Zajetí tělesnosti

Smyslem všech duchovních zákonů, či přikázání, je nastavení zrcadla lidské rozpolcenosti. V duálním světě jsme zákonitě rozpolcení na tábor dobra a zla. Tábor světla a temnoty atd… A ta rozpolcenost se promítá od každého objektu makrokosmu, až do každé buňky našeho vnitřního mikrokosmu. Apoštol Pavel popsal jistou stránku této rozpolcenosti v následujících slovech, jež jsou mottem tohoto článku.

Rozpolcenost, kterou Pavel zmiňuje je duální polaritou mezi tělem a duchem. Tělo se svými potřebami a chtivostí svádí člověka k živočišnosti a na druhé straně duch touží po čistotě, svatosti, vznešenosti, či nevinnosti. Duchovní bytost je uvězněna v hříšné formě a denně prožívá svou rozpolcenost, ze které se neumí sama vymanit. Duchovní zákony zjevily rozpolcenost lidské bytosti ne proto, aby byl člověk natrvalo odsouzen jako nenapravitelný hříšník, ale proto, aby dospěl k porozumění o pomíjivosti a bezcennosti těla, potažmo veškeré hmoty, jež jsou prachem a v prach se rozpadají. Na druhé straně dává bezútěšnost hmotné formy podklad pro nalezení a ocenění nevyslovitelné hodnoty a nedotknutelnosti perly ducha, která se stává Božím královstvím a útočištěm spravedlivého - hledajícího, toužícího po věčné Lásce a jejím naplnění.
Jsme zajatci světa duality do té doby, než pochopíme její hluboký smysl. Než pochopíme, že jen díky hříchu skutečně a do hloubky víme, co je svatost v našich nejvnitřnějších místnostech. Jen díky prázdnotě, jež poskytuje svět, hluboce oceníme plnost ducha, uvnitř Božího království naší duše... Žádostivost naší tělesné schránky tím sice nezmizí, ale tím uvědoměním se zcela promění naše vnímání reality. Uklidní se naše podrážděnost a zahojí se naše bolest duše, kterou jsme si sami způsobili. Pochopíme, že naše pravá duchovní identita je božská, nedotknutelná a svatá a přestaneme se ztotožňovat s tělem a jeho živočišností. Tím nahlížíme na život z perspektivy ducha, který pozoruje úděl tělesnosti s odstupem a nepřipoutaně, čímž svou živočišnost překračujeme již v těle, dokud nebudeme úplně vysvobozeni Boží milostí, která pozvedá vědomí do roviny ducha.
Když to pochopíme, přestaneme se odsuzovat za všechny své chyby a hříchy, neboť jsme do nich dobrovolně vstoupili, aby nás nejprve pohltily a tím se staly našimi učiteli. Naše zajetí je vyléčeno plným porozuměním, že jsme nikdy nebyli špatní a padlí, jak nám to vtloukali do hlavy naši otrokáři. Ale byli jsme neprobuzení, nevědomí si své duchovní identity a byli jsme připoutaní lpěním k tělesnosti. Všichni jsme pouze zajatci ďáblova světa, dokud nepochopíme, že jeho pravda je zcela obrácena na ruby a jediná nepomíjející Skutečnost je jen a jen Láska – Nejvyšší Bůh. Tato Pravda osvobozuje vězně z pasti podvědomých vzorců, jež jsou jako vody chaosu – prediktivní omezující myšlenkové vzorce otrokářů, které tato společnost přijala za svoji pravdu. Říká se tomu také duch ďáblova světa, hádova říše, matrix, či reverzní fantomová realita soupeřů…

