Kde je nebeská brána?

Ta brána je uvnitř nás, zastíněná iluzí. Je to duchovní brána. Brána ve vědomí. Klepání je vědomým úsilím, prolomit bariéru, která nás drží v zajetí strachu, omezení a smrti. Za bránou je svatební komnata, ve které se sjednocují polarity. Nejsvětější místnost duše. Z duality se vchází do neduality a z lineárního vnímání do nelineární skutečnosti ducha. Do bezčasového bytí, do věčnosti. Touha po nanebevzetí, je duchovní touhou po celistvosti, touhou po realitě bezpodmínečné Lásky, touhou po životě ve Skutečnosti, kterou představuje Kristus v našich srdcích. Nejniternější energie ducha. Vše se děje v nás a vše ovlivníme jen v sobě samém. Prolom iluzi a najdi Boží království, jež není vzdáleno v nebi, ale je to nebeské vědomí uvnitř naší duše. Už to máš a čeká se, že prolomíš iluzi vědomí světa ovládaného strachem, aby Boží Absolutno samo zazářilo a objalo tě, pohltilo tě zevnitř. Bůh tě chce obejmout a odevzdat se, je jediná cesta, jak to můžeš přijmout. Cesta vede skrze Lásku = nekonečné přijímání. Strach vytváří zábranu. Síla vtištěných myšlenkových vzorců, tvořících sdílenou realitu společnosti, je jako pevná oddělující zeď. Dá se zdolat pouze důkladným pochopením Pravdy.

Prolomení iluze

Tak zvaná objektivní realita, je realitou prožívanou tělesnými smysly. Je druhem matrixu, který je nastavený tak, abychom setrvali v jeho mantinelech do té doby, dokud se důkladně nepoučíme o prvenství ducha nad hmotou. Dává hluboký smysl, že jsme systémem věcí donucováni být vězni prvoplánové povrchní, pravdy, kterou bychom mohli nazvat též linearitou, relativitou, či zdánlivou objektivní poznatelností. Newtonovskou zákonitostí. Neuspokojivý život v tomto sytému věcí je dán začarovaným kruhem, ve kterém své závěry zkoumání definujeme tělesnými smysly, jež jsou ovlivnitelné - programovatelné.

Poznání "dobrého a zlého"

Co je ve skutečnosti Pravda a co je iluze? Jak to můžeme rozlišit, když se spoléháme na vjemy tělesných smyslů, které považujeme za objektivní. Naše smysly nás přesvědčují o zjevné pravdě, ale naše city i intuice nám předhazují pravdu skrytou, obtížněji pojmenovatelnou. Ačkoliv tělesný rozum a logika stále vypočítávají a vědecky dokazují pravdu newtonovskou, duše touží po skryté, kvantové realitě, která je světem neomezené svobody, lásky a zázraků. Věda neomylně potvrdila závěry kvantové fyziky, která prokazuje, že vše je se vším propojeno na neviditelné úrovni ducha. Na úrovni, kde neexistuje čas, ani vzdálenost. Kvantová realita je tedy dimenze ducha, mimo časoprostor. Je to nelinearita a nedualita.
Zatím co časoprostor je prostředí duality, prostředí dobra a zla, prostředí výšky a hloubky, teplého a studeného, blízkosti a vzdálenosti. Zprostředkovává nám referenční rámec výuky tím, že navozuje iluzi objektivnosti zla, bídy, neštěstí a smrti jakožto konce života. Předhazuje nám strach, který je denně rozséván všudypřítomným paradigmatem, založeným na skrytém energetickém vysávání duší. Příčiny strachu jsou systémem předkládány jako skutečnost, před kterou nás systém chrání a mediálně rozšiřovaná propaganda "rozumu" vštěpuje do naších myslí omezenou pravdu povrchnosti. V čem plaveme, tím jsme nasáklí. Sklízíme tím ovoce ze stromu "poznání dobrého a zlého", které jsme dobrovolně utrhli. Není to záležitost jen Adama a Evy. Každá jednotlivá vtělená duše se vědomě rozhodla poznat dualitu a projít tímto školícím místem strachu.
Jediný důvod, proč se bojíme a nežijeme ve věčné lásce je ten, že jsme uvěřili všeobecně přijímané lži a máme strach, že všechna ubohost světa má objektivní podstatu. Trvá to mnoho životů, dokud z tohoto utrpení nevystoupíme s vědomím relativity světa forem a jediné objektivnosti, kterou je naše duše. Hmotný svět forem zprostředkovává prázdnotu, utrpení, žal a smrt, zatím co duše je zdrojem života, lásky, nadějě a objektivní pravdy. Duše zprostředkovává poznání "dobrého" a tělesnost s tělesnou myslí, poznání "zlého." Když jsou duše a tělo odděleny, je to utrpení. Když se vzájemně přijmou a propojí, zvítězí Láska = Bůh.

