Jsi duchovním člověkem?

Duchovní člověk je člověkem citlivým na vnímání ducha všech lidí, věcí i situací. Duchovnost je niterností, ve které sestupujeme sami v sobě tak hluboko, dokud nenalezneme chrám svatosti, odpočinku a štěstí, ke kterému je nutno si proklestit cestu trním myšlenek. Kdo v sobě nalezl blažené místo odpočinku, je nadmíru klidný, zažívá plnost ducha, jež je Kristovou Plností. Nalezl místo bezpečí, na kterém je nedotknutelný, neboť prostor Ducha je stálostí, září a stabilitou Slunce a jeho Světla, jakožto plátna, na něž se v holografické 3D projekci promítá život forem. Plátno není nijak dotčeno krutostí příběhu, který se na něm promítal. Je stejně klidné a stabilní před příběhem, během příběhu i po příběhu. Přebýváním v duchu, jsme v bezpečí uprostřed nejniternější komnaty duše – Boží náruče nedotknutelnosti.
Na duchovní cestě nevytváříme Světlo, ale otevíráme mu, aby mohlo vstoupit dovnitř a tím Světlem je Bůh, Kristus a Duch Svatý, kteří přicházejí jako Jeden Bůh, aby si udělali příbytek v chrámu čisté duše a aby večeřeli spolu s věrnými. Bůh je ta nejčistší Láska a životodárný živel v každém z nás, avšak rozkvétá jen v království Božím. Semínko Lásky klíčí jen v harmonii a je zranitelné do té doby, dokud nejsme ochotni otevřeně čelit skrytým démonům a spálit je žárem té Lásky. Buďte rozhodnutí naplno otevřít své srdce a čelit té bolesti transformace, která je léčivá a přináší život věčný.

Divadlo světa

Iluze existence sebe sama jako nezávislého hráče, trvá spolu s iluzí ega. Myslíme, že jsme hráči, dokud to posuzujeme myšlením. Jsme však ohniskem vědomí, v němž se stírá rozdíl mezi uvědomováním a tím, kdo si uvědomuje. Čím více opouštíme ztuhlé, racionální, přízemní a lineární vědomí hmoty, tím více se odpoutáváme od postavy, či role, kterou ve hmotném světě hrajeme. Ta role je definovaná životním příběhem, na nějž se nevážeme, neboť vnímáme, že nejsme osobou prožívající příběh, ale jsme tím, kdo osobě i příběhu umožňuje existenci. V duchu jsme divadlem, které umožňuje herci jeho individuální roli v divadelním příběhu. Jsme vyšším já za oponou divadla, které objevujeme jako Alenka v říši divů. Přecházíme z newtonovského paradigmatu vnímání do kvantové skutečnosti, či podstaty. A v této realitě postupně přijímáme nové a netušené zákonitosti, které dávají všem záhadám a zázrakům prožívaným ve hmotě, smysl. Pravé duchovní cesty vedou k tomu, že egoické já postupně mizí, neboť je pomíjivé a nahrazuje ho vyšší já, které se jeví pozorovateli abstraktním pro svou neviditelnost, avšak je více skutečné a je věčné. Ego je ďábelský pól, jenž vzniká zastíněním pólu božského. Je to stín, ze kterého vystupujeme do záře Skutečnosti a tím získáváme rozhled, nadhled, svobodu a štěstí. Je to, jako když herec opouští svou roli v dramatickém příběhu. Skončí představení a rozhostí se ticho v prostoru, který poskytl své pódium kvůli krátkému příběhu a jeho odkazu. Prkna, která znamenají svět, jsou nyní obklopena věčným tichem uvědomění, které je tu stále, dokud ho zase někdy nepřeruší nějaká dočasná divadelní epizoda.
Za oponou objevujeme kvantovou provázanost, což není nic jiného, než spojitá vlnová funkce ducha. Duch vše propojuje jako oceán a naše duchovní podstata je pravdivější, než podstata tělesná, jíž se jeví vše oddělené, neboť je velmi zaslepená intenzivním hraním příběhu s oddělenými jedinci. Naučili nás, že jsme tělo a proto se necháváme zlákat povrchem věcí. Mimochodem oddělenost hmotných forem je specifickým učitelem reality forem, neboť odděluje rozličné aspekty jedné duchovní Jednoty Boží do jedinců – hráčů a jednotlivostí – polarit. Hmotné objekty jsou jako korálky, jež jsou navlečeny na vláknech či vlasech Stvořitele. Objevují se na kvantových vlnách vědomí.
Na úrovni kvantové provázanosti neexistuje ani čas ani prostor. Vše je propojené se vším okamžitě a zdánlivý prostor se překonává nasměrováním proudu vědomí. Jinak řečeno pomyslíte na cokoliv a jste s tím, na co myslíte, či to máte před sebou. Ale nejen to, vnímáte celého ducha člověka či situace, na kterou právě myslíte. Obraz se propojuje s viděním, formou mnohorozměrného vjemu. To je vnímání duchem. Vidíte, slyšíte i vnímáte na úrovni ducha a nepotřebujete k tomu fyzické tělo. Máme celkem sedm hlavních úrovní těla, z nichž tělesné je to nejposlednější.

