Dveře tvojí cely

Nastala doba, kdy Kristus intenzivně klepe na dveře našeho srdce. Je to intenzivnější, než kdy dříve, protože jeho přítomnost na Zemi stále zesiluje. Ačkoliv citát, který je mottem tohoto článku, je Kristovo poselství Laodicejskému sboru v prvním století n.l., je dnes aktuálnější více, než kdy dříve. Navazujeme na předchozí článek, který objasňoval Krista, jako dveře do Božího království. Avšak existují i naše osobní dveře, jež jsou dveřmi vězeňské cely, které musíme nejprve objevit a následně získat odvahu k jejich otevření. Nikdo z nás by zřejmě neřekl, že je vězněn, neboť žijeme v demokratickém zřízení. Ale politická svoboda neznamená, že mentálně a duševně nejsme vězněnými otroky, kteří postrádají svobodu ducha. Vážení přátelé, mnoho lidí pronásledují živé a neklidné sny, které zobrazují jejich nesvobodu duše a potřebu zpřetrhat omezující okovy vězňů, které si v dobré víře často nasadili sami. Podvědomá sebeobrana před ďáblovým světem, dnes zavedla mnohé čisté duše dobrovolně do osobního vězení, které je jakýmsi kompromisem. Vězeňská cela je sice strohá a nudná, ale nabízí známý, i když nevalný komfort. Zajišťuje základní úroveň přežití ptáčka, který se však nemůže prolétnout a ukázat světu svůj skrytý potenciál. Dětinská duše si řekla, že je lépe být ptáčkem v kleci, než riskovat, že bude lapena dravcem. Dovedli ji k uctívání rozumu. Ale k čemu je pak krásné peří a líbezný zpěv ptáčka v cele, když není možné, aby ho svět viděl, ani poslouchal? Je v jakési komfortní zóně zajišťující přežití, ale druhou stránkou celé záležitosti je cena zaplacená v podobě nesvobody, vlažnosti a neautentického vyjádření podléhající pravidlům vězeňských dozorců, nutících zpívat ptáčka jejich píseň pod hrozbou zatracení. Sami věznitelé jsou otroky otroků a nevidí to, ba dokonce myslí, že tím horlivě slouží pravému Bohu. A tak je svět postižen pandemií různorodých deformací duše, které byly všeobecně přijaty jako něco normálního, co s námi tu bude už navždy. Jde o stav, kdy jste nuceni do smrti přijímat předem připravená opatření svých věznitelů - jejich pokrm, jinak vám hrozí vinou a trestem…Duše je lapena v iluzi a strachu a tím je uzavřená živelné transformaci potřebné pro vzestup. Kristus, klepající na dveře uvězněné duše, která neotvírá, jí však bude muset říct totéž, co vzkázal Laodicejskému sboru v prvním století n.l.

Kdo zavřel dveře svého vězení ze strachu před nepřítelem, ten má zavřené dveře i vůči přicházejícímu Kristu. Nelze být uzavřeným v sebeobraně a současně být otevřený transformaci a přílivu kristovského vědomí. Nelze žít jen ve vzpomínkách na události před dvěma tisíci let, anebo žít pouze v úniku do snění. Boží slovo je živé, tady a teď k tobě promlouvá a ty ho neslyšíš? Bůh je stále živý a přítomný vůči bdělé duši, která se umí zastavit a ztišit. Co cítíš, když se zastavíš ve svém zvnitřnění? Ptej se často svého srdce a své duše, které jsou moudřejší, než tvé tělesné vědomí. Nebraň se bolesti duše, protože transformace je bolestivá, jako když vykořeňuješ strom. Kristus vejde do tvého srdce a budete společně večeřet. To uzdraví tvou vyprahlost po Lásce. Dá ti poklad, který nežerou moli ani rez a oblékne tě bílým oděvem aurické záře. Vyléčí tvé otupené vidění. Budeš uzdraven/a Pravdou, která může být zpočátku nepříjemná, ale očistí tě pro věčný život.

Vědět a být si vědom

Většina kuřáků rozumí tomu, že kouření způsobuje rakovinu. Ale ta rozumová znalost většinou nestačí k překonání závislosti. Pokud je však kuřákovi diagnostikováno těžké onemocnění plic a prožívá si následky, pak si je toho plně vědom. Nezřídka se stává, že teprve plné uvědomění vede k okamžité změně, zatím co pokusy zvládnout závislost vůlí selhaly. Náš duch se učí tím, že se stává předmětem svého zájmu. Dokonalou znalost nemoci a smrti získáváme až ve chvíli, kdy si na nás sáhnou. Poznání opaku života a vitality, vede ke zkušenosti = hlubokému porozumění. Odříkání bývá neúčinné. Jednou se spálit, vydá za tisíce vědomostí o spáleninách. Dotkne se to nejen těla, ale i duše a ducha. Naše duše volá po otevřenosti, se kterou zakouší ducha všech věcí. Vše, čemu se bráníme, proti tomu vytváříme opozici a to posilujeme tak dlouho, dokud nás to nepřemůže. Ničemu se nebránit znamená nechat vše projít skrze sebe a to špatné nechat bez povšimnutí. To je otevřenost vůči škole života. Hluboké porozumění všemu, vede k plnému vědomí o tom, čemu se bráníme. A hluboké porozumění vede ke zkušenosti ducha. Duch nás mění od podstaty, živelně. Je plamenem přirozené změny. Je tím ohněm očišťujícím zlato a dává čistý bílý oděv. Proto je zásadní, abychom si uvědomili, jestli v nás neexistuje jakákoliv blokace zkušeností vyvolaná dřívějším traumatem. Chcete-li dojít hlubšímu uvědomění a osvobodit se, musíte se otevřeně postavit všem mentálním bokům a konceptům. Tím se vysvobodíte ze svého vězení. Přechod mezi stavem vědět a být si vědom vám může zprostředkovat koncentrace, rozjímání, sebedotazování, či kontemplace. Dokud budeme pouze vědět, jsme vlažní. Jakmile jsme si vědomi, znamená to hlubokou transformaci.

