Stísněná cesta

Převažujícím smyslem života současného člověka západní civilizace, je mít hojnost, něco po sobě zanechat, stále se bavit a nikdy nebýt sám. Užít si maximum všech smyslových požitků, než smrt zaklepe na vrátka.
V této filosofii není místo pro samotu, ticho, naslouchání duši a jejím stínům. Ale právě ta náročná introspekce je tou úzkou a stísněnou cestou, vedoucí do života věčného. Málo kdo ji nalézá, proto že si žádá odvahu, vytrvalost a ochotu pracovat na sobě v ústranní a smířit se s tím nejtemnějším, co vyvstává z nitra. Ježíš to vyjádřil následovně.

Úzká a stísněná cesta je cestou růstu vědomí. Stísněná, značí prožívání tísně. Úzká značí, že ji vnímáme jako nebezpečnou a nepohodlnou. Dichotomie této pouti spočívá v konání bez úsilí. Zastavujeme potřebu konání a objevujeme důležitost bytí v růstu vědomí. Jen být je způsob, jak naslouchat duši, setrvávat s jejím hlasem – s pocity. Čím méně se snažíme něco konat a být rozptýleni, tím více vědomě prožíváme přítomný stav bytí. Prožívání stavu bytí, bez úsilí něco změnit, je cestou růstu vědomí bez odporu. Jen být, umožňuje uvědomění a uvědomění je vyřešením všeho, co se zdálo jako problém. Nikoliv konání, ale pochopení, nikoliv rozptýlení, ale zvnitřnění. Je to podmíněno ochotou odložit celý vnější svět a pohroužit se do toho vnitřního. Na konci pouti vědomí už problém neexistuje. V bytí dochází ke smíření a nekonečnému přijetí všeho, co jest. Osvícený stav vědomí, není v konfliktu s ničím vně. Prožívá jakoukoliv událost, jako by si ji sám vybral. A respektuje tím plně, že si vnější kulisy svého životního příběhu vytváří sama duše a její energie. Osvícení znamená nebýt v konfliktu s ničím vně, jelikož všechno vnější, je odrazem energie duše. Osvícení tedy znamená nebýt v konfliktu se svou duší. Vědomí a duše zažívají svou mystickou svatbu.
Všechna stísněnost úzké cesty si žádá být prožita – přijata. K přijetí tísnivých věcí je třeba vnitřní ticho a celkový klid. Ztišit se a zůstávat sám se sebou je nejmocnější léčivá technika. Přijmout všechny své pocity znamená nepotlačovat se a tudíž být věrným sám sobě. Dokonalost je skryta v dokonalé věrnosti sobě samému. Ve vnitřní tichosti je významně slyšet intuice, která má vždycky pravdu. Ve vnitřní tichosti jsme vedeni Bohem skrze naši intuici.

Už to máš!

Být věrným sám sobě je tedy způsob, jak umožnit růst vlastního vědomí. Jen vzpomeňte na odvážného Honzu z českých pohádek, který je symbolem probuzeného vědomí. Vždycky, když si neví rady, spoléhá na hlas svého srdce, které napoví. Vnější hluk ruší schopnost slyšet hlas svého srdce. Umožnit si nicnedělání, bez výčitek svědomí a bez nátlaku okolí je východiskem z nesnází a bezradnosti. Řešení přichází náhle, zdánlivě odnikud a nejspolehlivěji ve chvíli, kdy opouštíme úsilí hledat kdekoliv venku. Řešení již máme ve své duši, avšak pro moderní západní civilizaci je nanejvýš obtížné uvěřit, že něco takového je vůbec možné. Jsme naučeni vše hledat mimo sebe a tak dlouho to selhává, až nakonec nezbývá, než přece jen se úplně ztišit a naslouchat duši.

