Lví brána

Tento článek vznikl v období lví brány roku 2025, což je období od 26. Července do 12. srpna s vrcholem 8.8. 2025. Období zahrnuje úplněk ve vodnáři 9.8.2025, ale také konjunkci Jupitera a Venuše dne 12.8.2025. Jde o období koncentrované duchovní energie, která vyplývá z astrologických konstelací, kdy Země, Slunce ve znamení Lva, nejjasnější hvězda (duchovní slunce) Sirius a Orionův pás tvoří společně jakési magické zarovnání. Zkráceně by se dalo říct, že duchovně hledající a otevření jedinci mají nejblíže k cíli svého snažení. Závoj mezi duchovnem a materiálnem je v té době nejtenčí. Jupiter, představující otcovské mužství se spojuje s Venuší, archetypem ženství, krásy a kreativity, a současně se nachází ve společné synergii s východem Síria. To zní jako mystická svatba Beránkova. Kristus si svou nevěstu – celistvou duši - provádí branou do svého království. Jako princ, přicházející si pro svou vysvobozenou nevěstu.
Toto období provází velmi živé sny, silné duchovní vhledy, téměř okamžité manifestace a synchronicity. Všímáte si těchto jevů? Všímáte si jiného prožívání? Stačí, když dáte prostor intuici, zastavení, zklidnění, vezmete si volno a budete jen sami se sebou.
Slunce ve Lvu je aktivací vnitřního světla, sebevědomí, kreativity a srdce. Východ Síria v tomto čase to spojuje s novou úrovní duchovního cyklu probuzení. A v Egyptě to znamenalo ještě i nový cyklus záplav na Nilu, přinášející hojnost.
Numerologicky je datum 8.8. zdvojenou osmičkou. Symbol nekonečna a zrcadlení. Symbol propojení dvou kruhových sfér ducha a hmoty. Jde o manifestaci ducha ve hmotě, která vyplývá z jejich propojení. A proto obrázek k tomuto článku obsahuje právě zrcadlení v podobě osmičky, což je kruhový fraktál. Lidé a jejich myšlenky představují fraktální osmičku. Ta zobrazuje, že to, kým jsme v duchu, se zrcadlí v tom, co nás obklopuje ve hmotě. V tomto období to můžeme vnímat mnohem silněji než jindy. Viz. obrázek níže.

Spojení Jupitera a Venuše v tomto období je symbolickým propojením archetypu mužství a ženství, Ducha a duše. Na horizontu vychází nejasnější hvězda Sirius – duchovní slunce To vytváří portál vysvobození z duality, kterého jsme se vizuálně alchymisticky i duchovně dotkli v článku Alchymie duchovní proměny.
Veškerá zmíněná symbolika nás provází k duchovnímu prozření, uzemnění, propojení a nalezení celistvosti. A to je podstata vstupu do nového světa, Božího království. Vše se děje uvnitř nás a zrcadlí se na všem kolem. Brána vstupu do celistvosti, nového světa i dokonalosti je vyústěním vnitřní cesty. A co se nyní zrcadlí na východní obloze? To zobrazuje následující obrázek.

Duchovní záblesk je tu

Duchovní záblesk (kvantový skok vědomí) je pouhý okamžik z hlediska Boží věčnosti. Z hlediska člověka je to však pozvolný a cyklický růst duchovní energie, které se musíme pozvolna přizpůsobit. Z pohledu člověka trvá měsíce a roky. Duchovní záblesk je pro jedny vysvobozením a pro druhé zkázou. Vše se odvíjí od vlastního energetického propojení - stavu vědomí. Silné energie zrcadlí velmi rychle a symbolicky, kým jsme se stali ve své duši, na své životní pouti. Nyní jsme do toho vpluli všichni a jedni vidí všude kolem podvod, nepřítele a lháře, aniž by tušili, že vidí sami sebe v divadle dění, které je obklopuje jakožto osobní svět. Jiní si uvědomují, že svět tam venku je pouhé zrcadlení stavu a procesů vlastní duše. A dění tam venku musíme vztáhnout k duchovní cestě, kterou se vydala naše duše v tomto životě.

