Duch nás vede

Proč se nám často stává, že nevíme co dělat, či jak se zachovat na rozcestí, které se týká naší osoby? Nevíme komu věřit. Nevíme kam dál, či nevíme, jestli vše není jinak, než jsme si dříve mysleli?
Nejistota nás provází v uspěchaném světě, který je řízen právě tak, abychom neměli čas na hluboké sebeuvědomění, odkud proudí zásadní odpovědi. Systém tohoto světa prosazuje rozumové myšlení na úkor hlasu srdce. Prosazuje odpovědi ega, jež jsou v příkrém rozporu s duší. A duše je naše vyšší identita naplněná duchem, který přímo komunikuje s Bohem. Náš duch je s Duchem Božím nerozlučně propojen, neboť Bůh je Duch.
Sebeuvědomění, o kterém píšeme v tomto článku, je schopnost najít životní odpovědi od Boha. Skrze ducha, jež v nás promlouvá, když mu dáme prostor. Ale abychom ten prostor získali, nesmíme spěchat a nesmíme tlačit. Odpovědi přichází až ve chvíli, kdy pustíme naléhavost otázky z hlavy a přeneseme se ve svém vědomí do niterné části naší identity, která žije v harmonickém a vše převyšujícím klidu lásky. Uvědoměním, že jsme více, než naším tělem a našimi myšlenkami, získáváme postupně hlubší sebeuvědomění. A naše schopnost upřednostnit ve vědomí náš duchovní rozměr natrvalo, znamená vstoupit do Božího nebeského království.

Vědomý přístup

Z toho důvodu je schopnost vědomě nedělat nic a nevyčítat si to, zásadní. Je to schopnost jen být přítomným a bdělým. Schopnost uvědomovat si své bytí – JÁ JSEM. Avšak po celý život jsme bičováni povinnostmi a závazky a neustálým každodenním konáním ve spěchu, které považujeme za základ toho, co od nás vyžaduje rodina, společnost, či Bůh… Avšak duchovní blahobyt nevyplývá z konání. Ačkoliv je třeba plnit své každodenní závazky, mnohem více potřebujeme, abychom vše, co děláme, dělali s vyšším vědomím. A k tomu je třeba se nejprve, a často vědomě zastavit, zpřítomnit , zvnitřnit a promeditovat se tím k vědomému konání. Vyšší úroveň vědomí je tím zdrojem blahobytu, který hledáme. Na naší duchovní cestě dochází k hlubokému sebeuvědomění, se kterým je veškeré naše konání účinné, efektivní, požehnané a radostné. Pokud je naším základem vědomé bytí, pak vycházíme ke svému konání z Boha. Vnitřní impuls, který nás nakonec zvedne a dovede k tomu, co je třeba právě vykonat, je intuice, či hlas vyššího Já – hlas Boží. Na začátku byl tedy nevědomý konající, který překotně a ve spěchu plnil vůli okolí. Na konci by měl být konající, jehož život je trvalá modlitba a meditace, odehrávající se na pozadí všeho, k čemu ho Bůh zevnitř podnítil. Plně rezonuje se vším, co právě teď JE. Rozdíl mezi vědomým a nevědomým konáním je nebetyčný. Nevědomý člověk je vláčen vůlí okolí ke skutkům, se kterými často není vnitřně sladěn a podvědomě je nenávidí, či odmítá. Koná z pocitu povinnosti a nátlaku, čili není v souladu s tím, co právě JE. Doufá, že v budoucnu se dopracuje k harmonii, či ke spáse a spoléhá na čas. Zatím co vědomý člověk posvěcuje cokoliv, co dělá, čistým, přítomným a silným duchem, který přijímá přítomnost – jsoucnost, od které vnitřně neutíká, ale naopak se jí odevzdává, jako by si ji sám vybral.

Možná si uvědomíte, že smysl modlitby je právě navázání kontaktu se svým duchem, který je ve spojení s duchem Božím. Dosažení stavu přijímání jsoucnosti. A to je právě o zastavení a zpřítomnění, jež je současně prohloubením sebeuvědomění a nalezením vyšší úrovně sebe sama. Hledáme tedy to, co už máme a snažíme se nalézt to, čím už jsme. Zvědomění sebe sama je cesta, jak prolomit ducha nevědomí, jež nás spoutal ve světě chaosu a tím současně vyřešit odpovědi na všechny životní otázky. I na to proč cítíme, že je s námi něco v nepořádku, či nejsme sami sebou. Skrze sebeuvědomění skládáme puzzle tajenky, jejíž složení je hlavním smyslem našich životů.