Duchovní nadhled

Meditační ztišení představuje dopřát si úplný klid a odstup od vnějších podnětů. Je to schopnost se odpoutat od povrchnosti a spočinout v nadhledu. V tom se významně mění perspektiva. Abychom jí dosáhli, je třeba se rozhodnout, že budeme s láskou čelit čemukoliv, co nás vybízí ke konfrontaci, či co se v nás vnitřně pozvedá a zneklidňuje. Žádný vnější nepřítel neexistuje. Náš vnitřní neklid a konflikt je naším osobním vzdorem, který se brání přijmout nějakou skutečnost. Vyplývá z nedostatku nadhledu. Z neschopnosti odpoutat se od mikroúrovně nazírání.
Když český Honza, představující naše vědomí, putuje přes sedmero, či eventuálně devatero hor a údolí, překonává tím celou oktávu vývoje. Všechny hlavní aspekty cesty vědomí si žádají výstup na horu, po úzké a stísněné cestě. To představuje vědomé zdolávání nepříjemností, kterým se stavíme přímo čelem. Když dosáhneme vrcholu jedné hory, zdolali jsme jednu důležitou fázi - úroveň našeho vývoje tím, že jsme se povznesli v nadhledu nad zdánlivé problémy, čelili jsme osobním úzkostným výzvám v přítomném bytí, které znamenalo soustředit se na každý krok a každý nádech a výdech. Zdolávání překážek si žádá odložení zátěže i rozptylování a zůstávat vědomě jen sám se sebou. Zůstávat s každým nádechem i výdechem, jež potřebujeme vnímat, abychom přežili tíseň výstupu.V prožívání přítomnosti se problémy rozpouští.
Hrdina je vyzýván k tomu, aby byl věrný sám sobě. Dosahuje toho tím, že je věrný všem výzvám, které před ním stojí. Putuje přece za vysvobozením své lásky. A pokud by nepřijímal překážky, ale chtěl snadnou cestu, nebyl by věrný své lásce a tudíž by nebyl věrný sám sobě, svému nejhlubšímu nitru, které touží osvobodit.
Když se pozorujeme ve svém meditačním rozpoložení v bezčasovém bytí, můžeme spatřit okolnosti, ve kterých raději volíme, okliku, než přímou konfrontaci. Raději se schováváme, než bychom neustoupili ani o píď. Raději vymýšlíme tisíce komplikovaných teorií a schémat zaručujících duchovní zisky, než bychom čelili jednoduchému, ale nepříjemnému kroku odkrytí své vlastní závislosti, lpění, či svazujícího strachu.

S nadhledem dokážeme překonat i velmi nepříjemný krok. Dokážeme nechat být, to co nás nenechávalo dosud klidnými. Dokážeme odpustit tomu, kdo nám velmi ublížil. Dokážeme se povznést nad zášť, nad vynášení soudů, nad kritiku. Dokážeme milovat nemilovatelné, jak k tomu vybízel Ježíš. Dokážeme přijmout nepříjemné povinnosti a pokoření, kterého se nám v životě dostalo. A všimněte si na Ježíšových výrocích, že cesta nikdy nevede skrze boj, ale skrze přijetí. A přijetí je cesta lásky, která začíná u nás samých. Kdo totiž nemiluje sám sebe, nemůže milovat ani ostatní, jak pravil Kristus.

Nadhled získaný meditačním zvnitřněním nám dává vidět totéž, ale jinýma očima. Je to náročná pouť vědomí úzkou a stísněnou stezkou. V tom nadhledu si uvědomíme, že vůbec není důležitý příběh, ani zachování tváře, ani držení majetku. To vyžaduje ego – ďábel v nás. Jediné na čem záleží, je energie naší duše, ve které se nacházíme a která proměňuje vnější kulisy divadla našich životů. Vše světské je pomíjivé a zdržuje nás od přímé cesty vědomí do nitra.
Na scénu našeho divadla přichází násilník, agresor, či manipulátor právě proto, aby nás vyzkoušel. Abychom zjistili, jestli zůstaneme v odporu a nenávisti, anebo jestli se dokážeme nad bídnou energii povznést a osvobodit se od ní uvnitř sebe. Ta svoboda ducha má hodnotu převyšující jakýkoliv majetek i jakoukoliv osobní hrdost.

Stresující záležitosti, spory a urážky jsou výzvou, jestli dokážeme nastavit druhou tvář. To znamená tu, která je přijímající. Vždyť se absolutně nic nevyrovná hodnotě lásky, a kdo jednou okusil její nesmírnou hodnotu pochopí, že žádná cena, kterou za ni musíme v tomto světě dát, žádná cena, za kterou ji vykoupíme ze zajetí, není příliš vysoká.

Láska vše převyšuje

Průchod úzkou bránou a stísněnou cestou znamená odložit lpění na majetku i lpění na osobní důležitosti. Láska to vše bohatě převyšuje. Ve skutečnosti není většího a trvalejšího jmění než Lásky. Vše ostatní je jen hromadou smetí, kterou žere mol a rez. Láska je útočištěm spravedlivého. Jedinou potřebnou věcí i jediným zdrojem trvalého štěstí. Láska tě obejme, když se povzneseš a oprostíš od malicherností, sporů, lpění na majetku a osobní důležitosti. Láska je vše převyšující cesta.