Systém zotročení způsobuje nevědomost o naší božské podstatě, které je magická, neomezená a pohledem z 3D reality, zázračná. Ráj, ze kterého pochází, je kvantová realita ducha, svět Jednoty, bezpodmínečné Lásky = Bůh, Alenčina říše zázraků za zrcadlem. Pocházíme z nelinearity, neduality a věčnosti ducha, který je Láskou a naší nejhlubší podstatou. Naprogramování naší mysli se zrcadlí všude kolem nás na situacích, osobách a osudových událostech. Matrix je vytvořen doslova tak, že nám potvrzuje naši vlastní pravdu tím více, čím více jsme jí pohlceni. Kterou pravdou žiješ ty osobně? Zjevnou pravdou, anebo skrytou pravdou?

Vytrvalá iluze

Náš život je v podstatě reality show, při které je naším úkolem se vysvobodit z většinového paradigmatu vnímání. Žádný duchovní dar ani vzestup nemůžeme uskutečnit dříve, než dojde k alchymické proměně uvnitř naší duše. Vyšší, duchovní pravdě o naší vibrační úrovni, nikdo neunikne, nikdo to nemůže uplatit, ani obejít. Procházíme sítem vědomí a na cestě klepeme na brány nového světa, když stále opakovaně obhajujeme v reálných životních situacích, že skutečně věříme tomu, čemu říkáme, že věříme. Mnohokrát jsme vyzkoušeni v konzistentnosti, či opravdovosti naší nově nabité víry, jež se ověřuje v reálných situacích. A pravdou je, že se osvobodíme ze starého světa pouze tím, když dokážeme zemřít tomuto světu a všemu, co nás k němu energeticky poutá. Tak jako Ježíš obětujeme celý svět na kříži časoprostoru.

Všeobecně přijímaná iluze je však nesmírně vytrvalá a ničím jiným, než naprosto upřímnou osobní cestou dovnitř, ji nelze překonat. Proto se po své duchovní smrti musíme nejprve znova narodit z vody a ducha. To znamená, že v sobě propojíme vody chaosu s životem v duchu. Je to doslovné propojení nebe a země uvnitř každé buňky těla. Alchymická transformační proměna, kterou prožívají jen samojediní…, jedinci, kteří nalezli sami sebe – svou nejhlubší podstatu. Přetavili v sobě horninu tak, že žárem napětí odpadla bezcenná struska a zůstalo jen ryzí zlato.
K alchymické proměně dochází dokonalým porozuměním. Stačí nebojovat proti obrazu v zrcadle, ale přijmout jeho odkaz. Stačí nebojovat proti démonům a nedávat jim tím sílu. Stačí si uvědomit, že všechny scény a životní situace jsou stíny naší vlastní duše. Kdo bojuje proti stínům, vede marný boj. Stín je prázdná zvětšenina, která zmnohonásobí energetické bloky naší duše, jež nás chodí navštěvovat, či pokoušet jako démoni. A je lhostejno, jestli jde o vyhrožující násilníky, anebo strachy, jež neústupně atakují naši mysl. Veškeré řešení podstaty našich problémů je porozumění o vší naší temnotě duše, která spočívá skrytě uvnitř. Porozuměním, že ta temnota je aspektem naší vlastní duše, který jsme nepřijali, či potlačovali, přestaneme bojovat. Uznáme princip, pochopíme iluzi, přijmeme mechanismus, který to vyvolalo. Nedáme se vyprovokovat, ale na druhé straně nepodlehneme strachu, či závislostem. Tím usmíříme svůj vnitřní neklid a proměníme své skryté vyzařování. Tak projdeme středem démonů naší duše nedotčeni a oni se rozplynou jako pára nad hrncem. Byli jen iluzí a odrazem našeho vnitřního stavu popírání vlastní autenticity. A poté, co ještě několikrát znovu prověří, jestli to myslíme vážně, odcházejí nadobro, protože je nekrmíme svou pozorností a tím nedostávají energii. Nehrajeme jejich hru, navzdory egu, které nás vybízí k satisfakci.
Přijetím temnoty obrazně vypereme – vybílíme své oděvy. A oděvem duše je její čisté aurické vyzařování. Obal, který ji obklopuje a buď jde o krásu - plnost ducha, anebo o nahotu – prázdnotu ducha.