Jste tím, jak myslíte

Kdyby tu nebyl nikdo, kdo by vám kdy řekl, že jste špatní, hříšní, viní, neschopní, škaredí, tlustí, nebo hloupí, nevěděli byste, co to je. Necítili byste vinu, necítili byste tíži života, necítili byste se špatně, neexistoval by hřích, neexistovala by nemoc a dokonce ani smrt. Bylo by tu jen věčné bytí v přítomném okamžiku. Život by skrze vás plynul na plný plyn a vy byste si užívali jeho hloubku a energii, každým okamžikem. Každou vůni, každou chuť, každý barevný lístek padající ze stromu by byl hlubokým prožitkem. Vnímali byste proud života takový, jaký právě je a vitální energie, by z vás vyzařovala do okolí. Dokonale byste splynuli se Jsoucnem. Příčinou všeho vašeho utrpení, či prázdnoty, není objektivní stav vaší nedokonalosti – vašich okolností, ale relativita vašich myšlenek. Pokud myslíte, že jste špatní, či beznadějně hříšní, tak opravdu jste. Pokud myslíte, že máte vždy smůlu, tak se vám nic nepodaří. Pokud myslíte, že vás nikdo nemá rád, tak vás nikdo rád mít nebude a pokud je vaše myšlení něčím nakažené, jste nemocní. Vaše myšlení vás odděluje od dokonalého osvícení a věčného života, které byste právě TEĎ prožívali, nebýt neviditelné pasti vašich myšlenek. Zhoubnou povahu svých myšlenek byste nikdy neuviděli, nebýt jejich zrcadlení v životních okolnostech, kterými jste obklopeni. Jaký je váš konkrétní svět, jaký je váš život a jaké prožíváte pocity, takové jsou vaše myšlenky, aniž si je plně uvědomujete. Žijete v soukromém hologramu, vytvořeném z myšlenkových programů a je jedno, jestli jste jich většinu převzali od předků, z médií, školy, anebo jste si je vytvořili. Vaše vzorce myšlení, vaše předsudky, vaše domněnky a vaše posuzování, vytvořily celou hru vašeho osobního matrixu.
Všechno utrpení vašeho života, spočívá v návyku neustále přebývat v mysli. Neustále přemýšlet. O všem si něco myslet, všechno hodnotit, seřazovat, všechno posuzovat, či se o všem něco domnívat. A vzhledem k převažujícímu duchu světa je to autonomní myšlení plné obav, nejistot, lítosti, výčitek, apod. Každý negativní pocit je vždy spojen s negativní myšlenkou. Kdybyste myšlení dokázali právě teď zastavit, zjistili byste, že v přítomném okamžiku se vám nic negativního neděje a prožívané utrpení je iluze… Nedovolte, abyste se cítili špatně kvůli neschopnosti ovládat mysl. Pozorujte to v meditačním zvnitřnění a uvědomte si tu zbytečnou hyperaktivitu mysli, kterou neovládáte, neboť jedině hlubokým uvědoměním to změníte. Uvědomění je pochopení sama sebe v kontextu nově objevených souvislostí. Vyšší sebeuvědomění je vyšší míra prožívání přítomného bytí, jež otevírá stavidla vyšší plnosti ducha. A dokonalá přítomnost je úplným vysvobozením z negativních scénářů mysli. Přestaňte s životem uvězněným v tělesné mysli a skončí všechno vaše utrpení. Vstupte do prostoru za myšlením, ve kterém jen jste. Objevte meditativní bytí a pochopíte, že máte vyšší úroveň svého uvědomování, která je schopna širšího pohledu, než jsou myšlenkové koncepty. Ticho za myslí není prázdnota. Nedejte na panikaření vašeho ega.. Je to přesně naopak, než o čem vás vtíravě přesvědčuje skrze vaše myšlenky. Ve zdánlivé nicotě je naplnění. V tichu je odpověď. Vystavte se tomu beze strachu a vytrvejte jako zenový mistr. Překročte omezení tělesné mysli a rozšíříte své vědomí o nadsmyslové vjemy, které dávají vašemu životu širší pojetí a netušenou hloubku. Nic tím neztratíte, ale získáte schopnost vidět duchovním zrakem Pravdu skrytou. Vidět pravdu pod povrchem. Schopnost myšlení tím neztrácíte. Vaše skutečná mysl nezaniká ani po smrti. Smrtí fyzického těla zaniká tělesná mysl a její přízemní paradigma připoutané k tělu. V duchu ti vždy zůstává schopnost dokonalého uvědomění všeho, co jest v rozsahu 360 ° kolem tvého středu. V každém okamžiku tvého života tvůj duch vše vnímá a detailně zaznamenává. Pak ti to promítne se všemi detaily, když odcházíš z tohoto světa. Uvědomění tvého ducha dalece přesahuje kapacitu tvé tělesné mysli. Duch je základem veškerého tvého uvědomění. Duch je prostor umožňující veškeré uvědomění.

Pusťte se !

