Vláda Strachu
Život většiny lidí se dnes podobá krysímu závodu. Od rána do večera je provází neustálá nespokojenost, protože stále ještě nedosahují svých ideálů. Ještě nejsou dostatečně dobří, bohatí, vzdělaní a krásní, jak jim bylo od malička vštěpováno, že by měli být. Životem je tedy provází nespokojenost a zdá se, že světlých a krásných chvilek, prožitých v radosti, mají jen pomálu. Chvíle radosti jsou jen prchavé a pomíjivé chvilky. Není zvykem prožívat bezčasový přítomný okamžik. Pozornost je upírána do budoucnosti, anebo žijí z minulosti a to jediné, kde mohou skutečně ovlivnit svůj život, přítomnost, nevnímají. Dalo by se to přirovnat ke spánku, k nevědomí. Není to skutečný život, něco mu chybí. Jiskra, vášeň, živost, nadšení, radost, kreativita, energie. Lidé odevzdali svou sílu a potenciál systému, který je zotročil, zbavil autenticity a energie. Čeho nejvíce lidé litují před smrtí? :
- Kéž bych měl odvahu žít život dle vlastních představ a ne podle očekávání ostatních
- Kéž bych tak tvrdě nepracoval
- Kéž bych měl odvahu vyjádřit své pocity
- Kéž bych udržoval svá přátelství
- Kéž bych každodenně prožíval štěstí a radost z žití
Proč jednoduše neumíme změnit svůj život? Proč technicky vyspělé lidstvo žalostně zaostává v oblasti životního štěstí? Proč umíme cestovat na měsíc, ale neumíme si vážit planety, se kterou jsme nerozlučně spojeni? Proč v západních zemích dramaticky roste spotřeba antidepresiv a sebevražd? Proč vlády západních zemí investují miliardy do zbrojení, ale neumí vymýtit chudobu a kriminalitu? Co si neustále neuvědomujeme? Co lidstvo ovládá?
Když bychom měli odpověď vyjádřit jedním slovem, je to strach. Člověk ztratil sám sebe proto, že se stal otrokem strachu. Všechny druhy strachu pak vyvěrají z jednoho základního druhu strachu, kterým je strach ze smrti.
Kde se vzal strach?
Strach je důsledek toho, že lidé ztratili Božský nadhled a uvízli ve svém uvažování v omezeném režimu přežívání. Uvízli v nevědomosti. Ztotožnili se se svou tělesnou podstatou a myslí. Jako by svému neomezenému a svobodnému duchu nasadili okovy. Začali se dívat na realitu přes zamlžené brýle a to je velmi omezilo v rozhledu a možnostech. V souladu s fyzikálními zákony je začala obklopovat realita, kterou sami vytvořili zaměřením svého vědomí do tohoto světa. Podlehli zákonům hmoty, sami se stali pouhou hmotou. Stalo se jim přesně to, co jim bylo řečeno na počátku.
Každé dítě přicházející na tento svět je čistá duše z říše lásky. Od svých rodičů a ze všudypřítomného vědomí nasává jako houba omezující přesvědčení, které ho odsuzují ke stejnému omezení, jaké potkalo jeho rodiče.
Životem nás často provází nespokojenost a zdá se, že světlých a krásných chvilek, prožitých v radosti, máme jen pomálu. Chvíle radosti jsou jen prchavé a pomíjivé okamžiky. Není běžným zvykem prožívat bezčasový přítomný okamžik. Pozornost často nevědomě upíráme do budoucnosti, anebo žijeme z minulosti a to jediné, kde můžeme skutečně ovlivnit svůj život, přítomnost, nevnímáme. Dalo by se to přirovnat ke spánku, k nevědomí. Není to skutečný život, něco mu chybí. Jiskra, vášeň, živost, nadšení, radost, kreativita, energie. Všichni kdo trpí, odevzdali svou sílu a potenciál systému, který je zotročil, zbavil autenticity a energie. Čeho lidé nejvíce litují před smrtí? Říkají třeba: "Kéž bych měl odvahu žít život dle vlastních představ a ne podle očekávání ostatních. Kéž bych tak tvrdě nepracoval. Kéž bych měl odvahu vyjádřit své pocity. Kéž bych udržoval svá přátelství. Kéž bych každodenně prožíval štěstí a radost z žití."
Proč jednoduše neumíme změnit svůj život? Proč technicky vyspělé lidstvo žalostně zaostává v oblasti životního štěstí? Proč umíme cestovat na měsíc, ale neumíme si vážit planety, se kterou jsme nerozlučně spojeni? Proč v západních zemích dramaticky roste spotřeba antidepresiv a sebevražd? Proč vlády západních zemí investují miliardy do zbrojení, ale neumí vymýtit chudobu a kriminalitu? Co si neustále neuvědomujeme? Co lidstvo ovládá?
