Labyrint světa

Úmorné, nikdy nekončící a často neřešitelné starosti jsou spojeny s realitou světem forem. Kdykoliv jeden problém vyřešíme, dva další se objeví. Snaha nalézt konečně trvalý odpočinek a vychutnat si sladké plody své práce je stále v nedohlednu, jako vzdalující se horizont přání. A pokud přece jen si užíváme klidu, jsou to pomíjivé chvíle, ve srovnání s nekončícími starostmi.
Problémy světa jsou jako otravný hmyz, který se dostal neznámo odkud do domu. Stále narušuje osobní hranice, neboť to je jeho podstata, se kterou vznikl v astrálním prostoru.
Člověk zemdlený neustálým bojem s větrnými mlýny se musí naučit udržovat harmonii – vyváženost. Na jedné straně je tu každodenní úmorná rutina, ale na druhé straně musí mít své místo odpočinku. A pokud ho nalezneme, vyvažujeme oba póly zkušenosti smířením.
Kýženou polaritou, za kterou míříme, představuje duševní odpočinek. Jako symbol by se dala použít divoká kočka. Je svobodná, uvolněná, nespoutaná, napojená na vyšší vedení a je dokonalým mistrem meditativního odpočinku. Uvolněný stav, při kterém se vyhřívá na slunci, je tím, co potřebuje duše zemdlená světskou zátěží. Kočka se netrápí povinnostmi, úkoly a vinami. Kočka jen je a nevyčítá si to. Za ničím nespěchá. A přesně to chybí dnešním člověku. Schopnost nalézt klid mysli a potažmo úplné uvolnění těla, což jsou spojené nádoby. Ta schopnost je podmíněná prožíváním bytí, mimo mysl. V hlubokém vnímání sebe sama. Spojení se svým tělem i duší.
Světské povinnosti si na jedné straně žádají řešení, avšak jen do určité hranice. Za touto vnitřní hranicí každého z nás, musí existovat prázdný prostor odpočinku, stav prostého bytí v duchu, kam vstupujeme a zavřeme za sebou dveře. Duchovní očista představuje schopnost přenést vědomí do stavu vnímání přítomného okamžiku, ve kterém se nachází naše tělo i duše. Je to schopnost prožívání přítomného bytí - JÁ JSEM. Je to spočinutím v duchu, který je prostý všech konceptů, je nepolapitelný, svobodný, nevinný a nedotknutelný. Na tomto niterném místě odpočinku splýváme s Bohem, který jen JE.
Modlitba je technikou spojení s tímto místem uvnitř nás samotných. Způsob jak odkládáme viny, vyznáváme své hříchy, očišťujeme se před Boží tváří a zažíváme slastné objetí. Bůh touží obejmout každého z nás, pokud ze sebe dokážeme sejmout břímě všech vin. Bůh nám dává pocítit, že v jádru jsme nevinní a božští, jestliže se dokážeme otevřít. Uvnitř tohoto místa v sobě samém jsme nedotknutelní. Cesta vede skrze odpuštění, opravdovost a touhu po lásce. Zde odkládáme celý náš životní příběh, jako špinavý kabát, abychom chválili Boha a pocítili Jeho objetí. Bůh je tu vždy, se svou útěchou, ale my nejsme vždy ochotni se před ním zcela obnažit. Nejsou k tomu potřeba slova, ale otevřené srdce. Skrze něj, skrze cítění, dokážeme odložit náklad, odpustit bližnímu, umýt se od špíny světa, vyčistit hlavu a vstoupit do Božího chrámu. Bůh naslouchá vibracím duše a my si je uvědomujeme skrze pocity. Sedmý den je neděle. A to symbolizuje sedmou vibrační úroveň, ve které ne-děláme. Upouštíme od vlastních děl, abychom se cele odevzdali Bohu, nechali se jím utěšit a vyučovat. Kdo se to naučí, má každý den neděli ve své duši a spojuje se s Bohem na místě jeho odpočinku. To, co máme všude kolem sebe jako symboly, máme realizovat ve vědomí. Chrám uprostřed města je symbolem pro nejsvětější prostor uprostřed naší vlastní duše. Tam se obracíme k hlubokému usebrání a očistě. Tam načerpáme sílu jít dál a zdolávat životní překážky.
Modlitba je tu jako nástroj, kterým uspokojujeme potřebu duše po našem zpřítomění, zastavení, ztišení a uvědomění si sebe sama. Vždyť Bůh ví o každém našem vlasu, který spadl. Ale jsme to my, kdo si potřebuje uvědomit své nevědomí. Vědomý život je cílem a posvěcením naší existence - smířením s Bohem. Zvnitřněním vstupujeme do bdělého vědomí, které si uvědomuje samo sebe. A nalezení nejhlubší úrovně sebe sama je nalezením Boha, neboť jsme jeho součástí v rovině ducha.
Člověk uvízlý v labyrintu světa, se podobá něšťastníkovi, kterého ukousali komáři a sežrali brouci. Tisíce narušitelů osobních hranic je nepřemožitelná armáda. Stovky jich zabijete a tisíce jich přibudou. Pokud tomu sami neurčíme nepřekročitelné hranice - bariéry - odstup ve vlastním vědomí, vysílíme se, onemocníme a staneme se potravou červů. Duchovnost si žádá umění přenést se z hlavy do ducha.