Duchovní cesta vede k nereaktivnosti. Když jí dosáhneme, přestaneme štěkat jako pes na svůj vlastní obraz v zrcadle, protože jsme pochopili tu nesmyslnost, kterou se krysa honí v nekonečném kolečku, dokud nedostane infarkt. Opustíme rezignaci, či zmar a věříme v sílu neutuchající pozitivity, protože jsme si mnohokrát ověřili, že náš život je přesně takovým, jaký myslíme, že je, a také že vše se vždy děje výlučně pro naše nejvyšší dobro, ať už to na úrovni forem vypadá jakkoliv děsivě. Ale na druhé straně je tu logika a tělesná mysl, které nám neúnavně vnucují, že si něco namlouváme, že naše vize jsou jen nerálné sci-fi, že propagujeme Světlo, i přes to, že všude kolem nás je samá tma. (Ale pamatuj, že ego = ďábel = pomlouvač = popírač = lhář). Právě ty počáteční silné pocity neuvěřitelnosti jsou součástí naší zkoušky, stejně jako zpochybňování vnitřního našeptávače.. A v této věci osobní víry nakonec rozhodne touha duše po Lásce – po Bohu. Buď vyslyšíme silné volání duše po Lásce, klidu a svobodě, které s tím souvisí, anebo duši zaprodáme tak, že tu touhu potlačíme. Buď převládne Láska, která je Božím Duchem anebo převládne pragmatismus, logika, ego, a tělesná mysl, které vytváří ďáblův svět povrchnosti – svět chaosu. A potlačováním vznikají démoni duše.
A zde se opět dostáváme k podstatě většiny lidových pohádek, ve kterých neúnavný poutník překonává nekonečné nástrahy, hory a údolí (póly duality), je vystaven strašícím démonům a žáru nekonečné pustiny, dokud nevysvobodí svou lásku. Nesmí však ustoupit, aby porazil nadpozemskou sílu kouzel. Jedná se o naše vlastní odvážné vědomí, podstupující zkoušky, ve kterých zprvu netuší ani v čem je zkoušeno, musí věřit v neuvěřitelné, musí poslechnout hlas svého srdce, když rozum selhává….Jediné co má, je silný, nezapomenutelný dotek Lásky, za nímž intuitivně jde. V křesťanské tradici se nezapomenutelný dotyk Božské Lásky nazývá pomazání Svatým Duchem, které nastává v jisté fázi duchovní transformace. Od této chvíle dotyku božskosti, která je nezaměnitelná, dostává poutník pomocníka, silnějšího ducha, silnější intuici, silnější vědění. Čekají ho však současně i silnější zkoušky.

Zkušební období

To co je třeba pročistit zkouškami je skrytá vnitřní temnota duše. Schováváme ji za maskami, kterých si zpravidla nejsme vědomi. Naše síla spojení s Láskou je pak, po nějaké době nejsilněji vyzkoušena v období temné noci duše, jež se skrývá pod kódem čísla 40. To je období, kdy známé duchovní techniky nefungují, přátelé se vytrácí, sliby se neplní, Bůh mlčí a vše se zdá ztracené a nesmyslné. Je to jako žár vyprahlé pustiny, která nás podrobuje zkoušce, neboť nedostáváme to, co chceme, oč prosíme, co si zasloužíme, a netušíme proč. Jako biblický Job. Naše touha po Lásce je podrobena nejtěžšímu druhu zkoušky, protože jsme ponecháni v situaci, kdy to vypadá, že nás ta Láska zradila. Zmatenost se třídá se zoufalstvím a prázdnotou. Vypočítavost ega nemá šanci, nedostává svůj příděl. Jediné co zůstává, je silná touha po Lásce, která se zdá nedosažitelná. Zradíme ji? Zaprodáme svou duši za „normální“ život, jako vedou ostatní? O to tu jde. To je mnohem silnější zkouška, než ta neuvěřitelnost, či sci-fi pohádka, kterou se nám jevila duchovní cesta na počátku. Transformační tlak postupně zesiluje a prověřuje poutníka až do morku kostí v předmětu zvaném: "Ještě pořád se držíš lásky?"
Job zhodnotil ztrátu všeho, na čem mu záleželo následovně:

