Bolest duše

Existuje jen málo situací, které by šokovaly člověka více, než zjištění, že má nemoc, jako je rakovina. Na úrovni tělesné to vyvolává strach i vnitřní bolest a lékaři doporučují drastickou léčbu chemoterapií, která toxikuje organismus. Oficiální medicína neučí o příčině nemocí a tak mainstream věří v náhodu, či genetickou předurčenost. Společnost nás vychovává k osobní bezmoci, abychom se odevzdali systému. Mnoho lidí už však objevilo sebe samé a uzdravilo se cestou hlubokého uvědomění. Protože pochopili, že na úrovni duše je nemoc stavem, který si duše nemocného sama zvolila, aby přiměla tělesné vědomí ke změně úhlu pohledu, ke změně vnímání celého života, k důkladné introspekci a přehodnocení dlouhodobých návyků a hodnotových priorit. Otřes způsobený nemocí zbavuje člověka zbytečné životní zátěže, kterou odkládá ve prospěch potřeb své duše a ve prospěch úcty a respektu ke svým bližním. Nový a nečekaný stav vede hledajícího do vnitřního ticha, k nalezení větší hloubky a hodnoty sebe samého. Avšak oficiální proud vytěsňuje nemoc jako selhání, odsouvá její odkaz do pozadí, popírá bolest duše a deformuje tím její vzkaz. Rozpoznejme to a nalezněme jiný, konstruktivní přístup, neboť odsouvání, popírání a vytěsňování, ukotvuje příčinu nemoci a nevede k vyléčení.
Účelem tohoto článku není výzva k odmítnutí lékařské péče, neboť právě tento krok může už tak rozhozenou psychiku pacienta ještě více nahlodat. Účelem je získat klid pochopením a zvědoměním mechanismu a příčin nemoci, současně s přijetím rozumně uvážené lékařské pomoci. Současně platí, že nic vám nemůže více ublížit, než odevzdání veškeré osobní moci, kterou propaguje systém a nic vám nemůže více prospět, než nabytý klid ze zjištění, že náhody neexistují a že jste sami příčinou všeho, co se děje ve vašem osobním světě a můžete za to převzít zodpovědnost a ihned změnit svou aktuální manifestaci a zasévat vaši novou realitu. 

Původ pojmu

Slova karcinogen, kancerogen či onkogen mají společné nejen to, že vyvolávají snad vůbec nejobávanější chorobný proces – nádorové bujení – ale i to, že pocházejí vlastně ze stejného základu. Řecké slovo karkinos i latinské cancer totiž označují raka a onkos je v řečtině krab.
Je více než pravděpodobné, že Hippokrates i Galenos zavedli uvedené pojmy na základě pozorování karcinomů prsu, které se vyznačují charakteristickým obrazem s tvrdým centrálním nádorem, z něhož pak do okolí vybíhají dlouhé výběžky podobné tenkým račím nohám a pronikají do okolní zdravé tkáně. Nádory prsu, které opravdu vzdáleně připomínají raka, tak vlastně daly název celé skupině zhoubných nádorů, včetně těch, u nichž bychom po podobě raka či kraba pátrali marně. (Zdroj: medicina.cz/Trocha-etymologie-rakovina- nebo- krabovina/)
Nic není náhoda, vše souvisí se vším, a to platí i o raku, symbolu rakoviny. Lidé narození v astrologickém znamení raka jsou lidé vysoce empatičtí, tradicionalističtí s hlubokým smyslem pro rodinu a vztahy. Těžce se vyrovnávají s nespravedlností, kritikou a ubližováním.
Rak i krab jsou vodní tvorové. Voda je symbolem pro emoce a rak je neodmyslitelně spojen s emoční hlubinou. Rak žije ponořen v emocích a to symbolicky poukazuje na důležitou souvislost mezi rakovinou, emočními vzorci a prožívanými zraněními.

