Cesta přirozenosti

Častým omylem hledajících je domněnka, že svůj cíl si musí vytvořit. Mají dojem, že na něm musí pracovat. Ale posléze zjišťují, že se dostali do slepé uličky. Jak byste mohli pracovat na něčem, co vás přesahuje a o čem ve skutečnosti nevíte, jak vypadá? Jak by měla květina pracovat na tom, aby rozkvetla? Jak by chtěl strom pracovat na svém ovoci? Nepleťte se raději přírodním živlům do práce. Naučte se jak nepřekážet přírodní dokonalosti a přirozenosti a stanete se Božím spolupracovníkem. Úkolem hledajících je ptát se po vlastní přirozenosti, která se dá pouze nalézt, ne vytvořit. Důvodem, proč přirozeně nekveteme je nesprávný vzorec. Otrávené prostředí. Jediná správná cesta směřuje dovnitř k plnému objevení sebe sama. To přivádí duši k plné rovnováze, harmonii, štěstí, svobodě. A jak se toho dá dosáhnout? Uvědomit si svou temnotu. Porozumět tomu, co spoutalo naši přirozenost. Není možné dotknout se duše, aniž bychom nesestoupili do vlastního stínu.

Jak vystřízlivět z iluze?

Zkáza duchovního hledače je v neporozumění. Neboť zpravidla myslí, že ví, ale netuší, že neví, neboť bude skutečně vědět, až se úplně zbaví jakéhokoliv posuzování o tom, kde se už nachází a zůstane v němém úžasu nad tím, co tu skutečně JE, a kolik toho nebyl schopen dříve vidět. Setrvával v domněnce, kvůli které byl zaslepen. Ačkoliv fyzicky viděl to co jiní, ve skutečnosti si většinu viděného neuvědomoval. Jeho obrazná kamera snímala miliony bitů reality skrze pět tělesných smyslů, avšak rozlišení obrazu bylo velmi špatné, až primitivní. Snad pár desítek či stovek bitů? Ale kde jsou zbývající miliony bitů toho, co tu JE? Kdo skutečně vidí relativnost lidské reality? Máme každý svůj vlastní svět proto, že si vybíráme jen svůj způsob rozlišení viděného. A čím více spíme, tím více nechápeme, o čem je tu vlastně řeč. Málokdo nalézá podstatu, protože i naše senzory nás klamou a my zprvu ani netušíme jak…

Jedna z překážek na duchovní cestě je v tom, že dokud hledající myslí, že je před ním ještě dlouhá cesta, propadne snění o cíli, na místo, aby jej realizoval. Myšlenka, že potřebuji čas je relativní. Čas není ve skutečnosti vůbec potřeba, ale než si to naplno a niterně uvědomíme, trvá to zpravidla delší čas... Jediná rada v tom bludném kruhu zní: „Zapomeň na čas. Věnuj se vnímání přítomnosti. Jen buď. Čas tě od cíle vzdaluje, ale pochopení věčného přítomného okamžiku tě do cíle dostává.“

Proč nemůže opilec najít svůj vlastní dům? Protože omámil své vnímání. Kdo není probuzený, je jako opilý a neuvědomuje si to. Vede silácké řeči, ale svou pomatenost nevnímá. Od čeho musí vystřízlivět? Od lpění na světě chaosu. Proč neumíš jen být v blaženosti, opilče? Protože jsi rozptýlen světem. Zbav se závislosti na světě a zbavíš se iluze. Opilec nedokáže užívat svůj nápoj vědomě. Je na něm závislý a třese se o něj. Myslí, že bez něj nemůže žít. Život je pro něj krutý, když není na mol a cesta k vystřízlivění vede přes dlouhé utrpení deliria, k jehož překonání nemá sílu.