Proč je Boží konání v našich očích nesmírně pomalé? Proč máme neustále pocit, že Boží mlýny melou příliš pomalu a proč jsme netrpěliví? To proto, že nejsme dokonale přítomní a tudíž dokonale vědomí. Být přítomný, znamená být spojen se Jsoucností, kterou je Bůh a Bůh je Láska, ve které je všechno naplnění a harmonie. Pozorujme tedy Boží činnost, která se nám zdá být nesmírně pomalá a slaďme se s plynutím života, vlastním sebeuvědoměním. V dokonalém sebeuvědomění se čas zastaví a přecházíme tím do života věčného v Božím království. V dokonalém sebeuvědomění už nespěcháme, protože nám patří celá věčnost, která je dokonale naplňující. Každý okamžik věčnosti v nás, je dokonale uspokojující. Každé pohnutí větru je zážitek…Pokud chceme vstoupit do království Božího, slaďme se s Bohem v okamžiku flow – plynutí. Tak budeme přeneseni do Nové země, obnoveného ráje, aniž bychom trpěli narůstajícím soužením, spolu se světem, který Bohu odporuje a proto krachuje.

Svět je zrcadlem duše

Svět prochází hlubokou transformací, kterou i nevěřící občas nazývají apokalypsou biblických rozměrů. Pokud nesledujete oficiální zpravodajství, učiňte alespoň někdy výjimku a prohlédněte si objektivní reportáže shrnující světové události. Náš svět je naše planeta, která odráží proměnu lidského nitra, neboť je s člověkem nerozlučně spojena. Je bičován smrštěmi vody, zaplavován vodou, zasypáván sesuvy a ničen propady půdy. Zatím co dříve prosperující oblasti jsou bez vody, další část planety neustále hoří a jinde padají ledové kroupy ničící vše, jako kameny padající z nebe. Posouvají se magnetické póly, prudce se mění klima a v důsledku toho velmi rychle tají ledovce. Spějeme z nevědomí, k hlubokému sebeuvědomění. Avšak nikdo, kdo žije v tělesném vědomí, nebude souhlasit, že je nevědomý. Nevědomost má svou pravdu, která je tak zřejmá! Čím více je zahleděná do zjevné pravdy - povrchu věcí, tím více si svou pravdu potvrzuje. To je zákon světa zrcadel. A kdyby nebylo duše, spojené s Bohem, která nesouhlasí s údělem nevědomých a ozývá se všemi různými způsoby, nebylo by nevědomým lidem ani rady, ani pomoci.

Tání ledovců je roztáváním ztuhlého materialistického vědomí. Vichřice v duchu boří slaměné chýše – nestabilní útočiště v majetcích. Záplavy trhají dlažební kostky a vhání bláto do příbytků, abychom si povšimli, jaká špína a nepohodlí je spojená s lidskou identitou, zakotvenou ve hmotě. Plameny ducha, podobně jako výrony koronární sluneční hmoty, zaplavují svět, a pozorujeme je v rostoucí Schumannově rezonanci. Rozsáhlé oblasti hoří, abychom si všimli, co způsobuje oheň ducha. Oheň pálí vinice, olivovníky i obydlí. Vše, na čem jsme si zakládali, a vyhání nás z komfortní zóny, abychom našli obživu i domov v neselhávající věčnosti svého nitra. Pokud jsme neuposlechli dřívější varování o blížících se katastrofách, pak není vyhnutí a musíme trpět, anebo odejít z tohoto světa. Což symbolizuje úlohu duše, která naléhá skrze ducha, bodajícího zevnitř, jako všudypřítomné kobylky, aby nás přiměla k transformaci vědomí.

Sny zprostředkovávají neklidné obrazy o všem, co naše duše ví již dopředu. Apokalypsu biblických rozměrů zažívá vědomí spojené s tělesností a hmotným vnímáním. Je to svět ega nazývaný také jako svět ďábla. Jeho svět se mu nekontrolovatelně rozpadá, a proto nepokrytě zuří. Snaží se strachem a panikou stáhnout kohokoliv, kdo nehlídá své nitro. Zhroucení ekonomické a společenské stability je na spadnutí, podobně jako Potěmkinovy vesnice neodolají tornádu. Ale každý, kdo naslouchá vnitřnímu vedení, bude zachráněn. V klidu bude každý, kdo se probudil ke zjištění, v jaké době žijeme. Je to předpověděná doba konce světa, Božího soudu a vzkříšení. Spravedliví unikají ve svém zvnitřnění do ducha a nepodléhají panice, zatím co nespravedliví to už nemohou vydržet a šílí. Strach není to, co bychom v sobě měli živit, když víme co se děje. Spravedliví jsou právě pomalu vzkřišováni k věčnému životu, zatím co nespravedliví zažívají Boží soud – vzrůstající nepokoj a zvědomění vnitřní bídy.