Odpoutat se od svazujícího myšlení si žádá odvahu se pustit. Pusťte se všech přetvářek. Pusťte se neustálých strategií a pusťte se dokonce i své podvědomé potřeby trpět. Nevíte, že si své utrpení sami způsobujete? Pusťte se toho podvědomého návyku. Vaše ego je závislé na výživě pramenící z utrpení. Vaše ego je ďábel, co vám našeptává, že to nemůže být tak jednoduché, že musíte trpět, musíte se celý život namáhat a musíte bojovat. Pokud nemá akci je nervózní a neklidné. Pokud jen jste, obviňuje vás z lenosti a z mrhání časem. Ďábel ve vás oceňuje čas, neboť vás nakazil myšlenkou, že potřebujete čas, abyste se někým stali. Tvrdí, že potřebujete čas, abyste zvítězili, a že potřebujete čas, abyste to pochopili. Iluze času vás neustále odděluje od Skutečnosti přítomného okamžiku, a znemožňuje, abyste pochopili, že už vše máte právě tady a právě teď. Myšlenka, že potřebujete čas je skrytou a všudypřítomnou ďábelskou strategií, jak neustále odsouvat a vyhýbat se osvícení, které na vás čeká právě tady a právě teď. Čas potřebuje váš ďábelský pól jako léčku, aby vás navždy uvěznil v očekávání budoucí spásy, zatím co mu v krysím kolečku neustále odevzdáváte svou energii, na níž je závislý. Nebuďte již dále uvězněni v iluzi času. Nehoňte se již dále za přeludem. Spása spočívá v přítomnosti.
Ďábel uvnitř vás nenávidí ticho a nenávidí nicotu. Doslova by se zbláznil, že mu nedáváte energii vašeho úsilí, boje a utrpení. Nehrajte s ním jeho hru. To je jediné řešení. Uvědomte si, že utrpení je vaše podvědomá volba a zároveň strategie úniku. Pokud myslíte, že potřebujete trpět, potřebujete bojovat a potřebujete dlouho usilovat, jste chyceni v nekonečném krysím kolečku marného utrpení, jež nikdy nekončí v budoucnu, ale jedině v přítomném okamžiku. Jediné, co potřebujete je porozumět podstatě iluze, kterou je prosáklý tento svět. To, po čem se neustále napřahujete, se vám neustále vzdaluje na horizontu. Osvícení i věčný život už máte, pokud se pustíte podvodné strategie vyhýbání se a úniku. Trpět a namáhat se není ctnost, jak vám to vaše ego předkládá. Je to nedostatek odvahy pustit se. Neschopnost, či strach nechat vše být. Vyprostit se ze sevření a napětí. Otevřít se přítomnému okamžiku právě tady a právě teď. Nechat vše být je jediná strategie, se kterou ďábla porazíte. Dokud jste napjatí a dokud trpíte, jste jeho otroky, a čím horší jsou vaše obavy, tím více se vám vyplňují. Čím více energie dáváte, tím užitečnějšími otroky ďábla jste.
Uvědomte si, jak je pro vás neuvěřitelná, rouhavá a nesmyslná myšlenka, že jste dokonalí, jako Bůh. Jako byste se rouhali, neboť všude kolem sebe jen vidíte, jak jste nemožní, omezení, chamtiví, sobečtí, hloupí a neatraktivní…A teď jste k tomu navíc přidali i pýchu s myšlenkou, že jste jako Bůh! Ba co víc, že snad jste Bůh!!
I kdybyste rozumově přijali, že jste božští, neumíte to prožít, a proto vám to absolutně nedává v tomto stavu smysl. Rozum umí pochopit, že není nic, než Bůh…Vše je Bůh, i každý z nás. Jsme Boží děti. Je to však v této chvíli, pro většinu, pravděpodobně jen informace, postrádající hodnotu, neboť to ve své nedokonalosti neprožíváte. Díváte se totiž do zrcadla svého vyzařování. Čím více jste přesvědčeni, že jste nedokonalí, tím více vám to zrcadla světa potvrzují. Čím více se namáháte a usilujete, tím více je výsledek nedosažitelný. Čím více se bičujete, tím jste větším hříšníkem. Proti čemu bojujete, to neustále posilujete. Krmíte ďábla v sobě samém, který je čím dále více závislejší a chamtivější na chemii endokrinních žláz vašeho soukromého utrpení.

