Všimneš si?

Poslední soud a vzkříšení jsou biblické termíny, vyjadřující dvě stránky přítomnosti Krista po jeho druhém příchodu. Můžeme to ve zvýšené míře pozorovat od roku 2020 skrze proměnu světa, kterou prožívá lidstvo s vědomím, že nic už nebude stejné jako předtím. Svět se nenávratně a rychle proměňuje, avšak pro značnou část společnosti je snadné být zaměstnán běžnými stránkami života natolik, že si prostě nepovšimnou i přes to, že jsou všichni vzkřišováni sílícím duchem. Materialisticky zaměřené vědomí většiny, postrádá dost bdělosti na to, aby vnímali pravdu skrytou, nebo-li duchovní, neviditelnou vrstvu své bytosti. Čeká nás nelehká proměna, měnící nejprve sféru duchovní, pak duševní a nakonec tělesnou. Je to proměna všech třech hlavních vrstev lidské bytosti i světa. Apoštol Petr přirovnal duchovní proměnu k přetavujícímu žáru, měnícímu strukturu horniny na kov. V materiálu vystaveném, žáru dochází ke kvantovému skoku zahřátých elektronů na vyšší energetickou úroveň, zatím co neužitečná struska v tom procesu odpadá. Ten proces proměňuje současně člověka i celou jeho planetu a vůbec se o něm nedá říct, že by byl lehký. Jde o žár transformace.

Církve odnepaměti strašily své ovečky tímto soudem, aby je udržely ve strachu a v podřízenosti. Ani farizeové dnešní doby se nezměnili, protože tvrdí, že jen oni jsou vyvolenými prostředníky mezi lidem a Bohem a kdo se neudrží poslušností v ohrádce jejich pravidel, ten bude zatracen navždy. Avšak pro duchovní ovečky uvězněné v jejich ohradě, to znamená podstatné vyřazení osobního napojení jedince, na kristovské energie, které je klíčem ke spáse.
Lidstvo nečeká vůbec lehké období a kdo stojí mimo přímé napojení na Boha, toho žádní falešní spasitelé nezachrání před soudem, deroucím se z lidského nitra. Účelem tohoto článku je porozumět tomu, co se v této těžké době děje a porozumět tomu, jak to trápení zúročit a zažít vzkříšení ducha.

Soud probíhá v nás

V životě přichází lidské neštěstí často po vlnách. Existují dny, kdy máme dojem, že nedokážeme najít svou vnitřní vyrovnanost, a že se vše spiklo proti nám. Existují dny, kdy se na nás sesypou nezdary, obvinění, neúspěchy, či výčitky, ačkoliv jsme vždy dělali jen to nejlepší, čeho jsme byli schopni. Každý z nás to tak má a v poslední době, to čím dále více lidí není schopno unést. Meditační a uzemňovací techniky, ani modlitby nefungují v těchto dnech tak snadno, jako jindy. Dá se říct, že vlivem nezvládání emočně náročných stavů, tvoří antidepresiva čím dále větší procento obsahu odpadních vod.
Těžké výkyvy lidské psychiky jsou navázány nejen na naše převažující vibrační nastavení, ale i na řadu vnějších vlivů. Na napěťové astrologické konstelace, či vlny zesilující Schumannovy rezonance planety. I když jsme pozitivní a harmoničtí, jsme školou života stále namáčeni do vnějších vlivů prostředí, které iniciují náš duchovní posun po vlnách. Silné vnější transformační vlivy zesilují všechno, co lze najít v nás samotných a tím to zviditelňují. Současně tu existuje ohrožení, že to neuneseme a současně se jedná o příležitost, plně uchopit to, co se zhmotnilo a nebylo pro nás dříve snadno uchopitelné. A jak z toho ven? První a veledůležitá věc, je být si vědom těchto mechanismů a nebrat si nic příliš osobně. Naučit se, jak přebývat v meditačním, neosobním bytí a načerpat úlevu ve svobodě ducha přítomného okamžiku.

