Po čem srdce hladoví?

Když porozumíme a opravdu uvěříme, že už jsme tím, co hledáme, vše v našich životech se obrátí. Nejen že přestáváme rozptylovat svou energii po hledání venku, ale přestáváme si dokonce i myslet že svou božskost musíme „vyrobit“. Zpravidla se probouzíme do uvědomění, že filosofie tohoto světa, které námi prosakují od dětství, jsou záměrně opačné, než Skutečnost. Svět je prostoupen reverzním matrixem, jehož proud je sestupný. Ukotvuje nás ve hmotě tím více, čím více se snažíme být poslušnými. Naše nitro má hlubokou moudrost a pravdu, když nesouhlasí se současným uspořádáním světa, včetně jeho náboženství. Vše bylo deformováno, či otráveno podvědomými, manipulačními vzorci. Pokud chceme odmítnout ďábla a najít Boha, pak se musíme zastavit a vše obrátit vzhůru nohama. Naslouchej přirozenosti, zastav se v přítomnosti, ukotvi se uvnitř sebe. Uvědom si energie, které tě transformují. Nevzdávej to, když to nejde, buď k sobě laskavý. Nejsi špatný, nejsi vinný, nejsi zatracený. To jsou myšlenkové koncepty, které je třeba nechat odejít bez boje. Nemáš zapotřebí bojovat, když jsi božský. Jsi láska a Bůh Láska je s tebou propojen. Uvědom si svou božskost ve své nejvnitřnější komnatě a nech ji, aby se projevila. Tak tě vede duch a skrze něj tě vede Bůh.

Zastavte se a pozorujte, jak mysl odmítá Skutečnost o našem božství. Stala se hradbami mezi Bohem a námi. Nemůžeme uvěřit ve svou božskost do té doby, dokud nedokážeme vyprázdnit svou mysl a naslouchat duchu. Byli jsme vychováni jako otroci, kteří musí poslouchat autority na každém kroku. Nemůžeme zprvu uvěřit ve svou božskost také proto, že to tak neumíme cítit. Ano. Je to tak vzdálené a nedostupné a neumíme to nijak uchopit, necítíme to. Ale nic necítíme proto, že mysl nás od toho odstřihla. Systém nás zhypnotizoval ke svému obrazu, a tím jsme zdeformovali i své prožívání. A z tohoto pohledu má pravdu i biblický citát o zrádném srdci.

Žena je láska a když si lásku zakáže, zakáže si svou přirozenost. Ze strachu z ublížení. Pod tíhou systému všichni zavíráme své srdce ze strachu, že budou zneužita a nakonec nejsme schopni opravdově milovat. Pleteme si lásku se schopností být laskaví, či s pocity náklonnosti. Žijeme za maskami z pocitu povinnosti, z toho, že si nemůžeme dovolit být sami sebou, anebo ze strachu, že budeme odmítnuti. Je snad naše srdce na vině? Ne to nikdy. Svými vzorci myšlení jsme své srdce zakleli-zhypnotizovali, pokud v nás nehoří láska jakožto živel. Hloubku prožívání srdce jsme nahradili myšlenkou na poslušnost, myšlenkou na odpovědnost a myšlenkou na závazky, které od nás systém vyžaduje. Z hluboce naplňujícího života v srdci, jsme přešli v ubohou poslušnost těch, co nám vnucují, jak máme žít, co máme dělat a jak se máme chovat navenek. Kontrolují nás a zastrašují, pokud mají dojem, že jsme zabrousili do svobody, nezávislosti, či autenticity. V srdci je ta nejhlubší pravda, která nevyhovuje systému. V srdci spočívá vřelá horkost prožitku, která je v rozporu s manipulačními vzorci poslušnosti. V našem srdci už sídlí nespoutaný živel Lásky, od kterého jsme odstřihnuti do té doby, dokud zcela nepropustíme myšlenkové omezující koncepty - posuzování, hodnocení, škatulkování. Pokud tělesná mysl neustoupí do pozadí, nedovolí živlu Lásky, aby se projevil jako oheň v těle.
Prokletími srdce jsou obludné myšlenkové konstrukce, které se staly natolik přijatými, všedními a tím pádem neviditelnými, že přešli do vnitřního automatismu a nikdo se nad nimi nepozastavuje. Pokud necítíte hlubokou naplňující lásku, pravděpodobně jsou i ve vás přítomné, aniž byste to vytahovali do světla vědomí. Pracují podvědomě a autonomě. Činí z našeho životního prožitku povrchnost, rutinu a prázdnotu. Způsobují hladovění po Lásce, které je současně spatřováno jako největší ohrožení. Vzniká obrovský rozpor v duši. Vzniká rozpolcení, léčené odstřihnutím od pramene Života.
Ano, je fakt, že střet mezi čistou láskou a světem chaosu bolí. Tak vznikají zranění způsobená láskou, kvůli kterým se stalo naprosto normální, že srdce lidí jsou zavřena. Ale kdo zavírá srdce, zavírá život, jenž nás zevnitř oživuje, omlazuje a naplňuje. Žít v hlavě je odsouzení k životu v povrchnosti a prázdnotě. Je to neuspokojivý kompromis, či dokonce jakési zmražení šípkové Růženky spolu s celým jejím královstvím = rodem duší. Šťastní jsou ti, kdo si uvědomují, po čem jejich srdce hladoví.