Vědomí smrtelnosti

Rozjímání o smrti vede k probuzení života – k oživení. Neboť kdo nezemře tomuto světu, nikdy skutečně neožije. Prožití blízkosti smrti osvobozuje od zbytečné zátěže. Když zakusíme, že na fyzické úrovni je vše ztraceno, osvobodíme svého ducha. Uvědomíme si, že jednou stejně bude vše ztraceno z pohledu hmotného světa a tím si uvědomíme hodnotu přítomného života. A proto uvažujeme o smrti jako o počátku znovuzrození. Přemýšlejme o očišťujícím účinku blízkosti smrti, který z nás strhne všechny masky a přetvářky. Dovede nás to na místo odpočinutí a načerpání sil. Do přítomného okamžiku, ve kterém najdeme Život v TADY a TEĎ. Ve stavu JÁ JSEM. Přemýšlejme o tom, co bychom změnili, kdybychom se ocitli na smrtelné posteli. Přemýšlejme o tom, co bychom vykonali jinak a jak bychom změnili přístup, pokud by nad námi visela diagnóza blízké smrti. Setrvávejme v tom duchu hlubokého uvědomění. Přemýšlejme o hodnotách, které mělo všechno naše snažení a o Lásce, která jako jediná dává životu trvalý smysl. Sáhněme si tím na Skutečnost a setrvávejme s ní tak dlouho, jak jen můžeme. Ujasníme si v sobě definitivně, co má nepomíjející hodnotu a je trvalé a co je naopak bezcenné a pomíjivé.

Lidé sahají po neustálém rozptýlení, kterému říkají zábava, aby nemuseli čelit kontaktu se Skutečností. Skutečnost by je nutila ke změně a to je nepříjemné. Smrt je zapovězené téma, o kterém se nemluví. Vědomí smrtelnosti nutí člověka vystoupit z komfortní zóny, a proto člověk někdy dostává smrtelnou nemoc jako upomínku, aby vstoupil do meditačního zvnitřnění a přehodnotil svůj život.
Když hluk mysli ztichne, promlouvá duše skrze naléhavé pocity. Pocity, které máme sami ze sebe, jsou naší pravdou. Máte odvahu být otevření a čelit pravdě? Pokud se před ní neschováváte, donutí vás k hlubokému uvědomění a uvědomění způsobuje trvalou změnu DNA. Čelit těžkým, až nesnesitelným pocitům je podmínka transformace. Zapisuje hlubokou a trvalou zkušenost duše. Projděte skrze bolest a uzdraví vás nejmocnější živel proměny. Neúspěchy, ztráty, bolest a samota nás naučí mnohem více, než úspěch. Připusťte možnost, že jste si právě tuto zkušenost vybrali sami na úrovni duše.

Vědomí nesmrtelnosti

Sebedotazování otázkou : „Kdo jsem já?“, vede k uvědomění duchovní podstaty – pokladu duše. Podobně jako rozjímání o smrti vede k uvědomění pomíjivosti světa. Ptát se neustále: „Kdo jsem já?“ zaměřuje vědomí do středu duše, kde může za čas objevit poklad. Proud našeho vnímání je tím zaměřením izolován od světa a zaměřen do niterného chrámu duše. Prožitek odstřižení sebe sama od okolního světa, vede ke koncentraci a růstu ducha a potažmo k růstu vědomí. Pokud zažijeme svou pravou hodnotu, odděleně od jakéhokoliv vnějšího hodnocení, pocítíme svou pravou hodnotu a bezpodmínečnou Lásku, kterou jsme. Pocítíme věčný život a nesmrtelnost ducha.