Naše neschopnost vidět pravdu se podobá rybě, která nikdy neviděla vodu, ačkoliv vždycky byla ve vodě a voda byla vždycky v ní. Naše neschopnost najít Boha spočívá v neschopnosti uvědomit si, že my jsme v Něm a o On byl vždycky v nás. Obtížnost dojít k osvícení, spočívá v uvědomění, že není kam jít a obtížnost najít Boha spočívá v porozumění, že není třeba hledat.
Naše neschopnost porozumět spočívá v přesvědčení, že je k tomu třeba se učit. Avšak duchovní poznání je již v nás a jeho stavidla se otevírají, jakmile se přestaneme upínat k návodům, či učitelům a najdeme sami sebe. Čím více jsme sami sebou, tím je naše rozlišení větší. Kdo je naplno sám sebou, uvědomuje si své uvědomování. Všechno takové přítomné uvědomování, je prosvíceno světlem bdělého vědomí JÁ JSEM.

Vedení srdcem

Žádná cesta není špatná, neboť po cestě sbíráme důležitá uvědomění, a když to někdo bere oklikou, potřebuje jen více pochopit. Spící se točí neustále v bludném kruhu, ale skutečně probuzený, který si uvědomil své probuzení, přestane dělat věci stejným způsobem, když chce dospět k jinému výsledku. Znova a znova zakouší ovoce svého jednání a vybírá si jen to, které přináší duchovní léčbu. Ve svém bloudění hledáme ukazatele, znamení a pomocnou ruku. Ale cílem není být navždy závislý na pomoci zvenku. To, co nám říkali moudří a co jsme četli v knihách, rezonovalo s naším srdcem. A když jsme si to znovu a znovu uvědomili, uděláme největší pokrok, když se necháváme vést vnitřní rezonancí – moudrostí srdce. Žádné návody nejsou universálně použitelné a srozumitelné všem. Žádné duchovní zákony nejsou dokonalé. Časem je musíme překročit, stejně jako musíme minout ukazatele na cestě k cíli. Jenom otevřené srdce skutečně ví, neboť je magnetem, který nás k Bohu přibližuje intuitivně. Kdo mu naslouchá, naslouchá Bohu. Kdo má srdce naplno otevřené, je plně v cíli. Kdo se učí pravidla, spletl si ukazatel s cílem. Kdo o Bohu musí přemýšlet, ten Ho nezná. Kdo Boha zná, osvobodil se od nadvlády mysli a vede ho srdce.

Podvědomý únik

Tělesná mysl podvědomě hodnotí, každou situaci a předkládá polopravdu, když odmítá to co je nyní a říká, že skutečný život nás čeká teprve v budoucnosti. Je to relativní pravda, která stále směřuje proud našeho vědomí někam ven. Víra v budoucí spásu vychyluje ohnisko našeho vědomí mimo náš střed. Proto jsme odpojeni sami od sebe, cítíme se prázdní a máme potřebu hledat Boha. Kdybychom byli teď a tady, nebyli bychom bez ducha, byli bychom celiství a vnímali, že Bůh je v nás a všude kolem nás.
Cílem je tedy zastavit iluzi mysli, kvůli které stále podvědomě unikáme z přítomného okamžiku. Jak? Uvědoměním si nesmyslnosti našeho úniku. Proč nedokážeš jen být a stále vyhlížíš rozptýlení? Proto, že přítomný okamžik podvědomě vyhodnocuješ jako nežádoucí. Neodpovídá představě – konceptu mysli, který jsi přijal od okolí. Zbavit se toho úniku znamená zbavit se nespokojenosti s tím, co právě JE. Hledáme vnější stimulaci, neboť nám uniká skutečná podstata štěstí hluboko v duši. Duch světa nás to naučil, abychom nenašli své božství a neodmítli jeho zotročení. Všude kolem nás je svět plný prediktivního programování mysli. Kdo nestojí pevně ve svém středu, ten neví, kým ve skutečnosti je. A kdo to neví, tomu to řekne propaganda systému. Mocnosti světa nám určují, kým se staneme, a udržují nás ve strachu, že o to můžeme přijít. Kdo se bojí, je manipulovatelný, nežije v duši a není opravdově a trvale šťastný. A kdo často sklouzává k úniku z přítomnosti, je opilý tímto světem. Opilost je snadná, rychlá a prostorná cesta úniku, kterou nabízí ďábel, zatím co stísněná a úzká cesta vede do života.
Zesíleným probuzením, které se děje při současném vzkříšení, si silněji uvědomujeme realitu. Kdo zaspal a neoslabil nadvládu své mysli, zažívá soužení. Mysl mnohem silněji odmítá realitu a mnohem silněji prahne po úniku, který se nedá nikde ve světě nalézt. A generálním únikem je sebevražda, či předčasný odchod duše z tohoto světa, který se děje například tragédiemi, takzvanými smrtelnými chorobami, či takzvanými nešťastnými náhodami. To je ono biblické vzkříšení k soudu. Stihneš mu uniknout? Unikat stále dokola sám před sebou je cesta k tomu, aby tě nakonec dohonil vyšší soud. Nedá se tomu uniknout. Musíš čelit své temnotě zpřítomněním, dříve než bude pozdě.