Každý z nás dostal nedávno silné pozvání vstoupit Branou Světla, jíž je Kristus. Někdo od té doby vidí jen problémy a překážky. Někoho koušou obrazní hadi, aniž by tušil, že ten had může být zkázou i uzdravením. Jestliže se vztěkám, pak mě obrazně uštkne jedovatý had. Jestliže vědomě přijímám Mojžíšova bronzového hada, kterého pozvedl, pak nacházím pevný bod, duchovní uzemnění a silný energetický záblesk mi nezpůsobí úraz, ale posilu. (Více na toto téma viz.článek Alchymie duchovní proměny a Stísněná cesta duše )
Jaký paradox, že neosvícené vědomí vidí v nabízené pomoci nepřítele. Ten, kdo není připraven vstoupit, odmítá vstupenku do ráje, klade si podmínky, je sám sobě brzdou. Každý, kdo nevyužil příležitost minulého období k silnému uzemnění a propojení, se stává obětí své vlastní iluze. Je rukojmím svého vlastního ega, představ, konceptů, pudů. Podléhá démonům vlastní duše. Silnější energií se vše zesílilo.

Otoč se ke Slunci

Vše, co nás nyní kárá, či napadá, je naším učitelem. Vstupte hluboko do sebe a přiznejte si okolnosti, které nás učí v podobě symbolů. Vidíme-li neustále kolem sebe nepoctivost, křivdu, soupeření, obviňování, či nevděčnost, je to výzva k přijetí, že hluboko uvnitř nás ještě sídlí nějaké pozůstatky těchto aspektů ega. Jediným řešením je smířit se s tou skutečností, že každý z nás má jak světlou, tak stinnou stránku. Je to plně v pořádku, neboť to je podstatou duality. To klíčové je, jak to uchopíme. Každý konflikt, neštěstí, spor, útok, je výzvou, abychom porozuměli, že jde o náš vlastní stín a smířili se s tím. Uznali jeho existenci a potřebnost v naší škole života. Čím více s ním bojujeme, tím více roste, nabírá na síle, když se zesiluje odporem okolí. Abychom pokorně přistoupili k problému, jako k učební lekci, která má naše ego zbavit vlády a naši lásku projevit v našem nekonečném přijímání. Jakmile změníme sebe, je to jako otočení tváře ke slunci. Stíny zůstanou za námi, mimo naše zorné pole. Není třeba s nimi bojovat, ale otočit svou pozornost do Slunce, ke Kristu. Srovnej to se známými slovy z Kristova kázání.

Nastavit druhou tvář znamená, vždy zvolit přijímající polaritu sebe sama, nikoliv tu odmítající. Boj plodí jen další boj. Ale to dokáže pouze ten, kdo si uvědomí, že nezáleží na ziscích, ani prohrách ve hmotě. Záleží především na stavu naší osobní vibrace. Jestli si přese všechno trápení lásku uchováme, jsme vítězové. Anebo se necháme vyprovokovat k negaci? Vyšší láska se vzdává světa ve prospěch vnitřní harmonie. Nikdy však nepopírá sama sebe, ale právě naopak. Odkládá své nižší a dotčené já, ve prospěch vyššího Já. Avšak kdo nemiluje sebe sama, nemůže milovat ani svého bližního. Toxický člověk a toxické vztahy jsou tu proto, aby nám vnutili svoji nízkou vibrační hustotu, aby nás připravily o sebeúctu, sebehodnotu, i sebelásku.
Osvícený raději utrpí hmotnou ztrátu, než by se nechal spoutat toxickými lidmi, jejich energií, jejich přístupem, jejich přízemní povrchností, jejich pokřiveností. Střet s nespravedlností, ovládáním, vydíráním, či zkažeností je tu vždy proto, abychom se vůči němu navenek jasně vymezili i s rizikem ztrát. A pokud nás situace, či člověk nechce propustit bez trofeje, pak máme být připravení vše odevzdat. Ať už jde o osobní tvář - ego, nebo hmotné ztráty. Zdaleka ne vždy se stává, že přijdeme o to, o co se bojíme. Škola života nás zkouší z naší připoutanosti k formám, a pokud složíme zkoušku, Bůh nám ztráty bohatě kompenzuje. Tato víra je klíčová. Ztráty jsou dočasné a každá ze ztrát ve fyzickém světě, která byla učiněna s vírou, bude Bohem bohatě kompenzována.
Pokud se vykoupíme ze zkoušky za cenu osobních ztrát, neztratíme sebe sama, ale naopak najdeme se. Pokud sama sebe nezradíme kvůli lpění na čemkoli světském, pak naše láska zvítězila a získala takový nadhled, že obejme i své nepřátele.