Kolektivní sen

Mámení. Předstírání. Stokrát opakovaná lež, se stává kolektivní pravdou. Svět plný přetvářky, hraní rolí, závislosti na schválení druhých je jako panoptikum, na které se s úžasem dívá probuzený. Připadá si jako by byl opuštěný, uprostřed davu spěchajícího za uznáním a naplněním očekávaných rolí. Gejzír nekonečných podnětů, notifikací, příspěvků, komentářů a hodnocení je lavinou nevědomí a falše. Lidstvo unášené touto povrchností se bojí vystoupit z toho proudu, aby neztratili tempo. Bojí se nebýt na sociálních sítích, protože to by se rovnalo zániku jejich světské identity. Ale probuzený, který se jednou hluboce dotkl své vlastní opravdovosti, autenticity a věčnosti, už nemůže dál žít za maskou životní role a příběhu. Povrchnost vnímá jako prázdnotu a věčné bytí ve své duši, jako naplnění.
Probuzený začíná pomalu mizet ze světa. Vydá se na ústup od ruchu dění, neboť setrvávání ve starém paradigmatu vnímání je lež, která se dotýká duše. A hlas duše je hlas pocitů, které najednou mají větší váhu, než celý svět rozumu. Kdo naslouchá duši, naslouchá srdci a stoupá po úrovních vědomí. Nové vibrace pak již nejsou v souladu se starými vazbami, vztahy a činnostmi. Kdo následuje své srdce, ten se přirozeně odděluje od nízko-vibrační reality. Závislé vztahy se rozpadají, povrchní činnosti přestávají dávat smysl. Mizení ze světa se děje nejprve na úrovni ducha – uvědomění, následně na úrovni duše – citovosti a nakonec na úrovni těla – úroveň skutků.
Odloučení přirozeně dovede poutníka na poušť – duchovní pustinu. Zde se léčí ze své bývalé závislosti na falešném světě v duchovní karanténě. Je přiveden do samoty, ticha a prázdnoty, podobně jako Izraelci, kteří utekli z Egypta přes Rudé moře. Zpátky už to nejde, nedává to žádný smysl a před nosem je vyprahlá poušť. Nelehká zkouška, která má jediné řešení. Najít útočiště v jediném místě naplnění. V duši. Neboť ta jediná je skutečností, zatím co vně se zrcadlí stínová iluze.

Kdo se s tím vyrovná?