Poutník zpřetrhává všechny vazby se světem tím, že si hluboce uvědomí jejich bezcennost a pomíjivost ve srovnání s pokladem své duše. Objevíme škodlivou a návykovou podstatu všech předmětů světa. Závislí potřebují svět jako drogu, která jim dává zapomenout na bolest duše z vnitřní prázdnoty. Mašinérie zábavního průmyslu je továrna utlumující neuspokojivost pouhého přežívání, které tu existuje jen kvůli tomu, že své duši nevěnujeme pozornost. Kdo nežije ve své duši, nežije opravdově a je jako mrtvý. Ovládají ho rutiny a netuší, že je manipulován okolím, skrze svou závislost. Lidé a věci, které ho obklopují, mají moc nad člověkem, který je potřebuje ke svému štěstí. Neuvědomuje si svoji neustálou napjatost a strach z hodnocení, strach z neuposlechnutí, strach o přežití, strach z nepřijetí okolím. Všechny poklady světa jsou vykoupeny nesvobodou duše, která je tak běžná, že ji považujeme za standard. Smyslem duchovní cesty je vykořenit všechny svazující vazby, zůstat úplně sám se sebou, vnímat jen svou duši a tím ožít zevnitř. Smyslem temné noci duše je zpřetrhat svou závislost a objevit hodnotu sebe sama. Osvícený je svobodný a díky tomu se cítí dobře. Má schopnost milovat nepřátele a obejmout celý svět láskou. Objevil cíl své cesty tím, že se jím stal. Proměnil se v lásku – nejhlubší podstatu sebe sama. Je v Boží náruči. Žije běžný pozemský život jinak, než ostatní. Nepřipoutaně. S radostí, která není podmíněna čímkoliv vnějším. Radost osvíceného vyplývá ze schopnosti přítomného bytí. Je bdělý vůči plynutí Života. Jeho radost nevyplývá z věcí, které vlastní, ani z postavení, které ve světě dosáhl, ani z emočních zážitků, které prožil. Naopak. Je vzdálen tomu všemu v duchu = v prostoru bytí, který to vše propojuje v Jednotu a věčný mír.

Má-li svět schopnost uvrhnout tě do euforie, má také schopnost vzápětí tě dostat do deprese. Je to emoční bouře všech, kdo potřebují denně své laiky a virtuální přátele, jako drogu. To je rozbouřené moře podvědomých vzorců neprobuzených. A v tom je osvícený jiný. Svět nemá tu moc uvrhnout ho do vzrušení, ani do smutku. Je odpoutaný od závislosti a vznáší se nad tím, v prostoru ducha. V tom klidu pozoruje sebe i všechno dění kolem a mnohem více si uvědomuje souvislosti. Drogou osvíceného je bdělost, která mu přináší klid, radost, lásku a pokoj. Vyžaduje tento pokoj a nenechá se na dlouho z něj vyrušovat. Hledá místo, kde by mol spočinout v bytí. Podobně, jako Kristus, se často uchyloval do samoty před davem chtivých posluchačů.

Příznaky transformace

S příchodem Krista probíhá proměna energií vodnářského věku, podvědomě působící na lidi. Dobří se stávají lepšími a zlí se stávají horšími. Skryté poklady duše, ale také skryté zlo vycházejí navenek a stávají se nepřehlédnutelnými. Naše sluneční soustava vstoupila do pásma osvobozujících energií, napříč Orionovým pásem, které proměňují člověka od základu. Nevidíte to snad všude kolem sebe, včetně zpravodajství?
Transformace je hluboká vnitřní proměna, při které se ve spravedlivé duši promění vláda ega, na vládu Lásky. Bůh tím vítězí nad ďáblem a Láska nad strachem. Plnost se rozhostí tam, kde byla dříve pustina. Jde o úplné překlopení paradigmatu vnímání. Jde o vědomí, které si současně uvědomuje, že vše je neoddělitelně propojeno. Duše, duch i pozorovaný fyzický svět. Z mrtvých se stávají živí. Bdělé vědomí osvobozených, vnímá každý pohyb Existence v jejím plynutí. Tím prožívá vědomě každý okamžik svého života, získává věčný život a vytěsňuje neexistující mrak iluze trápení světa. Svět iluze se změní v Pravdu, chaos se změní ve věčný klid. Nejprve se toho dosahuje v duši a její změněné energetické vyzařování následně proměňuje i celý fyzický svět v Boží království, přesně dle biblických proroctví. Ale uvědomte si, že Duch Pravdy působí na vzkříšeného člověka a jeho planetu a lidstvo současně se svou planetou vzestupuje duchovně, čímž posilují a udržují síť světla na Zemi a nakonec se proměňuje i povrch věcí – hmotné formy, z chaosu na pozemské království Boží.

Neduální vědomí

Jedním z aspektů transformace je osvobozující proměna vnímání. Říká se tomu vstoupení vědomí do neduality. Zatím co dualita, je prožitek sestoupeného vědomí, které bylo uvězněno v konceptu polarit, nedualita je prožívání osvíceného vědomí, které boj duálních protikladů zcela přijalo a objalo je v láskyplném náručí. Takové vědomí si uvědomuje přínos obou polarit pro transformační růst. Přijímá dobro i zlo s pochopením, jako učitele, a s ničím nebojuje. Tím získává schopnost to celé změnit v jednotící Lásku.
Nedualita je soulad mezi nebem a zemí, kterou prožívají vzkříšení spravedliví, vzatí do nebe. V jejich případě platí: "Jako v nebi, tak i na zemi." Vzkříšené Božích děti mají schopnost přinést nebe na zemi. Je to schopnost duchovního mistra, být v jednotícím vědomí, povzneseném nad vodami chaosu. Schopnost lidského vědomí nebýt ovlivněno emoční bouří. Klíčová schopnost osvobozených, zrcadlit kristovské vědomí v roli pozorovatele. Schopnost odemknout Božský potenciál v duši a stát se Božím dítětem. Či schopnost vidět nezaujatě, s Božským nadhledem.

