Nástroj iniciace

Jaký je skutečný význam bilbického příběhu Adama a Evy, kteří pojedli ovoce ze stromu poznání dobrého a špatného? Pro někoho jen mýtus, výplod lidské fantazie. Pro nás je však hlubokým, pravdivým zápisem o tom, jak se člověku stalo, že žije v chaosu, vnitřně rozdělen, svázán strachem, podoben zvířeti. Bible to nazývá nedokonalostí, do které člověk sestoupil vlivem neposlušnosti. Věřící svádí prvopočátek svých problémů na prvotní hřích Adama a Evy.
Pojďme prozkoumat dva stromy, které rostly v ráji. Gnostické Filipovo evangelium vysvětluje více, než známe z oficiální Bible. Pojďme se zamyslet nad důvody, které se tvůrcům Bible nehodily, nebo se přinejmenším báli toho, čemu nebyli schopni porozumět.

Citát evangelisty Filipa zde popisuje, že pojezením ze stromu poznání vstupuje člověk do světa duality, stává se tedy neživým, umírajícím, jako zvířata. Uctívá zvířata, tedy sobě rovné, vyrábí si neživé bohy, zlatá telata, a těm se klaní, těm přináší oběti, ty uctívá. Slušelo by se, aby ti bohové, co si vyrobil, uctívali člověka, který má větší cenu než jejich výtvory.
Jak mohlo ovoce nějakého stromu natrvalo degradovat lidskou DNA? Z původní dokonalosti a života věčného, k nedokonalosti a umírání, jako zvířata? Leda že by strom i s jeho ovocem byly symbolem něčeho podstatnějšího a duchovně mocnějšího procesu, který se odehrál na počátku transformační mise Adama a Evy.
První lidský pár sestoupil z andělské reality 4D do dnešní podoby světa ve 3D. Strom představoval duchovní fraktál, čili vzorec myšlení, který jim byl podsunut ve chvíli, kdy se rozhodli sestoupit ze zlaté klece, do transformační zkušenosti poznání dobra a zla (duality). Jejich původní domov byl v dokonalé Jednotě s Bohem. Byli to nebeští lidé, hvězdná semínka, kteří sestoupili do reality pozemských lidí, vyšlechtěných řízenou evolucí, zespoda. Mise Adama a Evy byla sestoupením nebeského stáda hvězdných duší v architektuře dvanácti kmenů izraelského národa, jež mělo napomoci pozvednutí pozemského stáda v jejich řízené evoluci. Výsledkem je jedno stádo jednoho pastýře, které se nakonec povznáší do vyšší reality – vyšší oktávy stvoření.
Adam s Evou byli ve skutečnosti dobrovolníky, kteří se nabídli pomoci pozemskému lidstvu a současně projít temnotou tohoto světa. Tato mise má schopnost předat andělům poznání dobra a zla. Duálně polarizované zkušenosti, otevírající hloubku porozumění Bohu, či celé Existenci, která transformuje duši. Had Evě nelhal, když řekl „budete jako Bůh“. Had je totiž symbolem evoluční prasíly, vitální životní energie, která se obtáčí kolem páteřního tunelu, jako had. Oživuje člověka zevnitř, transformuje, dává sílu. Had je myšlenkou Světla, která oslovuje nejprve duši = Evu. Pronáší slova o přínosu ovoce ze zakázaného stromu. Kde se však vzal ten zákaz? Od archontů – stvořitelů pozemské reality. Mají strach z člověka vedeného Bohem zevnitř. Mají strach, že jejich výtvor bude mocnější než oni, vlivem neuchopitelné vnitřní síly a proto pronášejí zákazy. Chtějí, aby jejich výtvor byl otrokem, omezeným na prázdnou tělesnost. V Janově tajném evangeliu říká Kristus, že to On přiměl Adama, aby jedl. (Více na toto téma viz článek Mocnosti chaosu)