Proto potřebujete ticho, samotu, nicotu a odevzdání, neboť duchovní cesta nesměřuje ven, ale dovnitř a navíc ani není cestou, ale úplným zastavením… A nevíte, že se té cesty k osvícení podvědomě velmi bojíte a vyhýbáte, co vám jen síly stačí. Vaše ego – váš ďábel, vymyslí jakoukoliv strategii, abyste si mysleli, že zastavením, zvnitřněním a nekonáním mrháte čas, něco si nalháváte, zahazujete svůj život a vzdalujete se všem přátelům apod… Dokud jste ztotožněni s tělem, věříte, že ten našeptávač jste vy sami a podléháte jeho strachu. Myslíte, že skutečný život je to krysí kolečko, ve kterém běháte? Nebo myslíte, že skutečný život je neustálé rozptýlení zábavou a odvádění pozornosti od hlubokých potřeb duše? Aktuální svět lidí je doslova posedlý touhou bavit se a neustále cestovat. Čili neustále přebíjet vnitřní prázdnotu a utrpení a utíkat před svou vnitřní bídou někam do světa. To je marné úsilí, neboť to co hledáme, je náš střed, náš chrám, centrum naší Plnosti a energie. Rozptylováním ven to nenajdeš, ale ztratíš. Vyčerpáš se a prázdnota na konci bude horší, než ta na začátku.
Pokud jste nadějnými adepty na osvícení, bude vám dána temná noc duše – Jobova zkouška – 40 dní na pustině. Z vaší ztráty a utrpení vytěžíte vítězství ducha nad hmotou, vítězství duše nad ďáblem. Přijměte to, neděste se toho. Ve světě zažijete ztrátu všeho a v duchu budete vzkříšeni. To je pravá podstata mystické smrti a vzkříšení. A kdo není ochoten pustit se světa – zažít svou smrt, zažije vzkříšení soudu. Zažije nevyhnutelně okamžiky procitnutí, které ho vyděsí, poníží a pokoří, neboť vzestup aktuálních kosmických energií se dotýká každého. Kdo to pochopí pozdě, bude sice zachráněn, ale bude to jako skrze oheň. Bude to ve víru těžkého, bolestného přetavení – agónie, do které právě vplouvá paradigma 3D reality se svými vězni. Oddělení ryzího kovu od strusky. To je význam boje Armagedonu uvnitř nás i vně nás.

Pomalá proměna

Energie vzestupu neustále narůstají a proměňují svět, což dokládá i Schumannova rezonance, významné sluneční erupce, oteplování planety, či polární záře cestující po obloze i v našich zeměpisných šířkách. To jsou příznaky druhého příchodu Krista, a kdo je skutečně připraven na Jeho svatbu? Na harmonizaci pólů. Na vstup do neduality? Žádný odklad už se nekoná. Není jiná cesta, už to začalo na duchovní úrovni, difúzně to proniká do hmoty skrze naše duše a my jsme uprostřed toho dění. A to difúzní pronikání je jako pomalé vaření žáby. Prostředí se neznatelně pomalu každý den mění – otepluje vyšší energií. Kdo není bdělý, nic neuvidí, nic nepochopí a nic neucítí, dokud ho pomalu narůstající energie úplně „neuvaří.“

Konec starého světa a začátek nového nemá viditelnou dělící čáru. Je nerozpoznatelný pro neprobuzené. Po léta tu již dochází k pohasínání bitů reality starého svět a difúznímu pronikání bitů světa nového. Začalo to v duchu, na neviditelné úrovni a velmi pomalu se to zhmotňuje. Roste to jako strom života věčného, ale kdo si všimne nových výhonků? Nových lístků, když strom se jeví být pořád stejným a pořád na stejném místě? Jen ten, kdo je bdělý a zastaví se v přítomnosti, aby pozoroval „trávu růst.“ Vichřice smetá z povrchu to staré a vlny povodní to splachují. Pročišťují harampádí, které nám brání vidět podstatu. Roztávající ledovce pomalu proměňují ledově ztuhlé póly v živou krajinu a na pouště proniká život. Zem puká, propadají se staré struktury a láva pohřbívá minulost hluboko pod povrch…Vzdejte se přírodní transformaci. Vaše myšlenkové vzorce jsou ledovcem, který nechte rozpustit a vaše emoce jsou tryskající lávou, kterou nezadržíte jinak, než jejím propuštěním. Myšlenka, že potřebujete čas, vás odděluje od všeho, co netušíte, že už máte právě tady a právě teď.

