Lehkost bytí

Povznesení nad svět znamená především lehkost bytí, nikoliv projev nadřazenosti. Kdo nelpí na světě, propustil své závislosti a není ničím puzen, donucován, ani obtěžován. Cítí se lehký a svobodný od nátlaku povinností i přes to, že má jisté závazky vůči tomuto světu, jako každý jiný. Povznesení není nutně vnější svoboda od závazků, ale především vnitřní svoboda řídit svůj autentický život tužbami své duše spojené s Bohem. Nejde tedy o zázračné proměnění okolností, ale o změnu vědomí, které se osvobodilo od závislostí, chtivosti a prožívání konfliktu s tím, co právě je, s proudem života.
Probuzení tohoto osvíceného stavu vědomí se právě děje vyvoleným. Pokročilým nebeským duším, které doposud žily, jako jiní, většinou nerozpoznáni, většinou neoceněni, zpravidla na okraji, zpravidla nepochopeni.

Cesta ke štěstí

Dualita znamená existenci protikladů. Zvítězit nad ní neznamená popřít nebo odmítnout jeden z jejích pólů. Štěstí je schopnost plného přijetí obou polarit. Štěstí je naše volba vidět temnotu i světlo jako součást reality. Součástí toho dramatu je pohyb i klid. Štěstí tedy není jen klid. Bez pohybu (neklidu) by dualita nemohla existovat. Štěstí je vidět neklid pozitivně, pochopit jeho význam pro tuto hru.
Klíčové je vysvobodit se z paradigmatu společnosti, odmítající neklid, či temnotu. Když přijmeme temnotu jako součást hry, bude naším učitelem. Had – učitel. Ale jak?

Vnější okolnost nejsou rozhodující pro dosažení vnitřního klidu. Klid vyplývá z nepřipoutanosti a nezávislosti na světě, lidech i jejich souzení. Zpřetrháním závislostí nastává lehkost a volnost umožňující zažívat jak pohyb, tak klid jakožto rovnocenné polarity, které jsme cele přijali.

Neklid vzniká překročením hranic

Mysl si stanovila hranice a vytýčila náš životní prostor. Jakmile se blížíme překročení těchto hranic, znejistí, zneklidní. Vzniká niterný neklid. V prostoru hranic naší komfortní zóny je mysl klidná, ale omezenost zóny brání změně. Zabraňuje duši v rozletu. Začne silně útočit, když chce duše opustit klec. Využívá inteligenci ke kritice, donucování, bojování, lhaní. Je jako policajt a říkáme mu ego. Čím více s ním bojujeme, tím více energie mu dáváme. Živí se doslova naším bojem. Tím se zjevuje niterná připoutanost – nesvoboda a je naším úkolem v tichu si to uvědomit. Jediný způsob jak s ním zvítězit, je pochopit ho, nehrát jeho hru, ignorovat jeho útoky. Je to faleš, převlečená za racionalitu, která nám nikdy neradí zcela správně. Typické jsou polopravdy. Je spojen s tělesností a ukotvuje nás v její omezenosti. Hájí svou uměle vytvořenou existenci. Je to však protiklad naší božskosti, který má v dualitě své oprávněné místo. Bojem ho neporazíme. Není cílem bojovat proti jednomu z pólů duality. Jestliže existuje Bůh, existuje i jeho protipól. To je význam duality a je to náš učitel. Avšak protipól je stínem božství. Léčí se posvícením si na temnotu, ne snahou odstranit stín. Když ho pochopíme, ztrácí nad námi moc. Vnášíme světlo do stínu.