Kdo využil příhodný čas zastavení světa pandemií, ke vstupu do ducha, mohl se mnohem účinněji odpojit od nadvlády mysli, spojit se svou duší a vstoupit do síly svého ducha. Ačkoliv umělá pandemie s následným očkováním, byl úkladný plán manipulátorů světa k depopulaci, hledajícím poskytl okno příležitosti k silnějšímu spojení se sebou samým a potažmo s Bohem

Iniciace utrpením

Transformace znamená nepohodlí. Když se mají změnit staré vzorce myšlení, jsme pod neviditelným vnitřním tlakem, který má iniciační vliv na ducha i na tělo. Když se necítíme dobře a prožíváme těžké stavy, nelze od toho utíkat. Pozorujme svůj sklon unikat tomu dravému proudu duchovní proměny do jistot, závislostí a komfortní zóny. Porozumět podstatě transformace znamená neutíkat, ať se děje, co se děje. Smyslem staré reality je vyděsit své zajatce, aby jim strach nedopřál vidět niterné východisko v duchu – v totálním niterném zastavení. Utíkat k ověřeným starým vzorcům se zdá jako jistota, ale vlivem transformace, je ta jistota čím dál méně snesitelná. Nepřináší dojem komfortní zóny, jako dříve. A ten úkryt, do nějž unikáme ze zvyku, se podobá oku hurikánu.
Strach znamená zatajený dech v obavě o budoucí okamžik. Pravé útočiště však znamená hluboké dýchání a otevřenost, se kterou námi prochází vše co JE, skrz naskrz. Když se zastavíš před šílenstvím proudu změny, zhluboka dýchej a buď přítomný.
Nespravedlnost, příkoří, ztráta či nepříjemné „náhody“ jsou na prvním místě iniciační techniky, jak vzbudit naši bdělost a jak se spojit se svou vlastní duší. Zatímco lineární vidění většiny, je najít a potrestat viníky, či obvinit Boha z nespravedlnosti. Ty se toho neúčastni.
Z pohledu duše však neexistují viníci. Z pohledu duše jsme v soukolí transformace, kterou jsme vyzváni přijmout. Za ztrátami a křivdami se skrývá paralelní proces transformace duše, která se učí neuhnout, nevyhýbat se, neutíkat. Kdo setrvává ve vnitřní nehybnosti, otevírá se oběma energetickým polaritám sebe sama. Úkolem duše je najít vyrovnanost v dualitě a cele přijmout = integrovat oba póly zkušenosti. Duši nezáleží, co se stane za nepříjemnosti v příběhu tělesného avatara. Duši záleží na tom, jestli jsme přijali cokoliv, co uvnitř nás vyvstalo, anebo jsme před tím utekli třeba tak, že jsme to hodili na někoho jiného, či jsme někoho obvinili. Jediné řešení a jediné východisko je zcela přijmout sebe sama a přijmout plnou zodpovědnost za vše, co se uvnitř nás děje.
Z pohledu duše je žádoucí každá událost, která s námi zatřese, neboť vnější symboly nás přivádějí k plnému porozumění vlastní duši a plné porozumění sobě samému je současně generálním, řešením.