Všímej si ukazatelů

Naše duše je v této virtuální hře jakožto poutník. Setkává se sama se sebou a má všechny prostředky ke změně uvnitř sebe. Jakmile plně pochopíme propojenost svého nitra se světem, který nás obklopuje, přestaneme bojovat se stíny. Víme, že není radno bojovat sami proti sobě. Jakmile se zbavíme představy o objektivním vnějším světě, ve kterém soupeříme s vnějším nepřítelem, najdeme spočinutí a mír. Jakmile přijmeme skutečnost, že náhody neexistují, začneme spatřovat kolem sebe neustálé nápovědy. Ty nápovědy jsou symboly v podobě osobností, situací, či dějů, se kterými denně přicházíme do styku. A co vlastně zobrazují tyto vnější odrazy v zrcadle? No přece cestu naší duše. Cestu, na které se hledají naše dvě polarity. Mužský aspekt - bdělé vědomí a ženský, citový aspekt – láska. Byli vzájemně rozděleni, jako Adam a Eva, dokud nenaleznou vědomé spojení, aby se hledali, na cestě zmoudřeli a novým spojením nakonec splodili dítě - třetí sílu – vyšší bezpodmínečnou lásku. Jung nazýval naše oddělené polarity animem a animou v každém z nás.
Mám-li na mysli účel své vlastní pouti duše, pak mi symboly všude kolem ukazují cestu. Konfliktní situace ukazují, jaký aspekt lidské přirozenosti, jsme u sebe ještě nepřijali. Nesmířili se, že je naší součástí. Napětí je to, co nás vybízí - podněcuje k pohybu. Tam, kde existuje napětí, existuje příležitost k posunu. Napětí signalizuje vnitřní odpor našeho ega vůči Skutečnosti. Ego (iluze) odmítá přijmout právě to co je, takové, jaké to je a odráží se to na lidech a situacích kolem nás, kteří odmítají, jsou konfliktní, podléhají domněnkám, či iluzím. Nemůžeme se s nimi domluvit, neboť vidíme, jak nesmyslné a sebedestruktivní je jejich jednání. A uvědomujeme si také, že pokud sami nebudou chtít, nemůžeme je změnit, ani jim pomoci. A právě to, co vidíme na nich je i v nás, ačkoli možná v neprojevené podobě, nebo v menší, skryté míře. Nicméně vnější události nám to zvětší, postaví to před nás v celé své parádě, a buď to budeme nenávidět, soupeřit s tím a odsuzovat, a tím to celé zhoršíme a zvětšíme do obludných rozměrů, anebo to přijmeme jako učitele a uvědomíme si, kde jsme ještě vzpurní, povýšení, arogantní a nesmiřitelní.

Vnitřní cesta vědomí

Co usmíříme v sobě, usmíří se i vně nás. Jdeme cestou nekonečného smíření, neboť není nikoho jiného, kdo by byl zodpovědným za náš vlastní život. Naše láska je v ďáblově světě uvězněná strachem, jako princezna ve sluji sedmihlavého draka. Naše vědomí, když se probudí, jako líný pecivál Honza, vydá se do světa na zkušenou, hledat svou lásku. Dokud vědomí nepřekoná démony vlastní duše, bude láska sevřená strachem ve spárách ohnivého draka – v emoční bouři. Jakmile odvážné a prosté Honzovo vědomí odhalí, že stačí se nebát a neustoupit. Stačí neukázat strach a neutíkat ani se neohlédnout, pak se démoni vypaří jako pára nad hrncem. Žádají si přijetí, žádají si složení tvé lekce odvahy, žádají si uznání potřebnosti ohně pro tvůj růst. Na konci cesty dochází k uvědomění, že vnější nepřítel neexistoval, a strastiplná cesta byla cestou skrze vlastní temnotu, osamění a pustinu. Nástrahy cesty byly nástrahami zrcadlové síně. Útočili jsme jako pejsek proti vlastnímu odrazu v zrcadle. Vystrašili nás vlastní představy a hodnocení. Stačilo si uvědomit svou situaci a neutíkat. Najednou vidíme, že se není čeho bát, kromě sebe samého. Kromě vlastních stínů duše. S vnějším nepřítelem se usmíříme zjištěním, že fakticky neexistuje. Spočineme sami v sobě a najdeme se, když porozumíme podstatě iluze. Nakonec překonáváme bariéry mezi hledajícím vědomím a láskou tak, že upřímné vědomí vyrostlo na strastiplné cestě hlubokým uvědoměním. Dospělo na ní a zmoudřelo jako pecivál Honza, z nějž se stal nakonec král. Král přítomného okamžiku a bdělosti.
Musel být dlouho sám, dokud neporazil posledního démona. Ve vyprahlé krajině, s přízraky, bez živáčka šel dlouhou cestu, která byla cestou vnitřní změny. Cestou k objevení sebe samého. Dokonalost nacházíme dokonalým přijetím sebe sama. Každý z nás, jednotlivě, se vysvobozuje ze zajetí, z otroctví systému nevědomosti. Překážky jsme překonali tím, že jsme přijali fakt, že jsme si je vytvořili sami. Byly to naše podvědomé stíny duše. Strašily nás, dokud jsme žili v paradigmatu objektivního vnějšího světa, který automaticky přebírají loutky systému. A jak poznáme, že jsme prošli branou, osvobodili princeznu a celé její zakleté království? Lásce spadly pouta z rukou, rozhostila se blaženost a věčný mír. Padla iluze oběti. Osvobodila se ze zakletí tak lehce a náhle, jako by to byla jen noční můra, která pominula. Objala tě, zmocnila se tě, abyste už navždy byli spolu. Překonáváš svět svou bdělostí, svým vyšším vědomím a porozuměním.
Pozoruj nyní, co je v tvém životě přítomno. Co způsobily v tvém životě nynější silné záblesky? Způsobily boj, přinesly spousty nepřátel? Žiješ v neštěstí? Anebo je to pro tebe období intenzivního růstu vědomí a prozření?