Ani samotná znalost definice bezpodmínečné Lásky není spásou, neboť jen myšlení o lásce ji nevytvoří. Pravá Láska převyšuje všechny myšlenky a žádné definice ji nemohou plně obsáhnout. Vyšší Lásce je třeba se mlčky otevřít v plném přijetí všeho, co jest, v krásném přítomném prožívání bezčasového bytí, v němž není žádné utrpení. Utrpení způsobuje to, co očekáváme, že se stane později, anebo to, co si vyčítáme, že se stalo v minulosti. Utrpení způsobuje mysl a její koncepty. Blaženost je láskou prožívanou právě tady a právě teď, kde se žádné utrpení nekoná.
Bezpodmínečná Láska přichází, když odejde všechen ruch světa. Láska nepotřebuje, abys ze sebe udělal někoho, kým nejsi. Láska tě obejme, když dokážeš být plně sám sebou, být autentický, nepopírat nic, co v tobě vyvstává. Neodmítat nic, co se v tobě bouří. Láska si žádá plné přijetí sebe samého. Avšak plné přijetí je většinou to nejtěžší. Kdo se umí vzdát celého světa? Lpění na rodině, na dětech, lpění na lidech, lpění na spasitelích, lpění na prožitcích, lpění na majetku a lpění na partnerovi? Kdo má odvahu zůstat úplně sám? Smířit se, že nic vnějšího není zdrojem pramene lásky duše? Až teprve když vše vnější přestaneme potřebovat, otevře se v nás prostor opravdově milovat neselhávající láskou. Teprve když nic nepotřebujeme, jde o bezpodmínečnou lásku. Tento plamen se může rozhořet, jen v úplné samotě.

Čím méně úsilí vynakládáme ke změně okolností a čím více jsme povzneseni nad přízemní záležitosti, tím více je otevřena cesta Božímu Duchu, působícímu skrze nás a v nás. Tím snadněji se vyřeší všechny úzkostné a stísněné okolnosti.
Hrdinské vědomí putující za svou nevěstou má jediný cíl. Dosáhnout celistvosti, dosáhnout jednoty a věčné blaženosti, která s tím souvisí. Ve skutečnosti se hledají dva oddělené póly naší bytosti, které se nejlépe symbolizují jako hrdina a jeho nevěsta. Ale vnější symboly jsou jen divadlem - zrcadlením neviditelného vnitřního procesu.
Vědomí přebírá iniciativu, neboť má expanzivní mužskou polaritu. Nejlepších výsledků dosahuje, když je prosté, přímé, a v pohádkách bývá symbolizováno „hloupým Honzou“. Překonává svou minulou lenost - stálý spánek a jde na zkušenou a pro svou nevěstu. Avšak právě ten prostý, nevzdělaný Honza dosahuje lepších výsledků, než urození, bohatí a uznávaní. A proč vlastně? Kdo je učeným, uznávaným, bohatým a váženým, je na duchovní cestě vystaven mnohem větším překážkám, než ten kdo je prostý. Snaha neztratit tvář, vážnost, uznání vědeckých a společenských kruhů, snaha udržet se vysoko na hierarchickém žebříčku, to všechno vzdaluje naše vědomí od veledůležité schopnosti, být sám sebou, či nezradit sebe sama. Všechno vlastnictví, vzdělání, honosné tituly a prožívaná důležitost, jsou břemena, skrze něž je obtížné projít úzkou branou a stísněnou cestou.
V lidové pohádce vítězí prostota, odvaha a autenticita nad urozeností, vzdělaností a bohatstvím. A co se týká cesty naší duše, v pohádce je pravda, zatím co svět je plný chaosu a klamu, podvodu, přetvářky a popírání sebe sama. Povzneste se nad ubohý svět chaosu a spočiňte na vysoké hoře rozšířeného a povzneseného vědomí.

Odvážné vědomí překonává strach i bolest a nikdy se nevzdává. To znamená, nikdy se neuzavírá. Nikdy nerezignuje na transformační výzvu, čelit výzvám jakožto zkouškám. Jakožto průvodcům na cestě k rovnováze a harmonii polarit. Zvládnuté zkoušky, strašáky, démony duše a vyléčené bolesti nechává za sebou. Špatnost se na té cestě vypaří jako přelud. Osobní svět proměněného vědomí je pak zářivý a zloba, hněv a démoni z něj vymizí.