Věčný život

Dalším aspektem transformace je vnímání proudu živosti v každém přítomném okamžiku. K vstupu vědomí do vyšších úrovní vědomí je třeba schopnosti meditativního bytí za myšlením, které postupně odstavuje naléhavost myšlení a odsouvá mysl do pozadí. Mysl se postupně uklidní a vědomí ji může analyzovat z nadhledu, jako ve zpomaleném záběru. Vyšší vědomí není myslí vláčeno, ale ovládá ji jako nástroj a tím vzniká prostor ticha bytí, pro hlubokou, bezpodmínečnou Lásku, která přichází se svým objetím, když jí nepřekáží hradby myšlení. A ta Láska je současně Životem, prýštícím ze středu chrámu naší duše, jenž nás od základu uzdravuje. Záplavu vědomé energie Lásky a Života nazýváme Božím životodárným Duchem. Transformované vědomí objevuje tento poklad uvnitř svého nitra, jakožto království Boží, do kterého může vstoupit natrvalo. Od té doby nepotřebuje svět, ani nic vnějšího, ke svému štěstí a naplnění. Boží království je vlastnictvím osvíceného, které dosahuje tam, kde právě je a světem dále kráčí jako Boží svědek, nepřipoutaně pozorující svět chaosu, ale prožívající štěstí nezávislé na konání a jakýchkoliv předmětech světa.

Dokud jsme napodobovali Krista duševním či mentálním úsilím, podobali jsme se někomu, kdo cestuje autem tak, že ho tlačí. Šlo o nesmírnou námahu, která se míjí účinkem. Vytvářeli jsme nápodobu. V podstatě jsme nebyli schopni naplnit Kristova slova o bezpodmínečné Lásce. Avšak ve vyšších úrovních vědomí jsme jako moudrý řidič, který ví, jak nasednout, otočit klíčkem a nechat se vézt. Schopnost neodporovat, nebojovat, i milovat nepřátele, prýští z osvobozené duše sama a stává se řekou vody života.

Jste již dokonalí? Odevzdáváte dvojnásobné daně, než musíte? Odevzdáváte dobrovolně své majetky a přidáváte k tomu ještě něco nahoru? Nebojte se, to nemusíte doslova dělat. Musíte však pochopit ducha kristových slov, neboť pojem Kristus je duchovní hodnost osvíceného člověka – nadčlověka – Syna Božího. Říká se tomu také dokonalost, spočívající v dokonalém uchopení Lásky, pro kterou je bezcenné všechno lpění na světském vlastnictví.
Pochopte, že ve výše uvedeném citátu jde o určitou nadsázku, jejímž smyslem je uvědomit si svobodu nelpění na světě forem, kterou má osvícený. Kdo objeví poklad srdce, nelpí na světě. Je mu dobře, kdykoliv je se svým pokladem, nezávisle od toho co vlastní a co za světské povinnosti musí vykonávat, či jaké daně musí platit. Především jde o to, že „komu je dobře u srdce má neustále hostinu“ (Přísloví 15:15), bez ohledu na místo, kde žije, věci které vlastní a práci kterou vykonává. Tento pokyn míří ke spočinutí v království svého srdce, kde se nalézá poklad vědomí. Dokonalost člověka spočívá v dokonalém odevzdání sebe sama Lásce - Bohu.

Překážky transformace

Kristus varoval sbory v prvním století před rozkladnými účinky modlářství, sektářství, či sexuální nemravnosti. Existuje totiž nespočet cest, které ďábel, jakožto podvratné ego v člověku, vymýšlí. Jde o nejrozličnější druhy scestí, uvězňující duši, která pak neotvírá Pánu, jenž klepe na dveře její cely. A ty nejrafinovanější způsoby se dějí pod svícnem, kde je největší tma. I farizeové byli těmi nejzarytějšími vykladači písma a tvářili se jako ti nejpoctivější vlastníci jediné Pravdy, avšak když došlo na realitu, nenáviděli Boží Syna - mesiáše. Zaštiťovali se odkazem Abrahama, Mojžíše, Davidova domu, či Šalomounova chrámu, avšak když přišel Pán a Otec všech těchto Božích služebníků, jako prorok v šatu prostého člověka, opovrhovali jeho obyčejností a původem. Měli dojem, že jsou na nepotopitelné majestátní lodi, která jejich postavení zaručuje, ale Bůh k nim přišel v podobě Syna Lásky a ukázalo, se, že hleděli na povrch věcí, na skutky, na oběti a na pravidla, ale sílu Lásky v Kristu nepoznali. Historie se opakuje. Stejně jako tehdy, i dnes existuje jakýsi kolektivní davový syndrom, který ohromuje člověka majestátností formy, podporuje v něm dojem nevýznamnosti a neučenosti a umlčuje jeho touhu po autenticitě. A na vyléčení pokřiveného vidění je Pánova mast do očí. Stádo, které nevidí jasně, se podřizuje samozvaným církevním autoritám, kteří je berou s sebou na „nepotopitelný“ Titanic. Civilní obyčejnost Ježíše Nazaretského byla zkouškou pro zákoníky, kteří ho za pomocí logiky zavrhli, jakožto úhelný kámen chrámu. Dle jejich povrchní pravdy byl přesným opakem jejich majestátní vznešenosti, rodové příslušnosti a učenosti. A zde se dostáváme k jádru klamu, kterým zrádné ego vítězí nad člověkem v nízkém vědomí. Lidské ego je natolik prohnané, jakožto ďábel v nás, že je schopno učinit svého služebníka z toho nejzarytějšího a nejuznávanějšího kněze, duchovního terapeuta, kazatele, či z celé církve. Rozpoznat ďábla v teroristech, násilnících, zbohatlících, či zvrhlících není těžké pro nikoho. Ale uvědomit si past těch nejobětavějších asketů, dobrovolníků, sebemrskačů, či duchovních autorit, už vyžaduje vyšší úroveň uvědomění.

