Realita stínu

Dualita je rozdělení Jsoucna do dvou táborů. Avšak jde o formu vnímání, nikoliv o objektivní realitu. Dualita je velmi rozšířená a vžitá subjektivita. Duální vnímání je přesvědčením o existenci dvou protichůdných táborů. Dvou extrémů, či dvou polarit, které spolu tvoří referenční rámec našeho poznání. Každá duše je nejprve pohlcena touto formou nízkého vědomí a na duchovní cestě, ve škole života, se z ní někteří probudí do vnímání celistvosti, nerozdělenosti, neduality - Jednoty. Těm pak říkáme mystikové, či osvícenci.
Dualita je forma velmi přesvědčivé iluze. Nutí nás považovat iluzi za Skutečnost a Skutečnost za iluzi. Dualita nás odděluje od Skutečnosti, abychom si na základě prožití opaku Skutečnosti uvědomili hodnotu jediné existující Skutečnosti. Je to podobné, jako bychom si hluboce uvědomili hodnotu Slunce až poté, co se ocitneme na dlouhou dobu ve stínu a pocítíme účinky nedostatku slunečního záření na svém prochladnutí, depresích či nedostatku vitality. Známe to z aktuálních zimních měsíců. A ačkoliv ve stínu trávíme celý svůj život, musíme konstatovat, že stín je jen výraz pro nedostatek Slunce. Jediné co existuje je Slunce, zatím co stín je stav omezení dosahu slunečních paprsků. Zastíněná realita je podobná té, která je Sluncem zalitá, akorát, že je temnější. Proto ji nazýváme nápodoba. Kdyby neexistovala žádná možnost stínu a sluneční paprsky by k nám proudily neustále, nikdy bychom si hodnotu a význam Slunce pro náš život nebyli schopni uvědomit. Neexistovalo by srovnání, kterým bychom to mohli pochopit, natož vyjádřit. Podobně, jako kdyby ve vesmíru neexistovala světelná tělesa, nemohli bychom v pozici kosmonauta tušit, jak jsme orientováni vůči osám x,y a z. Hlavou vzhůru by pro nás bylo stejné, jako hlavou dolů…
Zároveň platí, že v každém stínu je nějaké procento slunečních paprsků a i to co se nám jeví jako úplná tma, obsahuje zpravidla minimální množství slunečních paprsků. V každém bitu reality vždy existují obě polarity, dělitelné do nekonečna na dva aspekty vyjádřené symboly čínské filosofie JIN a JANG. Náš pohled na to, co vidíme, je relativní. Vezměte si bílý papír a zeptejte se lidí, co na něm vidí? Někdo vidí černou tečku, a jiný zase bílou plochu. V dualitě máme vždy na výběr, kterou perspektivu budeme vnímat a považovat za pravdu. A ten úhel pohledu není nikdy objektivní pravda, ale relativní nazírání, které vypovídá vždy o nás, o naší vibrační úrovni, o našem duchovním zaměření.
Materiální svět forem lze považovat za stínovou realitu. Je duálním protipólem jediné existující Skutečnosti, kterou je Láska – rajský svět vrcholné harmonie - Bůh.
Jsme moudré duše, které vstoupily do chaotického světa, či matrixu, který vydává stínovou iluzi za Skutečnost. Je to forma reality show – snění, které vypadá jako realita. Dostali jsme těla a tělesnou mysl s přesvědčením, že jsme svým tělem a svými myšlenkami, a že jsme odděleni od ostatních forem. Ale mudrcové a mystikové všech dob nás vždy učili, že jde o snovou iluzi a máju - utrpení.

Vybrali jsme si tuto pouť naší duše, abychom skrze hluboké prožití iluze bytostně pochopili hodnotu Skutečnosti. Abychom prozkoumali referenční rámec poznání a tím obrazně pojedli ovoce ze stromu poznání „dobrého a špatného“. Eva, jakožto duše v nás, zkusila toto ovoce s touhou vlastního sebestvoření a Adam, symbol tělesného blíženeckého partnera duše, šel s ní. Ráj byl pro Adama a Evu zlatou klecí. Získali obrovské dědictví, avšak toužili něco sami dokázat. Propracovat se vlastním utrpením k získanému bohatství duše. Realita duálního světa jim dala příležitost k pochopení reality stínu, ve které se to hemží démony, jež stvořila sama duše, odpojená od Boha. (psychická) Démoni, čili její vlastní výtvory, ji obrali o energii a znemožnili návrat z temnoty k Bohu, do Světla. Duše podniká svou pozemskou pouť, uvězněná ve stínu, oddělená v propasti nevědomosti a strachu - nedostatku Lásky. Jakmile plně porozumí temnotě, porozumí plně i způsobu, jak se z jejich zajetí vysvobodit a jak se navrátit domů, do eónů Světla. Jediným důvodem našeho spoutání je nevědomost, neprobuzenost, zapomnění na vlastní niternou, duchovní identitu.

