Svatá svatých

Svatá svatých byla nejposvátnější částí starověkého židovského chrámu v Jeruzalémě. Byla oddělena oponou od zbytku chrámu. V době Šalomounova chrámu tam byla umístěna archa úmluvy s desaterem na kamenných tabulkách uvnitř. Ztělesňovala nejhlubší duchovní spojení Boha a jeho národa. Směl do ní vstoupit jen velekněz na Den smíření, aby tam vykonal smírčí obřady za hříchy lidu. Tento vzor Boží přítomnosti máme i uvnitř svého chrámu duše, abychom v něm konali posvátné smíření. Jde o nejposvátnější místo čistoty a nevinnosti v nejvnitřnějším místě duše. Získáváme do ní přístup, pokud odstraníme bariéry. Jde o místo spojení Boha s duší a spojení mužství i ženství. Místo uvnitř naší duše, kde se propojuje dualita v Jednotu. Stavěli jsme ho a zabydlovali intenzivně v minulých letech, abychom se měli kam ukrýt v tom nejhorším období těžkých zkoušek přicházejících na Zemi.

Cesta dovnitř

Kdybych před léty neporozuměl tomu, jak zásadní pro duchovní růst, je být hluboce ukotven ve své duši, nesázel bych v pracovním dni květiny kolem domu. Už léta se snažím vkládat co nejméně úsilí do světských cílů, které vyžadují kontrolu, tlak na výkon, kritický přístup, duševní angažovanost ve světě forem… To, co se na začátku zdálo jako neslučitelné, tedy duchovní růst, versus hmotná prosperita, pozoruji dnes s odstupem jako vzájemně splývající. Trvalo to roky a změny jsou patrné až zpětným pohledem. Přebývat v duchu je na začátku složité. Meditativní rozpoložení se těžce dosahuje přes bariéry neklidné mysli, lpící na výkonech, cílech, touhách a představách. Průchod temnou nocí duše v minulých letech, mi paradoxně snížil náklad, abych byl schopen projít uchem jehly a znovu se narodit. Ten proces mě odřízl od většiny mé připoutanosti ke světu vně. Odkryl mou vnitřní temnotu nevědomí, když jsem čelil svým rozporům, nejistotám, nespokojenosti, samotě, prázdnotě a nekončícímu duševním úhoru, dokud jsem se nevzdal poslední snahy o útěk, o vzpouru, či o odmítání toho, co právě JE. Byla to osobní pustina ducha, na jejímž konci je blaženost duchovního osvobození. To, že posvátný chrám duše, se nachází za bariérou vnitřní temnoty, je stejně tak jisté, jako že Izraelský národ vystoupil z otroctví a 40 let bloudil po pustině, než ho Bůh uvedl do země zaslíbené. A stejně tak Kristus spočinul 40 dní na své osobní pustině, v půstu o duchovním hladu, než byl duchem povolán ke službě. To jsou symboly temné noci duše. Číslovka čtyřicet je symbol vyjadřující čtyři zemské živly ve čtyřech koutech časoprostoru, v nichž je prázdnota - nula, která se na konci pouti promění ve světlo ducha. Jako by v symbolice čísla čtyřicet, vyjadřující čtyři rozměry časoprostoru, jimiž jsme spoutáni, stály vedle nehybnosti a bezrozměrnosti ducha - nuly. Čtyřicítka vyjadřuje rozdíl dvou polarit, nebe a země, hmoty a ducha… Rozpor, do něhož jsme uvrženi, abychom zmoudřeli. Stejně tak má osobní čtyřicítka, pomyslná polovina života, (plus mínus) zahájila intenzivní fázi poznávání toho rozporu. Nakonec skončila nulou, uvězněnou ve čtyřech stěnách mého domu. Ta nula jsem já, pohroužen do ducha, odpoután od světa, nikým pro tuto společnost. Prožívám zpomalení, naslouchání a vyšší bdělost. Vnímám teď život jinak, bez spěchu. Dívám se skrze tento svět jako kolemjdoucí svědek, když setrvávám v bytí u všeho, co dělám a najednou přemýšlím, proč se na stromě mé předzahrádky usadil roj včel. Změnil jsem se, protože teď se ptám, co to znamená. Dříve by mě vůbec nenapadlo, něco v tom hledat. Pod vlivem křesťanského dogmatismu jsem byl dlouho spoután vůči pravé spiritualitě. Slepý dogmatismus nevidí souvislosti a duchovní propojenost všech věcí, ale věří v náhody. Asi bych dříve spěchal za prací, plnit úkoly, zasloužit si přijetí. Dnes vím, že náhody neexistují a tak mě napadlo, proč ty včely? Sousedka má strach a já to neřeším!
Možná právě proto, že jsem si zvykl neřešit příliš svět venku, mi rychle přichází odpověď zevnitř. Vždyť jsem si poslední dny brnkal na kytaru novou písničku. Jmenuje se Hejna včel, od Honzu Nedvěda. Zákon přitažlivosti mi přivolal včely a já se až vyděsil ze zjevnosti této synchronicity, která má tím větší sílu, když si umíme zpívat. Slova posílená prožitkem tvoří naši realitu. A o čem se tam zpívá? Co můžu ještě očekávat za překvapení?! Trochu ve mně hrklo. Zpívá se tam o umírání lásky světa a lidech dýchajících zlobu a já to bral na lehkou váhu! Vzpomněl jsem si, jak jsem v pondělí neudržel nervy vůči zákazníkovi, pod vlivem silné astrologické konstelace. Včely mi symbolizují neustále se vracející negativní myšlenky, které mě na pozadí stále pronásledovaly a ne a ne odletět. (Ale později jsem zjistil, že toto vysvětlení má pouze okrajový význam.)
Role tvůrce je tím věší, čím více jsme našli sami sebe a odpoutali se od světa. Budu muset být vědomější. Silnější energie na planetě znamenají čím dále větší odkrývání temnoty, rychlejší karmu, ale také viditelnější manifestace. Propouštím tedy s lítostí všechnu temnotu, která na mě ulpěla, a soustředím se na tu nejdůležitější věc na světě. Být sám sebou nejvíce, jak je to jen možné. Už nechci být dokonalý z pohledu povrchního, protože nic v přírodě není dokonalé. Zato však i každý kámen je autentičtější než většina lidí. Dokonalost není bezchybnost, ale věčné, bezčasové bytí, uvnitř nejhlubší pravdivosti sebe sama. Vše, co dělám v autentickém duchu, posvěcuji. Proto je dokonalost plně vědomé konání. Mé touhy se plní, když nechám Boha, aby jednal sám. Vždyť pro mě bývalo neslučitelné řídit prosperitu svého života a současně být v Duchu, v Lásce, V Bohu. Když se však ohlížím, má touha po Bohu byla vyslyšena, pomalu, neznatelně, protože můj život se uspořádal tak, že teď prosperuji více, než dříve a současně si mohu dovolit pracovat jen s minimem úsilí. To se stalo poté, co jsem zavrhl světské ambice a praktikoval své odevzdání. Vystoupil jsem z manažerského i náboženského pekla neustálé kontroly, dosahování výsledků a nikdy nekončících starostí. Přestoupil jsem na spiritualitu, která není oddělená od praktického života. Obětuji teď denně celý svět v chrámu své duše i přes to, že vedu běžný život. Ze svého chrámu vycházím do světa vyřídit to nejnutnější. Nestačím se ani moc zašpinit a v chrámu niternosti se zase očistím od světského ducha. Vše podstatné řeším uvnitř, a výsledky pozoruji navenek. To je má cesta do země zaslíbené, která se odehrála obrácením předešlého života naruby. Zvenku se nedá tak snadno tento posun odhalit, zevnitř je vše zcela jiné. Posouvá se vědomí, ne tělo. Vědomí se rozšiřuje, vzdaluje od světa a mění své hledisko. A nakonec se to hledisko obrací doslova naruby, o 180°.