Narůstající energetická úroveň na planetě zvyšuje vědomí těch, kdo jsou otevření té proměně. Je to předpověděný čas konce starého systému a přechodu do nového světa. Už je to tady a je to citelné. Ale spící si nepovšimnou. V jejich realitě forem, kterou si jako jedinou uvědomují, se zatím neděje nic tak neobvyklého, co by vypadalo jako velké soužení, či Armagedon. Na úrovni duše, v rovině pocitů, se však děje něco vážného všem. Každý najednou prožívá svět jinak. Nic nechutná jako vloni. Svět už nikdy nebude jako dříve a vše v nás, co se odmítá proměnit a přejít na vyšší vibrační úroveň, trpí. Není nic horšího, než tu změnu v sobě popírat, nebo přehlížet.
Jak se vyrovnat se dnem Božího příchodu? Permanentní únava, ztráta smyslu života, úmorné a neustálé napadání duševními vlivy, které narušují hranice vlastní integrity. Starý systém bojuje proti vzestupu duší, neboť jejich vzestoupením ztrácí své nevědomé zajatce. Vyšší energie iniciují latentní potenciál všeho. Zatím co dobří se stávají lepšími, zlo se pozvedá, aby vyrovnalo rovnováhu sil, a proto se zlí stávají zlejšími.

Ctnosti vytyčují směr poutníka. Oheň přečišťovače odhaluje všechno, co není ryzí a louh pradlářů bělí nečistoty závislostí. Tělesná špína, která nás znečistila zevnitř, aniž ji vidíme jasně, musí být zvědoměna. Být bdělý a otevřeně hledět své temnotě do očí není snadná věc. Je přirozené, že to co je nepříjemné nechceme vidět, automaticky to skrýváme a velmi často nevědomě. Avšak skrze vnitřní nečistotu, která je zametena pod koberec, podáváme ruce parazitům, narušujícím naše osobní hranice. Berou nám sílu, vyčerpávají energii duše.
Existuje protitlak, proti všemu, co se pozvedá. Pokud nás Boží nová energie pozvedá, pak se parazitické vlivy snaží o opak stejnou měrou. Usilují o vyrovnání sil. V průběhu transformace vzniká obrovská duševní únava, kterou neřeší ani spánek. Zdánlivě neřešitelná věc. Duše, která nikdy nespí, vede boj, když bdíme a intenzivně se připravuje, když spíme. Neschopnost vyšších výkonů, únava něco vůbec fyzicky dělat, bolest hlavy, zastřená mysl, svědivá vysušená kůže a další příznaky, stíhají vyvolené, kteří reagují na své vzkřišování, či vytržení do nebe. Jejich tělo posiluje neurální systém a prochází změnou na buněčné úrovni. Obnovuje dvanáctivláknovou šroubovici DNA a proměňuje organismu do krystalické struktury, schopné přenášet vyšší božské energie v tělech Božích dětí.
 

Období rozervanosti

Neexistuje jiné východisko pro probuzené, než stále hledat bdělost. Přítomný okamžik, ve kterém spočíváme bez zátěže. Chrám ticha a niterného pohroužení do vlastního středu. Je to očišťující vědomí, v němž se dostáváme ke své hluboké podstatě. K tomu, kým opravdu jsme, když se nikdo nedívá. K tomu co zůstane, když všichni odejdou. K tomu, co v nás dlí za všemi maskami a nánosy přesvědčení…. K Bohu, uvnitř nás.
Jen to bdělé, neposuzující, nelokální a nevinné vědomí odhaluje pokřivenost tělesných závislostí, faleš světských přesvědčení. Odhaluje to, aniž to soudí. Odhaluje to uvědoměním o zhoubnosti zakořeněných živočišných vlivů, které nás uvnitř sžírají – drží při zemi, ačkoliv proud vědomí nás pozvedá. A z toho plyne ta vnitřní rozervanost, kterou nevyléčíme jinak, než bdělým bytím. Bdělost smiřuje vše uvědoměním. Co přijímáme, to léčíme a to se děje v bdělosti. Co nevědomě popíráme, před čím utíkáme, to nás ovládá a vysiluje. A to se děje, když nejsme vědomí a bdělí v bezčasovém přítomném okamžiku. Když nás stále drží v zajetí staré myšlenkové struktury, koncepty uvažování a posuzování, ztratíme rovnováhu i klid. Klíčem je uvědomit si své zajetí a zhoubnost, či destruktivnost mysli podléhající strachu, která se nechá vyprovokovat, vyděsit... V tichu a totálním zastavení jasně vyvstává uvědomění, že skrze vzorce světské identity, životního příběhu a myšlenkových konceptů, definujících člověka jako pomíjející formu, oddělenou od ostatních, vzniká strach, boj, úzkost a všechny destrukce i nemoci, končící smrtí. Kvůli tomu je člověk otrokem koloběhu smrti a nového zrození. Kvůli těžkému příkrovu nevědomí nad lidstvem, je člověk uvězněn v matrixu, který ho denně strhává přesně opačným proudem, než jakým lze dojít do Božího království – kristovského vědomí. Uvědom si ten Kocourkov. Zkus vše obrátit na ruby, abys uviděl pravdu. Osvícení není zadarmo.