Odevzdejte Bohu všechno řízení apokalypsy, když vstoupíte do chrámu své duše, kde zažijete útěchu a vysvobození. Svět kolem nechte být, postará se o sebe sám v Boží spravedlnosti. Ten, kdo není trvale dotčen na duchu, není trvale dotčen ani na fyzické úrovni. Boží spravedlnost spočívá ve věrném zrcadlení. Co je v nitru, to se odehrává navenek. Co připouštíme v sobě samém, to nás potkává i na vnější úrovni.
Čistí se planeta a čistí se také naše těla. To vše s sebou nese nepříjemné příznaky a vyplavování nečistot na povrch. Ale i shnilá a poničená úroda, vyhozená na tlející kompost má svůj význam. Je předpokladem nového růstu. Nového lidstva a nového světa. Každá apokalypsa jednou pomine, stejně jako každý kompost jednou vyhnije a nastane období nového vzrůstu. A jaká je naše role v této době? Nechal nás Bůh na pospas katastrofě? To v žádném případě. Ani jediný probuzený a hledající není Bohem opomenut. Každý z nich je střežen jako zřítelnice oka. Všechny odpovědi máme v sobě, i když nám Bůh neodpovídá. Či právě proto nám dlouho neodpovídá. Abychom se zastavili a naslouchali své intuici. Abychom skrze zbytečné otázky nepřehlušili uvědomění, že naše nitro – duše, blíže k Bohu, ví odpovědi, když nasloucháme v tichu, v pohroužení a sebeuvědomění.

Tři úrovně vědomí

Nejzákladnější členění vědomí je tříúrovňové. Tělo, duše a duch. Avšak členit se dá z různých hledisek dle Fibonacciho posloupnosti na 3,5,8,13 částí atd… Většina z nás se pohybuje mezi všemi těmito úrovněmi v různé míře projevené v různých životních fázích.

Vědomí těla – bere příliš vážně příběh osoby. Nedokáže se od něj odpoutat. Trpí spolu s ním. Zaměřuje se na předmět. Je spoutáno se zvířecími pudy a instinkty. Hmatatelné výsledky, či zisk považuje za jediné skutečné, stejně jako smyslové vjemy. Nezajímá ho, jakým způsobem dosahuje zisků, ani s jakým duchem žije. Projevuje se jako parazit. Za nejvyšší přínos považuje braní, ne dávání. Spatřuje samo sebe jako náhodný výsledek materialistické evoluce a proto uplatňuje zákon přežití silnějšího. Můžeme si ho spojit s výrazem ego. Kdo je egoický, je sebestředný, sobecký, panovačný atd… Ego je biblickým ďáblem a do určité míry ho má v sobě každý, stejně jako Boha. Když nás ovládne izolované tělesné vědomí, opanoval nás ďábel a proto je tělesné vědomí tím, od čeho utíkáme do vyššího uvědomění. Čistě tělesné vědomí nazýváme jako nevědomí a to již dále na této planetě nepřežije kvůli vyšším vibračním úrovním, do kterých naše planeta přestupuje. Pokud bychom vědomí rozdělili do třinácti eonů ducha, pak se pět nejspodnějších vrstev nazývaných jako nevědomí, podsvětí, Hádova říše, svět chaosu, či reverzní Matrix soupeřů, právě se sykotem hroutí…

Vědomí duše – snaží se být lepším a neškodit druhým. Prosazuje poslušnost a nerozumí vedení duchem. Uvědomuje si, že záleží na dobrých lidských vlastnostech, které posiluje. Pracuje na ovoci ducha vnější cestou. Neustálým ukázňováním, či sebeovládáním se věčně snaží o výsledek, zatím co ještě neuchopilo podstatu. Výsledky jsou částečné a nestálé. Tvoří vědomě lepší svět, lepší vlastnosti, lepší emoce. Spojuje svou identitu s osobou, ale není plně spoutáno s hodnocením okolí. Záleží mu, co vyzařuje navenek a snaží se o dávání místo braní. Dochází v něm k sebezapření a sebeobětování, ve prospěch hezkých vztahů, bohulibých vlastností, či bohoslužby. Duchovní oběti a práci, si rozumově odůvodňuje. Ví, že co rozsévá, to se mu vrací, i když si možná neuvědomuje, nebo nepřipouští energetickou úroveň, na které je vše propojeno a vše spolu zákonitě interaguje. Jde o polo-hmotnou realitu na rozhraní mezi tělem a duchem.