Zastav se a zpřítomni se

Nepohodlí se může podobat pasti, ve které jsme uvízli jako chycené zvíře. Nevíme co dělat, nevíme jak se vyprostit a každá snaha o únik prodlužuje bolest.
Pokaždé, když přebíjíme svůj vnitřní úhor, když se snažíme rozptýlit, od setrvávání se svou nemohoucností, ve skutečnosti své trápení prodlužujeme. Naopak setrvávat v nepohodlí lze skrze úplné zastavení úsilí. Jediná cesta úniku je ve zvnitřnění, jež znamená ponořit se do ducha, který je vůči světu forem nehybný, bezčasý a bezforemný. Duch přináší vyšší uvědomění a s uvědoměním přichází vysvobození. Vědomí podniká niternou, stísněnou stezku k vysvobození. S narůstajícím působením Božího Ducha v naší realitě, narůstá vnitřní nepohodlí, aniž bychom věděli, co s tím dělat. Aniž bychom viděli nějaké řešení. Zahaluje nás mlha nevědomí a vnitřní úhor nutí k pouti do středu své duše, dokud se nerozlije jasná sluneční záře. Pro tělesnou mysl je to výzva k šílenství, ale pro meditativní duši je to pobídka k vyšší bdělosti. Duchovní práce s tím spojená, spočívá v rozpouštění toho neklidu vyšší bdělostí, větší přítomností. Nepomůže zábava, přejídání, ani odreagování prací. To je neúčinný únik – slepá cesta. Výzva k bdělosti zůstává na pozadí, bez ohledu na to, čím se ji snažíme přebít, či od ní uniknout.
Jediné, co uleví v žáru transformace je klid, spočinutí v sobě, odpoutání se od světa. Neboť naše únava pramení už ze samotné vnitřní práce. Každá buňka se očišťuje, či odpoutává od starého paradigmatu a to stojí velmi mnoho energie. Jediná cesta, která vede přímo do cíle, není lehká, ale vyčerpávající. Je jako horská stezka, na níž musíte být pozorní, a nezbývá nám nic jiného, než se soustředit na každý krok, když vystupujeme do příkrého kopce. Pokud se cítíte unavení z probíhající transformace, je to znak, že jste na úrovni duše mnoho užitečného vykonali.
Ke zdolání duchovní cesty nepotřebujeme ášram, klášter, ani vedení nejvyššího gurua. Svůj vnitřní chrám nosíme v sobě a stezku k osvícení zdoláváme uvnitř něj, na pozadí našich světských životů.

Trpíme proto, že nerozumíme

Hlubokou nespokojenost zažíváme, když jsme vychýleni ze svého středu. Vychýleni ze středu zažíváme, když nerozumíme tomu, co se s námi děje. Nerozumíme tomu na hluboké úrovni, a proto svůj stav nemůžeme přijmout.
Náš svět je světem zrcadel, avšak nízká úroveň sdíleného vědomí lidstva nás záměrně drží v omylu. Vše, co je, však bylo Bohem připuštěno pro naše hlubší porozumění. Ocitli jsme se ve stínové realitě, která nás oklamala, neboť skryté zákulisní mocnosti potřebují nevědomé otroky, nikoliv svobodné božské bytosti, kterými uvnitř v pravdě jsme, aniž to tušíme.
Čemu nerozumíme a proč? Nerozumíme podstatě, neboť jsme permanentně odváděni povrchností. A být na povrchu je vychýlením ze středu. Nerozumíme podstatě všeho, co se kolem nás děje a jelikož vnější svět je zrcadlením našeho nitra, tudíž nerozumíme především sami sobě.
Jsme doslova hypnotizováni „povrchem věcí“, když mainstreamová společnost a mediální propaganda upoutávají naše vědomí ve světě forem a považují ho za jediný objektivní svět. Světský duch podporuje maximální užívání světa, v podobě, zábavy, ruchu, hýření, či materialismu. Vede nás do kolečka krysího závodu - nahánění se za věcmi a požitky, které nás nikdy samy o sobě neučiní šťastnými. Duše je vyčerpaná a pociťuje prázdnotu vyplývající z upoutání vědomí vně - na povrchu věcí…
A pochopitelně, když jste na vnějším okraji kolotoče, točí se vám hlava, jste zaneprázdněni hektickým děním, ale postrádáte ukotvenost, celistvost, naplnění, mír, či harmonii.