Ráj srdce

Únavná cesta duše za vysvobozením byla popsána v pohádkách, ale také v uznávaném duchovním díle Jana Amose Komenského v díle Labyrint světa a ráj srdce. Pokud jste otevření, uvidíte významnou spojitost mezi odkazem Bible, lidových pohádek i duchovní literatury. Podstata je stejná. Popisuje duši, jako poutníka ve světě, městě zvaném Kocourkov. V díle J.A. Komenského provází jeho poutníka Všudybud a Mámení, aby společně prozkoumali svět, jemuž vládne královna Marnost. Všudybud je symbolem nekonečných možností poznání duše zrozené ve hmotě. Mámení nasazuje růžové brýle, které vykreslují prázdnotu světa jako něco rajského. Ale čím detailněji poutník poznává svět, tím více si uvědomuje prázdnotu, faleš, klam a nesmyslnost světa, který udržuje duše oddělené od pravého smyslu a naplnění. Ne, že by snad život na zemi neumožňoval prožít krásu, ale bez naplňující duchovní podstaty je sám o sobě vyčerpávající a prázdný. Poutník je doveden na poušť, znechucen vší prázdnotou, která postrádá opravdovost a hlouboké naplnění. Cesta je vytyčována ctnostmi, které jsou jako balzám pro duši, když jsou objevovány, shromažďovány a přijaty. Poušť symbolizuje potřebu hledání v sobě samém, odhalení klamu, vyčištění duše a nalezení čisté, duchovní podstaty sebe sama. Děje se to v tichu vnitřní pustiny. V osamocení a zavření okenic vlastní duše, mířících do světa. Komenský v díle Labyrint světa a ráj srdce vede čtenáře od chaosu vnějšího světa k vnitřnímu klidu, od rozptýlení k usebrání, od marnosti k pravdě. Je to duchovní cesta, kterou může projít každý člověk – bez ohledu na čas, národ či vyznání. Avšak jen samojediní - vyzrálí jedinci, se vědomě odpoutají od falše světa a vystaví se nicotě, aby našli své hluboké, opravdové JÁ.

Hledej v sobě

Kočka je jako vážený mistr meditace, Mňao C´Tung. Její schopnost uvolnit se a být sama sebou je jako praktický návod pro rozervaného hledajícího, který neví co dělat na úrovni svého rozumu. Řešení je v úrovni bytí, mimo proud jakýchkoliv myšlenek. Meditativní přebývání ve vlastním středu je přebýváním v duchu – v Bohu.
Na úrovni mysli hledáme marně, necháváme se strhnout do nevědomého očekávání spásy, skrze něco vně naší duše. Skrze lidskou lásku, skrze spasitele, skrze konstelace, které už konečně budou příznivé, skrze osud, který zasáhne a vysvobodí hledajícího z duševní tísně. Ale to vše jsou slepé uličky, kterými prodlužujeme svoji agónii. Žijeme mezi světy. Na jedné straně je tu svět 3D forem, žádající neustálé rutiny, plnění povinností, dodržování pravidel, vydělávání peněz, zajišťování přežití. Fungujeme v něm i přes to, že duchem jsme už jen pozorovatelé, kteří bytostně vidí prázdnotu vnějšího světa, ukrývanou pod vnější slupkou. Kdokoliv jednoho dne uzří tu pustou prázdnotu, už nikdy jí nebude věřit, ani v ni vkládat naděje. Prostě udělá, co musí, ale nežije duchem pro tento svět, ani pro potřeby těla. Není cesty zpět pro probuzené. Jen blázen by vynakládal duševní úsilí na to, co ví, že ho jen vysává, ale nenaplňuje. Ačkoliv nohama stojíme na zemi, víme, že všechno naše vlastnictví je v duchovním nebi = v duši.

