na kolenou v modlitbách. Cesta smíření znamená přijmout především to, co se nám nelíbí a co se nám nedaří změnit. Co nejde změnit, to je transformační výzva, nikoliv důkaz, že Bůh neslyší. Bůh slyší vždy a podporuje tě v životní výzvě, do které ses rozhodl vstoupit sám, na úrovni duše, před tvým zrozením. Pokud nemáme to, co bychom chtěli, jsme v situaci, která přímo ukazuje na to, co máme ve svém životě překonat. Jde o úkol duše, která si zvolila, že v nekomfortní situaci nalezne rovnováhu smíření a právě k té rovnováze jí napomáhá modlitba, či meditace. Tím způsobem můžeme duchovně vyrůst. Ale stojí to jisté oběti.

Náboženské oběti vyžadovaly obětovat to nejlepší. Šlo o symbol, že k Bohu se můžeme přiblížit, jen pokud jsme ochotni obětovat to nejcennější, na čem lpíme. Nejde o krvežíznivého Boha, který by z neznámého důvodu potřeboval krev zvířat, jak to prezentují náboženství… Jde o to, že člověk objeví božství v sobě, když je ochoten vzdát se něčeho, co má hodnotu pro svět. Utrpením ze ztráty se duchovně posouvá směrem ke svému středu, směrem k Božímu chrámu uvnitř duše. Starý zákon předepisoval obětovat usmiřující oběti, které jsou bezvadné, nejlepší kusy ze stáda ovcí a skotu, či plodin. Obětující se vzdává toho nejlepšího, co má a tím upřednostňuje Boha před hmotným zabezpečením. Obětující se vzdává lpění na tom, co je zjevné a obrací se k Bohu, který je skrytým duchem. Tím v sobě vědomě usmiřuje oheň žádostivosti. A přesně to je duchovní smysl všech našich obětí. Obětujeme slávu světa i světské uznání, (celý svět), když přijímáme osud, který nás zbavuje lpění na zjevném a obrací nás k důvěře ve skrytého Boha uvnitř naší duše. Přijímáním osudu dáváme Boha na první místo.
Abel je symbolem čisté duše, která obětovala vědomě – s úplným srdcem a došla ke smíření, zatím co Kain obětoval povrchně, formálně, bez odpovídajícího pohnutí a tudíž jeho oběť nemohla mít transformační hodnotu. Bible nás nenechává na pochybách, že oběti, které nevyplývají z čistých pohnutek, jsou bezcenné.

Abel a Kain jsou archetypální symboly, vyjadřující dva póly lidské zkušenosti. Formální uctívání nemá před Bohem hodnotu. Je farizejské, prázdné a nevědomé. Vykonávané na odiv. Na druhou stranu může být ten nejposlednější chudák, kterého ani nepustí do chrámu, tím nejduchovnějším, když vědomě přijímá svou zkoušku, obětuje světské hodnoty a tím praktikuje oběť smíření. Odmítá žádostivost a vyvyšuje hodnotu božství, hodnotu koncentrace ducha.

Obětujeme sebe

Každý z nás si přeje klidný a úspěšný život. I přesto to však život mnohých je prosycen spíše trápením a to dobré nikdy moc dlouho netrvá. Pokročilá duše zpravidla podstupuje ty nejhorší životní podmínky, ve kterých je nucena vzdát se světské iluze a nalézt uspokojující klid, který poskytuje spojení s Bohem uvnitř duše člověka. Tak člověk obětuje sebe sama do náruče Kristovy, který předkládá svou věrnou ovečku na oltář Bohu-Otci. Pevnost víry nejvěrnějších, vyplývá z pochopení smyslu jakéhokoliv utrpení v ďáblově světě, které podstupujeme.
Zatím co nevědomé uspokojování žádostivosti nás připoutává ke světu forem, světu chaosu, jež je Bohu odcizen, vědomé přijímání životních, osudových zkoušek nás vzdaluje od světa a přibližuje k Bohu. Tím dochází ke smíření mezi člověkem a Bohem. A tuto pravdu demonstruje Ježíšův příběh boháče a Lazara.