Novodobé modlářství má podobu vnucování představy o Bohu a představy o pravidlech, která od nás vyžaduje. Zákoníci otrocky vykládají text písma, čímž se nezbavují otroctví hříchu. Ale otroctví již bylo v dnešní době překonáno. Otrok proto nebude v Otcově domě nastálo, ale Syn ano. A Syn přišel s jediným zákonem pro člověka, kterým je Láska, zatím co otrok otročí soustavě pravidel a nestaví na bezpodmínečné Lásce, která je schopna vést člověka intuitivně, skrze duchovní napojení, skrze otevřené srdce. 
Představa o Bohu, byť je dokonale podložená svatými písmy, je stále jen představa, nikoliv mnohorozměrné uvědomění Skutečnosti. Na představě jsou lidé závislí, dokud nepochopí, že Boha mohou důkladně poznat jedině skrze své prožitky. Slova jsou totiž zástupným pojmem pro Skutečnost, a tudíž je musíme chápat jako zástupné symboly, kterým každý z nás přiřadí vnitřní význam, ovlivněný typem osobnosti, zkušenostmi, výchovou a znalostmi jazyka. Proto nás slova často spíše rozdělují, než sjednocují. Slova mohou být použita zapisovatelem více, či méně vhodně a také mohou být pochopena adresátem velmi odlišně, než byl původní záměr. Slova vytvářejí představu do té doby, dokud není představa nahrazena přítomným prožitkem ducha. Pak musí být slova nahrazena sdílením ducha, stejně jako ukazatel cesty musí být minut, abychom zažili cíl. Bůh je Duch a může být pravdivě vnímán pouze duchem. Poznat Boha, znamená otevřít se Jeho působení v nás.

Otevřenost vůči Bohu

Ale pokud se, speciálně křesťanská náboženství, omezují na učení se o Bohu, pak si plní hlavu představami z písem a Boha neprožívají, nýbrž si ho představují. A uznejte sami, že je velký rozdíl studovat fotku přírody, anebo být přírodou obklopen. Příroda je živá, stejně jako Bůh a když budete uprostřed ní jen vnímat a nic nedefinovat, zažijete nepopsatelnou směsici dojmů, která bude v každém ročním období jiná, i když se jedná stále o tutéž přírodu naší planety. Bude na každém místě planety jiná a v každém čase bude jiná. Slova na to nestačí. Pravda je nepopsatelná. A náboženské koncepty jsou jako slepci, co se mezi sebou hádají ve svém omezeném vnímání, jestli je příroda vyprahlou pouští, hlubokým jezerem, anebo zasněženým sibiřským lesem. Avšak živá příroda je jednak tím vším a zadruhé je více, než to všechno. Stejně jako Kristus byl dříve než Abraham, a je také více než David, Mojžíš, či Ježíš, ale osahuje je v sobě současně všechny, jako jejich Otec. Bůh je totiž věčností za všemi formami, přesahuje čas i prostor, a pokud ho chceme skutečně poznat, musíme opustit omezené myšlenkové koncepty materialismu a spory o jména a náboženství. Musíme vstoupit nejprve duchem do věčnosti, abychom uviděli, že Bůh je vším z toho a současně to vše nepopsatelně přesahuje. Pak naše egoická mysl zmlkne a pochopí, že Bůh je současně každou částečkou z toho, co JEST a současně je více, než vším co JEST.