Hlubina emočních zranění

Rakovina – uvězněný vztek, zoufalství, bezmoc, sebeobviňování, vinění se za chyby nejen své, ale například i za chyby vlastních dětí. Dlouhodobý stav, který se stal nadále již neudržitelným. Jsou to vnitřní zranění, která nebyla přijata a pochopena a tím přijetím a pochopením propuštěna. Stěhují se z jednoho místa na druhé. Držíme své neštěstí v sevření, neboť si myslíme, že nad ním můžeme mít kontrolu silou. Čím více svíráme, či odmítáme cokoliv, co nás emočně zraňuje, tím více to energeticky posilujeme, až se to nakonec promítne do těla, které vytvoří nádorové bujení. Nekontrolovatelný růst buněk způsobený nekontrolovatelnou spirálou vnitřního boje, vzbuzující odpověď v podobě ještě většího boje - protiútoku… Zhoubné vzorce sebedestruktivní spirály, jsou programy uvězněné v DNA, které se přenáší v rodové linii. Mají podobu přirozeného sklonu mysli k vyřešení problémů silou vůle. Mají podobu stálého hledání řešení na vnější úrovni, kde se řešení nedá najít. Často jsme totiž zkoušeni tím, že jsme uvrženi do vztahové pasti. Tam zjišťujeme, že kde není vůle, není ani cesta. To úsilí, provázené neustálým neúspěchem problémy posiluje. Dokud nenalezneme vnitřní důvod k propuštění křivd, k odpuštění útočníkům, k připuštěním ztrát, k nepronásledování zlodějů, ke smíření se s nespravedlností, či k odchodu z toxických vztahů, nedojdeme k vyléčení. Myslíme, že nebojovat znamená prohrát a tak bojujeme a bojujeme za svá práva, za svůj majetek, za své děti, za svou pravdu, za svůj ráj na zemi. Ale to, co chceme vyřešit – vnější svět, se den ze dne proměňuje a to co chceme mít pod kontrolou, se neustále kontrole vymaňuje.

Jsme tedy většinou nešťastní, neboť stále odporujeme proudu života, který nám stále bere naše jistoty. Dokud se nenaučíme nechat vnější svět být a důvěřovat Bohu, nedojdeme k vnitřnímu klidu. Dokud nepochopíme, že štěstí nepramení z ideálních vnějších okolností, ale je stavem vysoké úrovně vědomí, tak se nezbavíme svého neštěstí. Dokud nepochopíme, že všechno vnější dění je zákonitým zrcadlením toho, kým jsme se stali v duchu, nezbavíme se příčin své nemoci a utrpení. Dokud neobětujeme vše na kříži - průsečíku os časoprostorové reality, bude nás vnější, projevený svět stále trápit.

Zranění lásky

Vnitřní zranění bolí a duše má sklon utíkat před bolestí. Schovává své bolesti hluboko do podvědomí, kde jsou zdánlivě neviditelné, avšak existují spouštěče, kvůli kterým vyskakují ukrytí strašáci ze skříně, náhle a neočekávaně, ubližují a bodají. Duše má sklon vyhýbat se těm spouštěčům, a proto se vyhýbá lásce, neboť zranění jsou navázána na přirozenou potřebu bezpodmínečné lásky v duši každého z nás, která byla dlouho zneužívána, nenaplněna, či odmítána. Bezpodmínečná Láska je Bůh a náš domov, ze kterého jsme přišli do tohoto pekla na zemi. Láska je vnitřním logosem – kódem naší nejhlubší pravdivosti, která vyvěrá z našich nejniternějších úrovní duše. Tuto elementární znalost má hluboko v sobě každá duše, jako základní výbavu pro život. Poznání, že jediným smyslem a účelem života je bezpodmínečná Láska a ta Láska současně znamená i Život. Bezpodmínečná Láska si žádá niternou otevřenost a ta otevřenost se zdá být člověku tím největším ohrožením. Proto se mnohé srdce uzavírá hluboké, intimní lásce již na podvědomé úrovni, jako autonomní program, který se aktivuje strachem. Stal se podvědomou rutinou, kterou si neuvědomujeme, neboť ho aktivuje sebeobranné přesvědčení, že láska = bolest. A ta aktivace je rychlejší, než dokáže postřehnout tělesná mysl. Mysl tedy stále pozoruje zkreslenou realitu, ze které se není schopna vymanit, dokud zásadně nerozšíří úroveň svého vědomí. Zkreslila svůj pohled na Lásku, neboť jí stanovila hranice podmíněnosti. Jen odsud, posud. Jen do té míry, dokud ji může kontrolovat.