Vyvolený žije mezi světy, neboť neodolatelné volání a všechno jeho naplnění spočívá v duši. Když toužíme po nebi, toužíme po hlubinách vlastní duše, ne po vznesení se do oblak. Žijeme praktický život, ale upínáme se k duši, v níž spočívá Bůh. A když to duševní povznesení není úplné, cítíme ho jako zmatenost, rozervání, únavu. Části vlastní duše jsou někde venku a části jsou doma. Ocitáme se mezi póly, aby nás vzrůstající napětí přimělo k dokonalé integraci všech roztroušených fragmentů vlastního božství. Chodíme po světě a sbíráme ty fragmenty, jako roztroušené korálky. A lidé, kolem nás, se kterými nás pojí duševní vazby, jsou pozýváni, aby vstoupili do víru červí díry, který vytváří trhliny v ďáblově reverzním matrixu. Vždyť jak by mohlo jen být snadné prolomit energetické bariéry, podobné těžké dece spočívající na lidstvu? Tento svět je převrácená napodobenina, zrcadlový obraz ráje na rozvlněné hladině vod chaosu. Otrokáři, kteří vytvořili systém klamu a obrátili Pravdu naruby, aby nás uvěznili, nám nedají nic zadarmo. Jsme jako vězni prchající z nedobytné pevnosti a také podle toho nyní vypadáme. Jsme špinaví a vyčerpaní a kdo není napojený duchem, ten námi pohrdne… A v tom všem je dokonalá spravedlnost. Dokonalé síto duší. Nikdo, kdo se vlastní vůlí nevyhrabe a nikdo kdo se bojí ušpinit, to nedokáže. Proto urození selhávají a nevěstky a výběrčí daní je předcházejí do Božího království. (Matouš 21:31,32)