Pokud na nás útočí vlastní vina, či nás obviňuje někdo jiný, jedná se vždy o vynášení soudů. A všechno souzení souvisí s temnou, nízkovibrační polaritou, která není objektivní pravdou, ale ďábelskou omezeností - odpojeností od Lásky, toho jediného, co je objektivní Skutečností. Souzení, či odsuzování je stínovou polaritou božství, která ovládla tento svět a manipuluje velkým procentem nevědomé populace. Všichni jsme tomu vystaveni čím dále více, protože vlivem vzestupu planety se ten vliv zesiluje a zviditelňuje. Druhý příchod Krista znamená, že vysoké vibrace pronikají z vyšších jemno-hmotných sfér do těch nižších a boří vše temné. Slovy biblické knihy Zjevení Janovo, došlo k očištění nebe od ďábla a k jeho svržení na zem.

Žádné nízkovibrační entity nepřežijí ve sférách ducha, prosvícených božským Světlem. Prchají jako stín před Zdrojem světla a jediné místo, kde ještě nějakou dobu mohou přežít je hrubá hmota – zemská sféra. Jde o zemité-hmotné prvky planety a našich organismů a přízemní, materialistické vědomí. Dá se říct, že ďábel zuří, neboť ví, že už mu zbývá jen málo času. Všechny egoické, manipulativní temné vzorce zesilují v lidech, kteří poskytují těmto energiím živnou půdu. Nutí nás to intenzivně hledat jediné účinné východisko, které je uvnitř chrámu naší duše. Nutí nás to čím dále intenzivněji jednat, jako by Kristus klepal na dveře našich vnitřních pevností a hledal, kdo mu otevře, neboť nevědomý dav to vede k uzavření vrátek jejich srdce v sebeobraně a strachu ze zneužití své otevřenosti. Strhává je duch světa, orientovaný mužskou polaritou, potlačením srdce a uvězněním v tělesné mysli. Bohužel však za vrátky uzavřených srdcí zůstávají nejen útočníci, ale také Spasitel, nabízející východisko. Uzavřít své srdce je jako najít útočiště v oku hurikánu. Člověk má dojem komfortní zóny = poznatelných rizik, či přijatelného kompromisu, ale netuší, že tento úkryt může být a bude stržen tak snadno, jako domeček z karet. Udržovat se ve falešné naději, znamená prchat před pravým řešením ze strachu, že to řešení přináší bolest. Ale uznejte sami, není lépe podstoupit bolestivou operaci včas, než následně čelit kolapsu celého organismu? Buď v této době najdeme včas Kristův ovčinec = bezpečné místo v duši, nebo musíme být připraveni na osobní armagedon, který z nás strhne iluzi vnějšího bezpečí násilím. Nebude se ptát a přijde jako náhlá pohroma, zjevující pomíjivost každého vnějšího útočiště. Tímto způsobem duše prožijí buď tak zvaný Soudný den, anebo vzkříšení ducha. Buď budou Kristem vzati do vyšší úrovně vědomí, anebo budou ponecháni tomu, od čeho se nedokázali odpoutat. Budou ponechání povrchu věcí, čili zemi – tělesné úrovni vědomí.

Otevřenost lidského srdce vůči Kristovu duchu oživuje duši a pozvedá ji na dimenzionálně vyšší úroveň. Tím duše překonává moc smrti a směřuje k životu věčnému. Právě se nám to děje v každodenní interakci. Je to obrazné povstání duší z hrobů, které znamená především kvantový skok v duchu, jež mění realitu umírání v postupné prodlužování života – vzkřišování. Tento kvantový skok je klíčovým rozvojem duše, tak zvaným vzkříšením ducha, který přemáhá síly, jež ducha od duše odpojují. Každého soudí jeho vlastní úroveň vědomí, když je aktuálně silně iniciována přítomným Kristem – duchem božství.
Všechny aspekty soudného dne a vzkříšení i armagedonu, se dějí současně a pozorujeme, jak postupně pronikají jako nově rozsvěcované bity reality do našich osobních světů a tím zesilují celkový obraz a činí ho jasně rozpoznatelným. Vnější tendence se zesilují a probouzejí v nás vyšší vědomí, které si je čím dále více vědomo potřeby jednat v souladu a v interakci na přírodní proměnu duše, ducha i světa. O této proměně hovořil apoštol Pavel v následujícím textu.