Stěhování duší

Uběhly další tři týdny a roj včel je pořád na stromě mé předzahrádky. Už si uvědomuji více o tom všem, než minule. Ty včely jsou symbolem přesídlení duší. Roj, který hledá nové bydliště a na čas zůstal viset na stromě. Prozkoumává okolí skrze včely průzkumnice a hledá jak zakotvit v novém, vhodnějším bydlišti. Mé hraní písničky Hejna včel nebylo příčinou, ale symbolem, či předzvěstí přicházejícího. Byla to manifestace toho, co mělo teprve přijít, ne příčina fyzické manifestace. Anebo je to spojitý kruh bez počátku a konce? To je asi nejvýstižnější definice.
Roj vypadá jako slza, hrozen, či kapka visící ze stromu. Včela představuje ženský princip duše. tvořivou a výživnou sílu, duchovní vědění, přetváření nektaru v med. Ve starověkém Egyptě symbolizoval něco podobného jako hadí síla. Duchovní energii, která se probouzí z první kořenové čakry. Stočený had do klubíčka, který stoupá po páteřním tunelu, v podobě dvou křivek elektromagnetických vln. To se děje při probouzení síly ducha v lidském těle. Páteřní tunel je osou, kolem níž se kroutí křivky elektrická a magnetická, jež jsou v rovinách vzájemně kolmých, ale spojených osou neutrality – páteřním tunelem. Energii, která roste v těle, vnímáme skrze tělní tekutiny, jež se rozlévají a zaplavují naše nitro. Chemické ionty se pohybují uvnitř tělních tekutin a skrze membránu se dostávají k neuronům. Ty pak přeměňují chemické signály na elektrické impulsy. Skrze tělo prožíváme své životní drama, naplnění, či prázdnotu. Emoce jsou odvozeny z latinského "emotio" – což znamená „pohnutí“, „vyražení ven“, „rozechvění“. Emoce jsou našimi indikátory i impulsy navádějícími nás jako semafory na cestě školou života.
U přesídlení do nového světa se mi manifestuje správný směr, či posun. Setrvávání v mezidobí, než bude přechod plně dokončen, vytahuje nejskrytější vzorce temnoty na povrch.
Roj se dočasně zavěsil na větvi stromu, na východní straně domu. A to se mi spojuje se symbolem přicházejících „králů od východu slunce“, o kterých se zmiňuje biblická kniha Zjevení Janovo.