Tanec života

Nejste tanečníkem života, ale tancem. Za tanečníka se považujete v těle, ale v duchu jste samotným tancem. Dokud o tanci přemýšlíte a vymýšlíte kroky, jste spíše komediální postavou než tanečníkem a vaše kroky jsou umělé a pohyby ztuhlé. Jakmile přestanete přemýšlet o tanci a položíte se do vln hudby, které vás začnou unášet, jste tancem samotným. Ztuhlost a hmotnost odcházejí s tím, jak odchází tělesná mysl a začínáte se ztotožňovat s rytmem hudby. Pokud svou racionální mysl umíte vypnout, zažijete plynutí – flow. Vy a tanec jste jedním jediným. Neřídí to vaše racio, ale překonáváte, či překvapujete sami sebe, když jste odhodili zábrany mysli. Mysl dříve neustále posuzovala, jak vypadáte, co si o vás myslí druzí, anebo vymýšlela techniku tance. Díky tomuto sklonu neustále hodnotit, škatulkovat, či posuzovat, jí říkáme koncepční mysl. Je jako státní úředník, který přišel na diskotéku a chce mít každý pohyb a každého jedince pod kontrolou, aby se nedopouštěl nezákonných pohybů a dokonale se vyhnul jakékoliv kolizi jedinců, či pohybů definovaných vyhláškou jako nevhodné. Takový koncepční úředník je jako naškrobený ztuhlý panák, který si svobodný tanec rozhodně neužije, ale způsobuje mu spíše frustraci. Ve snaze legitimovat tanečníky neuspěl a ve snaze přinutit je k zákonem definovaným pohybům už vůbec ne. Snažil se seřadit vše od nejlepšího po nejhorší a posuzovat vše dle normovaných hodnot a vyhlášek, ale jen a jen překážel a vzbuzoval posměch svou nepřirozeností… A přesně takoví jsme, dokud věříme tělesné racionální mysli, která je přesvědčena, že vše zná, vše má pod kontrolou a vše co se vymyká její logice je špatné nebo neexistuje. Pokud neumíme našeho vnitřního úředníka, který je sto procent v hlavě odstavit, nedokážeme vypnout a nezažijeme uvolnění, radost a svobodu. Štěstí se dostavuje až s jeho odchodem. Plynulý tanec se děje sám a je tím ladnější, čím méně úsilí do něj vkládáme. Čím více se necháváme vést, tím více nás tanec nabíjí a vzrušuje. A čím více nelpíme na okolí, ale spočíváme sami v sobě, tím více je tanec přirozenějším splynutím tanečníka a pohybu v jeden celek.
Celý náš život se děje skrze nás a ne kvůli nám. My jsme něco jako koncové výčnělky bytí, či života. Jsme buď ztuhlí, anebo uvolnění, v závislosti na tom, jak si interpretujeme vlivy okolí, jež k nám přicházejí v důsledku zrcadlení vln vnitřních. Bůh je tanečník a my jsme tancem. Celý náš život se děje mimo naši myšlenkovou kontrolu, neboť jak tep našeho srdce, tak dýchání, metabolismus, či dělení buněk probíhá zcela mimo naši kontrolu a běda, kdybychom si usmysleli, že si některý z těch procesů vezmeme na starosti. Pravděpodobně bychom se nedožili rána.
Jsme jako centra vědomí, podobající se rotujícímu víru, v němž vyvěrá naše nejvyšší přirozenost z nulového bodu nekonečna, do fyzického projevu a zobrazuje se v trojrozměrné holografické projekci. Rozhodně to není naše fyzická schránka ani identita, která by byla zodpovědná za ten holografický obraz. Děje se to skrze nás stejně, jako dechový hudební nástroj zní díky proudění vzduchu, jenž vzbuzuje rezonanci těla nástroje. Podobně duch proudí skrze naše těla a my spoluutváříme naši vibraci, či tón tím, jak uvolněná jsou naše těla a kolik dírek – čaker, máme ucpaných-neprůchozích atd… Čistého ducha tedy deformujeme různými způsoby k obrazu svému. Čím volněji proudí duch, tím více se výsledek podobá Bohu, a čím více máme ucpané průduchy, tím více nesnesitelný tón -vibraci reprezentujeme.
Z tohoto přirovnání plyne analogie, že čím méně úsilí vkládáme do jakéhokoliv konání, tím spíše nás může vést duch, jenž je naší nejvyšší přirozeností. Čím více chceme být sami sebou, tím více musíme umožnit své splývání s duchem. A opačně platí, že čím více jsme v hlavě, tím více jsme zdeformováni konceptuálním posuzováním, a hodnocením, a tím nepřirozenějším panákem se jevíme být.
Přibližování se k Bohu je umožňováním. Umožňujeme, aby se Bůh projevil skrze nás. Umožňujeme to tím, že strnule nepřekážíme. Problémy člověka vznikají v nízké úrovni tělesného vědomí, které je přesvědčeno, že malé já – ego, ztotožňující se s tělem je tanečníkem. Tím neumožňuje Bohu svobodný projev a ty kumulované deformace vyváří svět ďábla, jenž je nápodobou Skutečnosti.

Obrázek: Uvolnění těla uvolňuje energetická centra-čakry, jejich sedm hlavních úrovní prochází páteřním tunelen od hlavy po kořenovou čakru na spodním konci páteře. Boží Duch sestupuje jako svislý paprsek Světla a točí se ve víru jako hřídel uprostřed cívek dynama. Je to tachyonová energie bezpodmínečné Lásky. Prochází temenem hlavy a přes kořenovou čakru proudí do země jako paprsek. Propojuje člověka a jeho živoucí planetu. V srdeční čakře expanduje centrum stacionárních elektromagnetických vln z jediného bodu nekonečna do toroidálního pole ve tvaru donatu. A to je proces, jak svobodná duše transformuje Božího ducha do elektromagnetického pole a zástup osvícených vytváří světelnou síť transformace světa.