Transformace lidských těl pro vyšší dimenzi, není z lidského hlediska tak úplně okamžik, ale proces přeměny chemické struktury, který probíhá v našich tělech a duších už léta. Nicméně z pohledu Boží věčnosti je to okamžik a osvícený člověk bude proměněn na duchu i na těle a získá zpět svou dřívější nesmrtelnost, pokud spolupracuje s Bohem uvnitř chrámu své duše. Zaznění poslední trubky je pojmem, znamenající dokončení proměny v celém spektru, sedmiúrovňové vibrační oktávy duše.Poslední trubka je trubka sedmá. Více se dozvíš v článku Sedmá trubka a Sedm andělských trubek

Rozdělení Rudého moře

Dnešní situace se v mnohém podobá situaci izraelského národa, který Mojžíš vyváděl z egyptského otroctví. Cesta ven z Egypta vedla přes zdánlivou past. Přejít Rudé moře s obrovským zástupem lidí a faraonovým vojskem v patách, se zdálo jako neřešitelná past. Egypt zde představuje svět odcizený Bohu, který uvěznil duchovní lid v dlouhé nevědomosti a otroctví. Faraonova vojska jsou napadajícími vlivy systému, které nás nenechávají v klidu vydechnout, neboť nás přetěžují povinnostmi, daňovou zátěží a svazujícím přetechnizováním společnosti a neustálým růstem nároků na čas, pozornost a psychickou odolnost.
Boží vyvolený lid, toužící po láskyplné harmonii – zemi zaslíbené, stojí před hlubinami moře, zahnaný do zjevné slepé uličky a tato situace představuje úzkosti, které nás mají moc vyprovokovat k šílenství nebo rezignaci. Na zjevné úrovni nás potkávají neštěstí, nehody, nespravedlnost, zrady, či obvinění, které mají nad námi moc, když aktivují děsivou hlubinu našich emocí. Na úrovni skryté, nám však každá z těchto nepříjemných událostí dává příležitost projít středem toho, co nad námi doposud mělo moc. Vše v našich životech, co vypadá jako tragédie, je na druhé straně duchovní příležitost k transformaci. Cesta vede pouze skrze Rudé moře, které symbolizuje emoční hlubiny, do nichž je třeba vstoupit, abychom záhy poznali, že se ty vody zázračně rozestoupí. Rudou barvou je symbolizována nejhustší vibrační hustota. Pro rozum se to zdá být děsivé a nemožné nad Rudým mořem zvítězit, ale Bůh poskytuje východisko a na dně těchto hlubin nám dává pevnou půdu pod nohama. Mojžíš ukazuje neuvěřitelnou cestu skrze hlubiny, po mořském dně. Vody se rozestupují, pro všechny, kdo se nebojí vstoupit na mořské dno. Rozbouřená emoční hlubina je děsivá, ale navzdory odporu rozumu je jediným východiskem jak zdolat to, co nad námi doposud mělo moc a věznilo nás to v realitě chaosu. Podstoupit cestu vědomí skrze emoční bouři v nejvyšším možném uzemnění své pozornosti uvnitř duše. Strach z emoční bolesti se na samotném dně transformuje v obrovský příval životní energie a v prožitek vítězství. Nebát se, neutíkat, a čelit své vnitřní hrůze stačí. Setrvat v přítomném okamžiku svého totálního ukotvení v duši, i když rozum nedává východisko, stačí neutéct, dokud nepocítíme obrovskou záplavu transcendované energie strachu ve vitální životní energii Lásky. Uvidět jakékoliv trauma, jako duchovní příležitost je obrovský krok k osobní spáse.
Biblické události jsou symbolickým zobrazením duchovního procesu, jak opustit nízkovibrační realitu a vstoupit do země zaslíbené. Tu vysněnou novou zemi nenajdeme nikde jinde, než v sobě. Dojdeme do ní, skrze svou transformaci a i když nás čeká ještě dlouhá pustina, symbol temné noci duše, víme, že jdeme dobře, protože jsme Bohem zásobováni závdavky budoucího blahobytu, prožívaného ve vlnách vědomí, které vnášejí čím dál větší světlo. Všechen lid, který zvítězí, se stane v budoucnosti vibrační příčinou postupné proměny celé planety, jež znamená posun do vyšší dimenze a rozšíření obzorů jak vůči Bohu, tak vůči galaktickému společenství národů.