Když bychom měli odpověď vyjádřit jedním slovem, je to strach. Člověk ztratil sám sebe proto, že se stal otrokem strachu. Všechny druhy strachu pak vyvěrají z jednoho základního druhu strachu, kterým je strach ze smrti.
Kde se vzal strach?
Strach je důsledek toho, že lidé ztratili Božský nadhled a uvízli ve svém uvažování. V omezeném režimu přežívání. Uvízli v nevědomosti. Ztotožnili se se svou tělesnou podstatou a myslí. Jako by svému neomezenému a svobodnému duchu nasadili okovy. Začali se dívat na realitu přes zamlžené brýle a to je velmi omezilo v rozhledu a možnostech. V souladu s fyzikálními zákony je začala obklopovat realita, kterou si sami vytvořili zaměřením svého vědomí do materiálního světa. Podlehli zákonům hmoty, sami se stali pouhou hmotou a to proto, že tak o sobě uvažují. Pouze jako o biologickém aparátu, který se vyvinul díky nesčetnému množství náhod, jehož přežití závisí na tom, jak se umí prosadit za pomocí ostrých loktů.
Každé dítě přicházející na tento svět, je čistá duše z říše lásky. Od svých rodičů a ze všudypřítomného vědomí nasává jako houba omezující přesvědčení, které ho odsuzují ke stejnému omezení, jaké potkalo jeho rodiče. To vede k pochopení významu následujících slov.
Jsi totiž prach a do prachu se vrátíš. (1. Mojžíšova 3:19)
Původ člověka je však duchovní. Člověk existoval nejprve jako nesmrtelná duchovní bytost a pochází z říše bezpodmínečné Boží lásky. Jeho fyzické tělo je schránkou umožňující, aby žil na krátké období v materiálním světě. Má v sobě zárodek Ducha, což je část Boží věčné a čisté energie a má také duši, která je nehmotnou součástí jeho osobnosti. Je to jeho individualita, nesoucí si v sobě všechny životní zkušenosti jako záznam. Duše se opakovaně rodí na zemi. Přichází z říše bezpodmínečné lásky a rodí se v nevědomosti o svém skutečném původu. Zakouší odcizení, zlo, nestálost a pomíjivost materiálního světa, ve kterém „roste trní a bodláčí.“ Důvodem každé inkarnace duše je její zrání, proto Bůh připustil, aby člověk byl podroben „nicotnosti.“
Tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ne ze své vlastní vůle, ale prostřednictvím toho, kdo je podrobil, na základě naděje, že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí. (Římanům 8:20, 21)
Strach plyne z iluze
Za všechny své inkarnace se duše postupně tříbí a dozrává. Člověk si prochází od stádia tělesnosti, kdy je „mrtvý“ vzhledem ke svému duchu, do stádia duchovnosti a osvícení, kdy si uvědomuje prvenství ducha nad hmotou a svého ducha rozvíjí, dokud se nevymaní z otroctví tělesnosti a v duchovním smyslu se probudí. Cílem a smyslem života člověka je projít stádii nevědomosti a ukotvit se plně v Duchu, to znamená úplně se probudit a stát se osvíceným.
Tělesný člověk se ztotožňuje se svým hmotným tělem a s myslí. Tento život přináší utrpení, ztrátu a marnost. Není si vědom a nijak nerozvíjí svého ducha. Proto trpí a proto má také strach. Utrpení a strach plynoucí z jeho omezenosti ho má dovést k osobní zkušenosti a touze vymanit se z toho neutěšeného stavu mysli a ducha. Utrpení ho má postupně přivést zpět do náruče Boha, bezpodmínečné Lásky. Jeho návrat je však mnohem slavnější, než jeho původní odchod z říše Lásky. Je cennější o vnitřní zkušenost a vyzrálost. Je to skutečný význam Ježíšova podobenství o marnotratném synovi. (Lukáš 15:11-32)
Strach člověku vládne tehdy, když si neuvědomuje svůj původ, své duchovní potřeby, svůj skutečný smysl života. Pokud by si to vše plně uvědomoval, neměl by strach ze smrti. Měl by se skutečně rád, protože se stal duší, která se dobrovolně rozhodla, že projde utrpením, aby dospěla a vyzrála k dokonalosti. K osvícení.
Účelem je, aby si každý z nás plně uvědomil, že má v sobě zárodek Boha a že má úkol ho rozvíjet, aby spočinul ve své Božskosti. To je fáze pocítění a bytostného prožití vlastní síly, neohroženosti a moci, kterou jsme byli obdařeni Stvořitelem. Je to fáze spočinutí v bezpodmínečné lásce, beze strachu a tehdy se stáváme opravdovým člověkem, jakého nás Bůh chtěl mít.