Vřele vám doporučujeme, abyste se seznámili s gnostickým textem Pistis Sofia (řecky moudrost duše), který vyjadřuje strastiplnou cestu duše a obrazným způsobem popisuje smysl lidského života – životní pouti duše. Poznání dobrého a zlého je zde popsáno jako mystérium, kterému se duše přišla naučit do temnoty chaosu a tím postoupí na nejvyšší úroveň dostupnou lidskému vědomí. Napsali jsme o tom článek Vězení Pistis Sofie a Kajícná píseň Pistis Sofie. Smysl strastiplné pouti duše, objasňuje také gnostický text Podstata archontů.

Mezi nebeským rájem a naším světem existuje opona – neutrální energetické rozhraní. Duše svým zrozením do těla vstupuje za tuto oddělující oponu do stínového světa – napodobeniny. Té napodobenině vládne duchovní napodobenina – ego – ďábel – pyšný lev. Jde o iluzi svázanou s materiální realitou. Povrchní vědomí které je domýšlivé, sobecké, zvířecké a zaslepené. Žije z energie vystrašených duší, odpojených od svého božství. Vytváří realitu stínu, která poskytuje duším prožitek opaku ráje. Duše se učí porozumět opaku Lásky, a když je jejich výuka u konce, zneutralizují svým porozuměním energetická pouta vůči světu iluze. Vzdávají se ho stejně jako Ježíš na kříži a objevují neduální vědomí ducha-nebeské království a věčnost ve své duši. Vrací se ke své neporušitelnosti a nedotknutelnosti a božskosti díky novému, hlubokému porozumění.

Svět nás odpojuje

Svět duality je zřízen tak, aby nás nejprve odpojil od nás samých. Od pravdivého poznání, od pravdivé historie i vědy, od poznání sebe sama i svého původu. V situaci, kdy nepoznáme hodnotu sebe sama, přidělí nám hodnotu systém iluze. Ego je iluzorní identita, vytvářející iluzorní příběh, zasazený do materialistického pojetí reality. V křesťanské terminologii je ego ďáblem a energetické, pokřivené vzorce, či energetické bloky jsou jeho démoni. Strach je hustá energie nedostatku Lásky, ze které jsou živi. Ďábel a jeho démoni jsou správci těchto hlubin chaosu. V křesťanské a gnostické literatuře najdeme pojmenování Hádova říše, která je v podstatě hlubinou nevědomí, či reverzním matrixem strhávajícím duši k utrpení a smrti, pokud uvěří prázdným formám, jakožto iluzi. Hádes, či Authádes je pak ďáblem, satanem, čili výrazem pro eóny hrubo-hmotné reality, vytvářené nízkou vibrací a vysokou hustotou. V těchto obrazných vodách se daří dévickým entitám, soustředěným na formu, neschopných emocí. V této vibrační rovině prosperují drakoniánské, či reptyloidní rasy se svými přisluhovači. Nemají v sobě otevřený zdroj ducha – vitální energie a tak ji v našem případě získávají z trpících duší, uvězněných v pekle Hádovy říše smrti. Jsou to zákulisní entity – loutkovodiči systému. Hádes není realita, ve které se ocitáme po smrti, ale jde o realitu nevědomého života v utrpení, ve které jsme ovládáni strachem. Jsme mrtví vůči Božímu duchu, pokud nenajdeme cestu k vlastnímu vzkříšení. Žijeme v říši mrtvých a v zajetí otrokářů. Jsme jejich farmou na energii a Země je místem pro jejich dobývání zdrojů. Bohatnou na našem utrpení. Tyto entity jsou loutkovodiči vlád a světového systému obchodu a vojensko-průmyslového komplexu, včetně náboženství. V Bibli čteme o ďáblovi jako o draku, či prahadovi, což přímo ukazuje na formu, kterou mají tito zákulisní správci systému. Tvoří celý komplex, bestii, či sedmihlavou saň, o které se zmiňuje Janova apokalypsa. Ačkoliv Kristus již vyhrál duchovní bitvu a očistil sféru ducha od jeho vlivu, tento vliv stále přebývá v blízkosti Země, což znamená, že je uvězněn v realitě forem. V zabudovaných mechanismech systému, v jejich agendě a v odcizených duších, které jí věří. Egoické entity vědí, že v narůstající energii již nepřežijí a zuří, protože se blíží jejich konec na této planetě. Pro bližší pochopení souvislostí vám doporučujeme článek Sedmá trubka a Pád velkého Babylóna.