Tvá víra tě uzdraví

Kristovo uzdravování by nikdy nebylo možné bez opravdové a hluboké víry těch, které léčil. Ježíš Kristus byl osvíceným zdrojem Boží uzdravující síly jako slunce, avšak ta síla mohla pronikat pouze do míst, kde bylo slunci otevřeno. A stejné je to dnes. Kristova síla je tu přítomna na každém místě, avšak kde je víra těch, co si přejí být uzdraveni? Víra je přijatá myšlenka. A myšlenky, které přijala tato společnost jako celek, jsou většinou přízemní, negativní a svazující. A to je stejné, jako když chcete mít sluneční světlo v pokoji i přes zavřené okenice.
Problém s uzdravením je o vnitřních bariérách, ne o vnější uzdravující síle. Kristus, který chodil chvíli v lidském těle, nyní spočívá v chrámu vaší duše jako uzdravující Duch a čeká na vaši víru – otevření okenic.

K uzdravení není potřeba jen to, aby se dotkl On vás, ale abyste se současně dotkli vy Jeho. Je to jako v milostném vztahu. Pokud je jeden z partnerů uzavřen bezpodmínečné Lásce, Lásku uvěznil. Bez Lásky není uzdravení. V Lásce je vše, co postrádáme a za čím se honíme. Veškerá Kristova Plnost. Pokud je jeden proud obousměrné dálnice uzavřen, nefunguje to v žádném ohledu. Dokud nevěříte ve své zdraví, nemůžete být uzdravení. Pokud byste cele přijali myšlenku, že již jste zdraví, byli byste ihned uzdraveni, neboť Bůh netrpí lidskými stihomamy. Z jeho strany je vždy otevřeno. Podobně jako v následujícím případě.

Uzdravení této ženy přišlo ne proto, že by jí to Ježíš dovolil, ale proto, že ona si to dovolila. To ona otevřela bariéry v sobě samé, kterých si pravděpodobně nebyla vědoma. Byla uzdravena, až její mysl plně uvěřila, že je to možné. To mysl musí ustoupit skálopevnému přesvědčení. Mysl se musí vzdát, aby se děla vůle Boží. To mysl přesvědčená o utrpení světa, stojí mezi člověkem a jeho srdcem. Kvůli neviditelné myšlenkové bariéře je srdce zavřené a tělo nemocné.

Víra jako zrno hořčice

Hořčičné semeno se zdá být tak malým, že kdyby odvíjelo svůj význam od své velikosti, nikdy by nevyrostlo v mohutný strom. A stejné je to s naší vírou. Zpočátku je vnímání naší vlastní hodnoty a povahy naší mysli tak bezvýznamné, že lze jen stěží uvěřit, že z něj vyroste strom. Zpočátku duchovní cesty si nikdo z nás nedokáže ani představit, kým doopravdy jsme. (Že naše schopnost zázračně tvořit je neomezená.) Máme dojem, že známe důkladně jen svoji bezvýznamnost, avšak toto myšlení musíme zcela opustit. To je totiž vzorec nezdaru, který zabraňuje růstu. Ale pokud volně a bez pochyb zasadíme a necháme růst plody našeho přesvědčení, bez jakýchkoliv pochybností, pak z nich vyroste něco tak velké, co je snad stěží uvěřitelné. Stačí nebránit, nepřekážet, stačí odbrzdit.

Nejde tedy vůbec o to, abychom měli víru velikosti hořčičného semene. Malá víra nezachraňuje. Ale jde o to, abychom se přenesli vírou přes domněnky o své vlastní bezvýznamnosti, neboť v hořčičném semeni je především informační kód, který způsobí vzrůst stromu. Informace DNA je mnohokrát menší než jsme schopni vidět zrakem. A naše víra je především cele přijatá myšlenka, kód. Tak jako semínko hořčice nepochybuje, ale koná svou práci dle svého naprogramování, stejně tak konají práci naše myšlenkové vzorce, které jsme bez výhrad přijali za své. Něco natolik titěrného podceňovaného a zdánlivě neuchopitelného, jako přijatá myšlenka - víra v něco, co v nás podvědomě zakořenilo, je v konečném důsledku příčinou tak velkých věcí, jako je přesazení hory. A to není nadsázka, neboť víra vyvolených – pomazaných – živých - osvobozených, způsobí proměnu tohoto světa v ráj na zemi.