Neutralizace závislostí

Vztyčený had na holi je symbolem ukotvení, či propojení s tělem i duší. Propojuje nebe a zemi v nás, jako vodič. Kdo zůstává uzemněný, nenechá se ovládnout ani hněvem, ani pomstou, ani jiným druhem lidské temnoty. Zůstává bdělý a přítomný i přes nenávist okolí. Zlí lidé nás zkouší, kolik toho jsme ochotni obětovat pro lásku. Kolik toho ještě sneseme, než se pustíme lásky? Chtějí z nás vymlátit alespoň trochu energie, trochu naší závislosti stačí, abychom podlehli strachu. Kolik je v tobě ještě závislostí? Nemít závislosti je neutralizace. Duchovní cesta vede k úplné rovnováze polarit. To se děje skrze integraci – přijetí.

Závislost je, když neumíš být spokojeně sám se sebou. Závislost je, když v samotě necítíš svou duši. Závislost je potřebovat lidi, utíkat ze své samoty do společnosti, cítit osamělost ve své vlastní společnosti. Závislost na jídle způsobuje nadváhu. Závislost na pití je alkoholismus a závislost na sexu degraduje lidství na živočišnost. Závislost na jistotách nás vězní v komfortní zóně.
Závislost způsobuje zotročující návyk, který je jako ukrytý kořen zla v našem podvědomí. Každá závislost je démon, který zotročuje naši duši. A kdykoliv naše duše není svobodná, nezažívá lásku, svou nejhlubší podstatu, neboť duše je zaprodaná. Závislost odpojuje vědomí od duše, mužství od ženství, ducha od těla. Závislost je ovládnutí duše nevědomými programy, pudy. Léčí se odkrytím kořenů zla. Zůstáváme se svým démonem pokaždé, když nás pudí. Neutíkáme, nepopíráme ho, nezatlačujeme, ale pozorujeme jeho zhoubnost. Uznáváme ho jako důležitého učitele. Zůstáváme bdělí a paprsek našeho bdělého vědomí odhalí jeho skryté kořeny, kterým porozumíme. A porozumění to vyléčí. Pokaždé, když svého démona přemůžeme setrváním v bdělosti, nepodléháním pudu, či chtíči, bereme mu jeho sílu a on je s každým přemožením slabší. (Více viz. článek Kořeny stromu poznání)
Smyslem modlitby je zůstat bdělí, aby proud vědomí – Duch – Bůh v nás, překonal sílu, která nás ovládá. Která se zdá mocnější, než jsme my, když podléháme nevědomí. V bdělosti neutralizujeme své závislosti. Zůstat plně bdělým znamená být plně svobodným a prožívat lásku, spojení se svou duší.