Odvaha a poctivost

Duchovní cesta léčí naše vychýlení, pokud jsme ochotni a máme odvahu zastavit světské šílenství a začít se ubírat jiným směrem. Znamená to doslova převrátit světské paradigma naruby. Uzdravení duše se rodí v tichu, v zastavení, v bytí, v nekonání, v odvaze být se svou duší a neutíkat od žádné úzkosti ani nepohodlí, které by se daly nazvat stínem naší duše. Meditační zastavení a upřímná modlitba jsou způsoby jak obnažit svou podstatu a čelit tomu nejtemnějšímu, před čím jsme se doposud skrývali. Svět nás učil přehlušovat všechnu naši temnotu hlasitým hýřením, pitím, přejídáním, závislostmi, ale duch nás zve k umění neutíkat, nepopírat své stíny, neskrývat své slabosti, nedokonalosti ani pudy. Odhodit masky uměle vytvořené identity a stát před Bohem nahý a s prázdnýma rukama.

Božské Světlo jednotného neduálního vědomí se totiž nachází až za stínovou bariérou našich nepřijatých, odmítaných, či skrývaných stránek sebe sama. Je to druh nepoctivosti, který nás zablokuje. V zákoutích naší duše existují dobře schované emocionální traumata, z nichž se stali démoni duše. Jsou to silné pocity, či silné autentické reakce, které se nehodily do společenských konvencí, či náboženských dogmat. Většinou už si ani neuvědomujeme, že jsme si jisté pocity, či reakce zakázali, neboť jsme neměli jiné řešení. Rozum převládl a zakázal nám naše autentické reakce, které se mu nehodily do konceptu. Silná energie, která reakci vyvolala, pak číhá pod kobercem, anebo ve skříni naší duše, aby se projevila v jiné, deformované a nehezké podobě právě v té nejméně vhodné chvíli. Pod vlivem emocionálnío spouštěče, člověka náhle ochromí zvláštní strach, slabost, panika, či neovládaný pud a on netuší, kde se to v něm vzalo. Skrývaná, potlačená energie si žije vlastním životem v ilegalitě a vědomí o tom nemá tušení. Mechanismus podvědomí ukryl naše traumata jako energetické bloky - démony, skryté našemu vědomí.
Poctivost a odvaha jsou klíčem k řešení. Dovolují nám přiznat si i to nejtemnější, co v nás existuje a neutéct, pokud jsme s tím konfrontováni. K tomu potřebujeme odhodlání zastavit se v meditaci a nedopustit, aby nás naše stíny zahnaly do kouta. Tentokrát si místo automatického odmítnutí své temné stránky, či démona duše, zvolíme integraci svého stínu.
Odmítnutí je totiž popřením vlastní stínové stránky duše. Integrace však znamená porozumění, které je přijímající.

Co je integrace?

V konečném důsledku můžeme říct, že integrace znamená přijetí a přijetí znamená cestu lásky. Zatím co odmítání znamená strach a strach plodí boj. Čím větší strach, tím větší boj.
Své stíny integrujeme porozuměním, že jsme polarizovaná bytost. Naše světelná polarita je duch bez formy, který je čistý, nevinný, svatý, nehodnotící a láskyplný. Naše stínová polarita je hrubo-hmotná, živočišná, sobecká, posuzující, lpící a lačnící… Porozumění znamená, že přijímáme a rehabilitujeme existenci své živočišné podstaty, kterou zpravidla podvědomě odmítáme. I to, co jsme na sobě nenáviděli, přijímáme s pochopením. Všechno živočišné v nás, má právo na svou existenci a všechny naše touhy mají právo na uspokojení. Avšak skutečná svoboda se nerodí ani z popření tužeb, avšak ani z bezhlavého odevzdání tužbám.