Ne/konání

V tělesném vědomí nevíme, že jsme již dávno vším, co hledáme. Jsme tím na vyšší duchovní úrovni naší bytosti a jediné co je třeba je to, abychom svému vyššímu já umožnili projevit se. Vstoupit z nebe na zem. Přenést božství do hmotné reality. Naše duchovní umění je o umožňování o vrcholné přirozenosti, o nezasahování a uvědomění. Skrze odevzdání vstupujeme do vyššího vědomí, které nám umožní nadhled a porozumění. Skrze porozumění upouštíme od boje, či od protivení se proudu naší transformace. Pokud svou transformaci necháváme být, děje se sama tím více, čím více jsme uvolnění. Boží Duch v nás koná své dílo, kterému ani nerozumíme, natož abychom ho řídili. Naše snaha transformaci tvořit je překážením. Stejně jako snaha udělat ze sebe někoho dokonalého, skrze techniky kontroly, či skrze sebekázeň.
Tělo je ve své podstatě automaticky proti duchu, neboť tělo představuje protipól ducha. Tělesné uvažování je tedy i automaticky proti myšlence, že největšího duchovního pokroku dosahujeme v nekonání. Či přesněji řečeno v odpoutání se od lpění na jakémkoliv výsledku konání, ať už konáme cokoliv z každodenních rutin našeho života. Tělesné uvažování doslova odmítá nečinnost, neboť je plné světských konceptů, o kterých si myslí, že jsou jeho, ale jsou z drtivé většiny převzaté ze sdíleného pole lidského podvědomí. To pole podvědomí jsou vody chaosu, které nás omámily a otrávily. Nevymaníme se z toho jinak než tím, že to pochopíme a přestaneme to hltat. Kdo to skutečně pochopí, skrze toho projde i otrávené prostředí a nezanechá škodlivé následky. Pokud nebereme světské koncepty slepě, či prvoplánově a povrchně, pak nepřijímáme pravdu zjevnou, ale vidíme za ní pravdu skrytou. Kdo vidí pravdu skrytou, toho zjevná pravda tolik neovlivní.
Duchu tedy nejvíce prospívá nekonání. Pouhé meditativní spočinutí v sobě a zastavení proudu myšlení. Plnost ducha v sobě dosahujeme plným, vědomým uvolněním. Což nemusí nutně znamenat, že přestaneme jakkoliv konat. To v tomto světě nejde, stále něco konáme. Chodíme do práce, uklízíme, vaříme, či vychováváme děti. Nicméně můžeme se naučit přebývat duchem v klidném bytí, aniž bychom z tohoto meditativního rozpoložení museli být vyrušeni jakýmkoliv konáním. Duchovně pokročilí se naučí, že část naší vědomé pozornosti stále spočívá ve středobodu duše, v klidném, bezmyšlenkovém bytí, čímž si uvědomujeme Boží království v sobě samém. Prožijeme nádheru své nejvnitřnější a nejsvětější komnaty. Zbylá část našeho vědomí pak vykonává jakoukoliv činnost, kterou se ve světě musíme zabývat. Ať už tedy vykonáváme v životě jakoukoliv roli, duchovnost znamená, že si při ní čím dále významněji uvědomujeme své přítomné bytí jako poklad duše a ke konané činnosti tedy nejsme zcela připoutáni. Dokážeme zastávat jakoukoliv roli bez lpění na světě, na formě, či na výsledcích činnosti. Žádné konání ani výsledek totiž nemohou převážit nevyslovitelnou krásu a hodnotu naší perly duše, našeho věčného a přítomného božství, které je prožíváno v přítomném TADY a TEĎ. Kdo objevil nevyčíslitelnou hodnotu Božího království v sobě samém, ten již netouží po realizaci ve světě, ale po odpoutání se od světa.

Čím více lpíme na svém božském bytí, tím méně lpíme na čemkoliv vnějším. Nekonání ve světě tedy znamená intenzivnější prožitek bytí a spojení s Božstvím, jež se pak promítá do světa v podobě naší invence, kreativity, lásky, radosti, přirozenosti, lehkosti bytí, a ve všem ostatním ovoci ducha, jež skrze nás vyvěrá z nitra, přirozeně a nenuceně.
V prožitku bytí jsme vedeni duchem, tedy intuicí. A intuice je jako můza, létající mezi dvěma póly představujícími racionalitu a abstrakci. Avšak cílem je porozumět oběma pólům a uvést je do harmonie. Nalézt rovnovážný střed, který se smiřuje s oběma póly duality a pro nějž ty póly znamenají dva velké sloupy Jakina a Boaze. Mezi nimi se uprostřed vchází do Božího chrámu, do Boží blízkosti. (Viz. článek: Kde je tvá pozornost?) Tato rovnováha znamená celistvost v lidském těle a propojení nebe se zemí. Znamená Boží svatostánek na planetě Zemi v každém z osvícených jedinců.

Od neexistence k znovustvoření

Každý duchovně probuzený, jenž zažil duchovní prozření, prožije v jisté fázi své transformace uvědomění, že se cítí být nikým vůči světu. Někdo to prezentuje tak, že neexistuje, což je pro většinu nepochopitelné tvrzení. Prožívaná neexistence znamená silné uvědomění o iluzornosti ega a jeho příběhu ve hmotě, která se rovná iluzi ďábla mezi kulisami matrixu. Na druhou stranu, za oponu, do světa ducha – abstrakce, se vstupuje přes pustinu nicoty, prázdnoty a vyprahlosti… Svět a naše propojení s ním, pro nás umírá, aby mohl vytrysknout pramen Božství, jež se stává pro hledajícího vším. Nejcennější perlou, chrámem spásy, Láskou, domovem, trvalým odpočinkem. Osvícení se stávají svědky vlastního sebestvoření, které má šest fází a v sedmé fázi dochází k odpočinku. Podobně jako Bůh stvořil svět v šesti fázích oktávy a v sedmé vstoupil do harmonického prožívání Jednoty. Dokončil tím kolečko vývoje, oktávu rozvoje a vstupuje do nové a vyšší oktávy, jenž je trojnásobně větší než ta původní. Šest stvořitelských dní je alternativní pojmenování pro šest fází oktávy Toho, kdo žije ve věčnosti, kde dny neznamenají konkrétní chronologický čas, ale úsek vývoje.
Naše vlastní sebetvoření může být pro mysl opět zavádějícím pojmem, pokud nepochopí podstatu. Na svém vlastním duchovním vývoji se podílíme sebeuvědoměním, nikoliv konáním. Bůh koná skrze nás a my si postupně uvědomujeme svou deformovanost a snažíme se z ní vyprostit. Ale být úspěšní nespočívá v samotném konání, ale v čím dál vyšším porozumění následkům a souvisejících příčin čehokoliv, co se v našich životech děje…Tím postupně překonáváme šest eonů vývoje v naší oktávě, abychom nakonec spočinuli v dokonalé harmonii celistvosti v té sedmé, Božské, když se vrátíme tam, odkud jsme původně vyšli. Samotné naše skutky, které konáme ve škole života, nejsou podstatné. To podstatné je úroveň vědomí, se kterým konáme cokoliv, co konáme. Bůh nás provází školou života, když jsme neustále konfrontováni s tím, kým jsme se stali na základě toho, co se objevuje v zrcadle našeho vlastního hologramu. Jinými slovy svět nám zrcadlí všechno naše energetické vyzařování – naši osobní vibraci na lidech a událostech, jež se nás osobně dotýkají. Naše osobní vnímání světa odráží to, kým jsme v duši. Cokoliv s námi interaguje, to nás učí o porozumění sobě samému, své vlastní energii. Co v našem životě již není, s tím jsme se úspěšně vyrovnali tak, že jsme danou zkoušku pochopili až do morku kostí. Až nakonec všechno potřebné pochopíme, zakotvíme v blaženosti Božího království a obejmeme oba protipóly světa duality v bezpodmínečné Lásce. V holografické realitě 3D světa jsme došli k celistvému neduálnímu vědomí a prožíváme celistvost, Jednotu a propojení s Bohem. Jako marnotratný syn si užíváme Otcův dům a všechno minulé trápení je v tomto vědomí rychle zapomenuto. Přesto, že jsme se navrátili ke své původní božskosti, prošli jsme svým vlastním znovustvořením, neboť jsme díky zapomnění museli znovu poskládat roztroušené fragmenty sebe sama, v jeden harmonický celek, čímž jsme je současně obohatili o zkušenost a tou zkušeností je prohloubili. Láska se prohlubuje v náročných podmínkách, prověřuje ji odloučení a strádání na pustině současného světa. Láska je Bůh a o uvědomění hodnoty Lásky pro náš život tu jde především. Ustrnutí vývoje duše, uvězněné ve zlaté kleci, je pobytem ve světě chaosu iniciováno. Zděděné bohatství duše je nahrazeno bohatstvím získaným. Získaným vlastní vůlí, vlastními rozhodnutími a úsilím stále plavat proti proudu a nikdy to nevzdat. Bohatství ducha se tvoří v konfrontaci s přesilou protivníků, mečem ducha. Ano přesně takovou roli hraje ďábelský svět. Umožňuje duši prohloubení oddanosti a Lásky na svém bojišti. Umožňuje duši hrdinské vítězství a růst jejích schopností. Umožňuje duši ocenit Lásku a prožít zdrcující účinky nedostatku Lásky – temnoty ďáblova světa. Kdo zvítězil v cestě svého znovustvoření, zastavil veškerý boj o osud tohoto světa. Místo toho proměňuje sebe. Nastavuje druhou tvář, nezištně dává a miluje nepřátele. Uvědomuje si přínos dobrého i špatného pólu duality, které spolu tvoří referenční rámec poznání v jednom celku. Ačkoliv se na své cestě navracíme k tomu, čím už dávno jsme, ta cesta potřeby vědomého návratu a nutnosti překonávání obtíží na cestě je tím, co nás nutí sáhnout si hluboko do své duše pro odhodlání a sílu, vzbudit v sobě vůli k návratu a vůli nezradit Lásku, ani když to stokrát vypadá, že nás zradila Ona sama… V opačné analogii platí to, že kdo se zabydlel v ďáblově světě, cítí se v něm dobře, užívá si materiálního blahobytu, slávy, či věhlasu, ten zpravidla vyměnil náruč Lásky za materiální jistoty a ve zkoušce Lásky uvízl na mrtvém bodě. I kdybychom vyřešili v tomto světě mnoho technických a společenských problémů a zapsali se do dějin jako inovátoři a myslitelé, vůbec by to nemuselo znamenat, že jsme se někam posunuli z hlediska transformace vědomí. Intenzivní řešení složitých úkolů materiálního světa, může znamenat úplnou rezignaci na poli ducha, kde jsme si přišli vydobít své znovustvoření.