Náboženství nás odpojuje

Neříká se marně, že ďábel je skrytý v detailu. Jelikož to ďábelské je spojeno s inteligencí, umí mistrovsky zamlžit, či překroutit detaily, čímž vzniká polopravda. Polopravdou je třeba to, když se bagatelizuje zdánlivý detail, avšak v duchovní realitě se jedná o klíčovou věc, neboť tím vzniká pokřivený vzorec - kód. Realita chaosu nás záměrně odděluje od Skutečnosti zakódováním scestných vzorců do vědomí společnosti v rozsahu, který nedokážeme rozlišit v nízkém vědomí. Místo pravdy je nám stále vnucována nápodoba – obraz. Stojíme mimo Pravdu, ale o pravdě přemýšlíme, máme jí plnou hlavu a slovníky, ale netransformuje nás. Definujeme Lásku, ale Láskou nejsme - nenaplňuje nás. Vytváříme duchovní obrazy, sochy a ikony, ale duchem jsme odděleni od Boha. Jsme připoutáni k mapě vytyčující cestu k cíli tím, že uctíváme Bibli o kterém nám tvrdí, že je neomylná. A ďábel se raduje, neboť odvedl ducha hledajících skrze lidské nejposvátnější symboly. Vždyť mu stačí, že Boha nehledáme v chrámu duše, ale ve vnějších modlách. A je mu jedno, kolikrát jsou pokropené svěcenou vodou, či svatořečené… Prospělo by nám více, kdybychom vůbec nebyli políbení světským poznáním a náboženskými omyly. Nyní je cesta k osvícení dostupná jedině tehdy, když necháme být všechny lidské koncepty, kterými člověk spoutal svého ducha. Jediná nedotčená pravda od Boha vyvěrá ze svatyně v našich duších.

Uznejte sami, co spasí člověka? Když zná definici Lásky, anebo když je samotnou Láskou?
Když o Bohu přemýšlí, anebo když s ním splývá? Bez prožitku, bez splynutí s energií cíle, stojíme mimo, ať už umíme tisíce definic nebo jsme přečetli všechny existující posvátné texty.
A přeceňování racionality, logiky, či rozumu, vytváří myšlenkové koncepty, které nás z podstaty oddělují od Skutečnosti. Pokud vše automaticky hodnotíme, posuzujeme a třídíme, pokud nepreferujeme vnímání bez myšlení, pak má mysl a její koncepty přednost a zkreslují Skutečnost dříve, než bychom ji mohli navnímat intuitivně, mimosmyslově, celou.
Tento svět je ďábelský, protože člověka upoutal v nápodobě a oddělil ho od Skutečnosti pod rouškou těch nejušlechtilejších cílů. Jsme naučeni, že vše, co nám nepředdefinuje mysl, jako by neexistovalo. Vše co vstupuje do tohoto světa, je duchem chaosu pokřiveno. I posvátné symboly jsou deformované duchem světa a staví nás mimo pravé poznání a božskou vibraci. Mimosmyslové vnímání se bagatelizuje a popírá. Intuice se potlačuje. Inspirace se tlumí hlukem splašeného myšlení. Mužská polarita racionality utlačuje ženskou abstrakci. Zatím co mysl vytváří představu o něčem, vnímání ducha – energie všech věcí, přijímá energetický otisk, obsahující zazipovaný a nepojmenovatelný komplex informací. Jako by mysl používala stručná hesla, zatím co duch přijímá detailní popis – celou hloubku vědění, pokud není omezen heslovitým zjednodušením konceptů.
Svět byl do této doby dokonale temným místem k tomu, abychom získali detailní „poznání špatného“, střádané po mnoho životů. Pro porozumění duše je to přínos, avšak nyní už je čas k tomu, aby duše porozuměly a tím se z utrpení světa vysvobodily. Není účelem temnoty světa, aby nás stáhla do ještě většího pekla, ale mělo by to být právě naopak. Měla by vzbuzovat silný hybný moment návratu, kterým se více přimkneme k Bohu.