Škola života je transformační hru plnou iluzí, v níž je člověk jen figurkou s neomezenými schopnostmi, o nichž však netuší, že je má skryté pod nánosem negativních, destruktivních naprogramování. Figurka, jakožto duchovní poutník, jednak vůbec netuší kým je, a zadruhé netuší, že ji obklopuje iluze. Tak je reality show našich životů dokonale připravená, aby nám dala důležité lekce, provedla nás životními dobrodružstvími a umožnila nám, aby se z nás stali hrdinové, kteří vysvobodili princeznu (bezpodmínečnou Lásku zakletou uvnitř své duše) i přes to, že to nikdo z urozených nedokázal. Vyvolení zcela záměrně nevypadají, jako Boží poslové a svědkové. Nevěří tomu zprvu ani oni sami. Navzdory nepochopení většiny, navzdory zjevné pravdě, která je dlouho proti nim…Putujeme tak dlouho, dokud se Láska nestane jedinou odpovědí na život a současně tím jediným, k čemu jsme připoutáni. Porozuměním temnotě a všem jejím způsobům, která nás na cestě neustále obklopuje a hází nám klacky pod nohy, docházíme po malinkatých poznatcích k dokonalému a niternému vědění. Bez temnoty, bychom nedokázali hluboce ocenit, ani hluboce rozlišit Lásku = Boha, od toho, čím není. Až teprve hladový a vyčerpaný, marnotratný syn poprvé pozná, jaké to je mít hlad a být chudý, poprvé si hluboce uvědomí na vlastní kůži, jakou hodnotu má bezpečí Lásky Otcova domu.
Iluze světa neustále odrazuje nadějné adepty, z řad vyvolených, aby uvěřili, že jdou po správné cestě. Všudypřítomné nepochopení, ignorace i zesměšňování je dlouhým „pobytem v pytlovině“ znamenajícím pokoření a srážení. Vypadá to jako dlouhé házení hrachu na zeď. Cíl v podobě osvícení se zdá dlouho neuskutečnitelným a opět zkouší naše odhodlání a touhu po Lásce. Jedině neochvějné přesvědčení, že Láska je vším co potřebujeme, pro co žijeme a co dává životu smysl, vede k vytrvalosti. Pro pomazaného není cesty zpět. Stává se hrdinou tím, že se nevzdává, ať se děje co se děje. Všechny cíle tohoto světa jsou pro něj pošetilostí a prázdným mlácením slámy, oproti vše-převyšující hodnotě bezpodmínečné Lásky. Smrt se zdá přijatelnějším řešením, než život bez Boží Lásky. Všechny zisky, za kterými se lidé honí, jsou bezcenným smetím pro toho, kdo poznal vše-převyšující hodnotu Boží dokonalé Lásky.
Škola života s námi hraje hru, kterou často nechápeme, pokud nevytrváme v nepohodlí, nejistotě a opuštěnosti. Mnohem déle než myslíme, že ještě vydržíme.
Zkoušky přicházejí jako pokušitelé, speciálně v době, kdy jsme nejvíce zranitelní ze strany naší stínové identity, které se říká v psychoanalýze ego a v křesťanství ďábel. Vynořují se v naší mysli jako koncepty. Viz. následující rámeček.

Jsme naprogramováni omezujícími koncepty, které nás uvězňují, svazují a straší právě proto, abychom se ani neodvážili zůstat v tichu bytí, jen sami se sebou, lidmi opuštění, zdánlivě bezbranní, bezradní a bez prostředků. Na dně ticha, nicoty, prázdnoty a samoty, bychom totiž prožili setkání se svým vyšším Já. Se svou duší, se svou pravou identitou, autenticitou, opravdovostí a nesmírnou hloubkou Božího Ducha. Na tom dně, mimo lákadla světa, se nalézá poklad naší duše a životní paradigma se zcela obrací. Na tom zdánlivém dně prožijeme svou propojenost s Bohem a vší Existencí, která nás nese v náručí a plní nám všechny touhy naší duše automaticky, bez úsilí. A proto i samotný proces temné noci duše, kdy pro svět zůstáváme jen troskou v prachu a popelu, je tím nejvyšším dobrem, které potřebujeme, pokud se podvolíme setrvání v prostém bytí. Bez nároků a bez protestů.

Zář Pravdy

Vše se vždy děje k mému nejvyššímu dobru. Proto jsem vždy v bezpečí a odevzdávám se všemu, co přichází, jako bych si to sám vybral/a. O všechny mé záležitosti je postaráno a dějí se v můj prospěch. Bůh mi dává dokonale a přehojně vše, oč žádám a na co pomyslím. Vyplňuje tajné, nevyslovené touhy mého srdce, když si nic nenárokuji, nic nevyžaduji, o nic neprosím. Žiji stále v energii přítomného bytí s důvěrou a lehkostí. Nic si nevytvářím, ale s lehkostí přijímám vše, co přichází. Vše se děje samo a já se dívám do zrcadla dění kolem sebe, abych si přeložil/a symboliku divadla dění a vztáhl/a ji k sobě samé/mu.
Provází mě intuice a vědění bez důkazů. Přichází mi na pomoc synchronicity. Najednou jsou vidět všude. Mohu být v úplném klidu a vnitřní harmonii s důvěrou, že celý vesmír se spojí, aby plnil všechny touhy mé duše. Bůh je mou nejniternější pravdou i vesmírem současně. A Bůh je Láska. Podstatou všeho je Bůh a tudíž vše je v podstatě Láskou. Jediná pravda ve vesmíru je Láska. Kdo to dokonale pochopil, nechá se vést. Kdo to dokonale přijal, je šťastný. Materiální svět je mentální konstrukt, který nám promítá naše mysl jako časoprostorovou realitu. Záleží na nás, jestli budeme vidět Pravdu o Lásce, nebo se necháme dále spoutávat iluzí.
Logika a tělesné myšlení však předhazuje argumenty a vypočítává zisky. Předhazuje scénáře, zpochybňuje, straší. Tělesná mysl patří k povrchní, tělesné schránce. Je spojena s linearitou forem. Máme ji přijmout, vyslechnout, ale nenechat se jí nikdy vést. Prvenství vždy náleží Bohu, intuici, vnuknutí, duchu Lásky. Spasíš tím duši. Strach a zaslepenost jsou spojeny s myšlenkovými soudy, koncepty, programy, lpěním. Ty zaprodávají tvou duši. Láska a intuice a pocity, jež jsou řečí duše, mají vždy pravdu, zatím co myšlenkové koncepty jsou nápodobou a iluzí, vycházející ze hry stínů. Jsou silně ovlivněné povrchní iluzí, linearitou, tělesnou závislostí a lpěním.