Východ je strana symbolizující Boží příchod a příchod jeho vyvolených. Je to orientace vstupu do křesťanských chrámových katedrál, budhistických i hinduistických chrámů. Nejvyšší Bůh spolu se svým Kristem vstupuje do chrámů našich duší od východu Slunce a tím je hostíme ve svém příbytku.
Když řeka Eufrat na blízkém východě vyschla, byl to počátek konce starověkého Babylóna, symbolu falešné nápodoby. Včelí roj představuje přesídlování do nového světa. Vysychá řeka našich emocí, které již pomalu neřídí náš život. Zatím co vzrůstá naše spiritualita, odpojujeme se od lpění na formách. Od emočního připoutání k modlám, prostředníků a světských symbolů. Tím vysychá jejich pramen. Opouštíme nápodobu a míříme do Boží Skutečnosti. Vynořujeme se z vod chaosu a rodíme se do řidšího prostředí vzduchu, čili ducha. Jsme vedeni duchem a hadí síla stoupá v páteřním tunelu, prostoru neutrality – smíření polarit duality.

To je podstatou duchovní transformace a podstatou, ke které mělo směřovat náboženství. Spirituální, božská podstata, kterou je logos - Kristus v každém z nás. Božský archetyp dokonalého člověka v každém z nás. Zatím co začínající pád náboženství a systému je pádem velkého Babylóna, naše souběžné osvícení je probíhajícím příchodem Božím v našich srdcích. Bůh a Kristus si činí příbytek uvnitř naší duše, dle Kristova vyjádření.

Co mě učí symboly

Zákazník, na kterého jsem se v duchu rozčílil, pokračuje ve svém boji sám proti sobě. Vysoušíme mu nově postavený dům, aby se mohly dokončit poslední detaily novostavby, a on vše kritizuje a zpochybňuje, pod vlivem svých mylných domněnek a falešného vidění. Je silně dotčen, jak dlouho to trvá a jaké komplikace musí prožívat, a ne a ne pochopit, že jsou chemické či fyzikální procesy, které nelze urychlit silou ani vztekem. Tomu, ale říkám dokonalá symbolika, kterou jsem měl jasně pochopit právě v tomto období. Vždyť je to tak výrazný symbol duchovního stěhování. Kritizující, posuzující a hodnotící ego se vzpouzí a hází klacky pod nohy důležitému přerodu sebe sama. Ztěžuje práci těm, kdo dělají dokonce více, než by museli. Brzdí celý proces iracionálním vzdorem a nespokojeností. Svůj nový a čistý dům zaneřádil hnojem svých výčitek, a kdo to má čistit? Copak musí ztěžovat už tak náročný proces? Na podvědomé úrovni se ego brání transformaci a lidská inteligence ten vzdor přerámovává těmi nejrozumnějšími důvody na světě, jaké si jen lze představit. Minimálně dává hlasitě najevo svou nespokojenost, a rozčiluje se, že si vše představovalo jinak. Neumí vděčně přijímat to, co právě je.