Osvoboďte sebe i svůj rod tím, že budete vědomými. Tím, že neutečete před bolestí. Bolest je přítel, který nás vede správným směrem. Do naplňujícího života, směrem k osvícení. Projděte středem bolesti, tak jako statečný princ si prosekává cestu trním, bez ohledu na to, co musí obětovat, až do zemdlení.

Rehabilitujte své srdce

Svalování viny na srdce je ďáblova taktika, kterou rozesel ve sdílených vzorcích podvědomí. Srdce není na vině. Na vině je deformovaný systém chaosu, jenž srdce uvěznil a zotročil. A každé srdce, které se nechalo zajmout, je vmanipulováno podvodem do zrádného projevu, jako prostitutka, která vyměnila svou čistotu a nevinnost za peníze. Svou nečistotu prodává jako zboží, zatím co v nitru hladoví po pravé Lásce. Tak učinil ďábel biblickou nevěstku z panenské nevěsty – z čisté duše. Proto náboženstvím světa nevládne bezpodmínečná Láska, ale zrádná nevěstka – Velký Babylón. Každý kdo zakazuje srdce a svaluje na něj vinu, slouží zájmům ďábla. Každý, kdo stojí mimo zotročující vzorce ega, není svázán manipulací a může naplno otevřít své srdce. Tak zlomí prokletí a pozná Kristovu nevěstu. Ano je na čase ukázat na pravou příčinu zrádnosti. Lstivé a pokřivené ego, které touží vlastnit, dobývat, dominovat a podmaňovat, si zotročilo světový systém chaosu, jako ten biblický ďábel – všudypřítomný princip manipulace. O něm mluvil Kristus, když odsuzoval farizeje, tehdejší písmo-znalce a náboženské autority, povznesené nad lásku a soucit do role snobů a vykořisťovatelů lidu.

Probuďte se! Biblická nevěstka, která se zaprodává s králi země a s kupci, nepředstavuje pouze křesťanstvo, či pozlacené náboženské systémy uctívání. Zasahuje i do všech ostatních církví protestantských, reformačních a novodobých. (Viz článek Pád velkého Babylóna) 
Nevěstka – zdeformovaná láska, vládne i těm náboženstvím, které prosazují chudobu, asketismus, sebemrskačství, odevzdávání majetků, anebo sebeobětování ve prospěch potřebných. Kdykoliv je výklad písma nadřazován nad živé spojení duchem, kdykoliv poslušnost autorit stojí výše, než láska, kdykoliv je sebeláska označována za sobectví, tehdy vám nevládne vznešená Láska, ale její nápodoba - nevěstka. Odmítněte její víno. Vystupte z velkého Babylóna tím, že se Láska stane pro vás veškerým vedením a jediným zákonem. Vše, co není bezpodmínečná Láska, není od Boha. Bůh je Láska, která si neklade žádné podmínky, ničím vás nesvazuje a k ničemu vás nedonucuje, ani nekontroluje. Boží Láska (řec.agape) prostě JE a miluje. Tak jako lapma si nevybírá, na koho bude svítit a na koho ne. Miluje všechny bez rozdílu. Je jen na nás, jestli své srdce naplno otevřeme a nebo ho máme zavřené v sebeobraně.