Všimněte si použitého výrazu přijímání dobrých nebo zlých věcí za života. Propaganda světa nás vybízí, abychom se zaměřovali na neustálé přijímání pohodlí, nových a nových výrobků a světských potěšení. Za úspěšného je považován ten, kdo je bohatý, oblíbený, vzdělaný, krásný, slavný a nejlépe vše dohromady. Tak svět mocně podporuje sobectví, chamtivost, chtivost či pýchu. Kdo je přijímá plnými doušky, je jako boháč z podobenství. Avšak kdo přijímá svůj tíživý osud, který nemůže příliš změnit? Je-li chudý, osamocený, nemocný, nehezký, nešikovný, nebo neurozený, podobá se Lazarovi. Zažívá peklo na zemi a přijímá ho, tudíž ho nevytváří na oplátku i ostatním. Podstupuje oběť, která ho vzdaluje od hmoty a přibližuje k Bohu.
Vánoční retrospekce vytahuje všechny tíživé životní okolnosti na povrch. Dovolíš si je přijmout? Budou tvým učitelem? Posunou tě? Nebo je potlačíš hýřením a pitkami do hlubin nevědomí?

Očistná modlitba

Smyslem duchovních technik je bdělé, či vědomé čelení tomu, co je momentálně nad naše síly. Když cítíme, že nám chybí jak moudrost, tak odvaha, můžeme odevzdat všechnu svou tíži Bohu v upřímné modlitbě ze srdce. Bůh naslouchá každému pohnutí lidského ducha a slova jsou jen forma, do které vše balíme. Bůh nepotřebuje formu, ale obsah. Bůh zosobňuje všechen naplňující obsah našich duší.
Časem pochopíme, že modlitba promění především náš vnitřní vibrační stav. Uvolní naše pouta, otevře naši ztuhlost a sebeobranné sevření. Modlitbou, která z nás shodí všechnu tíži, pouštíme Boha ke slovu. Toho Boha, který sídlí v chrámu naší duše. Otevřenost ducha nám pak dává sílu vše ustát v odevzdání se vyšší síle. Problém, který se zdál zprvu neřešitelný, nelze překonat z úrovně vědomí, na které vznikl. Meditační přítomné setrvávání v odevzdání jde přímo k jádru věci, protože dává prostor růstu ducha, když duše setrvává v neutrálním prostoru mezi dvěma póly své zkušenosti.
Duch, kterému byla dána svoboda, roste a hledá způsoby, jak dát člověku vše, po čem touží. Je to božství, pramenící z nitra, které pozvedá vědomí na vyšší úroveň, ze které je bývalý problém snadné řešit. A nakonec je tu stav, ve kterém problém již neexistuje. Je to ekvivalent vypuštění Džina z láhve. Ale je to ještě mnohem více než představa Džina. Dokonalá božská inteligence řídí dokonce i způsob našich přání, abychom toužili po tom, co nám sám Bůh chce dát. Bůh je naše neskrytější nitro, ve kterém s ním dokonale splýváme.