I tento zákazník musí dočasně viset v meziprostoru, jako ten roj, když staré bydliště opouští a to nové ještě nevyschlo a nemohly být dokončeny detaily. Zařizuje si krátkodobý nájem a viní z toho všechny okolo, přes to, že časový průběh si ovlivnil jen a jen sám. Namísto, aby své přesídlení podpořil, bojuje proti němu a iracionalitu svého postoje nevnímá. Takový je podpis ega-ďábla v nás, který brání vzestupu.
Do toho všeho, mě smlouva s novým nájemníkem mého bývalého bytu nutí, abych konečně vyklidil skříně a poslední zbytky z mého bývalého bydliště. To je souběžný proces v mém osobním životě. Vynáším spousty věcí do kontejneru a jiné přenáším do nového domu. Už je to vše na dohled a koncentruje se to kolem letošního slunovratu 21.6.2025, a po něm následujícího novoluní 25.6.2025. (Avšak začalo to mnohem dříve. Slunovratem minulého roku – na úrovni ducha.) Od začátku července bude mé bývalé bydliště už v oficiálním nájmu, obydlené cizím člověkem, zatím co minulý rok v něm přechodně sídlila kamarádka přesídlující také do jiného života a čekající na dokončení rekonstrukce nového bytu. Ach jak dokonalý pohled na tyto symboly. Vždyť ona byla tak spokojená a za vše vděčná! Symbol odevzdanosti. Přesný opak nafoukaného ega, nespokojeného zákazníka. A mé vystěhovávání zbytku věcí z bytu, je dokončováním procesu vykořenění a přesazení.
ObklopujÍ mě teď samé symboly stěhování. Od stěhování včelího roje, přes stěhování zákazníků, až po stěhování bývalého bytu. Jde o názornou symboliku aspektů vyššího procesu stěhování vyvolených duší do vyšší dimenzionální roviny. Do Božího království. Ačkoliv to bývá nazýváno jako kvantový skok, z pohledu lidského vědomí se to vleče. Z pohledu věčnosti ducha je to záblesk. Až se nám po fyzické smrti zpětně promítne celý život, bude to okamžik kvantového skoku. Čas je více relativní, než si umíme připustit.
Buď to podporujeme svým odevzdáním a klidem, anebo se naše ego vztěká, a dokonale racionálně zdůvodňuje svůj iracionální přístup z pohledu duše. Je to jako s malými dětmi. Někdy je lepší, když ten náročný přesun raději zaspí, než aby se vztěkaly a nevědomě bránily vlastnímu štěstí.
Když jsem před minulými velikonocemi psal o počátku konfliktu mezi islamismem a Světlem, a o probuzení vyvolených, byl jsem záhy zklamán, protože mé představy byly jiné. Očekával jsem vše rychlejší a jasnější už v minulém roce, ale před rokem tu byly počátky na duchovní rovině. Sotva rozpoznatelné pro ty, kdo je hledají. Odveta Izraele vůči Hamásu, či terorizování žáků na západních školách islámskými radikálními spolužáky. To byly malé začátky něčeho, co již narostlo do větších rozměrů.
Ego člověka se cítí dotčené, když se vše děje významně pomaleji, než předpokládalo. To se dělo mě, aniž jsem si to chtěl přiznat. Ještě hůře to vypadalo o letošních velikonocích, po roce. Skoro tragicky. Temnota, bez inspirace a nekonečné nic. Ego se muselo úplně vzdát svých představ a přijmout to co je, takové, jaké to je. I to co v nás netrpělivě vyhlíží duchovní přerod je pořád naše ego. Duchovní ego hrající si na mudrce. Musel jsem obrazně být ve tmě, jako to dítě, které má být přeneseno. Vzdát se očekávání. A když už jsem úplně přestal vyhlížet očekávané události, najednou se dějí, což si uvědomuji při zpětném pohledu. Vykořeňování ze starého světa se dokončuje, brána se otevřela, vyvolení se stěhují, až když vše propustili ze sevření. V Božím načasování, bez dohledu a koučování kritického ega. Kolik je jen probuzených, kteří tak dlouho marně vyčkávali, až to nakonec pustili k vodě? Kolik je těch, kdo se kvůli tomu v duchu vztěkali, ale nebylo jim to nic platné?