Probuzené vědomí cestuje za vysvobozením lásky. Vědomí a láska patří nerozlučně k sobě. Vědomí však potřebuje vyrůst, získat zkušenosti, projít zkouškami, osvědčit se, zneutralizovat se. Všechny zkoušky jsou tísnivé a mají společného jmenovatele. Ten zní: „zůstat věrný lásce“, která je za devatero horami a devatero údolími. (To jsou energetické duální úrovně v nás samotných.) Láska je vězněna v zakletém zámku, plném temné moci. (Naše podvědomí-nevědomí). Sama láska je bez pomoci bezbranná, vězněná. Bdělé vědomí se musí vydat ve směru ukazatelů směřujících k bolesti, temnotě, strachu. (Vnímat pocity duše, intuici.) Tyto značky vytyčují cíl, cesta je úzká a stísněná a málo kdo ji nalézá. Většina si vybírá širokou cestu bez nesnází, plnou snadných, rychlých, instantních řešení…(Neprožívají své úzkosti, aby je propustili, ale utíkají od nich, potlačují je jako nežádoucí.)
Démoni (duše) na pravé cestě nahánějí strach. Přízraky odrazují. Šalebná moc se snaží o podvod, oklamání a vyprovokování, ale hrdina zůstává a čelí vší temnotě vědomě. (Ďábel v nás, je naše inteligence a živočišnost, která neustále klame, pokouší, nalhává a strhává…) Je to osamělá cesta duše pustinou. Snaží se nás odvést od spojení s nitrem. Je to úmorná, nekonečná cesta neznámé délky, bez záruky, bez legrace. Je to duchovní alchymie vnitřní proměny. Překonávání odpojenosti, ne vzdálenosti. Za každý jednotlivý úspěch jsme odměněni blaženým klidem, lehkostí, uvolněním.

Zaprodáš duši?

Existuje dvojí druh pokušení. Ten první je ztratit duchovní bdělost a prvoplánově podlehnout provokacím. Nechat se strhnout povrchem věcí. Nechat se unést hněvem, neovládaným pudem, oplácet stejnou mincí, mstít se. Nechat se ovládnout démonem duše.
To druhé pokušení je záludnější. Zradit sebe sama pod záminkou poslušnosti, ze strachu o uznání, ze strachu o majetek, ze strachu o přátele, o rodinu, ze strachu o svou pověst atd… Dát sebe sama stranou zní ušlechtile a obětavě, po generace se tento sebedestruktivní program pěstuje jako nezbytný kompromis, či menší zlo, ale je v tom skrytá klíčová léčka. Zapřít sebe je postoj nevědomého podléhání stínům duše, kterému dává mysl ušlechtilou nálepku. Když se podvědomě bojíš něco ztratit, zaprodáváš svou duši za vnější prospěch. Za vysněné jmění, za vysněný život v blahobytu. Zrazuješ sebe sama a tím zrazuješ svou lásku. Tvá láska je tvou nejhlubší podstatou a cesta k ní nevede přes popírání sebe sama, ale přes dokonalé nalezení své nejhlubší identity - opravdovosti. Tvá láska je tvou nejhlubší pravdou a autenticitou, která touží být osvobozena. Nikdy lásku nehledej v sebezapření, ale v dokonalém sebe-přijetí. V tom přijetí je odvaha o vše vnější přijít. Je v tom odvaha, čelit tomu nejhoršímu, co tě pudí, co tě děsí, co je v tobě nejskrytější. Kvůli lásce své duše snést jakoukoliv ztrátu. Jsi neustále zkoušen/a, jestli budeš věrný své lásce, anebo jestli raději zaprodáš duši ďáblu = vlastnímu egu a jeho jmění, postavení a životnímu příběhu. Pokud obstojíš ve zkoušce věrnosti, Bůh ti bohatě kompenzuje jakékoliv dočasné ztráty.

Zvítězíš, když tě život tisíckrát prověří, jestli věříš tomu, čemu říkáš, že věříš a ty to zvládneš. Zvítězíš, když tě žádná provokace nepřiměje k nevědomému podléhání nenávisti, ani k pomstě. Zvítězíš, když se nepodvolíš žádné toxicitě, která přišla znečistit tvou duši, manipulovat tebou, přimět tě k otroctví. Odmítnout toxicitu lidí neznamená nemít k nim lásku. Podlehnout toxicitě, znamená podvolit se temnému ovládání, podlehnout iluzi, nechat se strhnout do nízké vibrace.
Zvítězíš, když touha tvé duše není rozumem potlačena. Zvítězíš, když si dovolíš nechat se vést hlasem své duše navzdory jistotám bez lásky. Když hlas lásky v tobě převládne nad logikou a pragmatismem, pudem sebezáchovy. Navzdory nejistotě, navzdory riziku, nech hořet svůj vnitřní oheň.