Náboženství v rukou ďábla

Církve slouží ďáblu tím, že tuto nápodobu světa požehnávají. Všimněte si ďábla skrytého ve zdánlivém detailu na jednom příkladu za všechny. Katechismus – (katolická věrouka) vyřadila druhé přikázání z náboženských osnov. Dovolili si zdeformovat tak důležitou pravdu, jako je desatero předané Bohem skrze Mojžíše v biblické knize Exodus. Týká se to právě symbolů, a zobrazení, či jakýchkoliv znázornění nebeských věcí. Tím se snaží ospravedlnit uctívání nápodoby. Všimněte si, že v katechismu chybí druhé přikázání z Bible a počet deseti bodů desatera je doplněn rozdělením desátého přikázání na dvě části. Viz. tabulka.

Katolická církev podvedla své důvěřivé ovečky tím, že si dovolila pokřivit něco tak důležitého, jako je desatero přikázání z Mojžíšova - starého zákona. Je zcela zřejmé, že se jí druhé přikázání nehodilo, neboť posvátné obrazy, sochy, růžence, kříže a jiné ikony naplňují kostely. Zjevně tím legalizuje zakázané modlářství. Aby však v katolické věrouce nechybělo jedno přikázání, je biblické desáté přikázání: „Nebudeš dychtit“ rozděleno do dvou „Nebudeš dychtit“ v interpretaci katechismu.
Tím, že mnoho církví bagatelizuje závažnost modlářství, upoutaly vědomí svých oveček do vnějších symbolů. Posvátné předměty jsou líbány věřícími a to včetně prstenů kněžích, či jejich rukou. Duchovní jsou uctíváni a svatořečeni… Ježíšova slova však ohledně takového přístupu zněla jasně:

Symbolika – zbožňované obrazy, osoby i věci, odvedly ducha věřících od klíčové podstaty, již nelze objektivně zobrazit. Skrze pozornost, kterou jim věnují, odvedly symboly lidského ducha-energii -vědomí ven z chrámu jejich duše, do vnějších předmětů. Posvátnost, chrám i velekněze - aspekty ducha, které mají hledající nalézt v sobě, hledají kdekoliv mimo sebe pod záštitou a požehnáním církví. Požár pařížské monumentální katedrály v období křesťanských velikonoc v roce 2019 byl předzvěstí, jejího úplného zřícení, které nastane jako znamení pádu současných náboženství.

Lidé uctívají kostely, posvátná místa, posvátné předměty a kněží se ustanovili jako jediní prostředníci mezi Bohem a člověkem. Tuto symboliku dřívějších náboženských forem měli lidé pochopit, ale nesetrvávat v ní. Měli pochopit její symbolický význam, jehož pravé uskutečnění se děje v našich duších. Donucují lid k uctívání obrazu místo podstaty, což se shoduje s rolí falešného beránka z knihy Zjevení Janovo.

Falešný beránek

Šelma s dvěma rohy, vypadající jako beránek, která hovoří jako drak, je imitací pravého beránka – pravého spasitele. Jelikož však šelma hovoří jako drak a získala jeho pověření, představuje spasitelský syndrom politických i náboženských vůdců duálně rozděleného světa. Jde o dravou šelmu v rouše beránčím. Klame svým zbožným zjevem, ale duch a záměry slouží ďáblu. Tento ďábelský vliv ukotvuje pozornost davu na vůdce západu či vůdce východu, či na náboženské postavy, které projektují spásu lidstva do hmotných symbolů – sochy – „ohyzdné modly pustošitele“ (Daniel 12:11). Socha tu znázorňuje nereálnost hmotných forem, vůdců, či opatření světové politiky, které získávají svůj vliv a ožívají skrze víru a pozornost, jež jí věnují davy lidí. Jsou zhypnotizování propagandou temné síly, která prediktivně programuje masy, aby se spoléhaly na vnější svět, odtajněné mimozemšťany, světové leadery, uskupení, organizace, atd… Předkládají to veřejně jako spásu podpořenou těmi nejupřímnějšími úmysly, jako zajištění pokoje a míru, jako vyřešení ekologie, jako záchranu planety apod.
Ve skutečnosti však manipulují lidmi tím, že drancují přírodní zdroje, zamlčují technologii volné energie, zkreslují zpravodajství, rozsévají boj, zbrojení, a bídu lidí tím, že je vykořisťují přebujelým daňovým systémem, přebujelou byrokracií, či podvodným finančním systémem. Lidé jsou oklamaní a spoléhají se na vnější zdroje spásy, zatím co jsou plíživě zotročováni technologiemi, umělou inteligencí, robotikou, či virtuální realitou. Lidstvo je čím dále více úplně kontrolováno a zbavováno soukromí. Halasně propagovaná ochrana soukromých údajů je pouze záminka, která má maskovat faktickou a totální ztrátu všech osobních údajů a soukromí…