Přesazení do nového světa

Bez temnoty není vidět světlo. Bez výčitek, kterými jsme častováni, bychom nerozeznali hodnotu spokojenosti. Bez materiálních symbolů bychom nerozpoznali skrytou rovinu stěhování duše do nového světa. A podobně jako se překrývá rovina materiální s rovinou duchovní, podobně se nyní překrývá starý svět se světem novým. Zatím co starý svět padá do zjevných problémů na úrovni zjevné, stejně jako velký Babylón – říše falešných vzorců a nápodob. (Náboženských i světských). Nový svět je zabydlován na úrovni skryté, v našich duších. Až skončí pád zjevného – staré nápodoby, udělá místo pro zrod nového a skutečného. Nejen v duších, ale nakonec i ve hmotě. V současném překrývání, je ideální čas na stěhování. Na přestoupení suchou nohou. Avšak kdo to propásne, bude mít později velký problém naskočit do rozjetého vlaku. Ve skutečnosti přestupujeme uvnitř sebe sama. Do vnitřního chrámu, do nejsvětější komnaty duše, která se stává jedním s naším zevnějškem.
V těchto dnech vidíme novou eskalaci konfliktu mezi Íránem a Izraelem, která započala jako konflikt mezi islámským terorismem a Izraelem. Ať už jsou oficiální důvody nazývány jakkoliv, bojuje spolu symbol izraelského vyvoleného národa s potomky původních obyvatel Palestiny. A dobře víme, že na pozadí věčného konfliktu jsou náboženské a duchovní důvody. Radikální islamismus v oblasti bývalého Babylóna na jedné straně bojuje s pozůstatkem židovského vyvoleného národa na straně druhé. Oba tyto póly duality však již byly překonány pádem Babylóna a Božím zavržením židovského náboženského systému. Jsou to pro nás již jen vnější symboly – divadlo, či odraz vnitřního dění. Kristus přinesl třetí kvalitu. Sjednocující, přijímající a vše převyšující spiritualitu, nerozlišující národnost ani kulturu. Ačkoliv pravá kristovská kvalita byla záhy křesťanstvím zdeformována, dnes se opět vrací, jako jeho druhý příchod a natrvalo. I zde se nám manifestují zjevné symboly.
Konflikt vnějších duálních polarit světa, se snaží strhnout vyvolené k účasti na bojování a zabránit jim v přesídlení do nového světa. Kdo neumí nalézt nereaktivitu, neutralitu či nekonání, ten je odpoutáván od vzestupu bojem. A je zcela jedno, která strana ho vyvolala a jaké byly oficiálně zveřejněné důvody. To podstatné se odehrává na rovině skryté, která má zůstat nad věcí, v duchu, v Lásce.
Odvěký konflikt symbolizuje soupeření polarit. Na duchovní úrovni konflikt nemá uspokojující vojenské řešení, podobně jako válka polarit uvnitř nás má jediné řešení - přijetí. Ovládáme své vlastní polarity v duši a ke smíření a úplné neutralitě dojdeme jedině pochopením, neútočením, či smířením, jež jsou obsaženy v pravé Lásce, naší podstatě. Stačí nalézt sebe sama a vysvobodíme se z toho pekla.
Láska je osvobozena na kříži. Kristovo ukřižování v sobě nese klíčovou symboliku, že utrpením zažíváme mystickou smrt předcházející vzkříšení. Vykořenění ze starého světa bolí. Stejně jako silné emoční pohnutí bolí. Skrze něj se však osvobozuje naše světelná podstata ze zajetí. Vzdáváme se iluzí, tohoto světa a dochází ke vzkříšení našeho božství, bezpodmínečné lásky v nás. Našeho kristovství, v němž je dokonalost i život věčný.

Utrpení, podobné tomu Kristovu, si zažívá každý z Božích poslů na Zemi. Přináší ho škola života v různých podobách. V naprosto běžných záležitostech života, v emocionálně vyhrocených situacích. Dokud totiž trpíme, je v nás připoutání - závislost, bránící osvícení. Ta musí být vyrvána i s kořeny skrze utrpení. Utrpení nelze vyřešit, ani obejít. Když vám trhají zub, je to utrpení, které musíte přijmout. A nelze to vše unést najednou, ale je třeba to velmi rozvolnit. A stejné je to s utrpením vyvolených. Přijímáme ho jako beránek, určený na porážku. Dokud je pro co trpět, trpíme a své utrpení přijímáme. Jakmile přestane existovat jediná věc, pro kterou bychom ještě mohli trpět, vítězíme nad světem, jako Kristus. Pak se rodí láska, jež vítězí nad světem. Vše postupně přijímáme, až už nezbude nic dalšího.

Pravá láska

Láska, o které zde píšeme, není jen tím, co si většinou lidé představují. Není jen romantickým poblouzněním mezi mužem a ženou a není jen soucitem s trpícími, či laskavostí k bližním. Nejvyšší druh Lásky je vrcholná míra harmonie, prožívaná každou buňkou, která to vše zastřešuje a převyšuje. Jde o živel všech živlů, prapodstatu stvoření, energii Nejvyššího Boha. Tato Láska je bezmeznou Plností, v protikladu proti prázdnotě povrchnosti, prázdnotě světa forem. Představuje Plnost Ducha. Naplnění, které dává, hluboce uspokojuje všechny potřeby duše. Je to nalezení Boha a splývání s Ním. Nelze na ní pracovat, nelze jí docílit napodobováním, nelze jí porozumět rozumem. Převyšuje myšlení jako tichý prostor klidu za myslí.
Pravá Láska je Skutečnost, která se rozhostí, když odejdou všechny nápodoby a hry forem. Bůh Láska je To, co tu zůstává, když o vše přijdeme. Pravá Láska tě obejme, když se niterně odpoutáš od vnějšího divadla a spočineš v sobě. Jen sám se sebou. V plné přirozenosti, která nastává, když se zhroutí všechno tvé lpění na světském. Láska je zářivou svatostí, o které nic nemůžeš vědět, ani vypovědět, dokud se tě nezmocní jako celotělový žár.
Pravá Láska je Boží přítomnost hluboko v tobě. Netřeba o ni prosit, netřeba ji vynalézat. Už ji máš, je tvou duchovní podstatou, se kterou ses na čas rozdělil. Čeká na tebe jako Nevěsta v zakletém zámku, než tvé vědomí prolomí kletbu, než zdolá poslední překážku, poslední problém, poslední výzvu, poslední trní a bodláčí. Pak políbíš svou Nevěstu a tím ji vysvobodíš. Tvé políbení znamená bezmezné přijetí, které se nevzdalo svého hledání, navzdory všem démonům a útrapám cesty. Protrpělo se k ní.
O pravou Lásku nemůžeš žádat a za Lásku netřeba děkovat. Není ničím vnějším, co by k tobě muselo přijít a nikdo nemá tu moc, ti ji vzít. Láska tu JE, BEZ PODMÍNEK. Láska je Bůh, který JE tím, který JE.
K Lásce si klestíme cestu uvnitř své duše. Čelíme vnitřním bariérám, které bránily dokonalému přijetí. A přijetí je smířením protikladů. Opačných polarit. Jsi připraven se smířit, nebo chceš stále bojovat? Chceš energii shromažďovat, anebo rozptylovat? Kdo není na straně přijetí, není na straně Lásky, na Kristové straně.