Cesta do Božího království

Ježíš si uvědomoval, že jeho království není z tohoto světa, ačkoliv řekl, že Boží království je mezi námi. Řekl také, že máme zapřít sami sebe a vzít jeho mučednický kříž, ačkoliv jedině hlubokým nalezením sebe sama, nalezneme svůj cíl – Lásku, Boha.

Při náročné duchovní cestě, odhazujeme zátěž. Všechno, co není ryzí podstatou, ale harampádím. Staré já, plné domněnek, vin, výčitek, či odmítání je třeba pochopit v jiném kontextu, který to umožňuje propustit. Vše co se bouří, když máme nastavit druhou tvář, či milovat nepřítele musíme usmířit klidem bytí. Nikoliv bojem. Pokud lpíme na konceptech starého světa, bojujeme o ně. Pokud pochopíme jejich nesmyslnost, vzdáváme se celého světa chaosu. V hlubokém bezčasovém bytí se malé já vytrácí, jako pára nad hrncem, jako iluze chaosu. Vědomí vystoupá po úrovních vědomí do nadhledu a dokáže výpady malého já přehlédnout, či úplně ignorovat. Ve srovnání s obrovskou hodnotou pravé, bezpodmínečné Lásky, je malé já jen bývalé, bezcenné smetí, které opouštíme a nový svět Lásky je pravým domovem, povzneseným nad svět chaosu. Svět bezpodmínečné Lásky je Kristovo království, to je však ukryto před zraky 3D světa do té doby, než zdoláme horu předsudků, horu konceptů, horu vin, horu povrchností. Kdo setrvá v dokonalé Lásce, ten vstoupí do Božího království právě tam, kde se nyní nachází. V těle, které nyní má a které se po cestě proměnilo. Svět se mu promění před očima a ze světa utrpení bude vzat. Nikoliv však fyzickým vystoupáním, ale totální změnou projekce.

Podstata reality se podobá internetu. Zobrazuje se nám jen to, co sami vyhledáváme, o co se zajímáme, ať už vědomě, či nevědomě. Energie nevědomí přitahují sobě podobné energie a manifestují je v symbolech, které nás obklopují. Ostatní aspekty reality zůstávají jen potenciálem v podobě jedniček a nul, dokud se nerozhodneme zaměřit svou pozornost jinam. Když čelíme svým démonům a jdeme po úzké cestě, čistíme svůj podvědomý vyhledávač. Jdeme hluboko sami k sobě a tím žijeme čím dál více vědomější život. Čím dál méně nás ovládá podvědomí, nad kterým jsme dříve neměli kontrolu. Stíny duše jsou podvědomé vzorce, které za nás autonomně vyhledávají sobě podobné energie. Žijí v ilegalitě a vznikly ze situací, kdy jsme potlačili sami sebe. Vždycky, když jsme místo vlastní autenticity přijali programy, které nejsou naše, ovládají nás v rovině stínů. Ve skryté oblasti naší duše, do které se bojíme nahlédnout. Matrix 3D reality posiluje strach, vinu, úzkosti a lpění. Posiluje stíny naší duše - démony, a ti pak utvářejí náš osud.
Stejně jako internet může být zdrojem užitečných informací a zábavy, je také přeplněn vší špatností a podvodem. Internet naší 3D reality je zahlcen záplavou špatností, která nás vzdaluje od sebe samých. Prohlédnout tuto iluzi není snadné a zcela se z ní vymanit už vůbec ne. Přesto však náš život bude vždy odpovídat tomu, na co se zaměřujeme. Co je napsáno v našem vyhledávači, taková je naše realita. Všechny ostatní možnosti spočívají v neprojeveném stavu, jako potencionality, jako kvantová vlna možností.
Ztratit svůj život, či duši, kvůli Kristu v tomto kontextu, znamená zahodit svůj dřívější život, v kterém jsme lpěli na formách, a doufali ve vnější štěstí. Úplným propuštěním lpění svou duši naopak nalézáme. Začínáme žít život v kontaktu sami se sebou, uzemněni a zároveň povzneseni. Propojení nebe a země je ukotvením a povznesením současně.
Povznesení duše znázorňuje i následující výjev z knihy Zjevení Janovo, o kterém jsme psali už v řadě našich článků.