Kdykoliv se lidstvo nechává spoutat a hypnotizovat vnějšími opatřeními, podléhá modlářství a manipulaci. Tyto věci oddělují vědomí od vlastní duše. Díky „modernímu pokroku“ spěje přirozená inteligence a duchovní svoboda do totální záhuby. Díky ďábelské nápodobě, která lidi upoutala jako modla, máme přelidněná a zamořená města, netečné davy lidí hypnotizované telefonem, které bloudí po ulicích jako zombie. Zneužitá technokracie je používaná jako nástroj ovládání. Plíživě, ale zcela jistě vytlačuje lidství a nahrazuje ho robotikou. Ďábelská propaganda podsouvá lidem desítky falešných sexuálních orientací a identit, kterými je odděluje od božské přirozenosti. Vznikla tím transgenderová úchylka pokřiveného vnímání jediných dvou pravých lidských polarit. Je to způsob, jakým tento systém odděluje člověka od jeho přirozenosti. Tento svět má jedinou naději. A sice tu, že lidé objeví svou pravou duchovní identitu a zvolí si přirozenou inteligenci božství místo umělé nápodoby. Boží děti jsou připraveny rozsvítit síť světla na Zemi a poskytnout vedení a únik ostatním. Nenechte si vzít moc nad svým životem, nenechte se oddělit od přírody a lidské přirozenosti, nenechte se zotročit technokratickou vládou strachu. Objevte svou pravou podstatu, o jejíž obrovské moci, nemá většina lidí ani ponětí.

Danielova socha

Biblický prorok Daniel proslul svojí moudrostí a odvahou, když se ještě jako mladík odmítl klanět soše – modle ze zlata, kterou postavil babylonský panovník Nebukadnecar. Stalo se to někdy na přelomu 6.-7. stol. př.n.l. Byl za to uvržen do hořící pece spolu se svými dvěma věrnými společníky. Ale oheň nadmíru rozpálené pece, se ani jednoho z nich nedotkl, zatím co spálil ty, kdo je do ohně házeli. Tento biblický příběh vykresluje snahu mocných tohoto světa, kteří donucují věrné, aby uctívali nápodobu. Donucují je pod těmi nejděsivějšími záminkami, avšak Bůh činí své věrné nedotknutelnými, když Ho nalézají ve svém srdci.
Prorok Daniel zaznamenal ve své knize prorocký sen o soše, kterou tvoří světové mocnosti a která má být právě v těchto dnech rozdrcena na prach. Její hlava ze zlata představuje světovou velmoc Babylóna, který byl u moci v Danielově době. Hruď a paže ze stříbra představovaly podřadnější, Médo-Perskou říši, která se stala světovou velmocí po Babylónu. Boky a stehna z mědi symbolizovaly Řecko, v roli následující světové velmoci. Po něm pak následovala římská říše, tvrdá jako železo. Současný mocenský systém světa představují chodidla a deset prstů na nohou. Jejich materiálem je železo smíšené s hlínou. Velmi nesourodá směs tvrdých režimů a demokratických vlád. Sen o soše, která symbolizuje modlářskou nápodobu, končí následovně:

Právě žijeme v období, kdy byl vytesán obrazný kámen, jenž je úhelným kamenem nového zřízení. Představuje kristovskou energii, která boří celý dosavadní systém nápodoby a zřizuje místo ní Skutečnost. Božskou energii, která transformuje planetu a přivádí člověka do přímého napojení na Boha. Boží království představuje splývání Božího a lidského ducha. To království představuje zánik oddělujících bariér, které ve vyšší frekvenci již na Zemi nepřežijí. Propojení člověka s jeho duchovním středem je současně přímé propojením člověka s Bohem. Lidstvo si uvědomí, kým skutečně je a jejich obnovené božství bude příčinou nového a vyššího energetického vyzařování, kterým se Země postupně promění v ráj. Kdo doufá v lidské spasitele a systémy, ten bude zklamán. Příčinou proměny je božství, které se propojí se Zemí, skrze světelnou síť Božích dětí. A to je definice přicházejícího Božího království, o kterém učil Kristus.
Mocnosti tohoto systému již vztyčily „ohyzdnou modlu pustošitele“ (Daniel 12:11; CEP) do výše tím, že rozjely svůj plán odklonu lidstva od Boha. Je to intenzivnější, než kdykoliv v minulosti. S dramatickými událostmi rozpadu starého světa je mnoho lidí spoutáno strachem a úzkostmi. Pomoc, která je pro ně nachystaná ze strany systému, povede k jejich upsání se ďáblu, když přijmou spásné návrhy a opatření vlád. Tato opatření vedou do otroctví a záhuby, neboť je v zákulisí naplánovala temná strana. Avšak současně s tím zesiluje energie kristovská, bořící kulisy tohoto systému, která vyzývá věrné, aby vešli do svých nejvnitřnějších chrámových komnat, kde jsou dveře do Kristova království. Toto království spasí svět. Království ducha.