Jedině Láska je tím, z čeho vycházíme a kam se vracíme. Jedině Láska je smyslem života a naplněním, které "pronásledujeme" tím, že svou pozornost neustále směřujeme do nitra, k jejímu prameni. Jedině bezpodmínečná Láska je pravým Bohem. Jedině pro Lásku má smysl žít a jedině Láska uspokojí naše hladovění. Avšak svět zdeformoval lidské myšlení tak, že člověk nevidí svou prázdnotu, skrze její všudypřítomnost a rozšířenost. Víno z poháru nevěstky otupilo smysly hledajících. Její pravdu přijali za svou a při setkání s Pánem jsou prázdní a opilí.

Srdce zná cestu

Ze srdce vychází bezbřehá moudrost, přesahující tento svět. Nedá se omezit na kapacitu myšlenkových vzorců člověka. Srdce nás pobízí, v srdci uvažujeme, v srdci se rozhodujeme. Poznáme skutečně, jestli naše rozhodnutí vychází z rozumu, nebo ze srdce? Moudrost srdce je hluboká a niterná, bezbřehá a uspokojující. Je nevyslovitelná. Nelze ji spoutat pouhou definicí. Vzbuzuje v nás hluboké emoční pohnutí. Zatím co tělesná mysl je plochá, suchá, pragmatická, bez emocí. Je podřízena omezenému rozumu a chybí jí rozlet. Ačkoliv vás z ní bude bolet hlava, uvnitř vás bude prázdnota. Pozorujte, jak na vás působí to, čím se krmíte a ptejte se: „Kde je Kristova Plnost = naplnění duše?“

Spasitel duše

Srdce, které lpí na světě, se chová jako kolaborující zrádce. Zatvrzuje se podvodnou mocí chtivosti a tím zrazuje svého Pána. Ale, kdo je příčinou toho zrádcovství? Vtíravé, podvodné a úlisné úskoky ďábla – ega, kterými oklamal naivní nevěstu. Duše je jako čistá nevěsta, která nechápe úlisné taktiky. Myslí, že nemá na výběr, je naivní. Snadno se nechá uvěznit a připravit o energii, dokud ji nenalezne její Pán - přítomné vědomí. Teprve Pán – král přítomného okamžiku, mužská polarita, rozlišuje podvod od Skutečnosti. V přítomném okamžiku už nejsme vláčeni iluzí času, iluzí prostoru a přestáváme se upínat k budoucímu spasení a hledat kdekoliv po světě. Přítomné vědomí vysvobozuje duši – Boží nevěstu. Jediné, co ji může vysvobodit je bezpodmínečná Láska – její přirozenost, kterou duše rozpoznává a kterou obejme, jako svého zachránce. V přítomnosti spatřujeme božskou povahu všeho a všech. V přítomném TEĎ nacházíme sílu obejmout a vysvobodit spoutané duše naší Láskou. Skutečná a neselhávající Láska se v nás rodí tím způsobem, že ji osvobozujeme z okovů. Ne tím, že bychom ji najednou uměli vyrobit, ale tím, že se Jí otevřeme a necháme působit naši nejhlubší přirozenost. Pocítíme svou vyšší identitu, skrytou za chaosem světa. Tím otevíráme své srdce a pociťujeme naplnění. Prázdnotu a hladovění vyměňujeme za Kristovu Plnost. Naplněné srdce překypuje Láskou, očišťuje duši od její světské nečistoty, aby se stala čistou Kristovou nevěstou. Tím docházíme k Beránkově svatbě, jejíž smysl z Bible protivník téměř odstranil, a podrobněji ji popisují gnostické texty a evangelia.