Kliď se za mne

Když z apoštola Petra promlouvala k k Ježíšovi tělesná úvaha, aby si vybral snadnou cestu, aby se vyhnul utrpení, řekl mu: „Kliď se za mne satane!“ (Matouš 16:23) Kristova živočišná = ďábelská polarita se zrcadlila a zesílila skrze Petra. Ačkoliv Petrova hrdost nejspíše utrpěla, nebyl to útok přímo na něj, ale na lidskou tělesnost ovládanou pudy, kterou máme v sobě všichni, včetně Ježíše Krista. Dokáže nás pokoušet nejen skrze naši mysl, ale i skrze okolí, které to myslí nanejvýš dobře. Nesmíme nechat tuto toxicitu, aby se k nám přiblížila. Bránění opačné polarity – lásky, je jako máchání mečem, odvážného zachránce, který přišel vysvobodit svou lásku. Odsekává trní a bodláčí, které stále znovu a rychle roste, aby znepřístupnilo zámek se zakletou princeznou.
Na jedné straně tedy živočišnost odmítáme, aby nás neovládla, a na druhé straně ji integrujeme. To je nesnadný úkol, najít pravou rovnováhu. Ale je to jako v případě Petra. Ježíš odmítl jeho dobře míněný pokus, jako ďábla, ale na druhé straně Petra pověřil za pastýře svých ovcí a předal mu klíče ke svému království.
Integrace naší temnoty je totéž. Rázně odmítáme její diktát a vládu nad námi. Ale na druhé straně se s ní smiřujeme, jako s učitelem, bez kterého bychom nenašli správný směr. Vždyť to temnota nám celou dobu vytyčuje cestu a podněcuje nás hledat Světlo. Respektovat temnotu však neznamená, že se jí necháme ovládnout. Bez hlubokého porozumění účelu temnoty, nenajdeme smíření – rovnováhu – integraci. Cesta bdělého vědomí znamená nalézt vyrovnanost a všechnu bouři v sobě usmířit.

Hřích nebo poslušnost?

Jakékoliv otroctví je scestím. Kdo je otrokem, je zajatcem, neschopným dojít do cíle vlastní cesty. Otroctví hříchu je zajetím živočišnosti. Otroctví poslušnosti je zajetím zákona, nebo výkladu zákona. Hřích je přímou cestou ke smrti. Avšak poslušnost zákona je uvězněním ve spravedlnosti. Uvězněním v půli cesty. Neschopnost překročit omezenost každého zákona. Spravedlnost však není cíl. Spravedlnost bývá slepá. Respektuje formu, ale neřeší podstatu. Spravedlnost nepotřebuje srdce. Avšak jediné co potřebuješ k nalezení cíle, je právě osvobozené srdce, naplněné Láskou, které dalece převyšuje zákon a překonává všechnu temnotu. Je jediným zákonem i ochraňujícím Bohem osvíceného.
Pokud mezi duši a Boha vklíníte jakoukoliv autoritu, uvíznete na cestě. Nedojdete do cíle. Doba zákona a prostředníků mezi Bohem a člověkem skončila. Ačkoliv zákon vychovával a ukazoval cestu, je milníkem, který je nyní třeba minout a objevit sladký cíl.

Nástrahy cesty jsou mnohé. Ztište se a ptejte se vlastního srdce na cestu. Mnohokrát jsme tu psali o odevzdanosti, umění nechat být, či schopnosti přijmout vše takové, jaké to je. Kéž si to nikdo nezamění s odevzdaným postojem, který se smiřuje s toxickými vztahy a s manipulativním ovládáním. Znamenalo by to dávat ušlechtilou nálepku vlastní slabosti. Láska si žádá odvahu a vystavuje nás zkoušce, odvážně a rázně odseknout vše, co ji utlačuje, bez ohledu na rizika a ztráty. S důvěrou, že Láska je Bůh a s Bohem jsme nedotknutelní.
Ačkoliv duše byly v písmu označeny jako ovečky, nejsou to tupé ovce. Ovečka pozná hlas – energii - vibraci pravého pastýře a svého vlastníka na dálku skrze niternou, intuitivní inteligenci. Řídí se láskou k němu a ignoruje cizího manipulátora, otrokáře, nebo samozvaného pastýře.