Mrtvé skutky

To podstatné, co si uvědomíme při duchovní transformaci je, že problémy světa se nedají vyřešit a čím více je řešíme, tím více si jich do života přitahujeme, či tím více nás atakují a tím více vyskakují stále nové a nové... Přesněji řečeno, problémy se nedají vyřešit na stejné úrovni vědomí, na které vznikly. Řešení je vždy na úrovni vyšší, ze které existuje nadhled. Nemáme být jen praktickými inovátory světa, ale především svědky Božího díla, jeho spolupracovníky. To Bůh vše uvádí v tanec života a my se buď snažíme změnit jeho proud, anebo ho pochopíme a necháme se Jím vést. Buď jsme užitečnými nástroji, připravenými být použity, anebo jsme jen tupými palicemi, autonomně bušícími hlavou do skály. Pokud pochopíme zákonitost všeho dění, není důvod proti němu vystupovat a snažit se ho měnit skutky – konáním. Sutky jsou druhořadé a samy o sobě bezcenné. V Bibli se dočteme, že konání bez ducha jsou „mrtvé skutky.“ Jediné, co můžeme ovlivnit je úroveň vědomí - ducha, se kterou svůj život žijeme a tu můžeme navyšovat jedině v meditativním tichu bytí, do kterého často vstupujeme, dokud v nás plně nepřeváží. V tichu se realizuje duchovní růst uvědoměním. Změnou naší osobní úrovně vědomí měníme svůj život, který se z bouřlivého projevu uklidní v lehce zvlněnou hladinu, vystavenou jemnému vánku. Jedině změnou svého vědomí, která je prvořadá, měníme i celkový obraz světa, když přiléváme pozitivní vibrace do sdíleného pole vědomí a tím proměňujeme celkovou energetickou rovnováhu. Změnou vědomí – v sobě, řešíme samotnou podstatu všech problémů, dokud nás duch nedovede do stavu, kde problémy již neexistují. Do plnosti Ducha. Všechny naše skutky se pak stávají nepřipoutanými a nevytvářejí negativní karmu. Ničím, co děláme bez lpění, se nepřipravujeme o energii a nesnižujeme svou úroveň vědomí. Harmonie vzniká tam, kde zanikla žádostivost.

Past žádostivosti

Teprve pochopením duchovní cesty se stáváme kolemjdoucími, či pozorovateli, či Božími svědky. Nebojujeme proti ničemu a tím již nebojujeme proti Bohu. Přijímáme vše takové jaké to je, bez hodnocení, bez soudů a bez škatulkování. A tím se stáváme otevřeni působení svatého ducha a začínáme realitu vidět pravdivě, bez zkreslování skrze koncepty. Dovolujeme Duchu, aby nás formoval a utvářel a to i v případech, kdy to bolí a vzbuzuje to náš děs. Uvědomujeme si, že všechen děs, či nevole jsou projevem ega, které nemá vládnout. Je to ďábel, kterému se na duchovním vzestupu vzdalujeme. Vždyť právě pod diktátem ega trpíme, když se stále snaží přetvořit svět silou, ke svému obrazu, kvůli své žádostivosti. Utrpení pramení z toho, že se ego stále snaží změnit to, co právě JE a bojí se, že věci zůstanou nezměněny. Anebo právě naopak, když má právě to co chce, bojí se, že se to změní. Žádostivost ega je ďábelskou pastí, udržující naše odevzdávání energie v kolečku krysího závodu. V zajetí žádostivosti neustále vysíláme negativní vibraci své duše, vytváříme negativní karmu a ta víří hladinu vědomí v nastalé bouři.