Nejprve však musíme dojít ke svobodě ducha, který osvobozuje zajatou duši. To je ta samojedinost o které Kristus hovořil. Bytí sám v sobě - hluboké sebeuvědomění. Král přítomného okamžiku objímá svou zakletou princeznu a ta prolamuje své prokletí, když pociťuje horkost ženichova srdce, plného bezpodmínečné Lásky. V přítomném okamžiku se zastaví chaos, abychom mohli spatřit Pravdu, přebývající ve věčnosti. Ve věčném přítomném okamžiku spočívá bdělost, která pozoruje myšlenkové iluze, jako by byly ve zpomaleném záběru. Vědomí má věčnost na to, aby si jeho bdělost uvědomila a rozlišila Pravdu, když není ničím tlačena, ani donucována. Iluzornost myšlenkových konceptů nechává přítomné vědomí být. A čím více je propouští, tím méně síly mají a tím více se probouzí spoutaná Láska – naše nejvyšší identita.
Čím více jsme probuzení, tím méně rozporů v nás existuje. Čím více jsme přítomní, tím jasněji chápeme iluzornost našeho příběhu ve světě. Čím více vidíme iluzornost, tím více dokážeme obejmout všechen chaos a trápení ve světě do náruče. Neodsuzujeme ani sebe, ani bližní. Naše Láska to vše roztápí, když jsme konečně pochopili nesmyslnost jakéhokoliv boje světa. Nebojujeme už ani proti provinilcům, ani proti hříchu, ani proti nespravedlnosti světa. Necháváme vše být takovým, jaké to je a objímáme vše Láskou. Jsme si vědomi, že ve světě je nenávist a boj, dokud s ním bojujeme. Vzdáváme se boje a milujeme svět jakožto učitele, který nás nakonec k Lásce přivedl. Díky tomu, že stojíme ve Skutečnosti, nemusíme už pro osvícení nikam jít, nic dělat, ani ničím se stát. Zjišťujeme, že to vše již tu JE a vždy bylo právě TADY a právě TEĎ.

Vysvobození Lásky

Naše Láska ožívá v našem nitru, jako zakletá princezna, když se nekáráme, neodsuzujeme, neobviňujeme a nenaháníme. Když se milujeme a jsme k sobě něžní, i přes to, že dennodenně spatřujeme své chyby a svou hříšnost v praxi. Přítomné vědomí pochopí svou božskost, aby objalo svou nevěstu, která se doposud odtahovala a působila jako ledová královna. Když jí však rozum nic nevyčítá, uvolní se a pocítí projev opravdové něhy, zájmu a lásky. Svobodný duch, kterému se otevírá, je horkost energie Lásky, nejsilnějšího živlu, dávajícího Život. Spojením ženské duše a mužského vědomí, dochází k rovnovážnému svazku mužství a ženství. Dochází k neutralizaci napětí duality. Dochází k vytvoření nejvyšší harmonie, když se ke dvěma pramenům, přidává pramen třetí – pramen vyšší Božské Lásky. V místě neutralizace zasvítí Boží paprsek vyššího vědomí. Rodí se vyšší energie, zvaná jako kristovské vědomí. A toto dítě je duchovním narozením nového Krista v našem světě, jehož pronásleduje Drak s jeho démony a touží po vraždění neviňátek…
Příběh vysvobození lásky, se odehrává na mnoha rovinách. A ta nejzákladnější, je svazkem mužského a ženského principu v každém z nás. Tento princip se odehrává mezi dvěma duálovými partnery duše, osvobozenými od spoutání světem a také mezi Kristem a jeho Nevěstou. Odehrává se však také tím, že se spojuje nebe a země, neboli materiální a duševní vědomí, rodící vědomí duchovní. A odehrává se jako fyzický příchod Krista s jeho Nevěstou, procitnutím nebeského ducha do materiální roviny. Podobně jako se před dvěma tisíci let spojil Duch - Kristus – Bůh s osobou Ježíše Nazaretského a tím se zrodil Boží Syn, přicházející konat svou službu ve světě. Vyšel tehdy z pustiny, na které byl jako člověk pokoušen ďáblem a prověřován duchovním hladověním. Čtyřicetidenní hladovka je symbolem pokoření, duchovního úhoru a polykání prachu pustiny, které měly prověřit osobu Ježíše Nazaretského, jestli neopustí svou věrnost ani ve chvíli, kdy byl vystaven Jobově zkoušce – temné noci duše, kdy se vše dělo tak, jako by Bůh Ježíše opustil. Nejde tu o doslovný čas, ani místo. Jde o princip očištění duše, která má předpoklad ke vstupu do nebe.