Mezi touhami těla a vědomým bytím existuje napětí. Napětí je energetický prostor umožňující zmoudření. Zde dochází k moudrosti duše, pro kterou si přišla na tento svět, viz. gnostický, alegorický příběh Pistis Sofia.
Elektromagnetismus je pro nás symbolem tohoto napětí mezi elektricitou tužeb a magnetismem bezčasového bytí. Mezi mužskou a ženskou polaritou, což znamená mezi póly duality, vzniká přirozené napětí, udržující duální realitu v existenci. Napětí způsobuje posun uvědomění a směřuje vědomí do úplného vystředění.
Jakmile něco ze sebe odmítáme, popíráme, či si zakazujeme, uzavíráme v sobě proud energie, kterou potřebujeme k transformaci. Nevědomě v sobě posilujeme bariéry, které se snažíme překonat a ocitáme se v pasti bludného kruhu.
V porozumění a integraci vlastního stínu, je nalezení rovnováhy. Když rozumíme co se v nás děje, jsme schopni to přijmout a tím nad tím zvítězit. Vítězství se rodí z naslouchání sobě samému a z ponoru do vlastního nevědomí. Tím můžeme porozumět našim nepřijatým stránkám.

Symbol Rovnováhy

Symbol rovnováhy je průsečíkem dvou sfér. Je to geometrie vševidoucího oka, ryby, ucha jehly, úzké brány, vulvy, či vesica piscis květu života. Jeho význam vysvětlujeme pod obrázkem.

Do vyššího, neduálního vědomí vstupujeme skrze dosažení vnitřní rovnováhy našich polarit. Kdo se v této době přibližuje k průchodu uchem jehly, je již nějakou dobu silně konfrontován se vší svou temnotou. Děje se to v procesu temné noci duše. Ježíš učil o průchodu uchem jehly, jehož dosahují jeho maličcí. Kdo totiž projde touto bránou, musí být plně zbaven iluze ega a natolik se pokořit, dokud plně neintegruje to nejtemnější uvnitř sebe a nedosáhne smíření. Proces temné noci duše se rovná setkání s nejhlubší temnotou duše, což vyžaduje, odvahu, odhodlání a poctivost. Je to úzká a stísněná cesta, kterou nalézá jen málokdo, neboť se to podobá dlouhému balancování na pokraji stezky útesu, dokud člověk nevstoupí do stabilní vnitřní rovnováhy – bezpečného území.
Ježíš učil, že pro vstup do království Božího se člověk musí znova narodit z vody a ducha. Přičemž duch a voda zde symbolizují opačné polarity země a nebe, které se tím narozením propojují v duši člověka. Nalezení kristovského vědomí se děje skrze přijmutí Krista, což znamená přijmutí té dokonalé rovnováhy polarit, která znamená dokonalé smíření člověka s Bohem. Ježíš také řekl, že je bránou ovčince, neboť on to smíření polarit realizoval a přinesl do světa odcizeného Bohu. Spojnice sfér dvou polarit vypadá ve 2D grafice jako ryba. Symbol Ichthys, kterým se označují křesťané. Znamená totéž jako průsečíky – oči v symbolu květu života. Oko, symbol uvědomění, studánka do duše. Jde o bod rovnováhy, ve kterém se dosahuje božské moudrosti uvědoměním. Je to však také symbol vulvy, kterou se děti rodí na svět.
Ježíš, který zosobnil tuto bránu, vede duše k tomu, aby prošli do jeho světelného království neduality, prožívané celistvosti a lásky skrze integrování temnoty v sobě. A uznejte, že proces porodu je bolestivý a kdo prochází na světlo světa, se ocitne v období temnoty a zmatenosti, dokud neprojde porodními cestami na světlo. Rodí se z vody na vzduch. I porodní bolesti byly v Bibli předpovězeny jako symbol duchovní bolesti duchovního zrození.
Symbol vesica pistis je znám jako rybí měchýř, kterému se podobá. Je uvnitř průniku dvou čtyřstěnů zvaných merkaba. A merkaba je universální vzorec pro projev ducha ve hmotě - květu života.
O těchto symbolech vnitřní rovnováhy, jsme již psali například v článcích O květu života, O nebeském voze , O skleněném moři

Kruh se sedmi elementy znamená sluneční kolo, vznikající sloučením řeckých znaků. Viz. pravá část obrázku svislý sloupec.