Podmíněná láska se jako pravá jen tváří, ale je ve své podstatě jen laskavostí. Duševním přístupem. Pravá Láska je nepodmíněná a je neohraničeným, nepolapitelným živlem – pátým elementem – duchem Svobody. Neklade si podmínky, ani důvody, hoří jako oheň, a právě to její hoření je příčinou strachu oklamané duše, neboť si lásku spojuje s vnějšími nekontrolovanými vlivy, jako je náhlý požár. Myslí si, že Láska je jako hořící pochodeň, kterou vám někdo může hodit na střechu a utéct. Či snad že jen přilétne jako zlatá muška, vytvoří naději, otevře brány srdce, zanechá spoušť a prchne. A když ji hledáte, je k nenalezení. Mučí vás na pustině úhoru nenaplněného ducha. A tato iluze a zranění nás potkávají proto, že nás nikdo nenaučil, jak otevřít svůj vnitřní pramen a zažít posvátnost a nedotknutelnost pravé, bezpodmínečné Lásky, prýštící z nitra duše. Pravá Láska je nedotknutelná světem, je čistá, nevinná, neposkvrněná, svobodná. V kom přebývá tato Láska, v tom není žádný strach. Zmocní se vás, když odstraníte lpění na světě, čili spoutanost světem. Když zpřetrháte pouta. Pravá Láska je třináctou komnatou, kterou nám mocnosti zakázaly, neboť ten, kdo ji objeví, se stává hluboce šťastným, naplněným, celistvým, neduálním, nezávislým, neovladatelným, svobodným a božsky mocným. V bezpodmínečné Lásce je spása i osvícení. Láska je vším, po čem jsme kdy toužili, jak to popisuje apoštol Pavel v následujících verších.

Uzavřené srdce

Uzavřené srdce způsobuje neschopnost milovat hluboce a ta neschopnost je tím větší, čím větší kdo prožívá strach z emoční bolesti. V uzavřeném srdci nastává obrovský rozpor duše, neboť se pod vlivem strachu nejvíce brání tomu, co jako jediné může naplnit jeho skutečné potřeby. Ale strach z hluboké intimity je silnější. Způsobuje vztahovou fóbii. Duše vykukuje tajně zpoza masky ega a ukrývá se před domnělým ohrožením, avšak její prokletí je v tom, že není schopná otevřenosti ani tam, kde žádné ohrožení není. Ba co víc, není schopná otevřít se Zdroji svého vyléčení! Mysl to vyhodnocuje tak, že když teď lásku necítí, je to proto, že to pravá láska nemohla být. No jasně! Určitě nebyla! Musela to být jen prchavá iluze, která zase beznadějně uletěla tak rychle, jako se objevila. Jako vždycky v minulosti. Tak to vidí a čím více si to myslí, tím více jí to všechny okolnosti potvrzují. Typický svět zrcadel, potvrzující každý klam, který do něj vysíláte. Zrádná, škrtící smyčka iluze se rychle utahuje, dokud situace a lidé mají moc nad našimi bodajícími emocemi, se kterými si vnitřně neumíme poradit jinak, než podvědomým odpojením od citů. V této fázi vědomí si Lásku spojujeme s bodajícím citem, který nemáme pod kontrolou. Proto se stala pro mnohé přítěží, byť jen podvědomě, neboť tato mužsky orientovaná společnost považuje citovost za slabost a striktní racionalitu za přínos. Ale skuečná bezpodmínečná Láska je více, než emočně nestálá lidská láska. Skutečná bezpodmínečná Láska je nejvyšším stavem vědomí. Je nejvyšší ze všech ctností, spíše, než jen citem. Tato vyšší Láska je Svobodou ducha, Životem, Bdělostí a Klidem za myslí. Je naší vyšší Inteligencí a osobním Bohem. Je královstvím Božím, které v sobě nosíme a do nějž hledáme cestu duchovním rozvojem. Pravá Láska je bezpečím a stálostí, neotřesitelností Slunce vznášejícího se nad oceánem emočními bouře. Je osvícením, po kterém toužíme. Je nejvyšší mírou harmonie, kterou jsme schopni prožít. Skutečná Láska je něco úplně jiného, než co si představuje většina společnosti.