Rozpolcené moře symbolizuje potřebu naší otevřenosti. Nepotlačování emoci, citlivosti, citovosti, ale naopak potřebu jejich rozkrytí do té míry, aby bylo nalezeno bezpečné, ukotvující dno. Rozevřené vodní hlubiny jsou jako dveře, otevřené klepajícímu spasiteli – kristovským energiím. Bez otevřenosti bychom nemohli najít rovnováhu, či harmonii, neboť veškerou sílu, kterou k tomu potřebujeme, by spotřeboval strach a umlčování bodajícího hlasu duše zevnitř. Uvědomte si tento proces v sobě samém a nechte transformaci, aby proběhla vaším nitrem. Setrvejte ve svém sebepoznání a v nepopírání vnitřní pravdy. Je to jediná spása. Ďábelský duch světa vede dav k tomu, co je ďáblu vlastní. Podporuje egoismus, potlačování duše a vyzdvihování úlohy logiky a tělesného myšlení. Strhává všechny k jednostrannému mužskému principu a potlačuje tolik potřebnou jemnost ženství. Vede lidstvo k uctívání forem a zaměření na povrch věcí. Propaguje pravdu zjevnou a potlačuje důležitější pravdu skrytou. Pravdu duše. Ego podporuje uvěznění vědomí v konceptech, posuzování, vinách, životních dramatech, či sobeckosti a živočišnosti. A tím životním příběhem, který bereme tak vážně, nás odpojuje od hlasu duše. Odpojuje nás od citů, od lásky, od prožívání přítomného okamžiku ve svém těle, od života v každé buňce. Naším cílem je rovnovážná harmonie obou našich polarit, a každé vybočení do extrému je scestím.
Na dně naší duševní ukotvenosti se rozšiřuje naše vědomí, zesiluje se síla našeho ducha a přijímáme Božské vedení. Duch nás uzavře v ochranné auře naší neohroženosti a díky tomu, že jsme si dovolili otevřít se transformaci, se stáváme nedotknutelnými pro jakýkoliv ďábelský vliv. Ego nás však strhává přesně opačným směrem, abychom se uzavřeli vlivu srdce, emocí, či hlasu duše. Jakmile v nás převládne kristovský duch, máme své vlastní spojení s Bohem a ego se musí podřídit silnějšímu duchu. Otevře se v nás tak zvané třetí oko a to je klíčová věc, které chce ďábelský systém zabránit všemi možnými způsoby. Mimo jiné i „tečkováním“, chemickými jedy v lécích i potravinách, či „čipováním“. Přízemní materialistickou propagandou.
Otevřený průchod Rudým mořem pohltil egyptské vojsko, které pronásledovalo Boží lid, neboť při průchodu armády se moře uzavřelo a byli pohřbeni na mořském dně. Faraon byl úplně odzbrojen božskou schopností projít mořem. To je symbol lidské neohroženosti a nedotknutelnosti, která vzniká odvážným průchodem po dně našeho moře emocí. Uzemněním.