Sebeuvědomění

Nynější kristovské energie zaplavující tuto zemi, silně lomcují lidmi, aby nalezli skutečnost, vnitřní pravdivost, autenticitu, sebe sama. Znamená to nalézt Pravdu a odvrhnout veškerou nápodobu. Spočívat sám se sebou v tichu, v meditaci je cesta k uvědomění si skutečné hodnoty sebe sama. Většina lidí, kteří nemají ve zvyku praktikovat zvnitřnění - bytí v bezčasovém přítomném okamžiku, v tichu, mimo myls, mimo ruch světa - si nedokáže představit, jakou mají skutečnou hodnotu.
Nejde to hned, vyžaduje to skutečnou víru a „víra se projevuje srdcem.“ Co to znamená? Srdce musí nejprve toužit vymanit se z prožitku duševní prázdnoty - bezduchosti. Naslouchá slovům mystiků, pozoruje jejich stav a věří, že našli právě ten poklad, který spasí jejich duši. Hlas duše v podvědomí potvrzuje pravost poznání mystiků, která zavání svobodou a láskou.
Pokud je naše pozornost výlučně zaměstnána světem, čímkoliv vnějším, je pohlcena prázdnou formou. Pak rozptylujete svého ducha právě tam, kam směřuje pozornost. Duch je naše energie i vědomí. Zatím co hlava je plná předmětů a chaosu světa, duch je rozptýlen a cítíme v sobě bezduchost. Vztah mezi duší a duchem bychom mohli znázornit na rybím plynovém měchýři. Když je prázdný, táhne nás to, jako rybu ke dnu na nižší úrovně vědomí. Když je v nás plnost ducha, jsme blažení a lehcí. Snadno vidíme jakékoliv soužení, které ve světě prožíváme, jako přínos naší transformaci. Snadno to přijímáme, praktikujeme smíření ve svých srdcích.

Kdo se dívá dovnitř sebe, setrvává v meditačním zaměření dovnitř, objevuje skrytou Skutečnost duše, na kterou ukazují všechny vnější okolnosti. Všechno, co nás obklopuje, zrcadlí to, kým jsme se stali ve své duši. Ačkoliv mnozí setrvávají v přesvědčení, že to, co si vizualizujeme, to, co si přejeme a po čem toužíme, k nám přichází, není to úplná pravda. Nezůstávejte v polovičaté pravdě. Pokud po něčem toužíme, vytváříme současně i podprahový stín našich přání. Skrytý strach působí, že vytoužené věci nedostaneme. Svými toužebnými přáními je současně odpuzujeme. Přichází k nám pouze to, na čem nelpíme ani na skryté úrovni podvědomí. Je to energetický zákon. A dokud se nespojíte plně se svou duší, skryté stíny si neuvědomíte.

Skutečná duchovní cesta překračuje toto stádium vývoje sebeuvědomění, když odkládá touhu po předmětech světa a míří pozorností do středu své duše. Všichni toužíme po dokonalých životech, ale základní pravidlo zní, že nemůžete mít nic, čeho se nedokážete zcela vzdát. Nesmíte lpět ani na lidech, ani na věcech, ale ani na svém egu, či na životním příběhu, který ego vytváří. Nejprve musíte zemřít tomuto světu v duchu, tak jako Kristus dobrovolně odevzdal svůj život, aby mohlo dojít ke vzkříšení ducha. Po svém vzkříšení získáváte vytoužené věci bez toho, abyste na nich lpěli. Stáváte se v duchu tím, po čem jste dříve toužili. Proměňujete se v cíl svého pátrání, což znamená, že energeticky přitahujete to, kým sami JSTE. To, co JSTE, to vyzařujete a to se vám dostává nazpět v podobě životních okolností, dějů i věcí. Avšak k tomu je třeba svět propustit a zcela se od něj očistit v duchu.