Proč se farizeové bránili novému pohledu, který Ježíš přinášel? Proč ho chtěli kamenovat za výše citovaná slova? Protože narušoval jejich „komfortní zónu.“ Nadčasové pojetí Boha, který JE, byla vzdálená jejich logice. Cesta k osvícení je totiž bolestivá. Uvrhává do nejistoty a do zpochybnění všeho, co pro nás doposud platilo. Všechny zjevné pravdy jsou obráceně, než jsme si mysleli. A pokud jdeme cestou k osvícení, po vzoru Krista, pak se nevyhneme šoku, který se dá připodobnit k vytržení stromu i s jeho kořeny a přesazení jinam.
Bytostně tím pochopíme, co je strom poznání dobrého a špatného a co je strom života v Božím ráji. Tím stromem je duchovní vzorec. Je to program zapsaný v DNA, který řídí to, jak si budeme interpretovat svět, čili jak budeme vnímat hologram, v němž plaveme. Strom poznání dobrého a špatného je iluzorní program chaosu, kterým si procházíme v duálním vědomí. Úkolem naší duchovní cesty je porozumět tomu chaosu, nechat se bolestivě vykořenit s pomocí Boží a skrze bolest transformace dojít ke stromu Života, čímž usedáme s Kristem na jeho trůnu, získáváme věčný život a nesmrtelnost a probouzíme se do slastné Skutečnosti Lásky, která září zevnitř našeho srdce. Jste ochotni kvůli tomu trpět? Jste ochotni přijít dočasně o některý ze svých údů, abyste došli do ráje, byť zmrzačení? Uvědomte si, že se podvědomě bráníte té transformační bolesti, která trhá vaše údy zevnitř a zanechává vás v dočasné nejistotě, prázdnotě, či rozpolcenosti dokud ve vás nezakoření nový strom… Ta změna se neděje ze dne na den. Roste podobně, jako zakořeňuje strom. Ale kdo zvítězí, získává mnohonásobně více, než měl a než kdy snil.
(Ilustrace: Josef Dvořáček: Vykořenění)

Jak činit Boží vůli

Mnoha upřímně věřícím se však stane smutná věc, pokud zavčas nepochopí ducha těchto řádků. Existují náboženství a spirituální skupiny, vynakládající nesmírné úsilí do kázání, překládání písem, či organizování duchovních setkávání. Jsou to mnohdy až kolosální projekty a hnutí sdružující dobrovolníky ze všech zemí, kteří myslí, že jsou živí, ale jsou mrtví. Ačkoliv mají mnoho skutků laskavosti, nevědí, že jsou z duchovního hlediska vlažní, že jsou slepí, či nazí z pohledu mimosmyslového napojení na Boha. Budou v této době Kristu říkat slova, která sám předpověděl.

Říkat zbožná slova evidentně nestačí. Prorokovat v Božím jménu nestačí. Vyhánět démony a konat zázraky také nestačí? Bože, kdo tedy může být zachráněn? Všimněte si, že mluvení ani konání nezachraňuje. Kde jsou tedy dveře do Kristova ovčince? Ve vás milí čtenáři. Pokud nenaleznete sami sebe ve svém hlubokém uvědomění, nenaleznete bránu do Kristova království. Transformujte svůj náhled na to, co znamená činit Boží vůli. Evidentně nejde o skutky, nýbrž o vzestoupený STAV VĚDOMÍ, díky němuž přestáváte tlačit své auto a necháváte se jím vézt. Pokud jste nenalezli chrám duše a neumíte v něm spočinout, je jedno kolikrát jste přečetli Bibli a kolika lidem jste kázali. Nacházíte se mimo jediný cíl. Cílem je proměna vědomí, ne záslužné skutky. Činit Boží vůli znamená činit cokoliv, co v životě činíme v bdělém, přítomném vědomí.

Skutky samotné jsou podružné, pokud nejsou vědomé. I když toho mnoho činit nemůžete, žijeme-li denně v bdělosti přítomného okamžiku, žijeme v duchovní čistotě. Tím činíme Boží vůli a skrze to vstoupíme do Božího království dříve, než farizeus, který usedá v čele duchovních shromáždění, bravurně ovládá tisíce posvátných textů, ale jeho duše je spoutaná ve vězení konceptů mysli. Nečistota a hřích jsou spojeny s myslí, která člověku vládne. Čistota člověka pramení ve svobodě od nadvlády myšlení. A v tomto smyslu musí být naše spravedlnost větší, než spravedlnost farizeů. A v tomto smyslu je také dítě blíže Božímu království, než mnohý duchovní učitel, lektor, terapeut, či znalec všech duchovních směrů, či mimozemských světů a ras.
 

Bolest probouzení

Nesplněná očekávání jsou způsobem, jak nás Bůh probouzí. Ponechává nás v naší vlastní iluzi zjevné pravdy tak dlouho, dokud nás ta iluze nezklame. Očekáváme splnění svých představ v logických datech a vypočítáváme proroctví na dny a hodiny, abychom nakonec byli vyvedeni z omylu a rozčarováni, když se na úrovni zjevné nic neděje. Symboliku podobenství si představujeme doslovně a to nemůže nikdy fungovat. To je tak běžná zkušenost křesťanských náboženství. Dává to ideální příležitost ke zkoušce víry, která opakovaně prověřuje, jestli Bohu sloužíme z lásky, anebo vypočítavosti. V životě dostanete celou řadu příležitostí, kdy logicky očekáváte sliby, které se zpravidla nestanou zjevně tak, jak jsme mysleli. Jak dlouho? Tak dlouho, jak Bůh bude považovat za potřebné… Dokud se nevzdáte svého vypočítávání. Dokud nepochopíte, že samotná logika nestačí. Dokud se nepřestanete upínat ke světu forem. Dokud nebudete očekávat od světa, že naplní vaše tužby. Když se vzdáte, zůstanete úplně sami se sebou. Nikdo už nevěří vašim zjevně „falešným“ a dobře míněným proroctvím, či kázáním. A v té hořkosti a samotě se ponoříte sami do sebe a ani netušíte, že jste se vlastně schoulili v Boží náruči právě ve chvíli, kdy je vám nejhůře. Opustili jste svět, ale nezůstali jste sami. Najednou si uvědomujete, že jste v objetí Lásky. Zůstali jste se svou Láskou, kterou začínáte vnímat čím dál hmatatelněji. Bůh vám způsobí trápení pouze pro vaše nejvyšší dobro. Jako duše jste si přáli zvítězit nad světem, a když jste konečně v něm a netušíte, s čím jste přišli zápolit, nastává vaše zkouška. Logika přece velí, že se zatím nikdy nesplnila vaše očekávání a být v hlavě, ihned zavrhnete Boha. Ale neuděláte to nikdy. Proč? Protože vaše víra se projevuje skrze vaše srdce, ve kterém přebýváte jako samojediní, či „chudí duchem“- toužící po jediném. Po Lásce, po Bohu. Zatím co mysl se pustila všeho ve světě a medituje o smrti, srdce se drží Lásky, která ji utěšuje, a tím se chudoba proměňuje v nevýslovné bohatství ducha. Ve chvíli, kdy mysl nebrání duchovnímu pokroku, intuitivní moudrost srdce sama nalézá cestu k nejvzácnějšímu pokladu duše.