Hvězda, kterou vidíme na prvním obrázku zobrazuje geometrii základního vzroce, či květu života. V trojrozměrném provedení je Merkabou a v dvojrozměrném je Davidovou hvězdou. Hvězda je jiskrou našeho ducha, který se v dualitě dělí do dvou polarit. Každá z polarit je jedním rotujícím čtyřstěnem, který je v rotaci koulí a průniky těchto koulí tvoří květ života. V průniku se nachází bod rovnováhy, kde dochází ke zmoudření duše a nakonec k jejímu vysvobození z pout duality. Druhý obrázek zobrazuje právě ty dvě polarity, v jejichž průsečíku  je kristovské neduální vědomí bezpodmínečné Lásky - Boží království. Jedná se o stav neduálního kristovského vědomí.

Tělesná mysl je bariéra

Svou pravou přirozenost nacházíme v duši a duše se nachází v rovnováze mezi tělem a duchem, pokud jsme však svou duši nezaprodali. V rovnovážném splynutí polarit duality se rodí třetí síla – neduální kristovské vědomí.
To co brání rovnováze, jsou koncepty mysli, které nás vychylují z rovnovážného stavu Pravdy. Myšlení, které nás směruje k povrchu věcí, je oklamáno prázdnotou, když myslí, že naplnění touhy duše lze dosáhnout v bezuzdném uspokojování tělesných tužeb. To je způsob jak svou duši zaprodat.
Jiný druh asketického myšlení, které nám naopak zakazuje touhy těla, je oklamáno jiným extrémem, jiným druhem omezujícího programu. Přirozené touhy těla, které potlačujeme, se potlačováním zesilují a odmítáním se deformují do jiných druhů duševní posedlosti.
Klíčové je tedy pozorovat sebe sama, svou mysl. Materialistická filosofie nás činí otroky tužeb a dovádí nás k prázdnotě, zmatenosti a neznalosti sebe sama. Zatím co náboženská dogmata a společenská pravidla vedou k popírání a odmítání naší niterné pravdy duše a to nás deformuje a uzavírá nejen vůči temnotě, ale i vůči světlu.
Lidské filosofie vedou k nepoctivému předstírání dokonalosti a k nasazování masek ega. Bez hluboké pravdivosti není možné smíření duálně rozdělených polarit lidské bytosti. Poctivé přijetí všech stránek lidskosti vede k poznání, že nic není samo o sobě špatné, ani hříšné, dokud tomu lidská mysl nepřiřadí negativní znaménko. Hříšné je být nevědomou obětí podvědomých vzorců. Na druhou stranu, přítomné vědomí vše posvěcuje. Umožňuje:

Vědomý přístup vede k sebe-přijetí a k rovnováze. Vnější interakce a vztahy jsou zrcadlením energií, přítomných v naší duši. Vše co nás trápí, zneklidňuje, souží atd. nás vyzývá k objevení niterné rovnováhy našich polarit, která pramení ze středu naší duše. V chrámu lidské duše objevujeme řešení, harmonii, celistvost. Všechna lidská zkušenost, všechny lidské hříchy, slabosti i nedokonalost nám byly dány jako nástroj sebepoznání. Jejich opravdové řešení nás přivádí do nitra duše, kde objevujeme vysvobození. Vede nás to k vnitřní pravdě, která stojí mimo všechny vzorce společnosti.