Spása v přítomném okamžiku

Minulost jsou pro nás často příběhy, které se nám staly a nebyly vůbec příjemné. Budoucnost jsou obavy, které se nám ještě nenaplnily, ale také nejsou vůbec příjemné. Součet minulosti a budoucnosti je naším tíživým životním příběhem, o kterém si občas myslíme, že nás dostává na psychické dno. Myslíme si, že se to časem může zlepšit, a tak nás čas odděluje od skutečného řešení. Zůstaneme-li v tomto zajetí životního příběhu, zdá se, že se na nás valí další problémy, které stále posouvají v čase náš vysněný cíl v budoucnosti. A tak musíme dojít ke zjištění, že čas není řešením. Jsme v kolečku krysího závodu, neustále nešťastní a zbavováni energie, právě teď, stejně jako před časem…
Sečteno a podtrženo, náš „životní příběh“ je past nízkého vědomí, podporovaná systémem jako jediná realita. Je spojená s naší iluzorní identitou - egem, ale systém se tváří, že jde o jedinou existující realitu. Jde o primitivní, povrchní a veřejně uznávanou pravdu, kvůli které jsme uvězněni v lineárním vidění světa, kauzálním prožívání reality a obecně na této úrovni nevidíme uspokojující východisko. Jsme zatíženi nesčetnými limity, které znemožňují prožít svobodu ducha.
Všechno utrpení spojené s nízkým stavem vědomí však můžeme brát jako příležitost k transformaci, která nás zažene k jedinému možnému východisku, pokud se intenzivně zabýváme svou spásou. Hlubina emocí, kterou prožíváme kvůli tomu nízkému stavu vědomí, nás odděluje od jediného řešení a činí z nás nevědomé otroky manipulujících entit systému, vládnoucích metodou cukru a biče. Jelikož nevidíme řešení, nabízí nám pozlátko v budoucnosti, když budeme stále pracovat pro ně a vyvolávají strach, že když bezdůvodně přestaneme, budeme mít problémy přežít a budou nás pronásledovat. Učiní nám ze života ještě větší peklo, než dosud…
Jediná cesta z otroctví vede skrze ty hlubiny emocí, na jejichž dně nacházíme pevnou půdu pod nohama. Emoční zátěže a nezpracovaná traumata jsou jako těžký náklad, kvůli kterému nás bolí záda. Ta zátěž nás však na druhou stranu uzemňuje natolik, že nezbývá jiné východisko, než se soustředit na každý krok v přítomném okamžiku. A to je nesmírně důležité uvědomění, že čím těžší život, či trauma, tím blíže máme k porozumění hodnotě prožívání přítomného okamžiku. Vysvobození je v pozornosti, kterou jsme byli nuceni nasměrovat hluboko dovnitř. Těžké okolnosti jsou obrovskou příležitostí a důvodem, proč se hluboce ukotvit ve vnímání každé buňky našeho těla a každého výdechu a nádechu v meditativním odpojení mysli od chaosu světa. Pokud se naučíme prožívat přítomný okamžik, zjistíme, že je to jediná Skutečnost, ve které se transformuje tíže životního příběhu do nesmírné vitality a bdělosti. Omezenost lineárního vidění a kauzality se v bodu přítomnosti obrací do nelineárního, neosobního a transcendentního prožívání Jednoty. V tom bodě je lehkost, úleva a odpočinek od tíže světa. Je to jako teplé místo na slunci, kdy prožíváme, že už není kam jít, a není co pro to dále co udělat, neboť teď už prožíváme svůj cíl v sobě, v chrámu své duše, v blaženosti své vyšší božské identity: JÁ JSEM.
Průchod Izraelského národa skrze Rudé moře je symbolika lidského vysvobození z utrpení a otroctví mysli. Rudé moře symbolizuje emoční hlubinu těch nejhustějších vibrací, které jsou v červeném spektrálním pásmu světla. Průchod po dně je návodem k tomu, abychom se nebáli prožívat své emoční dno, a odvážně se pustili skrze tyto vody, které se zázračně rozestoupí. Svobodu získají odvážní, ale bojovné pronásledovatele to pohltí, stejně jako bylo pohlceno faraónovo vojsko, jež mělo za úkol přivézt zpět uprchlé otroky. Překonáním emocionálních hlubin, jsme svobodní od otroctví v Egyptě, symbolu zhýralého světa. Ba dokonce jsme nedostupní, nedotknutelní a v určitém smyslu i neviditelní pro všechny nepřátelské vlivy, toužící nás zotročit.

Země přichází na pomoc 

Matka všech duší – Sofie – Kristova nevěsta je v biblické knize Zjevení zobrazena jako žena na nebi, která rodí syna. Ďábel, čili drak se snaží pohltit toto dítě neboť ono je nově zrozeným vědomím na planetě. Kristovský Duch je nevinný a čistý, právě jako to nově narozené dítě a je trnem v oku všem entitám řízených falešným egem. Ďábel, který nechce přijít o svou nadvládu, se neváhá uchýlit k vraždění neviňátek, přesně jako Herodes v době narození Krista. Pronásleduje ženu a vychrlí za ní záplavu, kterou pohlcuje Země.

Žena je sice Kristovou nevěstou, ale stejný princip se vztahuje na každou duši zrozenou v ďáblově světě, jež je jejím potomstvem. Každá duše je zdrojem obživy a otrocké práce pro manipulátory a skryté, zákulisní loutkovodiče systému tohoto světa, z nichž nejsilnějším vlivem působí drakoniánské a reptyloidní mimozemské rasy. Každá duše je zkoušena přílivovou vlnou tsunami v podobě záplavy emocí, jakožto reakcí na naservírovanou vinu, lež, odsouzení, manipulaci strachem, či převahy narcistické nadřazenosti entit systému.