Důvěra a odevzdání, je něco velmi protichůdného, než krysí závod, do kterého nás nutí ďábel. Pokud Bůh dokonale řídí naše dýchání i tep našeho srdce, proč bychom mu neodevzdali i náš osud? Nesvěřujeme snad lékařům naše tělo, aby nás provedli bolestivou operací? Proč nedůvěřovat tomu, kdo je víc než lékaři a díky jehož působení nikdy neonemocníme? Strach nás paralyzuje a uzavírá Božímu proudu Života v nás. Zatím co důvěra a odevzdání, nás otevírá Boží síle, pro niž neexistuje žádná nevyléčitelná nemoc. Jedná s okamžitou platností, kdykoliv se jí odevzdáme.

Přínos odevzdání

Přijmout vše, takové, jaké to je, zdaleka neznamená být pasivní a nechat si líbit to, co nám ubližuje. Odložení žádostivosti neznamená pasivitu. Přijmout vše takové, jaké to je, je odevzdání se Boží vůli a tudíž Lásce. A pod vlivem tohoto přístupu odmítáme a opouštíme vše, co není v souladu s Láskou, co nás od Ní odděluje, či co nás dokonce napadá jako parazit. Láska je náš Bůh a věrnost Bohu znamená věrnost Lásce za všech okolností. Pod tímto očistným vlivem jsme dokonce akčnější a ráznější, než kdykoliv v minulosti. Lásce dáváme prostor k žití, a nesneseme dlouho ve svém životě žádný vliv, který nás stále donucuje Lásku opustit. Odmítáme toxické prostředí a vymaňujeme se z jakéhokoliv donucování a manipulace, jež jsou vlastní ďáblu. Opravdovými Božími svědky jsme ve chvíli, kdy Láska může v našem životě svobodně proudit a my se Jí necháváme svobodně vést. Ďáblův svět dokonale prověřuje, zda-li jsme vůči němu neutrálními, anebo zda nás přiměl k nějakému připoutání skrze žádostivost. Bůh působí na místech, kde vzniklá harmonická vyváženost pólů. V prostředí neutrality, celistvosti, neduality. To Bůh skrze nás koná a my mu to umožňujeme svým vnitřním očištěním od ďábelského lpění a spoutanosti. Pak je Bůh tanečníkem a my jsme svobodným tancem jeho stvoření. Svoboda je nerozlučně s Láskou spojena. Svoboda je synonymem pro Lásku, Boha i Život.

Svědkové Jehovovi

Svědkové Jehovovi mají ve svém poslání svědectví o Bohu, ovšem to je jiné, než svědectví o kterém píšeme my. Jejich svědectví spočívá především v kázání druhým a to naše spočívá v roli nezaujatého pozorovatele proudu života, který v sobě propojuje nebe a zemi a tím přináší Svědectví ducha do hmotné reality. Huboká transformace vědomí je podstatou, která vyústí přirozeně a živelně ve svědectví ducha osvíceného člověka, jenž je veden Bohem. V expanzi hluboké lidské přirozenosti. Novodobí křesťané zamrzli v představě o Bohu a netuší, že představu zaměňují se Skutečností. S Bohem můžeme být ve spojení jedině vnímáním přesahujícím tělesné smysly. Vnímáním hlasu duše. A pokud se křesťanská víra opírá pouze o stránky Bible, ale neučí se prožitku spojení s Bohem v nitru, nýbrž slovům modlitby pronášeným do prostoru, pak si neuvědomují, že jim nezbývá nic jiného, než vysněná představa, ke které volají v modlitbě. Bez ohledu na to, jakým jménem ji nazývají, je to představa někde venku ve tmě a ne živý Bůh - světlo uvnitř. Co naplat, že modlitba je autentická, když vědomí směřuje někam ven a Bůh odpovídá hlasem z nitra duše? Kdo musí o Bohu pouze přemýšlet, ten Ho nezná, ať Ho oslovuje jakkoliv. Ke spojení s Bohem dochází skrze cit a v nitru chrámu duše.
Starověkému židovskému národu se Bůh představil jako Jehova, označující jejich Boha jako vykonavatele záměru, či toho kdo způsobuje, že se nakonec Boží vůle na zemi vždy vyplní. Bůh komunikoval s Mojžíšem. V tomto případě se Bůh snížil ke svému lidu, aby byli schopni nějakým způsobem pochopit To, co bylo pro jejich úroveň vědomí jinak nepochopitelné a měli konkrétního Boha, který se liší od národů. Jméno poukazovalo na Boha jako na živou skutečnost za všemi formami a proto se sám Bůh představoval Mojžíšovi jako „JSEM, který JSEM“.  Právě v tomto kontextu mělo být vnímáno jméno zachované ve formě čtyřech hebrejských souhlásek JHWH (hebr. יהוה), předané Mojžíšovi spolu s předchozí definicí. V tomto jménu je současně cesta k Nejvyššímu, směřující skrze uvědomování přítomného bytí. Výraz „JSEM, který JSEM,“ směřuje k mystické podstatě živoucího bytí (Boha) za úrovní projevených forem, které měli Židé teprve objevit, ale nebyli toho schopni. Podobně jako nebyli ani po tisíci pěti stech letech schopni přijmout Božího syna jako živoucí Lásku v šatech prostého člověka. Židovští vůdci ukřižovali Krista kvůli svému povrchnímu vnímání, kvůli odsuzování formy, která se jim nelíbila a opomíjení obsahu, který nevnímali. Čtení písem a zbožné (mrtvé) skutky bylo to jediné co posuzovali. Strnulý náboženský systém utvářeli náboženští vůdci a farizeové, zaslepení ďáblem – egem. Vedl k tomu, že zabili Božího syna, tudíž zabili bezpodmínečnou Lásku. A tento vliv se přenesl a opakuje se v jiné podobě i v naší době. Apoštol Pavel v níže citovaném výroku dosvědčuje, že Kristovo jméno je jediným, které bylo dáno lidem, skrze které má přijít záchrana, avšak hovoří zde o jménu doslovném, anebo o jeho energetické podstatě?