Povrchní realita je hrou stínů. Je omezena lineárním viděním a kauzalitou. Považuje hmotu a svět forem za jediný skutečný, ačkoliv jde o prázdnotu. Povrchní realita forem je stínová iluze, ve které se promítá vibrační stav duše. Každý stín je aspektem duše, který se několikrát zvětší a interaguje s námi. Učíme se nebát, učíme se nekrmit ho, učíme se ho přijmout smířením. Kdo bojuje se stíny, bojuje sám proti sobě. Jediné generální řešení děsivé situace je v nás, uvnitř naší duše, která s pochopením přijímá a smiřuje temnotu v sobě samé.

Smrt a vzkříšení

Jsme postupně vedeni k tomu, aby se dřívější paradigma rozpadlo. Aby se naše spoutání iluzí nejprve rozpadlo v prach a proto se nám na pravé duchovní cestě kompletně rozpadá náš dřívější svět i spojení s ním, dokud se nestaneme pro svět nikým. Pak se postupně začne vzkřišovat nový život vedený duchem.
V pokročilejší fázi cesty odkládáme učitele, odkládáme knihy, odkládáme techniky, odkládáme jakékoliv symboly i pojmenování, abychom objevili nepojmenovatelnou podstatu, která se nachází za časem i prostorem a nelze ji popsat tělesnými smysly. Je nazývána Absolutnem a je to náš domov, ke kterému jsme magicky přitahováni. V jisté fázi musíme překročit ukazatele, jež se nadále pro nás stávají spíše rušením, než pomocí. Podobně jako potápěč musí odložit příručku o potápění a hluboký ponor musí natrénovat praktickou realizací. Podobně jako tanečník, musí přestat vypočítávat kroky, a přemýšlet o nich, aby se mohl ladně položit do rytmu a splynout s ním.
Přijetí Krista také znamená splynutí s ním. Ale nastává, až poté, co odložíme studium písem, až poté, co si přestaneme Krista spojovat pouze s jeho tělesnou inkarnací. Až se přestaneme přít o nauky a jména a vydáme se do prožitku jeho podstaty (logos), která nás s ním propojuje na kvantové úrovni - úrovni ducha.
Z pohledu světa tedy spějeme ke splynutí s nicotou, prázdnotou a samotou. (Jeví se to tak egu.) A to může být ten nejtěžší okamžik překročení nulového bodu, neboť v něm odhazujeme všechno vědění, všechnu identitu, všechna jména a všechny techniky. Je to podobné porodu, kdy procházíme velmi úzkou bránou a pokud se nedokážeme zmenšit a opustit vše, co jsme si mysleli, že máme a že víme - neprojdeme. Budeme setrvávat v utrpení před branou a ne a ne projít. Až úplně umdlíme vyčerpáním a vzdáme se všeho úsilí, představ a konceptů, zjistíme, že jsme byli přeneseni, jako malé děti, které se vyčerpaly pláčem a usnuly.
Na druhé straně brány se však nicota mění v hojnost, prázdnota v nesmírné naplnění, samota v propojení s Bohem - Vesmírem - Existencí. Tak se vstupuje úzkou branou a stísněnou cestou do Božího království. Kolik času ti u toho zbývá například na sledování a aktivitu na sociálních sítích? Neboj se nechat občas vše být, neboť nic co k tobě patří nikdy neztratíš a nic co nemáš mít nezískáš úsilím.

Prázdnota světa

Nic není špatně, žádné naše omyly, ani bloudění. Abychom byli schopni zažít, jaké je osvícení – jaký je Bůh, musíme důkladně nejprve poznat, jaký není. Dualita je prostor, který nám umožňuje pochopit jaký Bůh JE, skrze důkladný prožitek toho, jaký NENÍ. Osvícení je naše sjednocení s Bohem, kdy dojdeme z temnoty, zpět, do jeho náruče, ze které pocházíme, jako jeho děti.
Co nás odděluje? Reverzní matrix. Ten spočívá v ovoci stromu poznání. Strom poznání dobrého a zlého je poznáním duálního oddělení vědomí od Skutečnosti. Prožíváme to jako dva póly do té doby, než pochopíme, že reálně existuje jen Božská Jednota – Světlo – Láska a vše ostatní je jen stín, nedostatek toho Jediného Absolutna, po kterém toužíme a celý život Ho hledáme. To co vnímáme jako dva póly je ve skutečnosti PLNOST a PRÁZNOTA jediné Skutečnosti. Zakázané ovoce je stav vědomí, připoutaného k povrchu věcí, k formě bez obsahu. K Prázdnotě. Reverzní matrix je ďáblův svět, zakoušený smyslovými vjemy, v němž jsme vězněni závislostmi, představami, přijatými koncepty, prediktivním programováním. Být vláčen pouze smysly a zjevnou pravdou je podstatou hříchu, který vede ke smrti. S čím kdo zachází, tím také schází. Vědomí pohlcené pouhými formami, je pohlcené bezcenností, která má líbivý šat, ale rozpadá se v prach. Přináší hořkou pachuť Prázdnoty.
Kolik utrpení s sebou nese smrt, rozpad, pohlcení rzí a degradací? Všechny světské formy i sláva se rozpadají a neposkytují samy o sobě naplnění. Ve světě se snažíme udržet majetek, rodinu, vztahy, postavení atd., ale tím jsme se odsoudili k neustálému strachu o to vše, neboť majetek degraduje a žádá tím více údržby, čím více ho máte, vztahy se rozpadají, lidé onemocní a umírají. Každý den v tomto světě má tolik nedokonalosti, starostí a neúspěchu, že pohled na davy lidí je pohledem na chodící zoombie, které jsou vysáté systémem. A systém se usilovně snaží, aby se věci rozpadaly ihned po záruce, abychom byli obtíženi byrokracií, abychom byli zdaněni na každém kroku, abychom byli zadluženi na celý život, abychom byli připoutáni k formám, tím více, čím více v nich vidíme naplnění. Být závislým na zjevném světě, znamená sdílet jeho úděl. Být prachem a v prach se obrátit. To je prokletí ďáblova matrixu, ze kterého je možné se probudit.