Až s odstupem můžete uvidět vyšší Pravdu, která byla doposud skrytá. S úžasem se vám vykreslí obraz Boží dokonalosti, ve které neselhalo ani jediné Boží slovo. Avšak rovina dění těch událostí byla vyšší, než ta zjevná a úhel pohledu, kterým jste na Pravdu nazírali, se pootočil. Kdo toužil psa bít, si posloužil klackem a sám se vybarvil, ale ty rány klackem nebyly ublížením, nýbrž osvobozením. Každý, kdo objevuje mystickou smrt a vzkříšení na pozadí událostí, je šťastný a všechny bolesti jsou nenávratně zapomenuty.

Nalezení Lásky

Čím větší je naše víra, tím větší je naše schopnost přijít o všechno, a přesto se držet Lásky ve svém srdci. Přijít můžeme o iluze, o ideály, o uznání, o reputaci, o majetek i o zdraví. A přesto je jedno jediné, co nám nikdo nemůže vzít. To nejdůležitější. Lásku v srdci, která utěšuje a hladí. Je měkkým polštářem, milencem, milenkou, otcem i matkou i nejlepším přítelem. A zjišťujeme, že v temné noci naší duše je nám dopřána právě tato jedinečná zkušenost poznání o hodnotě Lásky. O blízkosti Lásky, kterou si všude nosíme v srdci. O bezpečí a útěše, kterou poskytuje a ochraně, se kterou nás objímá na každém místě naší pouti. Po čase se všechno temné obrátí v záři drahokamu Lásky. Objevili jsme to, co jsme stále nosili hluboko v sobě a nevěděli jsme o tom. Ale jak jinak bychom to objevili, kdyby nebylo našich zklamání, pádů a bolestí? Naše pády a temné údolí stínu duše nás vyzkoušely a pročistily. Díky všem našim neštěstím docházíme k hloubce uvědomění o Lásce, která je Bohem a pomocí v našich srdcích. A najednou rozumíme každému slovu z Davidových žalmů, když v nich opakuje tato slova.

Boží cesty jsou podivuhodné a mnohem a mnohem vyšší, než si člověk dokáže představit. Jak dlouho dává člověku příležitost zavrhnout Boha? Velmi, velmi dlouho. Čím větší víru v sobě nosíme, tím větší ponor zažijeme. Čím jiným by Bůh poměřoval hrdinství spravedlivého, když ne tím, že nikdy nezavrhl Boha – Lásku. Ani když měl stovky pádných a logických argumentů, ani když už ničemu nerozuměl a o vše přišel? To je Jobova zkouška. To je zkušenost, pro kterou jsme si přišli a pokud zvítězíme, bude nám otevřeno Kristovo království Davidovým klíčem. Avšak každému obdarování předchází pustina duše. Mojžíš byl 40 let pastýřem na pustině, než se stal pastýřem Izraele. Izraelský národ putoval  40 let po poušti, než vstoupil do zaslíbené země a získal zemi svých nepřátel. Ježíš byl 40 dní o hladu na pustině, než započal svoji službu. Stejně tak každý, kdo má obdržet Boží milost – komu má být více dáno, od toho bude více požadováno. Projde si osobní pustinou s kódem 40, symbolizující duši vydanou na pospas prázdnotě uprostřed čtyř pozemských živlů. Tyto příklady jsou symboly opakujícího se vzorce, platného i pro dnešní dobu.