Mlhavý závoj

V husté mlze nezbývá, než se zaměřit na to, co máme na dosah. Vnímat každý přítomný moment bez hodnocení, takový, jaký je. Příkrov mlhy, kterým je naše země zahalena již nesmírně dlouho, zrcadlí vnitřní, duchovní mlhu ve které poslední měsíce tápeme. Na velmi dlouhou dobu náš vnitřní svět utichl a ponořil se do trvalé šedi, bez slunce. Cítíme se přesně podle toho, jak vypadá obloha. Jaký to má vše smysl? Před rozedněním je největší tma? Zcela jistě. Příroda je ve fázi smrti, stejně jako člověk prochází odumřením starých vzorců, nefunkčních vztahů, či překonaných paradigmat. Jediné co zbývá, je zaměřit se na přítomné TEĎ. V této cyklické fázi jsme ponořeni do archetypu temné noci duše. Setkáváme se vším, co patří k naší tělesné – ďábelské polaritě. Ocitáme se mimo intuici, inspiraci i povznesení na křídlech ducha. Nemá smysl proti tomu bojovat. Jsme namočeni do tělesnosti a hledíme jí přímo do očí. Má to tak být, abychom to přijali bez boje, smířením. A proto je o vánocích vhodný půst, pro každého, kdo se zajímá o potřeby ducha. Vyčištění mezibuněčného prostoru dává prostor Bohu, aby v nás působil obrat. Aby se uvnitř nás zrodil obnovený, jako Ježíš v chlévě, v prostotě, ve stavu bez masek a bez předstírání světa, který je ďáblem veden, aby se ubavil k smrti… Vyhledáváš o vánocích zážitky, nebo harmonii duše?
Vánoční smíření je duchovní výzva. K čemu využijeme bod obratu, bod zastavení a klidu od běžných povinností? Zatímco světová propaganda prosazuje formu, duchovní člověk se zaměří na obsah. Zatím, co tradice velí umývat okna a čistit domácnost, duchovní člověk, čistí své nitro, aby měl prosté oko – hlubokou studánku do duše.
Místo drahých dárků a předvánočního šílenství, můžeme uchopit podstatu těchto tradic. Obdarovat bližního je akt lidského smíření a vzájemného přiblížení. Je lepší jít rovnou k podstatě, než hrotit formu a kvůli tomu opomíjet obsah. Mnozí dospělí si ulevili, když si nedávají hmotné dárky, ale duchovní. Vždyť klidný čas věnovaný druhému z lásky, vzájemné naslouchání, zájem o duši druhého člověka jsou tím nejkrásnějším, co můžeme dát. Duch světa chaosu to však celé pokřivil očekáváním nákladných dárků a zklamáním z prázdnoty, kterou po sobě zanechávají…
 

Přestěhuješ se?

Stěhujeme se ze starého světa, do nového a mnohým se to zrcadlí na fyzickém přestěhování. V tom jsou letošní vánoce výjimečné. Neděje se to jen teď, ale celý devítkový rok 2025 i na přelomu 2025/2026. Neboť devítka je posledním jednociferným číslem, představujícím překrývání konce jednoho cyklu, v kterém je skrytý nový počátek. Přecházíme s tím do nového roku, který reprezentuje nový začátek čísla 1.
Nový svět, do kterého vstupujeme, jsme především my, ve stavu probuzení a očištění. Jsme katalyzátory nové reality, když jsme vedeni Božím duchem. V nových a očištěných tělesných nádobách je uchováván potenciál - vibrace nového světa. Nový svět si sami promítáme skrze nově nastavenou optiku ducha. Začíná to duchovní transformací hluboko uvnitř, v tichu, pod povrchem, mimo lidské zraky, a končí to vnější manifestací Božího království na Zemi. Zatím co forma tohoto světa je nápodobou, deformovanou ďábelskými vlivy, z nitra té temnoty se rodí nové paprsky Světla. Ani nevíme, jak se to stalo. Bylo to vše tak pomalé a pozvolné, že si svět nepovšiml, dokud to nebude nepřehlédnutelné a dokonale nezvratné. Nejprve sílil kořenový systém, hluboko pod povrchem, aby z něj v následujícím období prudce vyrašily nové výhonky. Svítá na lepší časy a o vánocích máme čas uvědomit si, kolik se toho v té mlze a prázdnotě odehrálo pod povrchem. Jak jen brzo je již období nových výhonků…Přijde to samo, s nástupem jara a vypučením nových pupenů plných života.
Možná se trápíme tím, že se zdánlivě nic neděje, protože ještě nežijeme bezčasovou věčnost, ale Boží mlýny neznají pojem času. Pravda stojí mimo čas a prostor, jako nový svět zahalený mlhou. Stačí věřit, nechat svět být světem a probudit se do své vlastní bezčasové podstaty ducha. Nedělí nás čas, ale schopnost ztotožnění s věčností našich věčných životů. Lidská data a období, jsou jen podružný a nepřesný lidský ukazatel. Ukazatel deformovaný chaosem pokřiveného vnímání. Vše spěje k dosažení vysoké úrovně vědomí, která nás pozvedne za hranice ďáblova světa. Není třeba tělesného úsilí, ani dosažení formálního statusu. Do nového světa se stěhujeme povznesením na duchu. Největší šanci mají ti nejprostší, do kterých byste to neřekli. Ti, kdo už nemají co ztratit, ani na co si hrát. Ocitají se přesně v tom potřebném rozpoložení Božího dítěte, které je vedeno, i když nerozumí. Jen důvěřuje.