Příkladem je krásná žena, která teď vlivem vnitřních zranění, nosí v sobě uvězněnou bolest, kvůli které zamrzla její láska. Je schopna jen krátkodobého vztahu, jenž končí úplným vychladnutím. Stavidla srdce se zavírají podvědomě, vždy s impulzem hluboké lásky spojené s intimním sblížením. Existuje tu pouze jakési zdání lásky, které je jen prázdnou formou, bez obsahu. Pustou a vyprahlou pustinou duše, která trýzní podvědomě, působí bezmoc a působí nemoc v skrytu a utajení.
Princezna – (zakletá duše) zamrzá v ledu, ze kterého ji vysvobozuje princ – (vědomí) a jeho hřejivý polibek. Jen princ, který je vytrvalý, nesobecký a nezištný, je schopen objímat led vědomou pozorností, aby se pomalu duše roztopila, neboť ví dobře, jaká krása je uvnitř a touží po vzájemném splynutí, nikoliv po vlastním sobeckém uspokojení. Hřejivá moc bezpodmínečné Lásky roztápí ledy, probouzí spící princezny a osvobozuje zakleté zámky – celé rody uvězněných duší, v životech bez Lásky. Ale není to zdaleka jednostranný proces.

Políbení žáby

Z pohledu rozmrazované duše vzniká zcela jiný náhled. Zatím co se zmrzlé vody = zamrzlé city roztápí, na scéně se objevuje tůňka a uvnitř odporná žába. Zatím co princ udělal jeden krok k princezně, princezna musí udělat svůj krok k němu, který se zdá tak těžký. Kdo by jen chtěl líbat žábu? Dokud nepochopíš, že jde o tvou Lásku, kterou ti tvé zamrzlé vědomí vykresluje zkresleně. Ze strachu.
Princeznina patová situace byla vyvolána strachem z citového ublížení, který proměnil prince v odpudivé stvoření. Proto se také žába nachází v tůňce, neboť vody znamenají hlubinu, či pohár našich emocí, jehož bouře se duše děsí. Princův impulz otevírá v princezně schopnost postavit se tomu, čeho se nejvíce děsí = políbit odpornou žábu. Vnitřní horký záblesk lásky dává princezně rozvzpomenout si na to, kým sama je – láskou. A na pramen Lásky, který má v sobě, zatím uzavřený ďábelskou taktikou ega. Už dále neutíkat, propustit strategii úniku, iluze, falše, masek, vyhýbání se, či popírání skryté skutečnosti. Stačí porozumět svému zakletí a cesta ven je otevřena.
Opětovaná láska dává sílu přijmout všechny děsivé vnější skutečnosti takové, jaké jsou. Láska dává dokonce sílu vzdát se odporu a uvidět, že všechny minulé děsivé prožitky, přinesly transformační zkušenost, hloubku a moudrost duši. Když se princezna – duše, smiřuje se vším co je a nechává vše co je, aby zůstalo právě takovým jaké to je, dává sobě i okolí svobodu. Pouští se křečovitého sevření a umožňuje tělu, aby se stalo volným, lehkým a přístupným pro Lásku. Princezna doslova otevírá své srdce a uvolňuje své tělo, aby v něm bylo místo pro Boha. Bůh proniká do duše, jako její milenec a naplňuje duši Láskou. Duše pociťuje naplnění duchem, životem, energií, vitalitou. Ošklivá žába se mění na krásného prince neboť duše otevřeně čelila svým démonům, dokud se nerozplynuli. Osvobozenou duši teď čeká život věčný v náručí neutuchající Lásky, neboť se proslýchá, že nezemřeli a žijí šťastně dodnes. Otevřený pramen Lásky střeží bdělé vědomí, které už má dostatek zkušeností, aby rozlišovalo. Není nikdo, kdo by přemohl bdělé, svobodné vědomí v přítomném okamžiku a to je ten nebojácný princ. Pravé mužství v každém z nás, které čeká na svou šanci. Drží v náručí svou lásku a není nikdo, kdo by mu ji mohl vzít. Neboť je bdělý, svobodný, silný a živý. Tato pohádka je především příběhem našeho vnitřního osvobození a vyléčení engramů – démonů duše, cestou bdělého vědomí. Kdo pochopí, že klíčové je porozumět příčině, ten věnuje pozornost duši a uvolňuje tím její sevření, kterým odmítá důvěřovat proudu Života – Bohu.

Království silného muže

Ježíš byl velkým léčitelem proto, že přemohl sám v sobě všechny destruktivní vzorce společnosti. Tím přemohl své ego a jeho programy, kterým se říká ďábel a jeho démoni. V Ježíšově osvobozené duši měl chrám jeho Otec a jeho síla, přinesená na zem skrze Něj, léčila nemocné. A ta cesta je před každým z nás, abychom ji následovali, neboť to ďábelské v nás je pokřivenost a iluze, které zavírají dveře Lásce - Bohu, anebo ji těžce deformují. Bojujeme tedy především s iluzí v sobě samém, ale to neznamená, že na nás ďábel neútočí ve fyzické, vnější podobě demagogického zastánce systému logiky a materialismu, či v podobě náboženského učence – novodobého farizea. Náboženští vůdci Ježíšovy doby hájili zájmy ďábla a dokonale to maskovali, když obviňovali Ježíše, že jeho zázraky plynou z jeho spolčení s ďáblem. Nic nového pod sluncem, stále stejná taktika ve středověku i v dnešní době… Ježíš jim na to však odpověděl následujícími slovy.