Integrace sexuální energie

Uvnitř nás je pouze jediná vitální energie, která se transformuje do mnoha projevů. Nejsilněji to můžeme uvidět skrze lidskou sexualitu, neboť ta se projevuje skrze pudovou závislost na spojení s druhým pohlavím, vycházející z touhy po celistvosti, či vzájemném přijetí.
Sexuální pud je jedním z nejsilnějších nástrojů sebepoznání, jež se odehrává skrze vnitřní konflikt. Vede nás k objevení našich protichůdných polarit. Objevujeme, že jedna z polarit touží a druhá se stydí, jedna chce intimitu a druhá má hrůzu z odevzdání. Jedna část hledá rozkoš a druhá se kvůli tomu cítí provinile. Jde o názornou symboliku naší rozpolcenosti, či našeho rozložení v dualitě, jež se odehrává i v jiných aspektech naší lidské zkušenosti.
Jedna naše část nás tedy vede k podlehnutí tužbám těla a druhá to odsuzuje. Pokud podlehneme jen jedné z polarit, budeme prohlubovat svůj vnitřní konflikt. Řešení vyplývá ze schopnosti integrace obou částí. Integrace je sloučení, či přijetí obou stránek. Ale jak? Zatím co napětí mezi póly se rovná vězení, či obraznému sevření do kleští, do neschopnosti se pohnout, integrace je smíření, vysvobození, či most ke svobodě. Dosahuje se ho vědomým nereagováním, nehybností, či dosahováním neutrality. Svět je pohroužen do prvoplánového reaktivního přístupu, zatím co duchovní cesta znamená pravý opak. Umění nereagovat na nepohodlí, či soužení, či na vnitřní utrpení. Integrace se děje skrze nereaktivnost, jež směřuje k rovnováze mezi polaritami a růstu vědomí. Čím déle to praktikujeme, tím více stoupáme po úrovních vědomí a tím snazší je usmířit vnitřní konflikt tím, že ho integrujeme. Itegrace je přijímání – aspekt Lásky.
Prakticky to znamená setrvávat co nejčastěji v meditativním rozpoložení. V bezčasovém bytí, bez hodnocení, bez reakcí, bez kritické účasti mysli. V pravé meditaci dochází k vyprázdnění mysli a setrvání v duchu. Tím se uchylujeme do vnitřního ticha a prázdnoty, z níž se vynořují naši skrytí démoni duše. Ať už se však setkáváme s čímkoliv, vycházíme jako vítězové jen tehdy, pokud neustoupíme, pokud nic nepotlačujeme, pokud nehybně čelíme sebevětšímu konfliktu, strachu, či soužení, jež se staví do cesty. Kdo se zalekne, ten má sklon utíkat a démoni vítězí. Kdo se neohroženě vystavuje celému svému nitru a podvědomí, ten dochází k pravému poznání sebe samého. Poznání spočívá ve vědomém pozorování. Co je zvědoměno, to je vyléčeno a přijato. Děje se to po malých krocích, děje se to postupně. Tak prakticky stoupáme po úrovních vědomí k dokonalému sebepoznání a Lásce, neboť ke konci cesty poznáváme, že to my jsme ta Láska, po které jsme celou dobu toužili. To uvnitř chrámu své duše jsme my a Bůh jedním jediným. Bůh je Láska a Láska je jedinou odpovědí na život, neboť Láska nekonečně přijímá, tedy integruje všechny naše části. To je Kristovo Boží Království.

Být vědomým se odehrává skrze naše zastavení, ztišení a nereaktivnost v nichž přijímáme všechny části sebe sama a s nimi i všechny hříchy světa. Dosažení plnosti ducha je plným vědomím Lásky. Uvědomujeme si, že jsme Láska a milujeme tak, že již nemáme hřích, neboť bychom jinak museli zapřít sebe sama. Dokonalost spočívá v odevzdání Lásce, nikoliv v bezchybnosti. Jsme teď celiství, naplnění a svobodní. Nikoho k tomu nepotřebujeme, a proto teprve teď opravdu a plně milujeme. Tento druh vyšší lásky, bez závislosti je nejposvátnější Láskou. Láskou, která není z tohoto světa.