Vědomí Ducha – je vědomím samotným. Je veden sám sebou. Odevzdává se. Vzdává se úsilí ve prospěch bytí v přítomném okamžiku. Nevytváří nic, ale odevzdává se přirozenosti, která transformuje člověka přírodní silou. Přijímá každý okamžik, jakoby si ho sám vybral. Nepřidává k žádnému zakoušení komentář, či hodnocení. Nespojuje svou identitu s osobou, ale s podstatou, která osobě umožňuje existovat. Nechává vše co je, takové, jaké to je. A to včetně osobních poklesků, nedokonalostí, slabosti, nedostatečnosti, atd. Distancuje se od špíny světa - tělesnosti a zakouší krásu přítomného vědomí. Ví, že není svým tělem, ani myšlenkami, ale čistým, zářícím bytím, které nemůže být nijak dotčeno hříchem. V prožitku JÁ JSEM, zakouší hodnotu ducha a přenáší ji na zemi. Vědomí ducha si uvědomuje, že jediná trvalá proměna nespočívá v úsilí a konání, ale ve změně sebeuvědomění. Je uvědoměním všeho jsoucího,vědomým duchem, ze kterého byl stvořen svět i každá osoba.

Poklad ducha

Všechny hmotné statky a lidské příběhy jsou pomíjivé. Nemají věčnou hodnotu, a proto nezáleží na nich samotných, ani když žijeme v těle. Jsou podružné, protože mnohem důležitější je, jakými lidmi jsme, zatím co realizujeme svůj osobní příběh ve hmotě. Ať už tvoříme cokoliv v hmotném světě, hmatatelné výsledky jsou jen pomíjivým povrchem, zatím co duch jakéhokoliv konání je skrytou pravdou vypovídající o tom, kým jsme se ve škole života stali ve své duši. Skutečně vznešenými se staneme až ve chvíli, kdy konáme nepřipoutaně. Jakmile dojdeme k poznání ducha, nespojujeme sami sebe příliš vážně s osobou ani s jejím příběhem. Ačkoliv osobu a její příběh používáme, nelpíme na tom. A díky tomu překonáváme pouta tělesnosti a ztotožňujeme se s duchem.
Duševní snahou jsme nejprve chtěli napravit svou tělesnost a potlačit své přirozené tělesné potřeby a závislosti. Ale bojovali jsme zpravidla proti větrným mlýnům. Úspěchy duševního přístupu nejsou ani velké ani trvalé. Jakmile se přestaneme ztotožňovat s tělem, přestaneme se postupně odsuzovat za své slabosti a hříchy, odevzdáme se přítomnosti a otevře se nám cesta k bytí za myslí.

Zaměřit se na ducha znamená upřít pozornost na své nehybné bytí, které tu je přítomno na pozadí jako promítací plátno všech příběhů i kulis světa. V duchu necháváme být tělo i svět, když prožíváme svou čistou, svatou a neposkvrněnou podstatu. Její nebetyčná krása a vysoká hodnota nás plně uspokojuje. Dává nám nadhled, abychom objali tu závislou, hříšnou a nečistou tělesnou identitu. Dává nám příležitost přenést nebe na zemi. Objímáme ji s láskou. Promítací plátno totiž není ani dotčeno, ani znehodnoceno jakkoliv negativním, či krvavým příběhem, který se na něm promítá. Příběh šílenství je, když se plátno ztotožňuje s promítaným příběhem. V tom spočívá naše utrpení. Je pohrouženo do zoufalství a neštěstí jen kvůli iluzi probíhajícího příběhu. Jakmile to však pochopí, že s příběhem nesouvisí, uklidní se a zastaví svou paniku a najde sebe sama. Přestane se bát o svůj život, přestane mít strach z újmy a přestane cítit vinu za své hříchy.