Ježíš obrazně spoutal satana tím, že s ním nehrál jeho hru. Pokud neposloucháme ego, nenasloucháme ďáblu a ďábel se vůči nám stává bezmocným. Nemá, čím by ovlivnil osvíceného, když osvícený již propustil všechno lpění a spočinul uvnitř svého nejvnitřnějšího chrámu duše. Stal se tudíž nedotknutelným a bezhříšným. A v tom spočívá smysl Kristova nebeského království. Nebe je sféra ducha uvnitř nás propojená s duchem vně nás. Kristus reprezentoval krále tohoto království v lidském těle. Je silným mužem v duchu a tudíž je jeho dům nedotknutelný. Reprezentoval způsob, jakým se do jeho království vchází, neboť je živoucí spojnicí přesahující náš svět, a proto prohlásil.

Kdo neshromažďuje s Kristem, rozptyluje. Tato Ježíšova věta směřuje k principu zvnitřnění. Kdo se uvnitřní, ten svou pozornost směřuje do bezčasového přítomného okamžiku, ve kterém se nachází jeho duch a jediná Skutečnost, která jest. Kdo se naučil technikám vedoucím vědomí do bdělého stavu přítomného zvnitřnění, ten neustále shromažďuje svého ducha, koncentruje svou sílu v sobě, či vitální životní energii a současně i bezpodmínečnou Lásku v srdci. Neboť platí pravidlo, že kde směřuje naše pozornost, tam směřuje naše energie. Kdo hledí do světa a hledá v něm spásu, ten trpí úzkostmi z jeho chaosu, svírá své tělo napětím a připravuje se o ducha, který bloudí všude po světě, ale zapomíná spočívat v chrámu duše. Tento stav je počátkem nemoci a bezmoci. Duch volně neproudí tam, kde je úzkost, strach a sevření a kdo hledá spásu ve světě, ten je prázdný a ve světě se ztratí.

Smysl smíření

V očích hledajícího není jeho vysvobození zdaleka tak jednoduchý proces, jako se zdá v pohádce, ani tak krátký jako ta pohádka. Porozumět všemu napětí, vnitřní zlobě, podvědomému odmítání a popírání, je práce na celý život. Ve vašich genech to zakotvily celé generace předků. Žádá si to hlubokou introspekci a sebeuvědomění nalezené duchem, ne myslí. Ale zásadní je krok vpřed, čelit tomu statečně, jako silný muž. Nevyhýbat se jakémukoliv hrůznému zjištění o tom, co nejhoršího nás uvnitř sžírá jako rakovina. Naslouchat v tichu hlasu své duše. Vyhledávat to zastavení pro zvnitřnění. Co je skryté pod kobercem a zalezlé ve skříních? Kolik neštěstí, zloby, křivd a týrání…? Posviťte si na to proudem svého vědomí, propusťte to v slzách, v meditačním ztišení. Nechte to odejít pouhým bdělým pozorováním. Odevzdejte to Bohu v modlitbě, tak jak to cítíte, autenticky. Vyléčíte to laserovým paprskem vědomí, jako skalpelem chirurga, který hledá nádor, dokud nenajde a nerozpustí ho. To je ta pravá operace, která předchází chirurga v bílém plášti, odstraňuje kořen nemoci a bere lékaři jeho práci.