Ukotvenost osvícené duše v prožívání přítomného okamžiku skrze prožívání svého těla v přítomnosti, pohlcuje emoční záplavu ďábla, jako by se jednalo o prasklinu v půdě, do které se voda vlije. Skrze tělo přichází záplava emocí a skrze vědomí ukotvené v těle ji absorbujeme a transformujeme. V českém jazyce nacházíme obdivuhodné lingvistické propojení mezi námi a naší planetou.

Příklad nalézáme i v následné pouti Izraelitů skrze pustinu, do zaslíbené země. V národě, se objevilo mnoho buřičů, kteří stále odmítali Mojžíše jako vůdce, popírali jeho vyvolenost, zpochybňovali Boží způsob záchrany a burcovali zástup ke vzpouře. Jsou to symboly našich vlastních egoických sklonů, které se bouří proti Bohu, odmítají projít nicotou a pustinou duše. Vše zpochybňují a nechtějí se podřídit. Dopadnou stejně jako starověcí buřiči pokud je v sobě odhalíme v meditačním tichu. Propadnou se do země a jsou vstřebáni zemskými živly, když duše vytrvává v průchodu svou temnou nocí a vyprahlou pouští duchovního úhoru. Vše, co se bouří a protestuje, se zviditelní a vstřebá, niterným porozuměním té hře.

Prakticky jde v našich životech o každodenní nalézání rovnováhy. Pokud nás odstředivý, mužsky orientovaný vliv světa odpojuje od naší duše, musíme to v sobě vyvažovat uzemňováním skrze ženský dostředivý princip v meditaci, modlitbě, či jakémkoliv způsobu zvnitřnění. Musíme usilovat o spojení s duší, zatím co se nás emoční bouře stále snaží čím dále více odpojit.
Pro zdravý rozvoj dítěte je nezbytná harmonie a láska mezi rodiči. V prostředí neutrality panuje harmonie obou polarit a jedině tento bod rovnováhy umožňuje, aby vzešel proud bezpodmínečné lásky z pramene v naší duši. Nové dítě. Třetí kristovská energie ducha, je vyšší láskou, než je láska duálů. Zrodí se v prostředí, jež vyjadřují symboly posvátné geometrie. Rovnováha je průnikem vlivů odstředivých a dostředivých, jejichž průnikem vzniká Studna kalicha (1), oko (2), či květ života (3), rodící se z bodu nekonečna. Tento průnik vyjadřuje i Ichthus (7), symbol křesťanství, podobající se rybě. Ichthus je třetí energie kristovství, rodicí se z průniku dvou polarit. Bližší popis těchto symbolů najdete v našem článku O květu života 

Je těžké se odpoutat

Podstata osvícení je jednoduchá, realizace je však složitá, kvůli utrpení, které s sebou nese. Ježíš nazýval stav osvícení Božím královstvím a cestu do něj nazval úzkou a stísněnou. Proto se po ní málokdo vydává a málo kdo ji nalézá. Pro člověka obtíženého světem, je to podobně obtížné, jako dostat velblouda skrze ucho jehly.

Boháč zde představuje lidskou obtíženost světem, bez ohledu na stav konta. Pojem bohatství je relativní a klíčové je zde lpění na vlastnění čehokoliv. Úroveň svého vědomí nezvýšíme, pokud jsme příliš spoutáni se světem forem. Vůbec tu nejde o množství věcí, které vlastníme, ale o to, do jaké míry dovolujeme světu, aby připoutával naši pozornost. Zvýšit svou úroveň vědomí můžeme jen do té míry, do jaké si dovolíme nechat být celý svět. Nechat věci, ať se prostě stanou, dovolit proudu života, aby volně plynul. Důvěřovat Boží moci v našem životě, která vše vede výlučně k našemu nejvyššímu dobru.
Všechna lidská nespokojenost vyplývá z touhy člověka, aby dostal, co chce… Samotný stav toužení je překážka osvícení. Trpíme totiž, když něco nemáme a trpíme i tehdy, když to dostaneme, neboť iluze štěstí z vlastnění věcí, vždy pomine…