Láska JE

Dokonalými a věčnými se stáváme ihned, jakmile padnou všechny naše světsky pokřivené myšlenkové bariéry. Láska je jediným a zároveň vším, co tady JE, pokud by mysl nevytvářela problém a nedokonalost. Láska je Bůh a říká o sobě „JSEM, Který JSEM.“ Je Sluncem za mračny myšlenek. Nevěděli bychom nic o problému ani hříchu, pokud by je někdo nevytvářel. Pravá víra tedy spočívá v hlubokém uvědomění, že vše je v dokonalém pořádku do té doby, dokud někdo nezačne vytvářet problém. Láska je to, co tu vždy JE a vše co není Láska, je pomíjející iluze, kterou někdo musí stále vytvářet infikovaným myšlením. Tyto mračna nech odplout. Dualita našeho světa vytváří problém, hřích a nedokonalost, jako protipól naší dokonalosti a věčnosti. Díky prožité propasti mezi póly, dochází k síle uvědomění. Protipól tedy nelze odsuzovat, ale jedině přijmout jeho nezastupitelný význam pro naši transformaci. Přináší uvědomění o skutečné hodnotě Lásky, která je jediným skutečným a současně veškerým naším bohatstvím. A to uvědomění roste jako hořčičné zrno a je královstvím Božím, přinášejícím spásu. Svět je hromadou smetí pro toho, kdo žije v žáru Lásky. A Láska je nejcennější perla, která pro nás jasně zazáří jedině díky temnému pozadí – blátu, z něhož byla vytažena. Když špínu očistíme, zůstává ryzí podstata a oceníme její záři. Když mizí nedokonalost myšlení, roste dokonalost ducha. Láska je naší přirozeností, která vyrůstá z bláta do nebe, dokud není mohutným stromem života.

Vysvobození hříšníka

Myslíš, že jsi padlý hříšník, ovládaný tělesnými touhami, čekající na vysvobození z těla posedlého chtivostí? Čekáš, že tě z toho Kristus vysvobodí po svém návratu, neboť jinak ti není pomoci? Anebo si nalháváš, že se umíš dokonale kontrolovat, dokonale ovládat a jsi vzorem všech myslitelných ctností? Mohl bys být v léčce svého ďábelského ega, ať si myslíš, jedno nebo druhé. Křesťanské náboženství pokroutilo pravý význam duality, neboť přimělo své ovečky k sebe-obviňování, sebe-odsuzování, sebe-nepřijetí. Náboženství podporuje pocit viny a strachu z trestu, a v jeho podhoubí se náramně daří, přetvářce i pokrytectví. V duchu náboženských paradigmat není možné zvítězit. Ty je třeba překročit. Uvězňují upřímně hledající v bludném kruhu, ze kterého se nelze snadno vymanit.
Kristus vysvobozuje věrné, kteří nikdy neopustili Lásku, ať už prošli čímkoliv ve světě. I když se dlouho plazili v bahně… Svým příchodem otevírá Kristus bránu do nebes, neboť On je tou Bránou. Energií vzestupu, která proniká světem i každou buňkou. Nebesa máš v sobě, a pokud směřuješ do ducha, bude ti pomoženo objevit svou duchovní přirozenost. Budeš přivítán a oslaven. Jak? Uvědomíš si, že jsi víc, než tvé padlé tělo. Uvědomíš si, že tvá zářivá podstata je nedotknutelná jakoukoliv chtivostí těla. Vystoupáš v této době do kristovské úrovně vědomí, která přikryje láskou oba póly tvé bytosti porozuměním. Bez prožití chtivosti bys totiž nikdy nepoznal krásu tvé čistoty, kterou již JSI. Bez nenávisti bys nikdy dokonale neocenil svou Lásku, kterou již JSI. A bez lpění bys nikdy neporozuměl přínosu Svobody, kterou také již odjakživa JSI. Tvá tělesná nedokonalost ti přinesla hlubší porozumění, tak ji neodsuzuj, ale přijmi ji právě takovou jaká právě teď je, s poděkováním. Všechno popírání své hříšnosti odlož, pravda není nepřijatelná, ani nesmiřitelná. Je právě taková, jaká má být. Nic není špatně, všechno má důležitý význam. I to nejhorší, co se ti stalo, co jsi provedl, čeho lituješ. Čím větší dno okusíš, tím větší význam to má pro tvé uvědomění, tvou duchovní evoluci.