Stálá modlitba

Na jedné straně si cesta lásky žádá nekompromisní ostražitost své vlastní svobody. Na straně druhé přijímá – integruje vše temné, nekonečným přijetím. A to znamená, že nám ve skutečnosti nemůže nic ublížit a vše je zákonné, pokud nás to neovládne. Pokud jsme vědomí. Vědomí vše posvěcuje. Vědomí je bdělost a plná bdělost je plnost ducha. Kdo je zcela bdělý, nemůže hřešit, neboť plnost ducha je současně i bezpodmínečná láska. A to je také smysl modlitby. Plná bdělost je stálá modlitba. Plná bdělost je také ona biblická dokonalost, ke které jsme vedeni písmem. Kdo setrvává bdělý, setrvává v lásce, je jí veden a nemá hřích. Všechny hříchy světa se léčí bdělým vědomím.
Vysoká úroveň vědomí představuje vzpřímeného hada, který byl v nevědomosti zdrojem uštknutí a smrti, avšak v pozvednutí je zdrojem života. Vždyť vztyčená kobra je symbolem plné bdělosti. V této úrovni vědomí se smiřujeme se vším co je, přesně takovým, jaké to je, avšak této úrovně je dosaženo pouze v důsledné svobodě ducha, kterou jsme si velmi důsledně ochránili. A bylo nám v tom pomoženo na pustině ducha, v období zranitelnosti, kde dochází k důležitému duchovnímu obratu. Ve svobodě ducha se pozvedá naše vědomí a rosteme do sloučení dualit, které se na konci duchovní pouti stávají Jednotou Lásky. Této cesty dosahují vytrvalí jednotlivci v alchymické, niterné proměně. Vcházejí dveřmi ovčince – skrze Krista – skrze Lásku.

Podstatou meditace i modlitby je proud pozornosti, zaměřený do nitra a odpoutaný od světa. Bdělost je bdělostí vůči přítomnému JÁ JSEM. Propojuje nás s Bohem a probouzí životní sílu.

Jako pohádka

Ve známé české filmové pohádce Princ a Večernice objevujeme klíčovou symboliku duchovní cesty. Princ Velen vysvobozuje princeznu Večernici, která byla unesena temným čarodějem Mrakomorem. Symbolika této pohádky, kterou napsala Božena Němcová, představuje prince Velena jako lidské vědomí, které se vydává na cestu za svou ztracenou láskou. Význam jména Velen, je ten kdo velí. Pokud je naše vědomí ovládáno jen tělesným rozumem, jsme od lásky odděleni jeho velícím, logickým, pragmatickým přístupem, neschopným brát intuici, abstrakci, či citovost za bernou minci. Představuje naivitu 3D reality, ve které vládne materialismus. Z toho pramení uvězněnost princezny Večernice - planety Venuše – astrologický symbol lásky. V nízkém stavu vědomí jsou princ a princezna od sebe odděleni bariérou.
Čaroděj Mrakomor zde symbolizuje zemské živly reality chaosu. Láska - princezna je uchvácena zemskou živočišností Mrakomora, který ji chce jen pro sebe. Temné síly jsou dnes omezeny na zemské aspekty reality, do kterých byly svrženy a mohou v nich ještě přežívat, aby se zhmotnily a byly vymíceny. Lidská živočišnost a síly temnoty touží ovládat a vysávat energii lásky, neboť jsou od Zdroje odpojeny.
Když se Velen vydává vysvobodit svou lásku, staví se mu do cesty její bratři. Měsíčník, Slunečník a Větrník. Ti představují trojjediný duchovní aspekt vzdušných živlů. Slunce jako Božské vědomí, Měsíc jako podvědomí a Vítr jako Duch. Naivní princ jde cestou hledání své princezny a bratři se proměňují na té cestě v pokušitele. Když se princ setkává postupně s podvodem, šalebností, vypočítavostí a zradou, učí se, získává moudrost a vyšší vědomí. Cesta ho učí a proměňuje uvnitř. Je těmi zkouškami na cestě zrazován, aby zapomněl na svou cestu, nechal se z ní svést. A to je důvod, proč většina lidí na své cestě neuspěje. Systém je doslova nastaven tak, aby nám ztěžoval život, vyčerpával nás a odrazoval od duchovnosti. Nabízí pozlátka výměnou za energii duše. Nabízí vzory a realizaci, výměnou za duši. Povzbuzuje ke lpění na osobním příběhu uprostřed kulis matrixu. Mnozí pak zapomínají na hlavní účel cesty své duše, nebo ho nikdy neobjeví. Jiní se v dobré víře nechávají strhnout pomstou, nenávistí, zlobou. Chtějí obhájit svou pravdu, potrestat křivdy, napravit svět. Ale i to je scestí, neboť proti stínům se nedá bojovat. Jak chceš zvítězit, když netušíš, že bojuješ s obrazy v zrcadle? Je to dopředu prohraná bitva, kolečko krysího závodu končící smrtí.