Podstata našeho štěstí nevyplývá z věcí, ale z bytí v bezčasovém, přítomném okamžiku, prostého tužeb. Podstata našeho neštěstí spočívá v připoutání k prázdným věcem, o kterých si myslíme, že nás naplní. Klid, který si v meditaci prožíváme, je naším učitelem. Kdykoliv nepřijímáme přítomný okamžik právě takový, jaký je, jsme uvnitř neklidní a vzdalujeme se tím od štěstí. Kdykoliv dovolujeme mysli, aby věřila, že nás čas dělí od cíle naší cesty, trpíme hledáním. Samotné hledání je pastí, pokud spočívá v pozornosti upřené směrem ven. Když očekáváme, že do našeho života přijde časem něco, co nás spasí, trpíme na iluzi času a na spasitelský syndrom. Čas, který potřebujeme ke své realizaci, je tím, co nás od ní odděluje. Jediné co potřebujeme, je úplné zastavení všeho hledání vnější spásy. Kontrola směřování své pozornosti je naší pozvánkou do Božího království. Pozornost ukotvená ve středu naší duše je proudem energie, která nás naplní a přesáhne. Je to duch Božství - Lásky, který nás promění a provede nás branou do Kristova království do života věčného bytí. Teprve pak mohou současné kristovské transformační energie na planetě, umocnit celý proces.

Úzká brána

Když nedostáváme fyzicky to, co chceme, je to obrovská příležitost objevit jediné východisko v niterném spojení se svou duší, v níž je ukryta blaženost Ducha Božího. Ale není to bezbolestné řešení. Zbavit se všech zbytečností, abychom prošli úzkou bránou, většinou bolí… Je to, jako by z nás supi rvali všechno maso, které je shnilé. Dokud nezůstane jen to živé, neboť supi živé nežerou. Zbavit se nadvlády ega, se může podobat hororu. Naše tělesná mysl spojená se světem a hmotou, nás trápí tak dlouho, dokud nepřijmeme i tu nejhorší hrůzu, kterou vyneslo to prožívané drama na světlo bdělého vědomí. Pokud budeme utíkat před samotou, nicotou, zdánlivou prázdnotou, či nespokojeností, budeme utíkat před ozdravnou kůrou - před svým osvícením. A to dělá většina, zatím co menšina si volí cestu utrpení - křížovou cestu. Jediná cesta ke spáse, je přiznat si všechnu temnotu, která nás děsí a neutéct. Zůstat ve svém zvnitřnění a nechat supy, aby dokončili svou práci.
Úzkou branou do života věčného procházíme jen tehdy, když jsme lehcí od tíže světa. Od břemene spojeného se světem forem. Už nemáme proč trpět, neboť tělesná mysl zastavila své šílenství, když jsme se jí nenechali vyprovokovat k odmítání, popírání, útěku, či skrývání. Vyléčí nás, schopnost nechat být vše takové, jaké to právě je, i když se to zdá momentálně děsivé. Vyneseme bolesti na světlo vědomí, zatím co se skryjeme před osobním armagedonem, uvnitř chrámu naší duše.

Už to máš, ale nauč se to prožít. Zastavení v meditaci, dává prostor k vyššímu uvědomění. Když utišíme splašenou mysl tím, že jí nevěnujeme pozornost, její ataky se uklidní a odejdou. Získáváme prostor k pozorování toxických myšlenek a jejich zhoubné povahy, jako bychom nečinně pozorovali trhající supy. Uvědomíme si škodlivost neovládaného myšlení, skrze pocity, které vyvstávají. Nebránění pocitům je porozuměním hlasu duše. Čím více setrváváme s těmi pocity, bez reakce, tím více tomu porozumíme duchem a porozumění znamená vyléčení. Negativní vzorce mysli nás již neoklamou a duch zesílí. Inteligence nepotlačí ducha, neboť duch získává nadvládu. Měníme svůj vnitřní soud na vzkříšení.
Porozuměním v duchu se dostáváme na vyšší úroveň vědomí a tím se vyřeší všechny problémy vzniklé na úrovni nižší. Tak postupně duch roste, vědomí se rozšiřuje a problémy mizí, dokud se nerozhostí trvalé slunce v naší duši. Všechno skryté utrpení, jež v sobě skrýváme, musíme přiznat, dokud už nebude kvůli čemu dále trpět. Tak unikáme soudu a dosahujeme vzkříšení.