Zákon strachu
Strach se stal něčím tak všudypřítomným, že jsme si jeho přítomnost přestali uvědomovat. Slova „musíš“ a „nesmíš“, se staly zcela běžnými. Provází děti ve škole, když jsou porovnávány a známkovány. Strach nás provází od školních lavic, když je nám tvrzeno, že nikým nejsme, dokud nezískáme postavení, tituly, oprávnění, uznání, majetek a slávu. Čím méně toho máme, tím méně znamenáme pro tuto společnost. Proto je příslušník západní civilizace zpravidla stále nespokojený, nesoustředěný na přítomnost a stále někam spěchá. Vypadá to jako jistý druh šílenosti.
V životě nás provází mnoho dalších strachů. Strach, že nebudeme přijímáni. Že nejsme dost dobří, pěkní a schopní. Strach z nemoci a selhání. Vlády si vynucují poslušnost, pod pohrůžkou sankcí. Celý obchodní a společenský systém je nastaven tak, že se bojíme odlišovat, ze strachu o přežití a uznání. Pokud dodržujeme jejich pravidla strachu, tak nám neublíží.
Školský systém nás nevyučuje, že jsme bytosti světla a již nám bylo dáno vše, co potřebujeme a již dávno jsme tím, čím bychom se kdy mohli stát. Jen si to umět uvědomit a spojit se s tím. Ne. Vyučuje nás, že nikým nejsme, dokud z nás nějaký diplom někoho neudělá. Pokud neobstojíme v opakování toho, co chce systém slyšet a jakým způsobem to chce slyšet, nejsme dost dobří a nic neznamenáme.
Zdravotnictví nám neříká zpravidla nic o skutečných příčinách nemocí a neříká nám zpravidla také nic o naší neomezené moci uzdravit sami sebe. Jasné spojení mezi tím, jak jsme mysleli a jednali a tím jak se to myšlení odrazilo na našem zdraví, nám neodhaluje. Neříká nám nic o tom, že nemoc je naším učitelem a přítelem. Neodhaluje nemoc jako ukazatel našeho nesprávného životního směru a přístupu. Neodhaluje nemoc jako rozpor mezi přáním duše a jednáním mysli a těla. Naopak. Zdravotnictví si přisvojuje moc nad naším zdravím, když nás vede k tomu, abychom o sobě smýšleli, jako smýšlí mechanik o porouchaném autě. Když se něco pokazí, tak to odřízneme, nahradíme, a nebo něčím nadopujeme. Diagnóza lékaře, který takto přistupuje k člověku, je často rozsudkem smrti nad někým, kdo mohl změnit uvažování a životní přístup a mohl být zdravý, kdyby si uvědomil souvislost mezi myšlením a svým zdravím. Odevzdáním zodpovědnosti do rukou lékařů v bílém plášti, odevzdáváme také svoji osobní moc změnit to, co nás přivedlo k nemoci a stát se tak někým lepším. Neléčením příčin, ale neustálým tlumením následků nemoci nás tak medicína neléčí, ale udržuje naši nemoc co nejdéle pod vedením farmaceutického průmyslu, který podporuje medicínu. Západní medicína nás tedy udržuje ve strachu z nemoci a v naší bezmocnosti nemoci předejít, anebo úplně vyloučit ze svého života.
Farmaceutický průmysl je obchod. Neříká nám, že v sobě máme plnohodnotnou a dokonalou lékárnu a naše mysl je řídícím centrem, počítačem, který dává povel, aby se léčivé látky v těle produkovaly. Vědomě nás udržuje ve strachu, že pokud nebudeme jíst do smrti chemii v tabletách, která nás postupně zabíjí, tak zemřeme.
Politika nás nutí věřit v její schopnost napravit svět. Každý kdo ji podporuje účastí ve volbách, se zbavuje osobní moci a dává ji do rukou těch, kteří ji často zneužijí pro jiné účely, než ke kterým se zavázali. Politika nepodporuje dokonalý Boží řád, ke kterému je potřeba se vrátit, abychom my i naše planeta byly uzdraveni. Učí nás, abychom spoléhali na lidi v otázkách, které jsou bez Stvořitele neřešitelné. Metodou cukru a biče nás ovládá a my se bojíme její autority. I když její existence byla na čas Bohem připuštěna, existence politických uskupení formujících tento svět je vládou strachu a brání tomu, aby svět byl takovým, jakým ho Bůh chtěl mít. Události následujících dnů povedou k radikální změně o které píšeme v našich dalších článcích.