Přijetí temnoty

Pozoruj své reakce, když jsi v tísni. K čemu tě donutila nepohoda, neklid, nekomfort? Buď od nich utíkáš, skrýváš se, či odmítáš, nebo je plně prožiješ a vstřebáš jejich odkaz.
Ta první reakce je zpravidla podvědomá, kdy hledáme únik z nekomfortu v rozptýleních, drogách, závislostech, nebo to přebíjíme povrchními aktivitami – pobytem v hlavě. Říkáme tomu často odreagování. Například sledujeme televizi, hrajeme piškvorky, nebo si vyprávíme vtipy v obavě se úplně ztišit. V obavě sestoupit z hlavy do ducha. Tímto způsobem utíkáme od řešení avšak pomýlené světské vzorce to přerámovávají, když tomu říkají schopnost „stále se bavit a užívat si život“… Tato rekce úniku nás uzavírá vitální životní energii. Podvědomé energetické bloky pak vzbuzují podvědomé reakce, které blokují naši energii, štěstí i zdraví. Pod pokličkou máme bubáka, který se tím, jak ho dusíme, zdeformoval do různých druhů pokřivenosti charakteru. Minimálně lžeme sami sobě a tato stokrát opakovaná lež se stala naší pravdou. Nebo ze svých negativních prožitků obviňujeme všechny kolem, neboť čím více něco podvědomě odmítáme, tím více to živíme a pak se život stává jen samým problémem a utrpením. Doslovným peklem. Jak se lze definitivně zbavit tíživých prožitků, které všude vidí problém? Začni tímto uvědoměním:

Přijetí temnoty znamená plně čelit všemu tíživému, co vyvstává z nitra. Stačí se s tím konfrontovat, otevřít dveře té temnotě a vystavit ji bdělému vědomí, aby se uzdravila automatickým procesem. Hlubokou vnitřní inteligencí, paprskem světla. Přijetí temnoty je návyk, temnotu nechat volně projít skrz. To se musíme naučit, to si musíme umět dovolit. Nedusit ji v sobě, nezakazovat si ji, ani ji nepopírat přerámováváním, nebo afirmacemi. Tímto procesem své bloky, které povstaly ze strachu, vyléčíme, takže nás nebudou napadat, ani tížit. Neodstraníme tím podstatu duality, ale dokonale tím vyléčíme své závislosti, strachy které povstaly z nesprávného vidění, či pochopení duality. Všechno negativní vidění je filtr, skrze který jsme naučeni vidět to co je. Nic v naší realitě není ve své podstatě dobré nebo zlé, dokud tomu mysl nepřiřadí znaménko významu. Štěstí spočívá v tom, pochopit význam temnoty duchem, prožitím, procítěním. Nikoliv namlouváním si opaku. Klíčem k řešení je hluboká pravdivost, ne obelhávání mysli.

Dualita nás uvádí do vnitřního rozporu, ve kterém nevidíme řešení. Jsme lapeni v pasti, zastaveni a vnitřně rozerváni, dokud nepochopíme proč. Pochopením se to léčí. Pochopit musíme svůj vlastní vzorec odmítání a popírání toho, co právě je. Tento vzorec nás uvrhuje do všeho trápení a jeho příčinou je primární strach. Sdílené pole lidského nevědomí je nasáklé těmito programy a naším úkolem je porozumět tomu, i když to neumíme pojmenovat. Porozumění se dosahuje prožitím, vnitřní konfrontací, hlubokým procítěním, kterému se nebráníme. Co takto prožijeme, to vyléčíme a zacelíme tím jizvu. Přestane být bolestivou ránou. Promění se naše prožívání duality. Zmizí silná reaktivnost na jisté podněty, která nás dříve nenechávala v klidu. Zmizí tím naše vězeňská pouta.

Porozumění dualitě

Protiklady duality jsou referenčním rámcem poznání. Jsou důležité pro hluboké porozumění Skutečnosti, skrze prožitek. Dokud s nimi bojujeme, vězní nás. Jakmile je přijmeme, staneme se neutrální vůči jejím poutům.
Podobně jako bez údolí není vrcholů, bez světla není stínu a bez vzdálenosti není blízkost. Duch člověka zmoudří jedině prožitkem, ne definicemi. Přišli jsme se učit bez znalosti proč a bez vědomí o čem… Jinak by hra duality neměla význam. Duch přebývá bez prostoru, času i omezení a jeho opačnou polaritou je tělesnost uvězněná v časoprostoru. V hlubokém poznání opaku Lásky, se duše učí o vysoké hodnotě věčného bytí v Lásce. Hraje si v nevědomosti, kvůli síle prožitku samotného, který ji učí přesně pojmenovat a ocenit Lásku, když se po ní napřahuje a hledá k ní cestu. Když nakonec plně porozumíme, ničím netrpíme, nic neodmítáme a vracíme se do jednoty božského Slunce. Tam kde jsme začali, tam, kde je alfa i omega náš Bůh.