Sedm úrovní vývoje

Časoprostorové kontinuum je simulací, nebo tomu říkáme matrix, či svět forem, do nějž byla uvržena naše energetická podstata. V časoprostorové mřížce se zobrazují bity reality tím, že každá forma je neustále vytvářena skrze svůj středový bod, jako by se jednalo o kmitání zobrazovacích pixelů na trojrozměrné obrazovce. Manifestace energie ve formě hmoty, je prostorový hologram. Každá forma má svůj energetický kód a ten se rozvětvuje ve fraktálové struktuře jako strom života. Podstatou je energie, která pulzuje v neustálé vibraci. Husté formy vibrací vnímáme jako hustou hmotu a vysoké vibrace unikají našim tělesným smyslům, ačkoliv tvoří většinu Existence. Vysoké vibrace jsou jako rychle se točící lopatky ventilátoru, skrze které vidíme, je-li frekvence kmitů dostatečně vysoká. Podstata časoprostorové mřížky, ve které se zobrazuje svět forem, udává všechny zákonitosti, které smyslově pozorujeme. A mezi ně patří například sedmiúrovňová oktáva. Odtud pramení důležitost a hojné používání čísla sedm, především ve spiritualitě. (Viz také naše články: Už nebude odklad, O květu života, Sedm nádob Božího hněvu, Sedmá trubka, Sedm andělských trubek, Sedm pečetí ducha, Sedm zákonů Universa)
Oktáva definuje jeden ze základních principů, podle něhož se organizuje hmota skrze svůj středobod. Z něj vyvěrají vlny energie. Grafickým příkladem je květ života, hudební oktáva o sedmi základních tónech, sedm barev duhy, sedm dní v týdnu. Oktávy se sčítají a obsahují jedna druhou, dokud nedosáhnou oktávy oktáv atd.. Vyšších, sobě-podobných celků – fraktálových struktur.
Člověk má sedm vrstev – sedm těl, z nichž fyzicky vidí pouze to hmotné. V duchovním procesu sebeuvědomění duše propojuje své vrstvy, dokud nespojí počátek s koncem. Tedy dokud nedosáhne sedmé vibrační úrovně. Souvisí to s propojením sedmi hlavních tělesných čaker a míra tohoto vnitřního sjednocení je takzvaným očištěním duchovních oděvů. Energetická aura přesahující hmotné tělo definuje naši vibrační úroveň. Biblické zmínky o potřebě vybělení a přečištění oděvů vyjadřuje dosažení čisté vibrační úrovně – kristovského vědomí - bílého Světla. To se rovná souladu s Kristem, či sjednocením v Kristu. Na sedmé úrovni rozvoji duše se s Kristem spojujeme a stáváme se součástí vyšší oktávy, jako Kristovi bratři. Jde o naši transcendentní úroveň ducha, které se dotýkáme v usebrání, zvnitřnění, meditaci, či tichu. Nerozsvítit své duchovní světlo na životní pouti je podobné, jako vráti se ze světa nahý. Někdo se vrátí se zářícím oděvěm a jiný s hanbou vlastní nahoty. 

Místo dokonalého odpočinku

Mojžíšův zákon ustanovoval sabat, jako duchovní den odpočinku. Sabat – sobota, byl sedmým dnem židovského kalendáře a směřoval vyvolený národ k potřebě ctění spojení těla, duše a Boha v jeden celek. Vědomá relaxace a duchovní rozjímání měli vytyčovat směr budoucího duchovního rozvoje.
Systém sabatů se odvíjel dle oktáv. Sabat byl sedmý den, sedmý rok a poté co uplynulo sedm krát sedm let, nastal padesátý, Jubilejní rok. Každý sedmý den byla zapovězena namáhavá práce. Každý sedmý rok se neobdělávalo pole, Každý padestátý rok bylo vyhlášeno Jubileum, kdy nastalo propuštění z otroctví těm, kdo byli do otroctví prodáni a nastalo navrácení majetků těm, kdo zchudli natolik, že svůj majetek museli prodat.
Sabat tedy v podstatě vyjadřuje odpočinek od tíže světa, který nastává ve spojení vědomí se sedmou vibrační úrovní, transcendentní podstatou Ducha. Sabat byl Bohem ustanoven jako posvátné období, kdy se všichni měli radovat, odpočívat a upustit od svých vlastních děl, stejně jako Bůh odpočinul sedmý den od svých vlastních děl.
Ačkoliv nařízení o dodržování sabatu bylo ustanoveno Božím zákonem, bylo předobrazným znázorněním skutečných věcí. Písmo se jasně vyjadřuje, že Zákon nezachraňuje, ale pouze symbolizuje. Křesťané proto již neměli nařízený sabat, ale měli nalézt sabatní odpočinek sami v sobě. Přesto se ani systému křesťanské víry nepodařilo toho odpočinku dosáhnout, protože církevní otcové zdeformovali Kristovo učení Lásky do podoby svých vlastních zákonů. Ze starého zákona udělali nový, ale k jedinému a nejpodstatnějšímu zákonu srdce – k ráji v srdci, nedospěli. Někteří šli dokonce tak daleko, že cestu srdce zakázali a místo ní učí " rozumnost a poslušnost! "