Význam odpuštění

A proč máme odpustit? Protože právě na schopnosti odpustit sobě i bližnímu je nejvíce zkoušeno naše lpění na světě. Vztahy nás důkladně prověřují. Máš problém odpustit bližnímu? Zamysli se nad tím, jakou hodnotu má pro tebe vnitřní svoboda. Není důležitější propustit svět i s celým jeho hněvem a být raději svobodným? Nechat to být je uměním světců. Popři důležitost a nadřazenost vlastního ega, kterým nejsi. Vzdej se potřeby mít vždy pravdu a být vždy důležitý. Miluj a odpusť, neboť jsi božský a nikdo to nemůže změnit.
Máš problém odpustit sobě? Zamysli se nad tím, jestli se považuješ za tělo, mysl, anebo spíše za ducha, který tomu všemu umožňuje sebeuvědomění. Čím více si uvědomíš, že jsi nesmrtelným duchem, tím méně tě bude trápit nedokonalost těla. Jsi duchem, který si oblékl tělesnost, aby na základě toho, čím není, porozuměl tomu, čím skutečně JE. Smiř se s tím. Přijmi i to nejhorší, co na sobě nemáš rád. Není to lehké, ale jde to časem, když setrváváš v meditačním zvnitřnění. Nikdy s tím nebojuj. Jen to uznej a tím to vyléčíš.

Nejvzácnější perla

Vzkříšení ducha znamená objevení nejvzácnější perly v sobě samém. Vzkříšení ducha znamená hluboký prožitek svatosti, lásky a úplnosti, která spočívá v naší duchovní identitě. Byli jsme od ní odděleni, pátrali jsme po ní jako po zakopaném pokladu a když konečně nalezneme poklad, hluboce prožijeme svou celistvost a obrovskou uspokojující hodnotu ducha v nás. V křesťanské terminologii to znamená, že v nás došlo ke vzkříšení ducha. Otevřelo to v nás proces růstu vědomí, kdy duch Pravdy (Svatý Duch) zevnitř řídí naši transformaci, pokud se jí dobrovolně necháváme vést. Dostáváme postupně závdavky ducha. To znamená příležitostné prožitky osvícení, které nás vedou, k další transformaci a postupně navyšují úroveň naší energie – našeho vědomí. Tělo i duše se postupně proměňují, stejně jako energetická neurální síť, která zesiluje svou kapacitu pro vyšší a vyšší energetické stavy. Po svém pomazání duchem jsme duchem vedeni, abychom po zbytek života stoupali po úrovních vědomí, a transformovali jsme se do svého nejvyššího možného dosažitelného potenciálu.
Stáváme se nyní podobným obchodníkovi s perlami, který prodal všechny své perly a ponechal si jen tu jedinou, kterou tak pracně vykopal. V té nejvzácnější perle ducha je všechno naše naplnění. Vše, po čem jsme kdy toužili, vyvěrá z našeho nitra, zaplavuje to naše buňky a proměňuje nás tak, že objekt splývá se subjektem a mizí prožitek duální rozdělenosti. Směřujeme tím k neduálnímu, kristovskému vědomí.
Naše sebeuvědomění se stává natolik hlubokým a krásným prožitkem, že si v jistou chvíli uvědomíme, že my sami jsme ta láska, kterou hledáme a my sami jsme štěstí a nedozírný klid v duchu, ke kterému směřujeme. Teď už víme, že stačí objevit to, kým skutečně JSME a staneme se příčinou vší harmonie a proměny světa, který nás obklopuje. Stačí prožívat hluboké poznání JÁ JSEM a v tom prožitku je všechno naplnění – plnost ducha. Ve zvnitřnění prožíváme svou nebeskou polaritu ducha a uvědomujeme si, že jde o naší vyšší identitu – vyšší Já. Promění nás to natolik, že odkládáme všechny poklady světa a tím procesem prodáváme všechny perly kvůli nedozírné hodnotě té nejvzácnější, kterou si jako jedinou ponecháváme. Nalezli jsme Boží nebeské království v sobě a stáváme se součástí způsobu, jakým přichází Boží království na Zemi.

Hořčičné semeno

Smyslem naší duchovní cesty a tudíž i hlubokým a pravým smyslem života je vypěstovat strom života ze semínka ducha, které dostal každý z nás do vínku. Pro naši egoickou, tělesnou, povrchní polaritu jsou smyslem života hmotné cíle, úspěchy, kariéra, rodina. Avšak každý cíl ve světě, který není podřízen tomu nejvyššímu, duchovnímu cíli – duchovní transformaci, se stává nakonec prázdným a pomíjivým. I když získáme celý svět, ale máme prázdnotu v duši, nejsme šťastní a život nám připadá marný. Pokud však duchovně, vyrosteme a rozkveteme do plné krásy, je každý okamžik v životě odměnou. Život je příležitost objevit Boží království ducha ve své duši a díky němu se vše stává posvátným. Právě to měl Ježíš na mysli v následujícím znázornění.