Strom je vzorcem, čili zákonem duality. Zabíjí proto, že fragmentuje, čili rozděluje duši. Rozděluje Adama od Evy, rozděluje prožívání na musíš a nesmíš. Tím vzniká vina, podmíněná trestem. A vina je nízkou vibrační frekvencí, která člověka oslabuje, neboť mu předává strach. Strach je protipólem Lásky, destruktivní vibrací. Strach je uvězněním v otroctví stvořitelů hmoty – archontů. Strach je smrtelným ovocem stromu poznání dobrého a zlého. Strach vzniká vštípením iluze, která se vpíjí do lidského organismu podobně, jako ovoce, které sníme a jeho živiny se stanou námi samotnými. Stali jsme se zajatci iluze, která ovládá tuto nízkovibrační realitu. Je mocně přiživována mocnáři tohoto světa, neboť jim zajišťuje otroky. Naším cílem je najít cestu zpět, do ráje, který začíná v našich srdcích, zbavených veškerého strachu.

Zákon rozděluje

Rozličné lidské systémy víry oddělující dobro a zlo, jsou sou rozdělující, zatím co Pravda z Ducha je jednotící. Zatím co Eva se oddělila proto, že nebyla spojena v niterné svatební komnatě, Adama (mužství) zabil zákon, oddělující dobré od zlého, neboť stanovením oddělenosti mělo za následek oddělenost člověka od života věčného. Eva symbolizuje ženství, které postrádalo vědomé propojení s mužstvím.

Lákavé ovoce znamenalo možnost být jako Bůh a znát dobré a zlé. Zákon nevznikl upadnutím do 3D úrovně vědomí, ale už samotnou existencí stromu – vzorce. Nabídl možnost povýšit zděděné na získané. Darované na vydobyté. Tím vzniká svoboda přímého napojení člověka na Boha, ke kterému máme dospět svou vlastní cestou duše. Je to rozhodnutí duše (Evy) o zmoudření a výstupu do vyššího vědomí, ke kterému se přidává i tělo (Adam).
Příkaz o nejedení byl počátek rozdělujícího Zákona. Zákon nemá moc oddělit od zla, ani zachránit pro dobro. Jde o počátek duálního vnímání, které usmrcuje.
Prvorozenci byli postupně naučeni vnímat pokřiveně skrze Zákon stanovící dobré a zlé. Zákon nemá moc oddělit od zla, protože to, co je zakazováno se zákazy posiluje. Zákon nemá ani moc zachránit pro dobro, protože imaginací světla nelze Světlo získat. Nebo-li Světlo nevyplývá z poslušnosti. Stejně jako zlo nelze zcela vymítit zákazy, tak dobro nelze zcela naučit snahou. Jak by mohla snaha iluzorního lidského ega vytvořit něco skutečného? Skutečná a trvalá proměna vyplývá z niterného porozumění dualitě, zcela odkrývající kořeny zla. Porozumění dobrému a špatnému, skrze symboly. Dualita zjevuje vinu, úzkost, strach, smrt, či různé špatnosti na symbolech v podobě osob, situací, scén, či dějů. Když duše pojí ovoce ze stromu poznání dobrého a špatného, prakticky stráví a vstřebá nesprávný životní vzorec. Strom se svým ovocem je v podstatě fraktál a ten se dá vyjádřit matematickým vzorcem. Cokoliv jíme, tím se stáváme, to nás doslova tvoří a tím se doslova mění náš úhel pohledu.

Na obrázku vlevo je strom vytvořený matematickým vzorcem v počítači. Na obrázku vpravo je model neuronové sítě mozku.Oba stromy jsou fraktálem, čili programem.