Žena na nebi

Žena na nebi je archetypem lidské duše. Je Beránkovou Nevěstou a její spojení s Kristem je Beránkova svatba. Duše, která má pod nohama měsíc je povznesena nad pouta nevědomí. Je povznesená do Slunce a proto je jím oděná. Je na nebi, což znamená ve sféře ducha. Zatím co měsíc je symbolem podvědomí, Slunce představuje sílu bdělého, osvobozeného vědomí. Slunce je symbolem pro Boha. Povznesená duše je duší odevzdanou Bohu, která se vymanila ze sféry nevědomí.

Osvobozená duše ve svém spojení s Bohem plodí třetí energii. Je to kristovská jednotící a neduální energie, slučující mužství i ženství v jeden celek. Dítě, které žena rodí, ukotvuje tuto Božskou energii v novém světě, který se připravuje pro osvobozené. Tři a půl času na pustině, představuje jednak tříbení v temné noci duše a jednak ochranu před hadem, kterou získávají vyvolení při své temné noci duše, v přechodném období, kdy opustili svět chaosu, ale v Božím království ještě nejsou. Pro tento přerod je jim k dispozici polovina oktávy 3,5 času.
V minulém článku jsme rozebírali hada, jako hadí sílu, která na jedné straně má schopnost zabíjet, pokud není přijata, a na druhé straně otevírá cestu k věčnému životu, když je přijata. Temná noc duše představuje pustinu ducha, kde jednak nehrozí uštknutí, ale na druhé straně tu není ani vitální síla k pozvednutí vědomí. Je to silná výzva k uzemnění a nalezení rovnováhy.
Drak svržený na zem je ďábelská síla, projevující se ulpěním vědomí v zemitosti, povrchnosti, tělesnosti…. Záplava chaosu přichází na duši z oblasti lidské tělesnosti. Ta se bouří, vzpouzí, protestuje, jako rozbouřené vody chaosu. Pro duši na pustině je to výzva, podívat se zblízka do očí vší své tělesnosti, která si vyžaduje svou dávku opojných emocí, svou dávku životní energie. Avšak uzemnění duše, propouští tu řeku, kterou drak vychrlil. Stejně jako uzemnění ta záplava negativity projde do země a neuškodí. Duchovní ukotvenost je přijímající, stejně jako bleskosvod. Uzemňujeme se, abychom na pustině přežili to peklo. Není jiného východiska, neboť veškerý boj situaci jen zhoršuje. Uzemnění je propojením vědomí s tělem s duší i zemí.
Když drak neuspěl u Nevěsty, matky národa vyvolených duší, zkouší to na jejích dětech – vyvolených. Ti mají svědčit, to znamená přenášet vědomí Krista z duchovního nebe na zem a vytvořit síť paprsků Božího království na této Zemi.

Energetický symbol duše

Povznesená duše se nalézá v mezistavu (na pustině), který je výzvou k uzemnění a povznesení současně. Je to křehký přechodný stav nalézání propojení nebe a země skrze energetickou síť vlastního těla. Povznesenou duši symbolizuje okřídlená hůl s dvěma hady.
Červená hůl je páteřním tunelem s miskou vědomí na vrcholu. Je to zemnící tyč, propojující nebe a zemi. Na vrcholu je miska vědomí, která je plněna červenou koulí – Božským, kosmickým vědomím. Dva hadi symbolizují hadí energii rozloženou do dvou duálních složek. Elektricity a magnetismu. Hadí - plazí mozek je pak v úrovni šesté čakry – mezi očima. Křídla představují Kristovské vědomí, povznášející se nad tento svět a chránící duši. Symbolizují také Krista v roli okřídleného Slunce.
Uzemněná soustava umožňuje, aby proud vyššího vědomí protékal shora dolů, aniž by způsobil škody.