Pravá svatba

Svatební komnata čeká na připravené jednotlivce, kteří jsou přijímající stejně jako ta Láska. Láska je svět Ducha, ve kterém je vše v dokonalém pořádku. Láska je jediná účinná odpověď na život. Jediné řešení bez podmínek. Láska nehodnotí, nekritizuje, nesoudí, nevytváří domněnky, nedosuzuje. Láska to vše převyšuje blaženým bytím, neovládanými koncepty lidské mysli. Kde vládne Láska, tam vládne Bůh. A když vládne, znamená to, že není nikým vlastněna, nikým donucována, nikým omezována. Láska je dokonalá Svoboda a její zákon je jediným zákonem dokonalého člověka. Cesta k dokonalosti je cestou k pravé Lásce, kterou již jsi, někde hluboko v sobě. Nalezení tvého spojení s Láskou je tvým vstupem do Božího království a získáním věčného života. Hledáš to spojení, tudíž hledáš svatební komnatu v sobě. Nejsvětější místnost v chrámu své duše, kde přijímáš svůj protějšek před tváří Boží. To je pravá svatba, pravý chrám a pravý Bůh. Tam se ti nestane, že tě omylný člověk spojí s protějškem, který k tobě nepatří, před Bohem, který je jen nápodobou. V pravé svatební komnatě můžeš přijmout pouze svůj pravý duál, pravého partnera duše. V pravé svatební komnatě se nedějí omyly lidského světa. Pravý Bůh spojuje výlučně to, co k sobě nerozlučně patří.
Skutečnou Pravdu zjistíš jen, pokud umíš být hluboce v duchu. Víš co to je? Hluboké spojení se svou vnitřní pravdou a přirozeností. Tam rozpoznáváš, že celý svět forem je jen nápodobou pravé Skutečnosti a smíříš v sobě všechen boj. Opustíš lpění na formách a symbolech skutečnosti, neboť jaký má smysl připoutanost k divadelní hře, když ty toužíš být skutečným hrdinou ve skutečné hře své duchovní transformace.
Svět nám zrcadlí skutečnost ducha uvnitř nás. A to, co právě vidím, je přesídlení vyvolených do nového světa. Brána se otevřela a probíhá stěhování. A není to lehké, ani rychlé. Z lidského pohledu je to vleklé, jako celý čas konce. Přivykáme si na novou, svobodnou realitu ducha a vyklízíme svá bývalá bydliště. Jak podivuhodná proměna vědomí. Děje se nepozorovaně očím světa. Dlouho se stavělo nové bydliště, pro ducha uvnitř nás a teď už jen vyhodit staré krámy a zachránit co je cenné. Rozloučit se s minulostí jako s přežitkem. Bez emocí, vyrovnaně. Někdo panikaří a někdo nevědomě bojuje sám proti sobě. Kdo však chystá nový a lepší život v celistvém spojení, ten vydrží mnoho útrap.
Svatba Beránkova je svatbou duše a jejího ženicha – Božího syna, Beránka Božího.

Ježíš o sobě často hovořil jako o ženichovi. Pozýval věrné na svoji svatbu. Ta doba nastala v tomto období a právě odhalujeme další podrobnosti.