Přes to všechno trápení v těle, v sobě každý z nás nosíme duši, jakožto Boží chrám uvnitř něhož dochází ke spojení s Bohem. Abychom v Něm nalezli útočiště, mír, lehkost a svobodu, musíme se zřeknout světa. Obětovat ho na kříži. A to není doslovné mučednictví, ale vnitřní práce. Chodit do spojení se svou duší. Chodit do svého chrámu znamená najít v sobě prostor BYTÍ. Zavřít za sebou dveře a JEN BÝT. Nedopustit, aby nás tělesné smysly a představy svedly z pravé cesty do bytí. Boží Absolutno je tichem, klidem, mírem a blažeností za vším myšlením, za všemi koncepty mysli, za vším pojmenováním. Je jako plátno, na kterém je napsán svět. Podstata, která umožňuje zhmotnění a prostupuje vším. Ticho mezi tóny, prázdno mezi řádky....Máme ve zvyku všímat si pouze forem, ale ne prostoru, v kterém existují a duchovní cesta je obrácením pozornosti z forem do prostoru. Je to schopnost nenechat se neustále vyrušovat, ale setrvat v tom.

Čistá mysl, která se vyprázdnila, když vysypala svět jako odpadkový koš, jen JE v úplném klidu a nečinnosti. Dokud však neobětujeme vše, co nás se světem pojí, nedostaneme se na déle než na okamžik, za tu bariéru, oponu, která nás odděluje od Skutečnosti. Kdo žádá o vysvobození, musí stát nahý a s prázdnýma rukama, před tváří Boží. Kdo obchoduje s Bohem, snaží se ponechat si své představy, závislosti i vazby a současně vstoupit do Božího království, ten neuspěje. Neboť cesta je úzká, brána stísněná a málokdo ji nalézá. Kolik jen lidí se nyní snaží vejít do nového světa a nejsou schopni, kvůli svým podmínkám, kvůli své obtížnosti světem, kvůli svým představám, kterých se drží!! Kvůli náboženským konceptům, tradicím, dogmatům, pravidlům. Většina chce sedět na dvou židlích a většina chce jít pohodlnou cestou, která „nebolí“. Bohu nelze určovat, jaké by to mělo být. S Bohem nelze obchodovat. Bůh je ryzí Pravda Universa, která tě vysvleče donaha a vše vyjeví. Co skrýváš a co chceš překroutit, že nemáš odvahu vynést vše na Světlo a odevzdat to?
Naše pozornost, náš zájem a naděje, musí být upřeny do nitra, kde je chrám neviditelného ducha, zatím co vůči světu forem se stáváme kolemjdoucími (nepřipoutanými). A to je smysl následujících výroků apoštola Pavla.