Přijetí chce čas

Potřebnost obou pólů je nutno niterně přijmout. Uvažuj o tom, jak složité to zpočátku je. Rozum sice umí chápat, že aby to byla jízda, musí kromě výšin existovat i propady, údolí. Ale cele to přijmout neznamená jen rozumět. Znamená nebýt s ničím v dlouhodobém konfliktu každou buňkou. Dokonale to poznání strávit, trvá čas. Aby mohli existovat hrdinové, musí tu být i padouši. Abychom pochopili krásu Lásky, musí tu být strach. Abychom vyvinuli transformační úsilí, musí tu být překážky. Abychom se pohnuli z místa, musíme mít odvahu postavit se čelem i tomu nejhoršímu. Smířil jsi se dokonale s tímto faktem? Každá těžkost a temnota se tím promění ve výzvu, jíž je nutno se postavit přímo, bez hledání úniku a popírání. Nic v sobě nedusit. Vše vynést na světlo, přiznat si cokoliv. Není nutno vědět řešení. Vždyť ty největší výzvy nemají žádné řešení v úrovni, na které se manifestují. Bezvýchodné situace nás učí tomu potřebnému smíření. Učí nás preferovat intuici, před marnou snahou o vyřešení neřešitelného.

Situace, s níž si nevíme rady, je výzvou, abychom ji propustili. Aby pro nás bylo důležitější být ve vnitřní harmonii, než si lámat hlavu s něčím, co se nedá vymyslet. Abychom se naučili být v duchu a ne v hlavě. Abychom pochopili, jak nechat věci na Bohu. Jak počkat na jeho řešení. Jak být otevření jeho vnuknutím. Jak pozorovat vzácné synchronicity, které se dějí, až když propustíme vnitřní napětí a jakýkoliv konflikt. V tomto duchu pak přemýšlej o úryvku z žalmu krále Davida.

Nehoň se

Nehoň se, to co ti patří, si tě najde. Hojnost a vytoužené věci přicházejí v důsledku vnitřní harmonie. Cokoliv naháníš, to se vzdaluje. Jediná potřebná věc je najít sama sebe. Hluboko se ponořit a uzemnit v duši. Nechat se vést intuicí, která nám vždy radí správně. Postavit se všem vnitřním démonům a neustoupit. Pozorovat vše co vyvstává a nechat to odejít. Stačí to pozorovat a projdeš skrze všechnu lítost, hněv, strachy, křivdy. Vytrvej, nepopírej, neutíkej. Medituj tím, že necháš vše takové, jaké to je a hluboce si u toho uvědomíš viny, kritiku, ztráty, či jakýkoliv vyvstávající neklid. Když před nimi nebudeš prchat a prožiješ je, uzdravíš své nitro. Démoni ztratí svůj náboj, opustí tě postupně strach a tvá cesta k sobě samému bude otevřená. Ohnisko tvého vědomí se přesune z venku dovnitř. V chrámu duše najdeš postupně vše, co jsi hledal venku. Vnitřní bohatství, které z tebe vyzařuje, se stane příčinou všech vnějších synchronicit. Tvá aura bude mocná. Tvůj duch zharmonizuje vše v pravý čas a pravým způsobem. Dostaneš bohatě vše, co ti patří. Musíš si však uvědomit myšlenku, že nahánění tě zneklidňuje, je výrazem tvého strachu a odpojuje tě od těla i duše. Jdi přesně opačným způsobem a vkládej co nejmenší úsilí do světských záležitostí.