Stromová struktura neuronové sítě

Strom poznání realizujeme v těle skrze fraktální strukturu sítě neuronů. Ovocem toho stromu jsou záplavy emocí. Bez hmotného těla bychom nepojedli toto ovoce poznání, které je na jedné straně lákavé, ale na druhé straně skýtá riziko uvíznutí ve lpění na hmotě. Krevní řečiště i neurální systém, se podobají stromu, přenášejí chemismus v našem těle jako rozvětvené řeky a my jsme zaplaveni pocity. Ty slouží jako indikátory našich neviditelných myšlenek, potažmo ducha v kterém žijeme. To, jak se cítíme, vyplývá z toho, jak myslíme a emoční připoutání je zdrojem silné iniciace naší transformace. Naše duše vnímá ducha a vyjadřuje se především pocity. Jde o ženský intuitivní princip, který chce být vyslyšen. Chce žít v harmonii, či rovnováze. Směřuje k vnímání stavu našeho nitra, naší vibrační úrovně. Emoce jsou řečí duše a hlas emocí nás silně vede k cestě osvícení - osobního, vědomého znovustvoření.
Dualita znamená naši jízdu mezi myšlením a cítěním. Je to náš vnitřní proces, který vyžaduje nalezení rovnováhy. Přijetí zdravé míry rozumu, i citů současně. Po cestě odhalujeme skryté kořeny - vzroce myšlení, které nás svazují v temnotách podvědomí. Vynášíme je na světlo vědomí a tím je likvidujeme. V cíli duchovní cesty se oprošťujeme od svazujících emočních propadů. Stáváme se neutrálními vůči připoutání ke světu. Jsme nad svět povzneseni, jako kolemjdoucí, neboť nacházíme Bohu uvnitř chrámu naší duše. 

Myšlenka zla

Ďábel, který tak zvaně svedl Evu v podobě hada, je lidskou interpretací o prvotním hříchu. Bibli psali lidé ovlivnění ovocem stromu poznání, které fragmentovalo jejich vědomí. I když lidské záměry jsou čisté, interpretace duchovních Pravd je vždy deformována nízkou úrovní lidského vědomí, které si destruktivní princip označilo za ďábla. Ďábel je tedy souhrnným pojmem pro zlo, jež se dostalo do lidského života, když bylo vědomí člověka připoutáno k tělesnosti. Ďábel je "myšlenkou zla", či principem s tím spojeným. Ďábel je lidská představa vyvolaná vnímáním účinků strachu (účinků ovoce stromu poznání), podobně jako ego je mylnou představou o vlastní identitě. Ďábel se zrodil v lidské mysli a je pojmenováním pro energii, která ubližuje tomu, kdo porušuje Zákon. Zákon rozděluje skutečnost na dva tábory. Na dobré a zlé, na duální vnímání. Kdo plní jeho Zákon, tomu ďábel neublíží. Kdo Zákon strachu nedodržuje, ten je spoután strachem.. Trpí, jako když ho na vidle berou. Když existuje strach, existuje i zákon, ale skrze zákon se nelze z otroctví strachu vysvobodit. Člověk je uvržen do koloběhu zrození a smrti, symbolizované hadem v kruhu, polykajícím vlastní ocas. Starověký sybmbol hada UROBOROS, řecky "požírač ocasu".  Symbolizuje uvězňující kolečko života, které se opakuje rok za rokem, život za životem, dokud není tento princip vykořeněn bdělým vědomím z DNA lidského rodu. Ďábel iniciuje lidského ducha, aby hledal Lásku, svůj domov a vyfdal se na cestu duchovního hledání.
Myšlenka zla je spojena se lnutím ke světu forem (ke hmotě, k vnějšímu, zjevnému). Zlo a strach pronásleduje toho, kdo je pohlcen tělesností a živočišností. Vysvobození ze Zákona strachu i od zla, lze docílit jedině spočinutím vědomí v duchu. Pokud se neztotožňujeme se světem forem, a nepovažujeme se za tělo, ani se neztotožňujeme se svými myšlenkami, obracíme se do ducha. Žitím v duchu se vyprošťujeme z veškerého zla, strachu i zákona. V duchu je naším jediným zákonem Kristův zákon Lásky. Láska překonává myšlenku zla, neboť ta je iluzí, stejně jako pojem ďábel a stejně jako ego. Vystoupením z iluze vystupujeme z otroctví strachu a zákona. Láska nás činí dokonalými a předává nám vědomí věčného života a nesmrtelnosti. Je to návrat zpět do ráje, kde neexistuje hřích ani žádné "musíš a nesmíš." Tam je dokonalá svoboda a věčný život. Není to o místě, ale o stavu vědomí.