Zárodek ducha v duši, je jako semínko, které máme zalévat svou pozorností. Niterné pozorování svých niterných pohnutí, či hlasu duše, vede ke zvědomění našeho vnitřního rozhovoru, našeho vnitřního konfliktu, či nesvobody. Pokud to pozorujeme a uvědomujeme si zdroj našich emočních pohnutí, transformujeme se, neboť v pochopení utrpení je skryté i řešení. Jsme energeticky spoutáni temnotou jen kvůli své nevědomosti. Naše nevědomost způsobuje to, co nazýváme hřích. Pochopením propouštíme své energetické bloky – démony a uvolňujeme prostor v duši pro růst ducha Lásky. Uvolňujeme elektromagnetická pouta duality. To je mechanismus, který nás přivádí do cíle.

Učiň nevědomé vědomým

Zrádná podstata naší tělesné, egoické mysli, se urputně brání našemu sebepoznání, neboť poznání vnitřní hluboké pravdy, odhaluje faleš a iluzi ega. Znamená konec jeho nadvlády, zborcení jeho jistot a destrukci jeho falešné říše. Ego je naší inteligencí, která bojuje s takovou mírou lstivosti, do jaké míry jsme inteligentní. A jelikož transformace bolí, taktiky ega jsou tím urputnější, čím více míříme do černého. Lidé jsou schopni sami sobě lhát natolik přesvědčivě, že dokonce přísahají na svou pravdu, dokud nejsou usvědčeni ze zjevné lži. Vládnoucí ego v sobě pokřivuje charakter člověka, který se uchyluje k odvetám a pomluvám, pokud byl v něm odhalen duch zloděje či podvodníka. Ten pak často nevolí omluvu, ale výpad z jiné strany. Obviňuje způsob a osobu, skrze kterou přichází odhalení. A nejhorší je, když podvádíme sami sebe, aniž jsme si toho vědomi, ze strachu z bolesti, kterou přináší transformace. Duchovní ego se cítí nadřazené a osvícené, aniž kdy osvícení zažilo, neboť by v jeho žáru shořelo. Ze strachu z vlastní kremace převléklo kabát a vydává se za duchovního gurua, průvodce, či terapeuta… Snaží se dosáhnout osvícení imaginací světla, ale vytváří pouze neúčinnou nápodobu.

Nebýt si vědom hry svého ega znamená být jím podvědomě řízen. Stále se opakující zkušenosti, či zkoušky, nás opakovaně upozorňují na tuto nevědomost, kterou nevyléčíme jinak než tím, že si ji hluboce uvědomíme. Žádný člověk není v jádru zlý. Zloba i špatnost vychází z nevědomosti a jsou udržovány strachem. Odstraníte-li nevědomost, odstraníte hřích. Přirozeně ve vás vyvstane Láska, když odešlo sevření strachu. Všechna hříšnost je tedy nízký stav vědomí. Uvědoměním si svých temných stránek, svých démonů i lstivého ďábla v duši, odstraňujeme jejich vliv na nás. Všechna temnota, vystavená záři čistého vědomí se rozplývá. Bdělé vědomí temnotu rozpouští. Je jako paprsky slunce odstraňující stín.

Klam ega spočívá v tom, že se snaží obílit temné hroby. Navenek vytváří zdání čistoty, ale vnitřní temnotu neřeší, zatlačuje ji do pozadí, skrývá jí a ona dále existuje a působí v ilegálním režimu, na pozadí, v podvědomé úrovni. Ego potřebuje váš skrytý strach, neboť díky němu z vás čerpá energii a nejspokojenější je, když vás přesvědčí, že žádný strach ani ego nemáte. Pokud dovolíte, aby vás ego oddělilo od hlasu vaší duše, nebudete se sebou ve spojení a váš život bude řídit něco, nad čím nemáte kontrolu. Budete prázdní, nešťastní a vyčerpaní, pokud to nepochopíte. Sledujte vaše pocity a niterná pohnutí, skrze které k vám hovoří duše. Ona nebude svobodná, dokud bude ego silnější. Neustále budete podléhat karmickým zákonitostem a nepředvídaným ranám osudu, pokud ego úřaduje. Stále se vám budou opakovat stejné vzorce neúspěchu, a stále se budou objevovat stejné, nevyléčené rány duše.