Pokud by se jednalo o doslovné jméno Ježíš, bylo by to v rozporu s Božím jménem Jehova, které bylo dáno Židům už před 1500 lety dříve. Ani Jehova, ani Ježíš však nejsou jména, která by sama o sobě zachraňovala. Božím skutečným jménem je živoucí duchovní a nepojmenovatelná podstata, logos skrytý za projevenou formou a proto každý, kdo vstupuje do Ducha, objevuje, že skutečné Boží jméno je nevyslovitelné a svědčit o Božím jménu je svědectví Ježíšova Ducha o Lásce, která vede osvíceného člověka v duši a která je Nejvyšším Bohem.
Svědkové Jehovovi hájí a všude ohlašují jméno Jehova, ale jejich vedoucí sbor neučí o přínosu přítomného bytí a věčného přítomného okamžiku, v němž je podstata, logos, vysvobození a život věčný. Tím nadmíru velebí formu a současně pomíjejí obsah, jakožto novodobí farizeové. Ačkoliv učí o Božím království, netuší, že toto „nebeské království“ je především duchovním obsahem v duchovním člověku. Že je stejně na zemi, jako v nebi. Modlí se srdcervoucími a autentickými modlitbami k představě, avšak nepochopili smysl vzorové modlitby (Otčenáš), ve které se Kristus zmiňuje o nebi, jakožto nehmotné realitě ducha v duši člověka a zemi, jakožto hmotné schránce naší duše. Naivně považují nebe za vzdálenou realitu za oblaky a království za doslovnou vládu. Ačkoliv nebe je náš duch a země naše tělo a tyto dvě lidské polarity nejsou odděleny od polarit vnějších. Neboť Duch sám svědčí, že jak nahoře, tak dole, jak uvnitř, tak venku. 
Svědkové Jehovovi se považují za hlasatele království Božího, ale neznají ani jeho pravou podstatu, natož pak cestu do něj. Učí naivně o získání věčného života, ale netuší, že ho již mají v sobě, uvězněný za koncepty a pojmenováními. Jejich naivní výklad není svědectvím Ducha, ale lidského rozumu spoutaného úřednickou logikou a hluboké mystické pravdy uvěznili dětinským pojetím. Obecně platí, že přílišné upínání křesťanských věřících k Bibli, je upínání stáda ke konceptu Pravdy, ne k pravdě samotné. A koncept je zamrznutá představa. Zatím co Skutečnost, která se nedá spoutat, je živoucí a vyvíjí se a proměňuje, jako každá jiná živá forma. Jako celá příroda. A tak se dokonce i to, co dnes křesťané považují za čisté slovo Boží – Bible, stává v jejich podání nečistou modlou, neboť připoutala vědomí mnoha upřímných lidí a hledačů Pravdy k potištěnému papíru, místo k živému a promlouvajícímu Duchu uvnitř člověka, proměňujícímu své působení podobně, jako měsíční cykly a roční období. Od novoluní do novoluní. A jak by byli mnozí zděšeni, kdyby slyšeli, jak Bůh říká důrazné „fuj“ na jejich zbožňování této knihy!  Ale pozor, není přece špatné číst Bibli. Vždyť byla inspirována Bohem. Bůh však nenávidí, že zbožňujete mrtvý ukazatel cesty, aniž jste se přiblížili duchem živému Cíli. Za živé Boží slovo považujete popsané listy papíru a ne Jeho vroucího Ducha v přítomném bytí. Neboť přeceňujete význam potištěného papíru a silně podceňujete Živý Boží hlas, který touží vést člověka skrze ituici a inspiraci a promlouvat k němu, a o kterém vyučujete, že ustal se sepsáním poslední stránky Bible. Studium ukazatele řadíte výše, než prožitek - přebývání v cíli. Ďábel se směje, jak mu jeho taktika funguje, neboť není snadno rozpoznatelná. Pod svícnem bývá největší tma.

Stejně tak očekávaný ráj na zemi se stal modlou, neboť upoutal proud vědomí milionů lidí k víře ve stromy, louky, lesy, a děti, hrající si se lvem u kobří díry. Avšak pozornost každého duchovního člověka má směřovat k živému Duchu, který JE. JE, který JE, právě TADY a právě TEĎ. Kdo je zahleděný do obrázků s budoucím rájem, je upoutaný k představě a nevnímá Skutečnost. Modlářství znamená upoutání vědomí k náhražkám a znázorněním Boha i jeho ráje, provázené naprostým opomíjením významu přítomného okamžiku, jenž skýtá otevřené dveře do ráje, do Boží náruče. Obrázky ráje nejsou samy o sobě špatné, ale bez poznání, že ráj každého z nás, začíná přítomným vnímáním JÁ JSEM, jsou modlou. Odvádějí od podstaty. Ďábelská past křesťanů je v tom, že toužebně hypnotizují úplně jiné dveře, než ty, ze kterých Kristus přichází. Nakupili tam hromady obětí a budou se velmi divit, když jim právě přicházející Kristus řekne, že je nezná, neboť jsou modláři…
Věřte, že Bůh je mezinárodní a multikulturní. Nechá si říkat Jehova, Hospodin , Aláh, či Brahma, avšak ani jeden z těchto bohů nikdy nemůže být Nejvyšším Bohem. K Nejvyššímu Bohu se není možno dostat skrze jakékoliv koncepty a lidská pojmenování. Tito bohové tu dočasně vyučovali, ale jejich éra s jejich znepřátelenými náboženskými systémy je u konce. Vytvořili zmatek zvaný velký Babylón. Vytvořili tu duální rozdělení, které mělo význam v minulosti, ale ne dnes. Vstupujeme z duality do Jednoty Boží a dřívější koncepty je třeba opustit. Bůh je Duch a má se uctívat Duchem a Pravdou. A ani Ducha ani Pravdu nemůžete vlastnit – spoutat pro sebe. Můžete se jim leda přibližovat, nebo se jich dotýkat, ale nikdy je nebudete vlastnit, neboť nás dalece přesahují. Jakmile cokoliv pojmenujete a zaškatulkujete, utvoříte si o tom představu a ta představa je omezená a poplatná úrovni vašeho vědomí. Je to zdeformování Skutečnosti do podoby uchopitelné pro omezenou mysl spoutanou egem. Tak vznikne koncept mysli, který pak neomezený rozkvět poznávání omezí na částečnou a zastropovanou úroveň a tím neumožní uvidět netušené a hluboce prozkoumat neprozkoumatelné. Jakékoliv znázornění Boha je modlářstvím, právě pro tu skutečnost, že lidské vědomí strhává do konceptů, upínajících se k viditelným, hmatatelným a definovatelným formám. A v dnešní době je třeba si uvědomit, že svobodného ducha takto omezují i všechna lidská pojmenování. Je třeba, abychom v dnešní době již pochopili podstatu a neupínali se k liteře zákona, který je omezený lidskou interpretací, je poplatný době ve které vznikl. Době s omezenou úrovní vědomí. Nezamrzněte ve vývoji v tisíce let staré formě, jako farizeové v době Ježíšově. Kristova „inovace víry“ pro ně představovala nehorázné rouhání, ačkoliv jejich zákon nepopíral, ale překračoval… Není tomu tak snad i dnes, v době druhého příchodu Krista?