Zjevení stínů

Uvědomění si vnitřních stínů je nejzákladnější předpoklad šťastného života, jak individuálního, tak partnerského. Máme sklon své stíny popírat, skrývat, či vytěsňovat, neboť jejich uznání je nepříjemné. Vše co v sobě popíráme, pracuje uvnitř nás v ilegalitě podvědomí a podobá se časované bombě. Dokonce ani nevěříme svým stínům, které podvědomě řídí náš život a podvědomě se vyhýbáme přímé konfrontaci s nimi. Oni se nám pak zhmotňují v našich životech. Říkáme tomu často nespravedlivý osud, ale jedná se o manifestaci skryté temnoty. Nepřiznané, to znamená neuvědomělé, popřené stíny, jsou zábranou mezi námi a rajskou Skutečností (Božím královstvím). Naše vlastní stíny si projektujeme na své okolí, na své partnery, na všechny mezilidské interakce. Silné energie vzestupu nyní všechny stíny zesilují a ten kdo je jimi vláčen, bojuje sám proti sobě. Aktivně brání svému vzestupu, protože tam, kde má přijímat, odmítá a tam kde má být vděčný, je nespokojený….Je to jako zkreslující brýle, či démon rušící čistý signál.
Právě nyní je spousta lidí neschopna vejít do Božího království, kvůli své zkreslené optice, která se podobá těžkému nákladu, obtíženosti.
Alchymická transformace je schopnost porozumět svým stínům duše a přijmout je. Ta schopnost proměňuje duševní energii, která pojímá oba své póly. Bůh nyní třese národy, dle proroctví. Co bylo dlouho pod pokličkou je odkrýváno. Pravda se odhaluje sama a lež odpadá jako struska. Vyšší vědomí odhaluje pravdu v celé její kráse a lež v její nahotě. Proto sám Kristus říká, že přichází jako zloděj.  Události nás mají sklon ukolébat, abychom se vzdali očekávání, abychom se nedrželi představ, abychom byli odhaleni, když to nečekáme, abychom se nevědomě nebránili tomu, co nás pozvedá. Lidská ovlivnitelná mysl má totiž sklon vidět v pomocníkovi nepřítele. V hadí síle (vitální energii "kundalíny" ) jedovatou kobru... Kdo s ní bojuje, toho uštkne.

Když nemáme to, co chceme

Největšího růstu dosahujeme, když nedostáváme to, co chceme. Bůh nám totiž dává to, co POTŘEBUJEME. Ale jak by moha například nenaplněná, nedostupná láska být tím, co potřebujeme? Z pohledu duše potřebujeme hlavně najít spojení s láskou v sobě, potažmo s Bohem v sobě. Lidská láska miluje na druhém člověku nenaplněný, či potlačený aspekt sebe sama, který touží realizovat. Lidská láska hledá úplnost skrze protějšek, který doplňuje to, co nenalézá v sobě.
Svět forem je hrou stínů. Když ve stínové realitě nemáme to, po čem toužíme, donucuje nás hledat naplnění tužeb v sobě samém - v duši, v Bohu. Mimo čas a prostor, mimo svět forem. Nenaplněné touhy ohledně bohatství, lásky, či životního klidu a harmonie, nás uvrhují do vnitřní introspekce. Pátráme v sobě a přeměňujeme vitální sílu v kreativitu, spojení s intuicí atd… Abychom nakonec v sobě objevili nepopsatelnou schopnost vědomí, přenést se ve zvnitřnění mimo čas a prostor, do své vyšší božské podstaty a zažít věčný mír a odpočinek. Mimo chaos světa.

Období samoty, nicoty, prázdnoty a opuštění, či prožívání marnosti světa forem, je typické pro nejdůležitější transformační zlom v lidském životě. Období duchovní pustiny, totožné s temnou nocí duše je karanténou, do které jsme osudem uvrženi, abychom byli duchovně vyléčeni z iluze světa forem. Ocitáme se v prázdném prostoru, uvězněni mezi tužbami a prostorem bezčasového bytí, za myšlením. Ticho nám pomalu odhaluje všechny naše temné závislosti, které nás podvědomě ovládaly. V tichu vyplouvají na povrch strachy, či provazy emočního spoutání, které doposud bránily tomu, abychom realizovali svůj božský potenciál. Dlouhé, nekončící období nicoty, je obdobím smíření s Bohem. Všechno, co nás v tomto světě pudilo, je založené na egu – stínové identitě, která je nápodobou. Když necháme touhy ega nenaplněné, tak zprvu šílí, pak s námi cloumá, až nakonec ztratí sílu, jako každá z tělesných závislostí, od které se odvracíme. Na pustině ducha bereme sílu všemu ďábelskému uvnitř, co nás dříve ovládalo. V této duchovní karanténě jsme chráněni, neboť jsme slabí, vyčerpaní z duševní přeměny, která se promítá i do tělesné roviny. Toxiny dřívějšího života se vylučují v podobě svědivých vyrážek, neboť všechny naše roviny se čistí od špíny vod chaosu, ze kterých vystupujeme do sféry vedení duchem.

Našim lékem je vědomé zastavení, ticho, i samota. Odmítáme vše, co nás obviňuje z nečinnosti, nebo bagatelizuje náš stav, či tomu, co přičítá tento stav naší neduchovnosti, či karmě apod.. (Úplně jako v příběhu biblického Joba.)
Naše vitální životní síla byla dříve rozptylována světem. Nyní ji koncentrujeme hluboko v sobě, abychom se vyrovnali se zhroucením významu naší vnější identity. Pro svět jsme naprosto nikým a ničím. Jsme nevýznamní a nevidění, neboť nepřinášíme parazitickým entitám potravu. Energie zůstává v nás a kultivuje naše nejhlubší duchovní úrovně. Zatím co naše ego slábne, náš duch roste. V hlubokém pohroužení přetváříme koncentrovanou energii v umění, literaturu, architekturu, pěstování, kutilství a jiné formy osobního vyjádření.
S nadějí očekáváme, že nás Bůh pozvedne z prachu, ve své milosti. Ale i to očekávání musí zemřít, aby tu zůstalo jen přítomné věčné bytí, naše vyšší identita, která jen je.
Všechny naše úzkosti, zrady, konflikty, či dramata našich životních příběhů byly brusnými nástroji našich čepelí meče ducha. Právě skrze zklamání a zradu jsme uzemňováni a vystřeďováni, abychom zakotvili hluboko v chrámu ducha. Ukazuje se, že všechen světský zmar potřebujeme ke svému osvícení. Vytyčuje směr k dokonalému vyvážení polarit.
O potřebě koncentrace ducha je následující Kristovo podobenství.