To nejhorší, co nás potkalo, nás potkat mělo. Přišli jsme si proto na tento svět. Každý kdo nás využíval, znásilňoval a zraňoval, nám měl přinést právě tuto těžkou zkušenost. Nebylo to špatně a nejsme špatní, že jsme tomu podlehli. Mělo to tak být do určité doby. Měla se vyrovnat karma, měly se naplnit smlouvy duší. Do určitého data. Avšak nemůže to tak zůstat nadále, jinak nás to sežere jako vnitřní mor. Rakovina a nemoc je upozornění, že už ta zkušenost trvá příliš dlouho a setrváváme v něčem, co mělo již být propuštěno. Zabředli jsme hlouběji, než je zdrávo, hlouběji, než se plánovalo a je načase svou zkušenost přijmout, pochopit, propustit hněv a ublížení, smířit se s tím, co bylo a nechat to jít. Tím, že strpíte křivdu, necháte být to, o co jste byli oloupeni, neoplatíte stejnou mincí tomu, kým jste byli napadeni a čím vám bylo ublíženo, uzdravíte sebe a udělíte si svobodu ducha, když všechny křivdy propustíte. Udělejte to pro sebe a vyléčíte se. Navzdory egu, které se vzpíná a chce bojovat o svá práva…vede vás, abyste propadli ďáblu.
Nechat to být, je jediná cesta. Opustit ten stav, ty násilníky, ty chamtivce a vydřiduchy. Opustit vše, co nás strhává do temnoty a ukázat tomu záda. Skrýt se duchem v nejvnitřnějším a svatém chrámu duše. Nalézt ducha spásy uvnitř svého středu. Ublížení nám zprostředkovala důležité poučení o tom, jak bolí iluze světa bez Lásky, jak pustý je život v povrchní realitě. Vykreslily nám všechna zákoutí temnoty proto, aby naše důvody pro Lásku byly jednoznačné. Abychom si ji otevřeně a hlasitě zvolili za svého Pána a vlastníka. Abychom zpřevraceli všechny stoly podvodníků a bičem je vyhnali z našeho posvátného chrámu duše. Abychom věděli, že jsme Láskou, žijeme pro Lásku a Láska je naší jedinou odpovědí na život. Láska je Bůh, Bůh je pro nás vším a my jsme to přišli osobně zjistit tím, že jsme se ponořili do temné iluze světa, odděleného od jediné existující Skutečnosti, kterou je Láska.
Zanechejte césarovi, co je césarovo a dejte Bohu, co je Boží (Lásku - vědomí). Neodporujte nikomu ničemnému. Nastavte druhou tvář, pokud dostanete políček. Raději oželte jakoukoliv ztrátu, než byste se kvůli věcem připravili o ducha Lásky. Jediné, o co tu opravdu jde, je to, co zvítězí uvnitř vaší duše. Bude to Láska, anebo strach?

Láska je jedinou odpovědí spravedlivého. Strach svírá naše tělo stejně, jako ruka mačká houbu. Když je dlaň sevřená, nemůže duch naplnit duši. Životní vitální energie je zablokovaná a její nedostatek je prvotní příčina všech nemocí. Uvolněte v sobě to sevření a do vašich pórů pronikne síla ducha. Budete vědomí, silní, zdraví a naplnění Láskou. Nestojí ten výsledek za jakékoliv světské oběti? Nevyměníš ten poklad duše, za všechny poklady světa? Nevyzkoušíš duchovní techniky vedoucí k sebeuvědomění dříve, než to vzdáš?

Nejtěžší je odpustit sobě

A na závěr, když jsme se už se vším smířili, odpusťme sami sobě. To nejhorší, z čeho se obviňujeme, není pravda. Vina neexistuje. Má svou platnost jako nástroj ovládání, jen do doby, dokud v ni věříme. Byli jsme cíleně omámeni iluzí světa, prohlášeni za hříšníky a padlé duše. Cítili jsme se nemilovaní a nehodní lásky pod působením ducha světa. Nakukali nám, že sebeláska je sobectví! Utrhli jsme záměrně ovoce ze zakázaného stromu, jenž se nazývá strom poznání dobrého a špatného a zdědili jsme hřích. A nakonec se vše proměnilo v zisk. Nebyla to chyba, ale moudrost a odvaha vedoucí k transformaci. Kvůli všemu špatnému ve světě už hluboce víme o hodnotě toho dobrého. Jsme neposkvrněnou Láskou, která si na chvíli přišla vyzkoušet pád do bláta, ale jen proto, aby se stala moudřejší, hlubší a niternější. Duše sice utrhla zakázané ovoce, ale jen s tím záměrem, aby dosáhla sama svého znovustvoření. Aby její láska nebyla zděděná, ale získaná vlastním, vědomým stvořením a rozvzpomenutím. Pro vítězství bylo třeba stát se marnotratným synem, který po svém návratu miluje svého Otce více, než dříve a Otec se raduje z té lásky, která prošla ohněm pekla. Nezůstaňme nikdy v blátě s prasaty, ale stvořme svůj vlastní příběh vítězství neposkvrněné lásky, neboť to je pravým a jediným opravdovým smyslem našich životů.