Duše, příbytek Ducha

Svědčit o Bohu kázáním dům od domu, jako to dělají Svědkové Jehovovi, není nesprávné, stejně jako používání Božího jména Jehova. Vždyť Ježíš vyzval své následovníky ke kázání. Ale ani samo kázání, ani ohlašování, či známost jména nezachraňuje jen sama o sobě, ani nepřináší život věčný a neodhaluje vstup do Božího království. Kdo pomíjí to podstatné, drží se prázdné formy, která je bezcenná a zbytečně se vysiluje na úkor toho podstatného. Koncept používání jména a kázání je třeba překročit směrem k hlubšímu uvědomění. Je třeba jít dále, za konceptuální mysl. Bůh klepe na duši každého jednotlivce a nabízí mu Pravdu svým Duchem. Boží svědectví není zdaleka závislé pouze na tom, jestli někdo bude fyzicky kázat a jestli někdo uslyší slovo Písma. Bůh promlouvá duchem ke každé duši, klepe na její dveře a chce otevřít. A k tomu je třeba odložit mapy k cíli, vázanky i tašky a plně se v sobě, v tichém koutě, otevřít neomezené Skutečnosti Ducha. To je prvořadé. Upřednostnit intuici a přímé napojení jedince na Boha, které nelze realizovat skrze prostředníky, jež se cítí být vyvolenými. Duch pravdy je přímé obdarování mezi Bohem a člověkem.

Božím chrámem je duše, která je čistá, otevřená a uklizená. Bůh si v ní dělá příbytek a vyzdobí ji zářivým leskem, pokud je tento chrám navštěvován a udržován proudem vědomí, namířeného do nitra. Svět a jeho logika nechápe Ducha Pravdy, jenž vyučuje v tomto chrámu zevnitř. Pokud milujete Boha a jeho Krista, navštěvujte jejich chrám v sobě a tím zachovávejte jejich přikázání. Poslouchat kněze - člověka, vyučujícího v chrámu, na úkor svobody duše, je modlářstvím a zlodějstvím, pokud kázání nevede Boží ovečky do skutečného místa, kde přebývá živoucí Bůh. Lidský kazatel má být ukazatelem cesty k Bohu a ne zlodějem, který si stádo přivlastňuje tím, že se staví mezi Boha a duši člověka… Tím, že předkládá vinu a trest, svazující svobodu svého stáda.

Svět nepřijímá Ducha Pravdy

Praví vyvolení podporují autenticitu a niterné osobní poznání jedince skrze Ducha Pravdy. Praví vyvolení jsou samojediní. Poznávají Boha sami v sobě, neboť Bůh si činí příbytek v každém, kdo spěje k neutralitě vůči světu, nedualitě a vnitřní celistvosti. Bůh je Jednotou, Láskou, Plností i Celistvostí vnitřního chrámu duše.
Myšlenkové koncepty jsou naučeným přístupem logického myšlení a jsou jako náš vnitřní úředník, neschopen pochopit věci ducha. Svírá psané zákony a vyhlášky v ruce, ve snaze o zákonem schválený postup tance. Není schopen se uvolnit a zažít lehkost, není schopen hlubokého prožitku a intuitivní moudrosti, protože mu to naučené postupy neumožňují. Sám není schopen plynulého tance kvůli své ztuhlosti, ale neustále o něm intenzivně přemýšlí. Zná o něm všechny encyklopedické informace, ale neprožívá ho, nesplývá s ním. Komu se líbí tanečník s nabušenými znalostmi, ale bez ladné lehkosti? Sám sebe nevidí, že je divný, ale za divné považuje všechny svobodné a nespoutané. Zatím co úředník svědčí o svých konceptech podložených texty, svobodní jsou Božími nástroji, které nechávají Boha, aby se sám obhájil a hovořil skrze ně sám. To je skutečné Boží svědectví. Když Bůh a člověk splývají a ústa člověka se proměňují v ústa Boží pokaždé, když se cele odevzdá. Podobně jako v situaci z života Ježíše.

Bůh v člověku?

Věci Ducha jsou pro přízemní tělesné vědomí nepochopitelné. Tělesný rozumový pragmatismus je spojen s protipólem Boha. S ďáblem. A mnozí kazatelé ani netuší, že svou logikou bojují proti Bohu a podporují ďábla. Proto Kristus řekl farizeům: „Jste ze svého otce, z ďábla…“ Představa neuchopitelného přebývání Boha v člověku, novodobého farizea odpuzuje, děsí a popírá ji. Odkazuje se na logiku, která ovšem v kvantovém poli ducha není nic platná. Bůh je Duch a ten je všudypřítomný ve formě vlnové funkce všude a ve všem. Nemá počátek, ani konec, stejně jako kvantové pole. Tuto kvantovou provázanost všeho co jest, již moderní fyzika jednoznačně potvrdila, stejně jako všudypřítomné vědomí kvantového pole. Proč o tom vaše církev neučí? Proč z toho oficiální věda nečiní oficiální závěry? Čí zájmy podporují?
Všudypřítomné pole Ducha je vědomé a pochází z něj všechna dílčí lidská vědomí. Naše duše jsou prostě a jednoduše fragmenty jednoho velkého vědomí Božího. Jsou to molekuly oceánu vědomí. Vědomí, jež stvořilo tento svět. Vědomí, jež nás dalece převyšuje a tak není možné spoléhat na lidskou logiku, ani když je zaštítěná vědou, ani když je zaštítěná představiteli církví.
Tato logika způsobila, že některé překlady Bible pokroutily význam výše uvedených textů, jelikož se vyhýbají výrazům: „Já jsem v otci a Otec je ve mně…“ tím, že na tomto místě překládají text následovně :„Já jsem v jednotě s Otcem a Otec je v jednotě se mnou.“ Tento překlad umožňuje chápat Boha a duše jakožto oddělené jednotky a to je ďáblovo otrávené učení, které rozesel jako plevel po celém světě. Je toho všude dost a roste to samo… Oddělenost forem je fenoménem hmotného vědomí a platí pouze na úrovni newtonovské fyziky. Copak si skutečně myslíte, že Kristus přichází do vašeho doslovného obydlí a doslovně bude večeřet s věrnými, jak to uvádí níže citovaný text? Není snad Kristus Duchem a váš dům vaše duchovní tělo? Jak klepe na vaše dveře? Neklepe snad na dveře vaší duše tím, že máte neklidné sny a pochybnosti ve své duši? A pokud nejste fragmentem Krista a Kristus není zároveň součástí většího Boha-Otce, jak se s ním můžete posadit na jeden trůn, jako se On posadil s Otcem na jeho trůn?