Deset panen

Podobenství o deseti panách je podobenství o duších v lidských tělech, které přišli původně na svatbu - realizovat sloučení polarit. Zkušenost v lidském těle je znázorněna pentagramem. Pětice panen - pentagram. Lze ji uchopit vzestupným způsobem a tehdy, směřuje pentagram hrotem vzhůru, anebo sestupným způsobem a pentagram je otočen reverzně, hrotem dolů. viz. obrázky pod odstavcem. 
Pokud je duše vláčena iluzí, rozptyluje energii ducha, když podléhá strachům, závislostem, či žije vláčena očekáváním ostatních. To symbolizuje pět pošetilých panen s prázdnými lampami. Vyplýtvali svůj olej, jakožto energii pozornosti rozptýlenou po světě forem. Závislost na světě je připravila o olej, v němž hoří oheň ducha. Honily se za prázdnými formami, a pokud věřily, jejich víra byla naivní, formální. Forma bez obsahu. Jen nálepka, či poslušnost pravidel, bez transformačního prožitku. Prázdnota. Zákon sám o sobě nezachraňuje, ani když je nazýván Božím slovem. Je to pořád jen návod sepsaný lidmi, a kdo nesáhne k osobní realizaci, převyšující formálnost, neví co to je shromažďovat olej uvnitř. A to vysvětluje, proč pět pošetilých panen zůstalo venku, domáhalo se vstupu, ale Kristus jim řekl, že je nezná. Jsou pro něj cizí proto, že nikdy nerealizovaly své skutečné spojení s Bohem uvnitř sebe, bez ohledu na znalosti.
Pět panen, které měly olej v nádobkách, jsou duše, které místo rozptylování světem, svět zavrhly a koncentrovaly ducha v sobě. Ten postupně sílil, aby byl připraven pro kvantový skok, když Božská energie silně klepe a vyzývá k mystické svatbě, ve které se sjednocují polarity.
Kristus je zde archetypem mužství a jeho žena je archetypem ženství. Když mají tyto archetypy lidské duše svatbu, je to příležitost pro družičky – inkarnované duše, aby to zažili spolu s nimi ve sjednocení. Na prahu této události se nacházíme, i přes to, že máme pocit, hluboké noci a přemohl nás spánek. Ona totiž právě ta nevinnost, se kterou usínáme je třeba, abychom byli připraveni jako nevinné panny.
Máte-li tedy pocit, že Pán otálí a že jste usnuli vyčerpáním, důvěřujte, že On přichází v hodinu, kterou nebudeme očekávat. V okamžiku, kdy se vzdáváme lpění, vypočítávání, či upínání k vnějšímu spasiteli.
Osobní koncentrace ducha, ve které setrváváme, je nepřenositelná zkušenost. Nelze ji jen tak snadno sdílet. Trvá to nějaký čas, než jsme připraveni a je únavné si olej udržet přes horečnou aktivitu protichůdných sil. Byli jsme kvůli tomu mnohokrát zkoušeni. Jsme proto rádi, že máme olej sami pro sebe. Jak by se najednou dal olej sehnat, bez dlouhého období přípravy?
Olej je síla našeho ducha, která překonává svět a prochází úzkou bránou do nového světa.

Na bílém pentagramu je zobrazen Vitruviánský muž - archetyp člověka od Leonarda da Vinci. V pentgramu je dokonalý poměr zlatého řezu a šipkou směrem vzhůru vyjadřuje vzestupnou realizaci duše, která propojuje nebe se zemí. Propojují pět smyslů s nebeským duchem, promítajícím se do čtyř živlů a éteru. Představuje pět panen, které šli cestou opravdového člověka, spojili se s vnitřním Kristem, logem ve svatební komnatě.
Kozlem bývá symbolizována sestupná zkušenost duše, která směřuje do nízkých vibrací, rozptyluje ducha, jde po široké a snadné cestě a tím nevyužívá lidskou zkušenost k transformaci, ale k čím dál větší oddělenosti od Boha. Znázorňuje ji černý obrázek pentagramu, šipkou dolů a kozlí hlavou. Pětice panen, které neměli olej v nádobkách šli touto cestou.
Další zajímavosti o významu pentagramu jsme zmínili v článcích O skleněném moři a Už nebude odklad.