Roztržení opony

Ve hmotném 3D světě pozorujeme symboly věcí ducha. Manifestují se nám fyzicky neviditelné procesy ducha uvnitř duše. Ačkoliv symboly jsou jen divadelní podívanou, bez nich bychom stěží rozpoznávali alchymistický proces energetického přerodu duše.
Fyzický chrám v Jeruzalémě, představuje chrám naší duše. Opona představuje zábranu, či oddělení nejposvátnějších věcí ducha, která existuje v našich duších, dokud neobětujeme celý svět na kříži našich utrpení, existuje tu ta opona jako nevědomí. Skrze plné přijetí utrpení se trhá závěs oddělení, jako to symbolizovaly události kolem Kristova ukřižování, a procházíme skrze oponu rozdělující svaté od nejsvětějšího uvnitř nás. Když byl Kristus obětován na kříži, roztrhla se opona uvnitř Jeruzalémského chrámu odshora dolů. A tuto skutečnost vysvětluje apoštol Filip.

Roztržení opony je otevřením portálu do nebe, uvnitř nás samotných. Zdaleka ne každý přijímá tu výzvu. Mnozí bojují sami proti sobě, když následují své ješitné, posuzující a bojující ego. Dovnitř se vchází jedině skrze Krista, který je Bránou. Kristovská energie je tou Bránou a ta energie je přijímající. To sama Láska je přijímající a Kristus je tou Láskou - Bohem.
Vstupujeme poté, co odkládáme bezcennou povrchnost světa a přijímáme utrpení, kterým se z nás lnutí ke světu úplně vykořeňuje. Tak přijímáme Krista na kříži. Kristus je portál, který je v této době otevřen a když procházíme dovnitř, přijímáme novou energii, nové kódy, nové Světlo. Stáváme se osvícenými a nový svět neseme v sobě právě v podobě těchto nových nastavení. Padají niterné bariéry, které nám doposud bránily v přímé, niterné komunikaci s Bohem a v odkrytí hlubokého poznání naší duše.

I v dnešní době se brzy stane vzkříšení věrných nepřehlédnutelné. Když se v jejich případě nepřístupné skály iluzí rozestoupí a povstanou z mrtvých na duchu. Je to jako osvobození otroků a vykoupení zajatců. Falešní proroci budou odhaleni. Pravda se sama obhájí a vypučí jako květina. Slova proroků se naplní.

Přijetí špatnosti

Svět vnímaný skrze staré kódy duše bude utrpením. Bude se hroutit před očima lidí, jež jsou otroky zla. Zlo je trápí, donucuje, zastrašuje.
Zasvěcení je však dokonalé Světlo ducha, které se rozlije uvnitř vykoupených. Světelné kódy podstatně změní vědomí věrných. Skrze ně uvidí destrukci starého světa, ale nebudou v nich již existovat skryté kořeny špatnosti, které by je zotročovaly. Závislost na světě forem u osvícených mizí. Jsou vykoupeni jako děti Světla. Budou zářit jako jas prostoru a tím ukážou hledajícím cestu, kterou sami zosobňují. Nečekají spásu zvenčí, ale jejich spása vychází z niterné proměny.
Oddělení budou spojení. To znamená tělo a duše se spojí, stejně jako Adam s Evou se opět spojí. Dá se to nazvat jako spojení archetypu mužství a ženství uvnitř duše, v jeden celek.
Temnota, či špatnost je zotročením, pokud je skrytá. Všechno temné, co nebylo viděno a přijato, vychází na Světlo skrze utrpení. Žádá si to vědomé přijetí, bez odporu, bez skrývání. Krista bičovali, plivali na něj, vysmívali se mu, vedli ho křížovou cestou a ukřižovali na Golgotě. Proč myslíš, že to Boží Syn podstoupil bez boje? Aby vytvořil cestu ostatním. Je pro nás důležitým symbolem. Zosobněním procesu, jakým docházíme ke spáse, osvícení, mystické smrti a vzkříšení, toužíme-li po nich. Přijetím utrpení. Kristus se svému utrpení mohl vyhnout, ale neskrýval z něj nic. Přijal ho otevřeně a veřejně.
Udělej to stejně stejně jako on. Přiznej svá utrpení. Neskrývej je. Existuje jejich zjevná tvář, která se zdá tak logická. Trpíme ve světě, pro svou nedokonalost, když nezapadáme do systému a jeho pravidel. Jsme odsuzováni, když nezapadáme a odmítáme zotročení. Jsme bičováni výčitkami, zesměšňováni pro nedostatek tvrdosti, odsuzováni když nejsme schopni žít přesně podle litery světských zákonných ustanovení. Ale neprotestujeme, protože to vše má i skrytou úroveň významu. Utrpení vykořeňuje zábranu, pokud je přijato. Přijato je uvědoměním, Světlem vědomí, které když se rozhoří, zasvěcuje nás do vyšší úrovně Lásky, Moudrosti i Svobody. Bdělost vytváří alchymistickou transmutaci energie utrpení, ve vyšší vědomí. Skrze bdělost, přijímáme oba póly své zkušenosti rovnocenně. Dobro i zlo, mezi nimiž vzniká napětí, jež usmiřujeme, přijímáme a povyšujeme mystickou svatbou. Posouváme se díky existenci obou polarit. Temné i světlé. Je to podstata duality a jejich symbolů.