Ovoce stromu poznání

Co je vlastně oním zakázaným ovocem? Je to tělesnost, či živočišnost. Lineární vnímání, okouzlení povrchem věcí. Omezenost vnímání. Závislost na lidech, věcech a tělesném potěšení. Zkreslené vnímání, omezené na hmotu. A důsledkem je růst "trní a bodláčí, despotické panování mužství a závislost ženství, porodní bolesti". Nízká vibrační úroveň tělesného vědomí se doslova manifestuje v přírodě na záplavě plevelu, bodavém hmyzu, ve vztazích, ale dokonce i na porodu, který symbolizuje jak těžké a bolestivé je naše duchovní znovuzrození.
Ovoce stromu je především smyslnost, jež uvrhuje duši do víru rozdělení duality. Vědomí se odpojuje od vnímání duše a je pohlceno smyslovým potěšením. Člověk neprožívá Lásku, kterou je hluboko uvnitř, nýbrž ohnisko jeho vědomí je vně. Je odpojen sám od sebe. Nevidí, že je slepý a nahý. Svět se pro něj mění na kruté místo trápení, než pochopí hlubší význam své závislosti na zjevném povrchu, čili na světě forem. Tělo není dostatečně oživováno Božím duchem, a proto stárne a umírá. Oddělenému vnímání vládne strach a ten je podstatou utrpení světa. Ponoření do duality je ponořením do vod chaosu. Křest je symbolem tohoto ponoření, jehož smyslem je okusit stínovou, odvrácenou stranu Světla. Bolest nevědomého podléhání vzorcům ducha světa, je předpokladem, že se vzdáme lpění na povrchu věcí, čili lpění na formách duality a povzneseme se na ně do nadhledu. Když něco bolí, snažíme se toho účinně zbavit. Bolí nás boj, rozpor, zmatenost, marnost, prázdnota, jež jsou spojeny s povrchním ulpěním vědomí na zjevných formách. Setkání duše se svými hluboko ukrytými stíny je bolestné, ale je to jediná cesta, jak přimět vědomí, aby směřovalo nad hladinu vod chaosu. Plné uvědomění si podstaty stínu, vede k propuštění vzorců, které stín vyvolávají, nebo se ho drží. Osvícení se děje skrze setkání s temnotou, a plným odhalením jejích kořenů. Propouštíme to, co nám neslouží a tím směřujeme do své podstaty k plnému objevení sebe sama. Počas transformace našeho vědomí se cítíme vykořenění a unavení. Nalézáme nové způsoby myšlení a to spojuje rozdělené části lidské bytosti. Většinou musíme obrátit světské myšlení naruby. Porozuměním podstatě temnoty se spojujeme sami se sebou, abychom objevili, že Láskou již jsme a Bůh je v nás. Pokud pochopíme, že lpěním na světě forem vzniká strach, úzkost, či bolest, vzdáváme se toho připoutání. Utrpení a krachy nás vedou k hlubokému spočinutí v duši a tím objevujeme celistvost, naplnění a Lásku. Jako když princ políbí zakletou princeznu. Polibek je skutkem opravdové Lásky a kdo ji pocítí, otevře se své vlastní nádherné Láskyplné podstatě. Mění se tím struktura naší neurální sítě a tím také naše úroveň vědomí a vibrace.

Křest vodou a ohněm

Křest je symbolem smrti a znovuzrození. Zkušenost duše v dualitě, je doslovný křest vodou a následně duchem a ohněm. Křest vodou je ponořením do vod chaosu, poznáním nejhlubších temnot duše a křest duchem je zasvěcení zjevující pravdu.

Dualita poskytuje referenční rámec poznání. To znamená, že je zrcadlem duše a zároveň divadelní scénou, ve které se manifestuje to, kým opravdu jsme ve své duši. Díky dualitě se můžeme spatřit, poznat svoji nahotu a nalézt bílý šat spravedlivých. Jinak řečeno, křest vodou je obnažením nahoty vědomí, které uvízlo v materiální rovině. Podstatou křtu je pochopit svůj ponor a pak se vynořit do vyšší reality ducha. Vodu můžeme vidět v materiální rovině především jako látku, ve které život vzniká, látku díky níž se život udržuje a látku ve které probíhá přenos a rozpouštění chemismu těla, přenášení neurotransmiterů, či hormonů. Ty pak následně ovlivňují psychiku a podněcují duši k výstupu po úrovních vědomí, do ducha, na vzduch...
Pod hladinou nemůže hořet oheň ducha. Ten hoří, až po vynoření z vody (odpoutání se ze zajetí tělesnosti) a způsobuje zdánlivou zkázu. Ničí vše hořlavé, co nebylo postaveno z kvalitních materiálů, co je ryzí, je nehořlavé. Bůh je stravující oheň, který očišťuje duši a v tomto smyslu je Ježíš Kristus žhářem. Transformace je jako oheň, šířící se po ratolesti naší neurální soustavy.