Proč Kristus ve svém poselství všem sedmi sborům neustále opakuje slova: „Kdo má ucho, ať slyší, co duch říká sborům.“? Ne snad proto, že je velmi snadné a přízemní přijmout naivní, či doslovný výklad? Ne snad proto, že povrchní porozumění je rozšířené jako plevel?
Jsme součástí Krista jakožto Ducha, stejně jako je naší vlastní součástí náš vnitřní kritik, koncepční úředník, anebo třeba naše vnitřní dítě… Posadíme se na trůn s Kristem, když náš duch splyne s tím Jeho. Pokud mu ovšem otevřeme, když na nás klepe. Pokud ho pustíme do své vnitřní místnosti k Pánově večeři, při které se jí chléb, symbolizující duchovní tělo a pije víno, symbolizující jeho krev – jeho život. Při svatém přijímání se duch spojuje s duchem a hostitel je posílen na duchu.
To říká Kristus, jako Duch a současně věrný a pravý svědek. Jeho svědectví je niterným svědectvím Ducha, který promlouvá skrze nás, věrné, našimi ústy a naším vyzařováním. Díky Boží milosti, kterou nám projevuje, se rozvzpomínáme na Ducha našeho pravého domova. Získáváme korunu života a zářící bílý šat. Koruna je aureolou světců, neboli září sedmé, korunní čakry a bílé světlo naší aury vyzařující plnost spektra světelné oktávy, v sobě obsahuje sedm základních barev barevného spektra. Kristova Plnost se stává naší plností ne tím, že bychom se tolik snažili svítit, ale tím, že jsme Kristu otevřeli a umožnili vstoupit. Odkládáme egoickou identitu, která tomu spojení bránila a otevíráme se Bohu. A ta večeře a proměnění, je již procesem Boží milosti vůči těm, kdo se naplno otevřeli Lásce, nechali být všechnu žádostivost vůči světu a odvrátili svou pozornost do nitra, aby naslouchali své duši. Nebraňte se již dále této transformaci, nebojte se být otevření Lásce. Láska je Bůh a On vás touží obejmout, abyste se stali Jím a On vámi.

Ustanovený a věrný služebník

Kristus se sám nazývá věrným a pravým svědkem a při svém současném příchodu ustanovil svého věrného služebníka, nade vším, co mu patří. Jedná se o Kristova anděla v těle člověka, jenž byl poslán, aby vydal svědectví církvím. (Viz. Zjevení 22:16) Je to současně silný anděl držící otevřený svitek z 10. Kapitoly knihy Zjevení. (Viz článek Už nebude odklad!) Ten svitek znamená rozpečetěné informace DNA, jež představují rozvzpomenutí na nebeský původ, transformaci těla pro vyšší realitu a vyšší schopnosti a otevření brány - portálu vědomí pro hledající duše. Je to nebeská duše z rodu Davidova, čili jde o přímou inkarnaci nebeského Krista v lidském těle a tudíž jde o druhý příchod Krista na úrovni lidské. Kristus jako Duch a věrný svědek, pověřuje jednu ze svých přímých inkarnací, aby odkryl omyly církví a zjevil Pravdu, která je nebeská a stojí nad všemi naukami církví. On je Bránou, skrze kterou mohou všichni hledající a připravení vstoupit. Kdo naslouchá duchu, bude k této Bráně doveden. Kristův anděl je Synem Krista, je pozemským Kristem a Kristus nebeský je jeho Pánem. (Viz.článek Davidův klíč)
Majetkem Pána je jeho Duch, obsahující vše, po čem toužíme a co hledáme. Poznání, Lásku, radost, pokoj… Tento majetek je přirozeným dědictvím Syna a ten ho rozdává potřebným skrze Boží děti. I vzkříšené Boží děti, jež přinášejí nadčasovou pravdu Ducha, jsou součástí věrného služebníka. Jde o přírodní fraktální hierarchii.
Avšak existují i novodobí otroci, kteří nejsou dětmi a tudíž nemají přirozené dědické právo na Pánův majetek. Otroci slouží otrocky a tudíž vykonávají otrockou práci a používají otrocký výklad. Dostávají pouze mzdu otroka, na rozdíl od lahodné hostiny dětí. Když si otrok svévolně nárokuje právo na majetek Pána, může být jednoho dne nemile překvapen, že se na něj vztahují níže citovaná inspirovaná slova. Podobenství z Filipova evangelia. Viz. gnostické texty z naleziště v Nag Hamádí.

Upřímná snaha, slušnost a dobré úmysly jsou krásnou vizitkou zástupu novodobých křesťanů, včetně Svědků Jehovových. Avšak přirozenost velí, že každý dostává od Boha potravu právě takovou, která odpovídá jeho přirozenosti, či řekněme schopnosti trávení. Vedoucí sbor Svědků Jehovových překládá slova o věrném služebníku výrazem "věrný a rozvážný otrok" a cítí se jím být. Kdo se považuje za otroka, ten se jím dobrovolně stává. Nejvyšším druhem jejich lásky je dle otrockého pojetí "láska založená na zásadách." Čímž otrok sám definuje svůj vztah k Lásce = Bohu, jež vyznívá jako láska z rozumu... Tento duch znemožňuje vroucí, živelnou úroveň spojení. Věrnost zásadám, je však na hony vzdálená nejvyšší míře harmonie, která vyjadřuje bezpodmínečnou Lásku Syna vůči Otci a Otce vůči Synovi. Syn tedy přirozeně dědí celý majetek Otce a otrok dostává základy. A celý majetek je celá hloubka porozumění, kterou odkrývá Duch vzkříšeným Božím Dětem v probíhající silné duchovní transformaci světa.