Jen duše pravého prince nikdy nezradí lásku. Raději si nechává ukřivdit, raději utrpí ztrátu, než aby opustil cestu k lásce. Ta cesta je úzká, tísnivá, plná bolesti, samoty a nepochopení. Na pravé cestě nelze přijmout snadná řešení. Nelze uniknout střetu s temnotou. Temnota vlastní lidské duše se manifestuje ve falešných přátelích, ve zradě, v útočnících, kteří chtějí vaše peníze i vaši duši, vaši energii. Ve vnějším světě je nikdy nevymítíte bojem, ale pokud odhalíte jejich skrytý kořen v sobě samém a vynesete ho na světlo vědomí, zvítězíte. Zpřetrháte tím všechny kořeny zla uvnitř sebe. Pak se váš vnější svět rozzáří a démoni se vypaří.
Dokud neprojdeme všemi zkouškami své loajality vůči lásce, neověří se v praxi, jestli raději nezaprodáme duši, když jsme v úzkých. Princ Velen je naivní, ale statečný a neztrácí ze zřetele svůj cíl. Marně probodává Mrakomora mečem, neboť lidský boj je mu jen pro smích. Na konci jeho pouti se mu dostává pomoci, když paprsek Slunce, jako bdělé vědomí probodává Mrakomora a ten se vypaří. To symbolizuje, že každý, kdo se nevzdá, dostane pomoc shůry. Bdělé a přítomné vědomí překonává i nadpozemské síly, když je ukotvené a rozhodnuté vytrvat a nezradit lásku - sebe sama – svou duši.
Bratři Večernice jsou aspekty Božího Ducha. Proměňují se v mučitele a pokušitele, avšak na konci cesty se vyjasňuje, že všechny zkoušky způsobili švagři ženicha, kteří to mysleli dobře. Podobně jako každá duchovní cesta na konci zjevuje, že Bůh i ďábel jsou jedním jediným. Že existuje pouze Bůh – Láska. Ďábel i jeho démoni jsou iluzí nízkého vědomí. Jsou stínem. Jsou odvrácenou stranou Boží Jednoty, která byla uvržena do temnoty zapomnění. Pokud realitu Jednoty zcela pochopíme, dokážeme přijmout i to nejhorší, s čím jsme se kdy setkali. Porozumění iluzornosti temnoty, vede k hlubšímu porozumění Lásce. Vede ke smíření s temnotou a to znamená plnou integraci temnoty.
Náš pud sebezáchovy, archetypální potřeba zabezpečení rodiny, ochrany majetku, či obava o přežití to s námi myslí vždycky dobře. Avšak velmi často (muže i ženu – poutníky) staví před otázku, jestli raději zvolí jistotu – komfortní zónu – než aby poslechli volání lásky, touhy duše, či vášně, pro které je třeba se vzdát komfortu, známých jistot a vykročit do neznáma. Bude volání lásky v tobě silnější než jistoty? Zvítězíš nakonec, nebo tě něco odvede od cesty lásky?

Dobrým koncem každé pohádky je sjednocení duálních polarit. Alchymický proces proměny, na jehož konci zosobňujeme náš vysněný cíl a tím se proměňuje i náš vnější svět. Princ si vezme svou vysvobozenou nevěstu a jsou spolu šťastní navždy. Podstatou pohádky, která zahřeje srdce je statečná a vytrvalá cesta vědomí, které překonává necelistvost, oddělenost, stíny a vlastní démony tím, že se nikdy nevzdává. Démoni naší duše stojí v cestě vysvobození lásky. Čekají uvnitř každého z nás, aby nás vyzkoušeli. Princ je zosobněním naší vytrvalé bdělosti a princezna zosobňuje lásku. Kéž se inspiruješ touto nápovědou, kéž nezradíš svou lásku, nezaprodáš duši a najdeš svou celistvost a vysvobození. Blaženost a věčný život v novém světě. Neexistuje žádná ztráta, která by ti nebyla Bohem mnohonásobně vynahrazena, pokud zvítězíš.