Kristus a jeho Nevěsta

V dnešní době, době druhého příchodu Krista, jsou takto zkoušeni dva Boží svědkové, Kristus s jeho Nevěstou, dříve než se spojí jako jeden pár a porodí Syna - nového duchovního vůdce světa. Doposud jsou rozděleni, každý na svém druhu duchovní pustiny. Jakmile dojde ke spojení ducha a těla dvou Božích svědků, nastává jejich vzkříšení a tím i druhý příchod Krista a nastane také předpovězené zemětřesení…(Viz. článek Sedm andělských trubek). Události Armagedonu se stanu zjevnými a nepřehlédnutelnými ve hmotě. Boží den začíná příchodem Božího Syna. A příchod Božího Syna je propojením Ducha a těla, neboli nebe a země. Stane se to v tomto roce 2024, který má číslo osm a osmička symbolizuje nekonečné spojení dvou polarit, dvou světů do neduality. Do Jednoty.
Nehledejte Božího Syna v těle s jeho Nevěstou. Účelem tohoto času není Jejich zviditelnění, či medializace, ale skrytá duchovní práce, ke které je potřeba klid a skromné podmínky. A která snad později vejde v širší známost, podobně jako v prvním století. K tomu, abyste vešli na jejich svatbu, nepotřebujete nikam jít, nic vytvářet, ani hledat kdekoli jinde, než ve své duši. Budete vzati do nebe, či spaseni, ať jste kdekoliv na Zemi, pokud s Kristem budete v Jeho energii – vaší nejvyšší přirozenosti. Bude to tak viditelné na duchovním nebi, jako když blesk ozáří celou krajinu.

Mystikova pustina

Když je mystik veden duchem do pustiny, podobně jako se to odehrálo s Izraelským národem před vstupem do zaslíbené země, podobně jako Kristus či Job, jde o duši vystavenou její temné noci. Čtyřicet je symbolem čtyř pozemských živlů a nuly, která tu představuje nicotu, prázdnotu, ticho, atd….Prázdnota představuje odstřihnutí duše od vnějších pout se světem a střetnutí se tváří tvář s odrazem své vnitřní energie. V izolaci pustiny dochází k odstřižení duše od většiny pout, pojící ji k vnějšímu světu a současně i od ďábla. Mnozí jsme započali tento proces v období umělé pandemie v roce 2020. Vnější svět nás nutí k předstírání, falešným maskám, a k závislostem na názorech, hodnocení a preferencích okolí. Je pokřivený. Co jiného by mohlo účinněji vést k návratu sama k sobě, než právě období úplného zastavení. V pohroužení do nitra odpadají převzaté myšlenkové koncepty podvědomí, neboť duše pohroužená ve věčnosti ducha, je pozoruje jako by ve zpomaleném záběru, pochopí to a opouští je. Odpadají umělé vzorce společnosti a nastupuje bezkoncepční vnímání toho, co JE, takové jaké to JE. V tom procesu znovu a znovu přichází ďábelské ego a pokouší nás, provokuje a burcuje k šílenství mysli. Kdo zůstává nehybný a stálý, neopouští víru, pozoruje, jak ďábel odchází s nepořízenou a nastupuje hlubší klid nevyrušovaný myšlením. Neuspěje však nikdo, kdo se bojí zůstat úplně sám na neurčito, zůstat v tichu, zůstat v nečinnosti. Každý kdo naléhavě potřebuje svět s jeho ruchem, společnost lidí a zábavu, aby se nezbláznil, ještě není připraven na duchovní obdarování v procesu temné noci duše. Klíčové je uvědomit si svou závislost na světě a chtít ji opustit za účelem úplného osvobození srdce.