V mnohem větší pasti než hříšníci, jsou ti zdánlivě dokonalí. Novodobí farizeové, kteří se vznášejí ve vědomí své dokonalé poslušnosti. Ačkoliv tělesně nedokonalí, cítí se být dokonale poslušní. Už to snad nejde ani více. Kdo jiný by měl být spasen, než ti co do puntíku plní celý Zákon a nikoho nenechávají na pochybách o jejich zdánlivé duchovnosti? Až na to, že dokonalost nespočívá v poslušnosti a duchovnost nevyplývá z pravidel… Až na to, že Bůh nechce tvé oběti, ale tvé upřímné srdce. Až na to, že duchovnost je bezčasovým bytím a ne bezchybným konáním. Mezi duší a Bohem nejde o otrocké poslouchání a plnění pravidel, ale o přirozený a živelný milostný vztah, který hoří jako požár. Jako stravující oheň, hořící mezi zamilovanými. Když bezpodmínečně miluješ, nemůžeš nikdy hřešit. Všechny tvé poklesky jsou ti odpuštěny, jako marnotratnému synovi. Všechnu svou nedokonalost přikrýváš Láskou zocelenou utrpením. Vše očišťuješ čistotou svých pohnutek a nezištností své oddanosti k Otci, který tě vysvobodil z bídy živočišnosti. Tvá živočišnost tu stále je, ale ty ji s odstupem pozoruješ, z místa svatosti chrámu tvé duše. Cítíš se být nedotknutelným duchem, který musí přebývat uprostřed bídy tělesnosti. Bůh se nedívá na tvé minulé skutky, ale hodnotí současnou ryzost tvého srdce. Věrná Láska je jediné vlastnictví milenců a na ničem jiném jim nezáleží. Ať už je Bůh tvým Otcem nebo Matkou, přijímá tě takového, jaký jsi doopravdy v duchu. Přijímá tě se všemi slabinami těla, se všemi hříchy tvé povrchové podoby, neboť ví to, k čemu jsi už sám dospěl, že nejsi ani padlým tělem, ani padlými myšlenkami. Bůh vidí nejen hříchy tvého těla, ale především evoluci tvé duchovní podstaty, ke které tě život na povrchu dovedl. Jeho věrnost vynikla skrze tvé utrpení. Vaše láska se prohloubila odloučením. Jeho milost tě objala, když ti bylo nejhůře. Sám Bůh se v tobě rozpoznává, pokud jsi ryzí a na nic si nehraješ a nic nepředstíráš. Dlouhé odloučení vedlo nakonec k silnému semknutí. Splýváte v jeden svazek, ve trojitou šňůru. Milujete odlesky sebe sama v tom druhém. Otec, Syn a Duch,… Bůh, Duše a Duch, anebo muž, žena a Bůh. Nekonečná trojnost nekonečného Jsoucna.

Nedotknutelnost Slunce

Kdo není zastíněn stínem, je automaticky v Lásce, nemůže hřešit a nemůže být nedokonalým. Proto je naším jediným cílem nezaměřovat se na mraky, ale na Slunce za nimi. Nechat mraky být, jakkoliv jsou děsivé. Nehrát s nimi více už tu hru. Kdo není spoután stínem, nemůže hřešit, nemůže nemilovat, nemůže umírat, a nemůže nebýt dokonalý. Dokonalost je dokonalé spočívání v Lásce, nebo-li duchu vrcholné harmonie. Propusťme své přesvědčení, že jsme špatní a propusťme své odmítání vší špatnosti celého světa. Propusťme svou křeč, se kterou svíráme své cíle a propusťme popírání čehokoliv, co jest. Vyznejme všechny své hříchy a neskrývejme se za maskami. Nejsme svým tělem, ani tělesným myšlením, ale čistou Láskou. Tělo a myls těla, jsou jen naším odvráceným protipólem. Jsou naší vnější a okrajovou schránou. Podobně jako ďábel je odvrácenou polaritou Boží. Jsme duchovní a nedotknutelná božská bytost, a pokud to pochopíme a hluboce přijmeme, zažijeme sebeuvědomění a smíření obou svých protichůdných táborů v Lásce. Láska vyléčí naši domnělou nedokonalost. Buďme nezávislí pozorovatelé, podobně jako Slunce, které svítí na všechny a nehodnotí je, neboť to nemá zapotřebí. Láska si vystačí se svou naplňující září. Svítí, i když plují kolem mraky a žádné problémy světa se jí nemůžou dotknout. Slunce shlíží na svět jako na nezbytný referenční rámec vývoje, který má pochopit a překročit. Svět je hřiště, umožňující duším hlubší porozumění Lásce na základě protipólu Lásky. Být v duchu znamená být v nebi a být nedotknutelným, jako Slunce. V dokonalé Lásce není žádný strach, neboť strach je protipólem Lásky. Díky bídě tělesnosti, do které jsme ponořeni, si teprve plně uvědomujeme její protipól – Lásku Ducha. A když bychom do Ducha vstoupili naplno, už bychom se možná nechtěli vrátit…