Při otevření šesté pečeti, což je vzestup hadí síly až do úrovně šesté čakry – třetího oka, nastává vnější projev v pozorované realitě zčernáním slunce a zkrvavěním měsíce. Představuje to vnější kalamitu zesílených Božských sil, ale na druhé straně ukotvení vyvolených na úrovni proroků. Získávají pečeť, která je chrání a zároveň pojišťuje jejich vyšší napojení, intuici, duchovní vhledy a povznesené stavy bytí. Mohli bychom to vidět jako dokonalou přípravu v podobě uzemnění, či správného propojení hlavních energetických center těla s intuicí a Božím vedením. Zapečetění je připravenost na energetický záblesk, který nezpůsobí škody, ale naopak vyšší, konečné propojení do sedmé a konečné úrovně spojení člověka s Bohem. Vyvolení jsou do vibrační úrovně šesté čakry pomalu dovedeni, chráněným způsobem. Neurální soustava vyvolených je schopna skokově zvýšit svou vibrační úroveň pouze o jeden stupeň. A Božím plánem je iniciace vyvolených, nikoliv jejich destrukce, která by nastala příliš rychlým skokem ve vědomí.

Propojení vyvolených a nebeské úkazy spolu úzce souvisí. Slunce symbolizuje Božské vědomí, jež pro neprobuzené přestane svítit. Silné energie v každém z nás posilují právě to, jaký kdo je hluboko v nitru. Krvavý měsíc symbolizuje podvědomí, které září rudě, jako nejspodnější kořenová čakra v těle. Představuje živočišnost a tělesnost, která je vláčena emoční bouří. Komu vládne ego, je ovládán silněji a rudá barva, představuje vztek a strach. To způsobuje odpojení od zmírňujících duchovních vlivů a černé slunce jako by vypovídalo o Božím odsouzení. Je to však především způsob vnímání člověka, ovládaného egem – strachem. Takový člověk není vnitřně propojen ani uzemněn a neuzemněná energie uvnitř lidského těla způsobuje těžké duševní stavy nevyrovnanosti. Hvězdy jako symbol orientace a naděje budou padat. Takže silné energie způsobují u lidí odcizených Bohu dezorientaci, ztrátu naděje, odpojenost od Lásky. Převažující energie lidstva se promítá do přírodních živlů a ty reagují citlivěji a silněji, než tomu bývalo dříve. Lidé hluboko v duši vědí, co se děje a mají strach. Potvrzují se jejich černé noční můry, kterým se báli pohlédnout do očí a sny, kterým nevěnovali žádnou pozornost.
A zatím co zlí lidé se stávají zlejšími, dobří lidé jsou ochráněni a stávají se lepšími. Vyvolení jsou spojnicemi mezi nebem a zemí a čeká se jen do té chvíle, kdy budou bezpečně propojeni. Nejvyšší pohromy se na Zemi spustí, až zapečetěním vyvolených na jejich čelech, zatím co Matka vyvolených, spolu se svými dětmi, tvořícími nebeský Jeruzalém budou chráněni, ukotveni a povzneseni duchem nad tento svět.

Na obrázcích je had jako symbol vitální energie, která otevírá a propojuje energetické centra v lidském těle. Hadí hlava končí na úrovni šesté čakry, kde se nachází také třetí oko.

Barevný obrázek ze symboliky starého Egypta zachycuje sokola (Boha Hora), který skrze epifýzu - šišinku v lidském mozku (Horovo oko) propojuje Božské vědomí s intuicí a tělesnou vitální silou (hadem) Jde o symbol propojení nebe a země, potažmo Boha a člověka.

Nový Jeruzalém

Biblická kniha zjevení Janovo, dává naději vyvoleným, že se v tomto období navrátí zpět do vyšších úrovní vědomí, ze kterých sestoupili jako Kristovi bratři a prostředníci hromadného transformačního vzestupu duší. Po stránce energetické, tvoří zářící útvar, světelné zářící těleso. Po stránce andělské pak město, či nebeskou církev, složenou z lidí všech národů. Sestup tohoto města představuje způsob jak se vyšší dimenzionální realita promítne na planetě Zemi. Nový Jeruzalém je nadějí všech duší, že Boží vláda se ujme kralování nad Zemí a vzestup vědomí na nové zemi bude pokračovat.

Nebeský Jeruzalém je vytvořen dokonalou geometrií vycházející z universálního vzorce květu života. Číslo 144 tisíc představuje obnovenou architekturu nového energetického uspořádání s půdorysem 12 tisíc, krát dvanáct tisíc. Jde o energetický útvar tvořený Matkou a jejími dětmi, podobně, jako je to ve včelím roji. Nevěsta je Beránkovou manželkou, ale zároveň je nerozlučně spjata i se svými dětmi. Útvar je tedy zároveň Beránkovou manželkou a zároveň zářivým městem, plným Božího světla. Útvar je oděn sluncem, stejně jako jeho Matka.