Římské Saturnálie

Dnešní vánoce navazují na odkaz svátku Saturnálií, který se oslavoval v antickém světě. Saturnálie se proměnily ve vánoce, když křesťanská církev nabídla konvertitům kompromis. Saturn je vládcem znamení Kozoroha, do kterého vstupuje Slunce v tomto období. A to představuje řád, strukturu, odpovědnost, zralost, autoritu. Saturnálie ukazovaly, že každý řád musí projít rozpuštěním, aby mohl být obnoven. Vrcholí únava, introspekce, bilancování. Moderní člověk kolabuje právě před vánocemi vlivem přetížení, potlačených emocí, neustálého tlaku na výkon, či držení rigidní identity – falešných masek.
Proto je potřebný ventil ega – odhození masek. Během Saturnálií pán sloužil otrokovi, autorita se ponížila, smích byl povolen. To vedlo k dočasnému rozpuštění ega, opuštění sociální role a kontaktu se stínem. Avšak moderní kultura nenastavuje zrcadlo realitě ducha, ale sahá k neřízené zábavě jako úniku od pravdy. Přesto si vánoční energie vybírají svou daň, neboť potlačování na jedné straně, vede k neřízenému projevení potlačovaného na straně druhé. Saturn o vánocích zesiluje pravdu, bere iluze, odhaluje prázdná místa ve vztazích. Saturn nastavuje zrcadlo, v němž vychází na povrch samota, nevyřešené vztahy, nenaplněná očekávání. Čím více to potlačujeme, tím více to vytryskne v nestřeženém okamžiku, tam, kde to neočekáváme…
Na rozdíl od stanov současného společenského paradigmatu, se světlo nerodí v radosti, ale v tichu, temnotě a pokoře. Nový směr se rodí až po přijetí ztráty. Odhození masek a ventilování napětí nelze docílit maximalizací zábavy, ale tichým smířením a přijetím. Hlubokou introspekcí, v níž je současně i nová iniciace.

Duchovní introspekce

V okamžiku úplného zpřítomnění se zastavuje mysl a tím padá všechna tíže. Svět se rozzáří do krásy. Okamžik plynutí - flow, je tvořivý, lehký, radostný a naplněný krásou a vděkem. Samotné bytí, mimo mysl (mimo její koncepty) je věčnost. Tato rovina nás samotných vyvstává, když se mysl zastaví úžasem, šokem, rezignací, nebo úplným přijetím. Nastává, když si dovolíme pohroužit se do největších hloubek svého nitra a vnímat tam svou duchovní, čistou podstatu. Své nejhlubší prožívání poznáme jakožto nejvyšší Pravdu. Je to místo nebeské krásy Kristova království. Když to nejniternější místo svého chrámu dobře známe, odmítáme každého, kdo nás z tohoto bytí permanentně vytrhuje. Stáváme se vysoce citliví na vše, co nás o energii ducha připravuje. Chráníme svou energii a vibrační nastavení, před každým, v jehož blízkosti nám dává naše tělo významné signály neklidu, vyčerpání, úzkosti, či stažení.
Začínáme akutně potřebovat mít každodenně čas vyhrazený pro svou duši. Pro vědomé přebývání v duchu. Sami se sebou. Jsou to chvíle sladění koherence duše, ducha a těla v jeden celek.
Není nic důležitějšího, než každý den udržovat spojení se svým středem, potažmo s Nejvyšším. Je to setkání s panenskou čistotou duše – symbol panny Marie. Je to harmonizace, energetizace i vyšší vědění. Zkrátka nezbytná aktualizace.