Vzneste se jako orel

Kdo si neuvědomuje destruktivní povahu tělesné mysli, je obětí vod chaosu. Plave ve sdílených vzorcích podvědomí lidstva, jež jsou jako temné hlubiny. Vše se na její hladině jeví obráceně. Každého, kdo se snaží nadechnout nad hladinou, bičují neustálé vlny. Povrchové napětí znesnadňuje vzestup. Byli jsme všichni pokřtěni touto vodou a směřujeme do svobody ducha, k vynoření a nádechu jako novorozenci. Voda je polaritou temnoty, polaritou stínu. Kdo se narodil z této vody a ducha, získal dokonalé poznání duality, stal se novým stvořením a vstupuje do celistvosti, která je mimo „dobré i zlé.“

Pod hladinou podvědomí jsme ovládáni. Jsme nevědomí a nevíme o tom. Zakoušíme polaritu stínu – svět bez lásky. Stovky životů. Dokud nevystoupáme ve vědomí do ducha. V duchu jsme však nedotknutelní. Jsme jako svědkové dění a kolemjdoucí. Máme kontrolu sami nad sebou, nad svým myšlením a tudíž i nad svými pocity. Jsme nepřipoutaní k vodám chaosu. Jsme svobodným orlem nad hladinou, jenž vyjadřuje kristovské vědomí, vznášející se nad světem chaosu. Tento symbol propojuje nedotknutelnost slunce - vědomí a svobodu orla – nespoutanost ducha. Dva proplétající se hadi jsou dvě křivky elektromagnetického pole, protínající se v našich čakrách a stoupajících vzhůru, po páteři. Okřídlené slunce je symbol kristovského ducha vzkříšení.

Symbol okřídleného slunce je symbol kristovství. Ačkoliv je spojován se starověkým Egyptem, vyjadřuje nadčasový princip a symboliku Boha Behdeteje - Krista. Vyjadřuje vzletnost ducha, tachyonovou energii duchovního Slunce vytvářející paprsek mezi nebem a zemí. Dva hadi jsou symbolem křivky dvou elektromagnetických proudů duality, protínajících se v sedmi hlavních čakrách lidského těla a vševidoucí oko je duchovní vidění zprostředkované mozkouvou šišinkou. Kříž ankh je cestou duše ve hmotě, kterou jsme vysvětlili v článku "Již nebude odklad."

Vysvobození

Absolvovali jsme kolečko života, pochopili vše a vrátili jsme se k dětské otevřenosti a neposkvrněnosti, která znamená to, čím jsme začali tento článek: „Kdyby tu nebyl nikdo, kdo by vám kdy řekl, že jste špatní, hříšní, viní, neschopní, škaredí, tlustí, nebo hloupí, nevěděli byste, co to je…. Nebyl by ani hřích, ani utrpení, ani bolest…“
A v tomto kontextu si nyní prosím přečtěte pasáž z Janova Zjevení o našem osobním vysvobození z vod chaosu, jak ji Kristus předal svému apoštolovi.

Vysvobození lidé ze všech národů se vrací k Bohu, od nějž vzešli. K počátku i konci všeho lidského snažení. Vysvobození znamená skryté místo v duši, kde není ani bolest, ani smrt, ani truchlení. Uvnitř nejvnitřnějších místností. Vysvobození znamená být v duchu a tudíž být v nebi, kde již není hlubina moře podvědomých vzorců. Svým vysvobozením z hlubin Hádovy říše, jste opět Božími dětmi. Přenášíte nebe na zemi a tím způsobem se Boží příbytek snáší doprostřed jeho lidu, neboť vzkříšení pomazaní ho tu ukotvují. Osvobození lidé vytváří novou, osvobozenou zemi, uprostřed níž stojí Boží stan setkávání. Svatostánek – Nový Jeruzalém. A co se děje uvnitř vás se následně a s časovým odstupem, manifestuje i ve hmotné realitě. Svět se proměňuje, protože vy jste se proměnili. Nový svět je tu i kvůli vám a vy jste tu kvůli novému světu. Jedno bez druhého nedává smysl.