Řada kultur a náboženství si vytvořila svazující pravidla, které neumožňují vyjádřit člověku jeho vlastní autentičnost a pravé já. Odsuzují ty, kteří se liší a vyčleňují je z kolektivu. Poslušnost si vynucují pod pohrůžkou, že jsou vlastníky jediné pravdy a každý, kdo se liší, si zaslouží zavržení. Lidé jsou nuceni potírat svou vlastní přirozenost a své touhy a nasadí si masky, aby byli přijímáni. Celý život tak nemohou být sami sebou. Strach z toho, že je ostatní nepřijímají takoví, jací jsou, jim působí bolest a strach ze zavržení. Nahromadění vnitřní bolesti, stresu a odsouzení vede ke vzniku duševních i tělesných onemocnění.
Bez Božského nadhledu se bojíme také o naše osobní a rodinné vztahy. Považujeme jak věci, tak lidi kolem nás za zdroj našeho štěstí, lpíme na nich a svazuje nás strach, že o ně přijdeme. Pokud bychom se plně spojili se svým Božstvím, už by nad námi nikdy neměl moc žádný člověk, žádná věc ani situace. Naplno bychom pocítili, že vše, po čem jsme kdy toužili, je Boží bezpodmínečná láska, ze které jsme vyšli, jsme z ní vytvořeni a směřujeme k ní. Uprostřed světa ovládaného egem, bychom stanuli svobodní, nesvázaní, neohrožení a plní životní energie. To je realita duchovního člověka na cestě pravého poznání.
Kdo se bojí, nemiluje
Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává ve spojení s Bohem a Bůh zůstává ve spojení s ním. …… V lásce není strach, ale dokonalá láska odhazuje strach, protože strach působí zábranu. Vskutku, kdo má strach, nebyl učiněn dokonalým v lásce. (1. Jana 4:16–18)
Kdykoliv dovolíme, abychom byli spoutáni strachem, pak nemůžeme plnit základní a nejdůležitější přikázání zákona o lásce. To jediné přikázání, abychom milovali je pro nás závazné. Dovolit jakémukoliv strachu, aby nás ovládl je nevěrnost Bohu. Bůh je Láska.
„Dávejte císařovy věci císaři, ale Boží věci Bohu.“. (Marek 12:17)
Pokud se necháme paralyzovat strachem, jsme odříznuti od spojení s životodárnou energií. Cítíme prázdnotu a osamělost, protože jsme odstřiženi od Boha, Zdroje života. Je to, jako bychom se snažili řídit auto se zataženou ruční brzdou. Život se stává utrpením a bolest a prázdnota, kterou cítíme uvnitř je neúnosná. Dokonce i vrazi, násilníci a kriminálníci jsou duše, které se velmi bojí. Pod drsnou a nelítostnou slupkou je ukrytý strach, který je dohnal k zoufalým činům. Jen si to většinou neuvědomují.
Opravdovou lásku, opak strachu, můžeme zažít jedině jako svobodní lidé, nespoutaní strachem. Jedině v prostředí, kdy můžeme svobodně vyjádřit, kým jsme ve své nejhlubší podstatě. Jedině, když odhalíme svůj strach a plně si ho uvědomíme, pak to změníme. Síla našeho vědomí, kdy pozorujeme rozkladný vliv strachu na naši osobnost, může strach vyléčit. Hluboké uvědomění si strachu, je jako když posvítíte lampou na temné místo ve svém srdci.
Proto máme prorocké slovo ještě jistější; a činíte dobře, jestliže mu věnujete pozornost jako lampě, která svítí na temném místě, dokud se nerozední a nevyjde denní hvězda, ve vašem srdci. (2. Petra 1:19)
Všem čtenářům těchto stránek radostně oznamujeme, že právě vyšla jitřní hvězda, předpovězená v písmu, aby odhalila rozkladný vliv strachu, vyléčila ho a přivedla věrné, pod vládu jediného zákona. Zákona Lásky.
STRACH JE ILUZE
Nahý se rodíš a nahý umíráš.
Tvůj život tady a teď je vše, co máš.
Tak proč shromažďovat věci, co se jednou rozpadnou?
Proč se neobléci čistou - nejčistší Láskou?
Jsi v Lásce, jenom o tom nevíš.
Máš strachem spoutanou mysl a proto trpíš.
Ale strach je iluze, Tvojí myslí vytvořená.
Však Boží Láska je skutečná, je věčná.
Bůh je Láska, kterou mezi lidmi nenajdeš.
Když Boha poznáš- v náruči Lásky se ocitneš;
zapomeneš na strachy a lidská trápení,
ponoříš se do Lásky- s Bohem v souznění.
Naděje pro tento svět má jméno Láska.