Všimněte si, že se náboženství přou o židovském sabatu, jestli má být dodržován i křesťany, anebo jestli má být dnem odpočinku sobota, či neděle. Pravdu však nemá nikdo, kdo spatřuje účel sabatu v dodržování pravidel. Kristus představuje Božskou úroveň uvnitř duše každého člověka a ráj srdce spočívá ve schopnosti vědomého propojení s Kristem v duši. A to není závislé na sedmém dni, to je závisí na sedmé vibrační úrovni nacházející se v chrámu lidské duše.
Židovští náboženští vůdci v prvním století, prohlásili, že nedodržování sabatu je jeden z hlavních důvodů, proč Krista ukřižovali. Nepochopili totiž podstatu a upnuli se k prázdné formálnosti. A jak by to bylo s Kristem v dnešní době, kdyby se ukázalo, že Kristus žádný zákon neučí, kromě jediné potřebné věci a tou je bezpodmínečná Láska a ráj v srdci? Jak by to bylo s moderními náboženstvími, kdyby Kristus odmítl jejich náboženské posvátné texty jako břímě a zdroj rozdělení? Ačkoliv na jedné straně byla Písma inspirována Bohem, stala se pro mnohé zdrojem okovů a pravidel, skrze které nejsou schopni pochopit hluboký smysl, poznat vyšší pravdu a dojít naplnění přímo ve spojení s Kristem. Kristus dnes nepřišel, aby biblické zákony zrušil, ale aby je překročil = povýšil, podobně jako to bylo před dvěma tisíci let. Ale kdo z dnešních věřících uslyší? Kdo naslouchá srdci? Kdo opravdu ctí duši? Pokud nábožní lidé nepřekročí omezení zákona spolu s Kristem a nevstoupí do žité spirituality, nevstoupí do Božího odpočinku.

Jubilejní rok 

V židovské tradici bylo Božím zákonem ustanovené Jubileum, jakožto nejvyšší míra osvobození, a současně odevzdání se Bohu. Byl to celý rok svobody, kdy se nesmělo ani obdělávat pole, podobně jako v sedmém, sabatním roce. Znamenalo to reset všech dluhů a navrácení majetků. V odevzdání se Bohu byla uplatněna důvěra, že o všechny potřeby národa bylo postaráno, hodnota majetku zůstala stabilní a lid pocítil pečující náruč svého Boha. Toto se dělo v každém padesátém roce a má to souvislost také se sedmiletými životními fázemi lidského života.
Když je člověku 49 let, žije již padesátým rokem. V mnoha duchovních a filozofických tradicích se o tom mluví jako o zvláštním prahu. Není to jen „další rok“, ale uzavření velkého karmického cyklu — konec sedmé sedmiletky (7 × 7). V tomto věku se často dějí proměny, které nevycházejí zvenčí, ale zevnitř. Člověk už nežije jen tím, co mu bylo dáno — začíná žít tím, co v něm dozrálo.
Budhismus odhaluje, že po smrti duše putuje v Bardu 49 dní. Tento počet, tedy 49 let věku vyjadřuje mystické umírání tomuto světu, po kterém následuje vzkříšení. Pokud je člověk plně na duchovní cestě.
Křesťanská mystika to také doplňuje smyslem svátku Letnic, kdy podle biblického záznamu, setrvával Kristus po svém vzkříšení 49 dní s učedníky v astrálním těle, a až poté vystoupil do nebe a došlo k vylití svatého ducha na jeho učedníky, shromážděné k oslavě Letnic. Ti získali zázračné dary ducha, jako je uzdravování, mluvení jazyky, jasnozřivost, prorokování apod.
To je symbolika vyjadřující, že duchovní poutník, či vyvolený, který je plně otevřen duchovní cestě může ve svém padesátém roce života zažít oheň shůry, přerod, vzkříšení a počátek služby pro veřejnost. Dozrát však musí všechny vrstvy člověka. Věk 49 let, pokud jde o stáří těla, nezaručuje mystické vzkříšení, které je Boží milostí. Pokud duchovní a duševní rozvoj nejdou ruku v ruce s tělesným věkem, je tělesný věk pouze relativní číslo.
I tento svět stojí na prahu Jubilea, největšího duchovního osvobození všech dob. Zákon o Jubileu byl pouhým předobrazem Skutečnosti, před kterou se nacházíme.