Narodil se Kristus o vánocích?

Z podrobností v biblických záznamech jasně vyplývá, že Ježíš se nenarodil o vánocích. Narodil se v době velké migrace židů k nařízenému sčítání, jež se odehrálo asi 5- 6 let před naším letopočtem. Nejen že Kristus se narodil před Kristem, kvůli chybným výpočtům lidí starověkého světa, ale nenarodil se ani o vánocích, v době oslav slunovratu. Ačkoliv římská nadvláda nebyla příliš citlivá k lidem, přece jen by bylo absurdní domnívat se, že by Herodes svolával židy ke sčítání v době mrazů a rozblácených cest, když například Josef s Marií museli cestovat do Betléma pěšky asi 130 km a to v době pokročilého těhotenství. Pastýři v zimním období schovávali svoje stáda do chlévů a rozhodně nenocovali na polích. Ježíš se narodil pravděpodobně někdy na přelomu našeho září a října, v době oslav svátku stánků. Přesto však nikde v biblických záznamech nenajdeme přesné datum jeho narození, ani ustanovení k narozeninovým oslavám. Znamená to však, že bychom neměli slavit?
Jak starověké záznamy, tak tradice jsou zmanipulované, stejně jako celá lidská historie, stejně jako věda, medicína, školství apod... Když hodnotíme lidské tradice s odstupem, vezmeme si ze všeho klíčovou podstatu, která je zjevná. Duch nás vede.
Člověk není souzen za to, jestli slavil, či neslavil vánoce. Stejně tak není souzen za to, jestli přesně vypočítal data a odhalil všechny společenské omyly. Je jich nespočet. Čistota lidské duše závisí na tom, jak jedná vůči tomu, co považuje za správné. Lidé každé kultury a každého vyznání přijímají Krista, když žijí podle nejčistších pravidel lidskosti, která nalézají ve svých srdcích. Když nezrazují, nezpronevěřují a milují.

Ať už jsou vánoce pokřesťanštěné Saturnálie, nebo oslavy slunovratového cyklu, za všemi tradicemi je skrytá jednotná podstata. Máme pochopit především Božský řád skrytý za všemi náboženstvími a přírodními cykly. Máme se oprostit od sporů o data, detaily a pojmenování a nalézt jednotnou podstatu za všemi způsoby omezené lidské interpretace. Máme porozumět jedinému vzorci Pravdy, který existuje mimo omezující rámec času a prostoru a promítá se do všeho zjevného. Skutečné, jednotící božské podstaty se dopátráme až nahlédnutím za oponu projekce matrixu, přenesením vědomí do bezčasového bytí.

Oslavujte podstatu

Kristus byl největším božským avatarem –božským praotcem člověka a narodil se v lidském těle v klíčovém období přelomu věků. V období tak zvaného hvězdného aktivačního cyklu, kdy hvězdné konstelace napomáhají k vytvoření průchodu – mostu mezi nebem a zemí. Z hlediska tisíciletých cyklů je lidské vypočítávání dnů a měsíců nepodstatné. Jeho příběh je symbolický – archetypální. Předává principy přerodu člověka v referenčním rámci časoprostoru. Je o mystické smrti staré identity a vzkříšení nové, vyšší, božské, která opouští rámec časoprostoru skrze jeho střed - kříž. Obraz Kristova zrození, života i smrti je archetyp životní transformační cesty každého člověka, který máme věrně následovat.