Vše je takové, jakým to učiní náš duch – naše vědomí. Vše svým duchem buď posvěcujeme, anebo svou bezduchostí poskvrňujeme. Jsme dokonalí a nevinní, pokud se nalézáme v duchu bezpodmínečné Lásky. Jsme hříšníky, pokud se považujeme za tělo a tělo nám vládne.

Dejte životu volný průběh

Utrpení má základ ve lpění. A nemoc zpřetrhá ta pouta lpění na čemkoliv. Nemoc z nás strhne vše bezcenné a uvrhne nás do nového levelu niternosti, který jsme potřebovali objevit, aby stavidla ducha mohla být otevřena. Nemoc ospravedlní naše dočasné nicnedělání, neboť nás systém vycvičil k ustavičnému konání, které považuje za ctnost a stav bezčasového bytí je odsuzován, například jako prokrastinace. Avšak má to jeden háček. Nikdy neobjevíte svůj Zdroj vitální životní energie – nejcennější perlu duše, pokud se neumíte zcela oprostit od konání a zcela se zastavit. Nenajdete vstup do království Božího, pokud se nezbavíte viny za svůj nedostatek produkce. Nikdy se nevyléčíte z nevědomého šílenství ega, pokud pro vás nejvyšší hodnotu nebude mít vysoká úroveň vědomí, mimosmyslové napojení na intuici a úplné meditační ztišení hluku mysli.

Uzdravení intimních vztahů

Neposkvrněné početí panny Marie je duchovní zplození. Svatý Duch, který tuto pokročilou duši nebeskou Evu - archetyp Matky, vedl ke zplození Božího Syna, se s ní propojil na hluboké duchovní úrovni. Došlo k němu při sexu Marie s Josefem, kdy Josef rozpoznal, že duchem nebyla Marie s ním, ale s Bohem. Proto se s ní Josef zamýšlel rozvést, neboť to považoval za cizoložství, ačkoliv ne tělesné. Biblická verze tohoto příběhu je upravená církevními otci.
Neposkvrněné početí vůbec nevylučuje sex, neboť sex je buď potupnou živočišností a hříchem, když se účastník nechá zcela pohltit žádostivostí, anebo je nejposvátnějším rituálem, když je součástí vědomého spojení dvou duší v bezpodmínečné Lásce. Marie se spojila s mnohem vyšší úrovní Josefa, se kterou se on cítil být oddělen i když k faktickému oddělení mezi člověkem a Bohem nikdy nemůže dojít, člověk ztotožňující se s tělem se prožívá odděleně.
Hluboká intimita dvou duší nespočívá v tělesném dotyku, v orgasmu, ani v manželském slibu. Hluboká intimita je hlubokým souzněním, porozuměním, přijetím druhého a sdílením vědomí beze slov. Jedině duchovní propojení je naplňujícím a vše tělesné posvěcuje. Zatím co veškerá světská pouta a tělesná spojení mohou být prožívány jako hluboká prázdnota či hřích, pokud vycházejí ze sobeckého vlastnění, chtivosti, či využívání. A to platí i v manželství uzavřeném „před Bohem.“
Bůh totiž nikdy skutečně nespojuje jhem muže a ženu, kteří k sobě duchovně nepatří, ať už jsou kněží jakkoliv přesvědčeni, že spojují svazky před tváří Boží. Nevědí, co činí a propojují nerovné svazky, které pak prožívají své karmické manželství v utrpení a strachu z Božího trestu za neposlušnost – rozvod. Náboženství svými dogmaty slouží ďáblu více, než mnozí lidé, kteří se vidí jako bezvěrci. Pod pláštíkem bohulibého náboženského svazku, často vzniká silné utrpení duše, které se projektuje navenek v prožívaném neštěstí plodícím vnější nezdar a nezřídka také v nemoc a úmrtí trýzněných duší sžíraných rakovinou… Náboženská dogmata již splnila svou roli a nastává éra vyššího porozumění intimitě a duchovnímu propojení mužství a ženství. Náboženské koncepty je třeba překročit a naplnit jejich pravý smysl. Neznamená to však bezuzdnou nevěru, ale právě naopak. Znamená to rozpoznání hlasu duše, od hlasu ega. Znamená to propojování párů na vyšší úrovni vědomí, než je ta tělesná. Znamená to vstup lidstva do vyšší úrovně lásky a intimity a pochopení, že pravá láska se zakládá na splynutí duší a ne na tělesném pudu, ani na formálním závazku posvěceném institucí. Znamená to budoucí uzdravení lidstva z rakoviny vztahů, která je sžírá. Přichází nový věk a nové kristovské energie, které nás vedou skrze naše nitro. Pozorujte na sobě tu změnu, je pomalá, ale plynulá a před ničím se nezastaví. Jen bdělí porozumí, neboť znají hodnotu přítomného okamžiku. Jen bdělí jsou vysvobozováni z utrpení světa, které se zvětšuje.