Pokaždé, když trpíme, není to věc vnějších okolností, ale vnitřního vzdoru, proti tomu, co JE. Vše co JE, je neutrální, dokud tomu nepřiřadíme znaménko významu. Vzdorem, strachem, útěkem nebo popíráním nevědomě odmítáme, to co JE. Bdělost vede k uvědoměním si podstaty svého utrpení, které spočívá v naší reakci vzdoru. Vědomé přijetí je vzdáním se vzdoru. Ticho vše odhalí. Především to vnitřní ticho, ve kterém to zpozorujeme, pochopíme a propustíme. Staneme se svobodnými a spočineme sami v sobě. Zažijeme svobodu být dokonale sami sebou, bez potřeby předstírání. Bez potřeby se bránit, bez potřeby se zalíbit. Rozlije se v nás dokonalé světlo zasvěcení, ve kterém je naše celistvost i naplnění. Stačí jen si to umožnit. Dovolit si nic nevědět, na nic si nehrát, nic nepotřebovat…

Děti svatební komnaty

Filip se zde zmiňuje o tom, že vejití do svatební komnaty není spojené s živočišností, či chtíčem. Tento oheň napětí mezi polaritami je v mystické komnatě uhašen bdělým vědomím. Konkrétně jde o přijímání a přijímání je láskyplným, vědomým přístupem. Mizí zde nakonec zcela hra ega, které dříve posuzovalo, hodnotilo, odmítalo, či popíralo a tím vznikalo utrpení. A kde není ego, je dětsky čisté vnímání. Neposkvrněnost. Tak se rodí děti svatební komnaty z dospělých, kteří se stali znovu dětmi.
Avšak je třeba plně přijmout, že bez reálné životní zkušenosti, bychom neporozuměli. Osobní transformaci nelze vysvětlit, ani ji nelze nastudovat. Kdo neprojde sítem reálné životní zkušenosti v dualitě, tím spíše jím neprojde ani na onom světě, bez hmatatelných symbolů. Kdo projde, ten se stane nedotknutelným v těle i mimo své tělo. Svět ho nemůže nijak trápit, nijak využívat, nijak donucovat. Bude neviditelný energeticky a později také fyzicky, když přestoupí do vyšší dimenze reality.
Nové zrození v komnatě představuje alchymistický přerod elektromagnetismu ve třetí, vyšší, tachyonovou energii bezpodmínečné Lásky představující třetí šňůru lana - kristovství. Napětí vytváří ego, které se brání přijmout to co je, takové, jaké to je. Vědomým přijímáním, se energie, dříve ovládaná egem, transmutuje do vyšší kvality. Povznáší se nad svět jako orel a září jako Slunce. Slunce plného vědomí má sílu a stabilitu. Není zmítáno a vláčeno proudy duality. Vstupuje do úplnosti, harmonie a věčnosti, když překročilo omezení duálního vnímání.

Rozptyluješ, nebo shromažďuješ ?

Povrchní přístup ega vede k vybití energie. Ego, je živeno uvolňovanou životní energii a vyžaduje si její dávky ve větším a větším množství, podobně jako drogově závislý. To se děje při konfliktech, hájení stanovisek, ukazování síly, prosazování vlastních zájmů. Ale i v sexualitě. Nevědomé podléhání chtíči vede k závislosti a prázdnotě.
Zvyk vybíjení energie – reaktivnost ve vztazích, vede k závislosti na větších a větších dávkách energie. A tato závislost vede k větší a větší pokřivenosti charakteru. Vede ke lži a manipulaci, často nevědomé, které se věčným opakováním staly osobní pravdou toho, kdo je jimi ovládán. Je to stín, je to zaslepenost nevědomostí. Sestupná spirála pohlcenosti dualitou, strhává duši do nevědomosti, rozporů, bolesti a smrti těla. Sestupná spirála temnoty je živena všemi druhy závislostí.
Vzestupná cesta Ducha je však opačná. Vede k zastavení, uvědomění všech závislostí a šíleností v tichu. Bdělost objímá Skutečnost a Skutečnost je Láska. Energii koncentruje – shromažďuje. Tajemství komnaty je v bdělém přijetí temnoty, podobně jako posvátný tantrický rituál odmítá vybíjení sexuální energie, ale vede k její transmutaci – zadržení a proměně v energii Jednoty.
Tajemství svatební komnaty je v bdělém přijetí obou polarit, všeobjímající Láskou. Je to tajemství vědomého smíření, které zcela propustilo egoické vlastnění a odevzdalo se věčnému sdílení.