Ježíš byl Bohem v lidském těle a tím, že přijal utrpení, skrze které došel ke smrti a vzkříšení, vyzdvihl hodnotu přijetí osudu a lidského obětování. Ježíš otevřel cestu ostatním a stal se prvním, kdo vědomě obětovali svět na kříži – středu (průsečíku os) časoprostorové reality. Vstoupil do věčnosti a otevřel portál pro ostatní. Tím se nestal spasitelem, na kterého máme čekat, než nás vysvobodí, ale stal se vzorem a průkopníkem cesty, jak dojít k osvícení, nanebevstoupení a životu věčnému. Obětujte sami sebe jako On přijetím osudu a nečekejte, že to udělá za vás, jak to učí náboženství. Pochopte podstatu a odmítněte polopravdy o tom, že jedině Kristus je schopen vykoupit ostatní z hříchů. Je to náboženský omyl. Jedině On je schopen otevřít všem cestu, On je přece Dveřmi ovčince – Bránou, ale bez aktivního následování jeho příkladu obětování, je jeho nabídnutá pomoc marná. On je portál do nebe, který nalezneme ve středu své duše. A nebe je stav neduality, ne místo v časoprostoru. Stav vědomí, kdy Kristus je v Otci a my jsme v Kristu a zároveň Oni jsou v každém z nás. V souladu s jeho následujícími slovy:

Vánoční archetypy

Tři mudrcové přicházející od východu uctít nového krále židů, představují mimo jiného duchovní moudrost, která vyplývá ze znalosti nebeských cyklů. Mudrcové byli schopni přečíst na nebi, že výjimečná konjunkce Jupitera a Saturna, znamená narození krále Židů. Celé stvoření projevuje zákonitosti, které nám pomáhají porozumění a vedení, když se necháme vést trojjediným duchem. Proti vedení duchem aktivně bojuje lidské ego – ďábel. Bojí se ztráty svého postavení, podobně jako král Herodes. Duchovní zrození člověka je provázeno bolestnými útoky a ztrátami, podobně jako když Herodes vražil neviňátka. Surové hájení vlády ega provází lidskou cestu k božství – k vládě Lásky. Herodes jakožto lidské ego se neštítí použít ďábelskou podlost, výhružky, zastrašování, pronásledování, jen aby člověku nezačala vládnout kristovská Láska. Děje se to na půdě vyvoleného národa, což symbolizuje, že prvními v tomto vítězství budou pokročilé hvězdné duše – vyvolení.
Biblická scéna je archetypálním příběhem osvobození každé lidské duše ze zajetí ega – ďábla.
Probuzení vyvolených je probuzením hvězdných duší, které spolu s Kristem otevírají portál vzestupu pro ostatní. Začalo to vyjitím Jitřní hvězdy v jejich srdcích. Ta hvězda představuje zesilující intuici, která ještě nemá dost síly k osvětlení cesty, ale je ukazatelem, který vede vyvolené k úplnému sjednocení se v Kristu. Jitřenka svítí před úsvitem, zatím co ostatní hvězdy už zhasly. Oznamuje blízkost svítání. Hvězda v srdci je vedení vyvolených ve zranitelném období, těsně před rozbřeskem. V těchto dnech.

Období vánoc je introspekce vyprávějící o zrození hvězdy naděje, po nesmírně dlouhém období temnoty, přicházející od východu, která ukazuje cestu brzského východu duchovního slunce - Kristova království.
Andělé tuto zprávu zvěstují těm nejobyčejnějším, nejprostším, nejponíženějším – pastýřům. Zatím co oficiální náboženští představitelé o zrození Světla neví a později výslovně pohrdají Bohem, králem králů, přijíždějícím do Jeruzaléma na oslátku.