Ticho a nicota se v období pobytu na pustině časem obrací ve vnitřní klid a radost, které jsou spojeny s ukotvením duše v její přírodní, nedotčené přirozenosti. Sebeuvědomění spojené se zvnitřněním nás vrací tam, odkud jsme vyšli. Nejen do upřímného prožívání dětského nekoncepčního vědomí, ale ještě dále, až k záři neposkvrněného božství, přebývajícího ve věčnosti. Dochází k psychologickému osvobození od lineárního času.
Prožívání věčnosti je mystický zážitek, ve kterém jsme se vnitřně osvobodili od všeho donucování, spoutání a zotročování světa. Stáváme se svobodnými, láskyplnými a přirozeně šťastnými. Teprve teď prožíváme, co je bezpodmínečná Láska. Bez definicí a bez snahy. Až ve svobodě ducha, který nic od okolí nepotřebuje. Až když nejsme závislí na světu, pohltí nás plameny lásky Boží. Až teprve teď umíme milovat nemilovatelné… Až teprve když nás očistilo utrpení na pustině, jsme pohrouženi do nádhery a vznešenosti, vyplývající z naší pravé nebeské identity.
Spočíváme sami v sobě a prožíváme naplnění, bez jakékoliv vnější příčiny. Jakožto poutník jsme se vrátili sami k sobě a našli uvnitř celý vesmír.

Vysvobození z Egypta

Osvícení mystika předchází vždy nejprve opuštění lpění na všem světském. Nejprve poznává prázdnotu spojenou s realizací ve hmotě. Prázdnotu světské slávy, prázdnotu světského úspěchu, či prázdnotu v hromadění věcí. Poutník vychází ze světa, podobně, jako Izraelský národ z Egypta. Opouští své lpění, ale ďábel a jeho démoni jsou mu v patách. Kdo se neohlédne a vydává se přímo do hlubin Rudého moře, bude zachráněn. Je to zdánlivá past emoční bouře, které je nutné čelit tváří v tvář. Červená barva je nejhustější část světelného spektra, představující první, zemskou čakru. Jde o uzemňující energii, která nás poutá ve hmotě. Symbolika průchodu Rudým mořem zobrazuje záplavu emoční bouře, která se zvedá, když se snažíme zpřetrhat pouta, která nás svazují na zemi = v tělesnosti. Naše ego, jakožto ďábel vymýšlí taktiku, jak nás zadržet a démoni jsou sdílenými podvědomými vzorci vod chaosu. Najednou máme v hlavě tisíce důvodů, proč to nejde a tisíce argumentů, že je s námi něco špatně, že to nezvládneme, a že se to celé zvrtlo apod… Kdo prochází Rudým mořem podvědomí, je pronásledován strachem a šílenými výhrůžkami vnitřních démonů, ale odvaha musí zvítězit.
Odvážný poutník jde tedy do neznáma, skrze největší strašáky ve své mysli a prochází jejich středem. Po dně Rudého moře. Zdá se být v pasti, ale nesmí se zdržovat a musí jít skrze hladinu podvědomí, která se zázračně rozevírá a zdánlivé hrůzy pomíjejí jako pára nad hrncem. Byly jen přeludem, který se vytrácí, když se poutník nevzdává.
Po záplavě emoční bouře se otevírá nový obzor - zdánlivě nekonečná a nehostinná pustina. Poutník je zanechán jen sám se sebou a nezbývá mu nakonec nic, než vlastní dech. Vzdaluje se od světa obrazného Egypta a dlouho má dojem, že je ztracen a opuštěn. Nastává zkouška s číselným kódem 40. Čtyřicet dní, čtyřicet měsíců, či čtyřicet let? Kdo ví?
Reptání Izraelského národa na poušti, stesk po úrodě šťavnatých melounů, česneku a jiných plodin je symbolem vyprahlosti či askeze, kterou je třeba podstoupit, aniž by poutník znal souvislosti a příčiny. Zázračná mana z nebe je symbolem toho, že Bůh poutníka nikdy neopustí a dává mu vše, co potřebuje k přežití, ale zdaleka to navenek nevypadá tak lákavě, jako egyptské poklady.
Prach pustiny je symbolikou prázdnoty života ve hmotě. Uvržení do prachu je Jobovou zkouškou, při které to vypadá, že Bůh hledajícího opustil a on je vystaven polykání prachu, čili střetu s bídou své tělesnosti. Až do morku kosti. V takové vnitřní bídě a slabosti, v jaké netouží být ani nikým spatřen. Toto období vede k hlubokému poznání, že člověk může být šťastný a naplněný pouze díky Boží milosti a v souvislosti s naplněním Svatým Duchem. Je to jako pád bradou na zem, do prachu, a řádné vyválení se v něm, bez vody široko daleko. Nezbývá než strpět tu špínu, horko a pot po velmi dlouhý čas. Dokud se nevzdáte a všechno odmítání vlastní hříšnosti nepropustíte. Dokud se nepřestanete obviňovat a dokud nepřestanete odmítat svůj úděl. Vše, co se ve vás bouří, co nesouhlasí a vše co odmítá přítomnost, se v pustině vycuká a uklidní. Dokud nezavládne bezbřehý mír.
Ježíš pronesl podobenství o porozumění prázdnotě ve všem vnějším. Viz. následující citát z písma. Kdo obdivuje samotnou hmotu - mouku, objeví prázdnotu. Na druhou stranu, kdo si je vědom vnitřní hodnoty ducha, ten ochutnává život jako chléb, neboť kousek kvasu prostoupilo moukou a ta se proměnila v něco velmi chutného. Zárodek ducha je jako kousek kvasu skrytý uprostřed těsta. Prorůstá zevnitř, dokud neprostoupí skrze mouku a nestane se z něj chléb v žáru pece. Pozornost, která je věnovaná tomu nalezení svého středu vede k růstu a posilování ducha. Pustina přináší ubíjející žár výhně. Království Boží tak difúzně proniká každou buňkou těla zevnitř, dokud zcela neprostoupí mystika na jeho pouti. Nejprve však dochází k porozumění, že samotná mouka – tělesnosti je prázdnotou, která je nenaplňující.