Integrace a fragmentace

Integrace je scelení do celistvosti. Vnitřní prožitkové přijmutí sebe sama bez bariér, beze strachu. Strach není problém, ale snaha vyhnout se mu z něj činí mučitele. Dává mu sílu, krmí ho. Úzkost není problém, ale snaha ji potlačit, deformuje duši. Obavy a slabosti nejsou naším selháním, ale je to přirozený děj uvnitř nás, který je součástí pobytu v dualitě. Pokud reagujeme na svou vnitřní temnotu a snažíme se ji řešit, potlačit, nebo odstranit, posilujeme ji. Vytváří pak vnitřní zóny strachu. Démony, svazující bodavé úzkosti, které člověka fragmentují. Uvrhují do necelistvosti. Vnitřní integrita se rozpadá, energetické bloky oddělují vědomí od vnímání a prožitku hluboké hodnoty sebe sama. Strach je nekončící smyčka, která se nedá vyřešit, neboť stále a stále přicházejí nové důvody ke strachu a jediným východiskem je nedovolit strachu existovat uvnitř. Nesnažit se ho řešit, ale projít skrze něj. Uvědomit si ho jako něco odlišného od své podstaty. Strach je iluze, která se mi děje. Negativní scénáře jsou splašeným, rozladěným rádiem v mé mysli, které si hraje vlastní písničku. Nesouvisí s tím, kým jsem. Strach je stín a já jsem slunce. Provinění je energie iluze, nesouvisí s tím, kým jsem. Všechny obavy jsou filmem, který vyvstává z nevědomých vzorců, ale já nejsem ani emocemi, ani strachem, ani bolestí. Temnota je energie, která se děje nezávisle na mě. Účelem není ji vyřešit, ani potlačit. Tím se to zhoršuje. Účelem je naučit se NECHAT TO BÝT. Uvědomit si hodnotu obav, hodnotu strachu, hodnotu emocí, pro sebezáchovu, pro pudovou ochranu. Jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem. Rozhodni se nikdy nebýt pod autoritou ničeho. Strach má schopnost rozložit správné vnímání. Strach deformuje vnímání. Strach fragmentuje osobnost. Strach oslabuje, pokud před ním utíkáme. Rozhodni se NIKDY NEUTÍKAT.

Ničemu nebraň, ničím se nenech svazovat. Ani strachem. Nejsi svými emocemi, nejsi vinný, nejsi špatný. Jakmile necháš tyto napadající programy být, opustí tě a otevřou ti dveře k hluboké hodnotě tvé duše. Obrovská hodnota tvého „NECHAT BÝT“ je důvěrou, že je třeba jednat přesně opačně, než nám vnucuje duch světa. Stačí si uvědomit, co vyvstává za emoce, ale není třeba se s nimi ztotožňovat. Není třeba je řešit, neboť nemají řešení. Nevěznit je v sobě, nepotlačovat, nepopírat nic. Nechat věci, ať se prostě stanou. Nesvírat nic v životě, nesnažit se bojovat s ničím. Duchovní vítězství nevzniká bojem, ale nebojováním. Strach je boj. Láska je přijímání.

Jak nahoře, tak dole

Vysvobození z utrpení se dosahuje porozuměním a přijetím. Děje se to skrze symboly, čili skrze svět forem. Skrze události, manifestace, příběhy a zkušenosti běžného života. Učí nás zákonitostem ducha skrze divadelní představení, kterého se účastníme. Ježíšova slova „Staň se vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“ míří k našemu vnitřnímu sjednocení. Poukazuje také na jeden z hermetických zákonů Universa.
Sestup do duality byl cestou rozdělení a duchovní cesta nazpět je cestou sjednocení všech částí sebe sama v jeden harmonický celek.

Symbolům rozumí duše i duch, tělesná část i duchovní část, vnější i vnitřní. Porozumění jednotlivým symbolům je učí Pravdě a její společné navnímání a pochopení je sjednocuje, uzdravuje, přivádí k plnosti ducha.

Vnitřní je ten, co se nezjevuje a jemuž náleží skryté. Pod sebou má vnějšího, což je nebeský člověk, kmenová bytost, která se zjevuje. Tomu říkají ´ten zdola´. Ten se zjevuje tomu vnějšímu, který je v nás a se kterým se máme spojit, sjednotit. A dál už není nic, jen temnota. Tělo je tedy temnota, která nemá význam. Je to skafandr, který si obléká duše. Zatím co duše uvnitř těla je naší nesmrtelnou součástí, která se v těle učí a je ve spojení s vyšší dimenzionální úrovní naší bytosti. S nebeskou kmenovou bytostí.

Modlíme se ke skrytému, ne ke zjevnému. Boha nehledáme nahoře, ale pohledem dovnitř. Bůh je to vnitřní a ďábel to vnější. Skrytý je Nejvyšší, představuje naši nejhlubší niternost. A modlíme se skrze Ježíše, Krista, který je Bránou. Nejvyšší je naším naplněním, zatím co tělo je prázdnotou. Když to celé plně přijmeme, budeme povzneseni nad svět, osvícení, svobodní a nikdo nás již nebude moci trápit.