Pochopení příčiny

Příčinu vzniku rakoviny nevyléčíme trvale ani otrávením organismu chemoterapií, ale ani polykáním nejvyhlášenějších preparátů či hladovkou. I když se dočasně uzdravíme vlivem léčby těla, ale neodstraníme duchovní příčinu vzniku, bude nás svírat strach z toho, že nemáme příčinu nemoci pod kontrolou. Budeme otroky strachu a strach je spouštěčem nové recidivy našich nemocí. Je třeba najít kořen, o němž byl tento článek a ten odstranit.
Příčinu nemoci vyřešíme hlubokým, niterným a poctivým pochopením jejího odkazu. Musíme pochopit, proč jsme ji potřebovali a pocítit, že už ji nepotřebujeme, neboť jsme ve své introspekci realizovali nepřehlédnutelnou transformační změnu. Obrátili jsme se dovnitř, naslouchali duši, odkryli svá zranění, vyléčili své vnitřní bloky. Pak prožijeme, že není důvod, aby v nás nemoc dále přebývala. Vstoupíme do hlubokého klidu za myslí a zažijeme spontánní uzdravení Božím duchem.

Uzdravení vírou

Slova svírat, zavírat, či otvírat mají společný základ ve slově víra. Když Ježíš uzdravoval člověka, nikdy nezapomněl říct: „Tvá víra tě uzdravila.“ Víra je vír, který je buď vzestupným proudem elektromagnetických sil, povznášejících do výšin bytí v nebeském vědomí, anebo je sestupným proudem strhávajícím nevědomé masy k zemské živočišnosti, či k peklu nevědomého konání. Víra nás buď otevírá vůči uzdravujícímu Božímu duchu, nebo nás uzavírá. Záleží na druhu naší víry, jestli budeme vzati do Božího království, anebo budeme zanecháni na zemi (v tělesnosti). Ježíš tedy nikdy neopomněl připomenout, že máme klíčovou osobní moc, která se přímo vztahuje k našemu uzdravení. Nejsme závislí na tom, jestli nás někdo uzdraví, ale jsme produktem své osobní víry. Neléčíme se tím, že necháme opravovat naše těla v autorizovaných servisech, zatímco si někde pijeme kávičku, ale léčíme se tím, že objevíme příčinu poruchy v našem vnímání, pochopíme ji a vlivem hlubokého pochopení souvislostí změníme automaticky pohled na věc a přístup, neboť nikdo, kdo je plně při smyslech nebude vědomě dělat to, co mu škodí. A kdo hřeší, ten ve skutečnosti neví, co činí. Hřích je nevědomost. A úplné uzdravení těla pramení z úplného vyléčení ducha.
Neodevzdáváme svou jedinečnou moc do cizích rukou, ale objevujeme ji v sobě a to i přes to, že spolupracujeme s lékaři. Léčíme svou iluzi boje a oddělenosti a odevzdáváme se Božskému jednotícímu pramenu Života, vyvěrajícímu z nitra duše. Léčíme se z iluze nevědomosti hlavního proudu a vymykáme se přístupem. Zatím co svět se honí za svými požitky a zisky, my od toho upouštíme. Zatím co svět bojuje, my nastavujeme druhou tvář. Zatím co svět upřednostňuje racionální mysl, my se odevzdáváme abstrakci ducha. Zatím co svět dělí od ráje čas, my do něj vstupujeme tady a teď v bezčasovém – věčném, přítomném bytí. Zatím co svět marně usiluje o dokonalost, my ji objevujeme v dokonalém splynutí s Láskou. Zatím co svět trpí nemocemi, my vše léčíme jedinou potřebnou věcí, perlou ducha, která je ukryta hluboko v každém z nás.