Úskalí komfortní zóny

Na úrovni zjevné, chceme krásný a blahobytný život a děsíme se všech pohrom. Myslíme, že Bůh nás přece miluje a nosí na rukou, tak proč bychom se měli bát neštěstí? Ale musíme pochopit, že Bůh nám nedá spočinout v komfortní zóně natrvalo, abychom neusnuli na vavřínech. Je věrný a nedopustí, abychom prospali příležitost ke vzestupu. Pokud máme Boha objevit, musíme být nejprve vykořeněni z ďáblova světa. A my se všichni děsíme té bolesti vykořeňování. Bráníme se své cestě k osvícení zuby nehty. Naše ego se brání změně a vstupu do nejistoty. Když bude odhalen jeho klam, zcela se zhroutí a my ani netušíme, jak moc nás ovládá.
Nebýt našich zjevných zklamání, zjevných proher a zjevných pádů, neobjevili bychom skrytou pravdu a skrytý poklad duše. Nebýt minulých chyb, nebyli bychom dnes tím, čím vpravdě jsme. Poděkujme čemukoliv, co nás zocelilo. Ačkoliv mysl je přesvědčena, že tomu rozumí a proto nepotřebuje pády, sama neví, že její vědění není dostatečně hluboké a nezpůsobuje potřebnou transformaci. Vědění má totiž ještě daleko k hlubokému uvědomění. Když víte, že zkoušky jsou darem od Boha, neznamená to, že skutečně víte, co znamená pád na dno, dokud se na tom dně neocitnete na vlastní kůži. Jakmile tím jednou opravdu projdete, poděkujete za své zkoušky.

Zemřete a poté ožijete

Když jste na dně, nechápete co se to děje, a proč se to děje. Všechno vaše vědění teď není nic platné, když trpíte a neumíte si pomoct. Protestujete a vzpínáte se, ale není vám to nic platné. Úhor duše, který nastal nečekaně, pokračuje den za dnem. Uvrhuje hledajícího do samoty, prázdnoty a zklamání a každá buňka v těle bytostně pocítí onu prázdnotu, zklamání, zmatenost, či neštěstí… Dokud se nepřestanete cukat, nevzdáte se a nepřijmete to co je, právě takové, jaké to je. Musí ve vás umřít snaha ega o ovládnutí situace. Nakonec se vám uleví a ve svém zvnitřnění se zabydlíte. Prošli jste si svou zkouškou a očistou ohněm. A na koci toho procesu je samotné hluboké uvědomění, když vycházíte čistí, svobodní, lehcí a vrcholně klidní. Jste pány situace, pány přítomného okamžiku. Až teprve na konci nastává hluboké vědomí o tom, jaký poklad, záchrana i spása spočívá v hlubinách vnitřního chrámu a co vás od něj neviditelně oddělovalo. To opravdové transformační uvědomění nastává až po překonání neviditelných bariér nadvlády ega. A trhání těch pout bolí… Zkrocení ďábelské nadvlády ega dalo prostor žáru Lásky a Bůh mohl vejít do vašeho srdce jako záře. Srdce se otevřelo dokořán a stáváme se více citlivými na energie, jemnějšími, vnímavějšími a intuitivnějšími. To slunce vědomí svítí, až když jsme důkladně průhlední a čistí. Naše osobní záře je viditelným důkazem, že jsme svou zkouškou prošli vítězně. Nikdy jsme Lásku neopustili a Boží duch nás provedl osobní očistou duše a vzbuzuje v nás všechno ovoce ducha přírodní cestou. Děje se to skrze nás. Když jdeme správným směrem, nic nenapodobujeme, na nic si nehrajeme. Boží Duch sám koná svou práci rozkvětu skrze hledajícího a on se stává svědkem toho procesu vrcholné přírodní přirozenosti. Nyní jste vy a Bůh jedním jediným a tím o Něm svědčíte, kdekoliv se nacházíte. Prorůstá skrze vás a koná svou vůli pokaždé, když ego ustoupí do pozadí. Všechno nepříjemné utrpení se proměnilo v zář Božího království, jehož dveře jsou vám nyní otevřeny dokořán a vy bytostně víte, že jste do něj vstoupili, byť zpočátku jen na chvíli.

Nikdo z nás nemá těžší zkoušku než tu, kterou je schopen zvládnou s Boží pomocí. Kristus netrpěl nadarmo, ale proto, aby zemřel a ožil a tím poskytl názorný příklad ostatním. Nikdo z nás nemusí zemřít fyzicky na kříži, ale všichni bychom měli zemřít mystickou smrtí tomuto světu, pokud chceme ožít, poznat Pravdu a být svobodní. Pokud jsme chudí, dostali jsme příležitost nalézt bohatství duchovní. Pokud jsme vězněni svědomím v kleci falešných pastýřů, je to proto, abychom nalezli svobodu a otevřeli klec i ostatním. Skutečnou hodnotu toho, co máme obdržet, poznáme jedině ve srovnání s tím, co jsme tolik postrádali. Pokud máme trpět deset dnů, znamená to plné dovršení míry zkoušek, potřebné pro naše očištění od světa a pro naši trvalou niternou proměnu živlem Lásky. A vězte, že koruna, kterou máte slíbenou, není jen symbol, ale je to aureola světců, čili energie sedmé korunní čakry, která dosvědčuje naše duchovní vítězství a náš vstup do sedmého nebe.
Vždyť co je trvaleší, krásnější a hodnotnější, než když jste plně nasyceni Láskou, a už se za ničím neženete a nic nepostrádáte? Nic z toho, co byste snad mohli ve světě získat, nemůže přidat vůbec nic k tomu, co už trvale máte. Ačkoliv jste objevili poklad, který jste vždycky měli, teď je to jiné v tom, že máte svůj poklad odemčen a jste si ho vědomi.

Tento článek plynule přechází do článku následujícího, s názvem Davidův klíč.