Sabatní odpočinek

Smyslem půstu je vnitřní očištění. A takového očištění je třeba každému, kdo vstupuje do nové země. Do ráje, do nebeského království Božího. Musí podstoupit půst od všeho světského. Smyslem sabatu je podobný proces jako postní čas. Sabat izraelského národa měl přerušit jejich spojení se světskými cíly a měl zaměřit pozornost na duši. Jak půst, tak sabat jsou nástroje vedoucí ke zvnitřnění a nalezení sebe sama.

Mystik směřující k pokladu své duše a nalezení sebe sama, prochází postním časem a pustinou dokud nespočine v sabatním odpočinku. A nejde o zachovávání týdenního sabatu, tak zvané „soboty.“ Jde o trvalý sabatní odpočinek, ve kterém se vzdáváme všech cílů světa v odevzdání Bohu. Jde o opuštění lpění na světě, pro který se stáváme kolemjdoucími. Sabat už není jen tradicí. Skutečný sabat je žitá nepřipoutanost vůči světským cílům. Tradice sabatu je ve skutečnosti jen symbolem, který má být dnes již pochopen do větší hloubky.

Veškeré nástroje zvnitřnění, ať už jde o meditační techniky, půst, dodržování sabatu, či temnou noc duše, přivádějí duši k pokladu, který má sama v sobě. Postupně ji přivádějí k sebeuvědomění, že je tím pokladem, nikoliv ubohostí tělesné schránky a splašené mysli. Kdo cítí poklad sám v sobě, miluje se a opouští ostatní nehodnotné cíle. Nevnímá už život jako boj, ale jako nádheru skrytou v každém přítomném okamžiku. Je to království Boží, které se odkrývá osvíceným, jako by difúzně pronikalo z každého bodu nekonečna, do viditelného spektra…

Prázdnota hmoty totiž způsobuje nedostatek. Nedostatek znamená životní podrážděnost, neuspokojivost a stálé hledání naplnění. A jediným způsobem, jak odstranit prázdnotu je objevení vnitřního neselhávajícího pramene života. Je to jediné vlastnictví spravedlivých, které jim nikdo nemůže vzít a které je dokonalým lékem na všechny bolesti světa. Samojediní jsou ti, kdo našli sebe sama v izolaci od světa. A jedině samojediní nalézají dveře do Božího království.