Kristus je Světlem bílé aurické záře, do které se odíváme, když zcela odhalujeme kořeny iluze, jež zakořenily hluboce v naší duši, v neviditelném podvědomí. Jan Křtitel definoval svůj křest a ten Kristův v následujících verších.

Jak přemoci nedokonalost?

Skrytost destruktivních vzorců mysli, je příčinou, proč jim podléháme stále dokola. Důvod, proč trpíme je ten, že ve skutečnosti nerozumíme principům viny, strachu, či oběti, které nám byli vštípeny a vstoupily do skrytých mechanismů podvědomí, a které fungují jako automatismy. Jsme otroky svých negativních přesvědčení, které se staly naší skrytou pravdou. Tyto vzorce se projevují jako démoni duše, působící v ilegalitě a žijící svým vlastním nekontrolovatelným způsobem. Děsí nás, zastrašují, oslabují, berou nám energii. Nevědomě je krmíme strachem. Jakmile zesílí, jsou schopni nás doslovně ovládnout.
Filipovo evangelium vyzývá čtenáře, aby pochopil smrtící účinek této skrytosti. Ta znamená, že člověk nevidí Pravdu, ani kdyby se o ni udeřil do hlavy. Automatismus skrytých vzorců nevstupuje do operační paměti mysli, ale jedná rychleji, než to vědomá mysl zachytí. Oslepuje nás vsugerovaným podvodem, který se stálým opakováním stal naší pravdou, propsanou až do kódového zápisu DNA.

Odhalit kořeny zla pomůže meditační ztišení. Ježíš říká, že ticho vše odhalí a proto se tolik lidí bojí ticha. Vyvstávají v něm naše temnoty. Naslouchejte duši, ztište se a pozorujte, co ve vás žije autonomním životem, co vás popuzuje, co vás vyvádí z rovnováhy, co si vyžaduje svou dávku emocí jako drogu. Jedině tak tomu porozumíte. Jedině když se neschováváte před svým nitrem a máte odvahu čelit tomu nejtemnějšímu v duši.

Z otroctví nevědomosti se nevyprostíme jinak, než uměním být hluboce v duchu, naslouchat intuici, nebát se jen být, nevyčítat si nic nedělání. Vše co má nad námi autoritu, jsou kořeny zla - provazy lpění, jimiž jsme spoutáníí. Rozpoznejte je ve vnitřním hlubokém zvnitřnění, či usebrání. Svobodní budeme, až poznáme veškeré kořeny zla - závislosti, které nás nenechají dělat to, co chceme. Tím osvobodíme svou Láskyplnou podstatu, která již nemá zábrany, aby se projevila sama od sebe.

Naše svoboda vyplývá z porozumění, či moudrosti duše, která se nebála čelit problémům v přímé konfrontaci. Nesmí však bojovat, ale statečně neuhnout, neboť boj znamená popírání své termnoty, své součásti. Dokážete vytrvat v meditativním rozpoložení, i když se zpočátku nemůžete soustředit? Usilujete o bdělou přítomnost, i když se vás svět snaží rozptýlit a dovést k rychlému úniku? Únik není nikdy řešení. Je oddálením zkoušky. Kdo v ní vytrvá, stane se pánem nad vším. Uvede do rovnováhy tělo i duši a spojí tím v sobě nebe se zemí.

Další článek s názvem "Povzneseni nad svět" je pokračováním tohoto tématu v podobě praktického uplatnění - odhalení kořenů v niterném prožitku.