Vše to byla iluze osoby - ega a jejího příběhu. Ale jak osoba, tak její příběh je jen pomíjivou hrou mysli. Bez myšlení by neexistovala egoická postava a její prožitý příběh. Bylo by jen stálé TEĎ. A v tom věčném TEĎ je naše skutečná, vyšší bytost. Nepomíjivá, božská a svatá. V přítomném okamžiku nastává naše vyšší sebeuvědomění. Cesta k osvícení je cestou k vyššímu sebeuvědomění. A vyšší sebeuvědomění je pravdivější pochopení sebe sama. A to způsobuje změnu hlediska a tím také celkovou proměnu světa. Změna světa spočívá v probuzení jeho obyvatelstva. A opačně platí, že k zániku je svět doveden vsugerováním iluze otrokářů, kteří predikují stav světa všudypřítomnými pokřivenými dezinformacemi –prediktivním programováním, podobajícím se neustálému kvákání žab.
Sebeuvědomění se týká také následující Kristovo podobenství o tom, kdo bude vzat a kdo zanechán. Jak si ukážeme v další části článku, jde o symboliku, která se vztahuje k vědomí tělesnému, jenž zůstává na zemi a k vědomí povznesenému, které je v současném energetickém vzestupu vzato k Bohu = do vyšších úrovní, kde je nedotknutelné tímto světem.

Kdo je vzat a kdo zanechán?

Na své duchovní cestě si máme uvědomit, neskutečnost, pomíjivost, či neuspokojivost, vyplývající z materiálního – povrchního vnímání reality. Naše vědomí se projektuje do izolované osoby uvězněné v časoprostorové realitě – matrixu. Uvnitř tohoto 3D hologramu jsme jako zhypnotizováni iluzí hmoty. Hmotnost objektů, stejně jako čas a prostor jsou naprogramovanou a sdílenou iluzí, jež nám zprostředkovávají naše vnitřní receptory. Podstatou veškeré hmoty je zhuštěná energie, chovající se podle naprogramovaných zákonitostí, jež jsme přijali za své jako sdílenou dohodu. Iluze časoprostorové reality postupně uvěznila duše, které si zákony hmoty po mnoho životů a generací v sobě ukotvovaly, dokud se nezačaly s hmotou ztotožňovat a dědit její úděl, kterým je rozpad v prach. Neustále se opakovaně rodí a opakují stejné chyby, čímž pouta hmoty zesilují.
Jednou stránkou časoprostorové 3D reality je ono biblické „poznání zlého“ = opaku Boží věčnosti, Lásky a nedotknutelnosti ducha. Druhou stránkou, kterou to má, je hlubší „poznání dobrého“, neboť hodnotu Boží Lásky, si můžeme plně uvědomit až teprve ve srovnání s tím, co bezpodmínečná Láska není. Svět poznání dobrého a zlého je referenčním rámcem poznání duše, která si v něm prožije rozdělení Božské Jsoucnosti na dvě polarity v nekonečně mnoha podobách. Říkáme tomu život v dualitě. Boží Duch umožňuje promítání 3D hologramu světa v příběhu našich životů. Velmi bytostně v něm prožijeme výšku a hloubku, žár a chlad, blízkost a oddělenost, či emoční propady a vzestupy, abychom na konec zjistili, že to byl jen sen naší vyšší kmenové bytosti. Jsme uvězněni touto iluzí, která nás spoutává tím více, čím více jí věříme. Zobrazuje nám jako zrcadlo přesně to, co sami v duši vyzařujeme, či neustále nám potvrzuje naši vlastní pravdu. A kdo zůstane v povrchním vnímání reality, je uvězněn ve snu tak dlouho, dokud nepochopí vyšší pravdu skrytou. Škola života je hlubokou zážitkovou jízdou pro ty, kdo nalézají cestu vysvobození uvnitř svého středu. Naopak se život stává skutečným peklem pro ty, kdo se urputně připoutali ke hmotě. V jednom světě dnes vedle sebe žijí ti, kdo byli vzkříšeni do Božího nebeského království a současně ti, kdo jsou uvězněni v Hádově říši mrtvých. Oba tábory jsou lidé, které potkáváte na ulici, žijící v lidských tělech, avšak žijí v diametrálně jiné úrovni vědomí. Jsou obrazně vedle sebe "na poli". Božské energie stále zesilují a působí proměnu a tím se nůžky mezi oběma tábory čím dále více rozevírají. Nespravedliví jsou strháváni k nepříjemnému soudu svého vlastního vědomí i svědomí, které je odsuzuje, a oni zuří a jsou uchváceni ďáblem v sobě (egoickým já), pokud je jejich trýzeň nepřinutí vzdát se boje a porozumět… Jsou „zanecháni na zemi“ tím, že jsou k materialistickému vědomí sami připoutaní a nechtějí se pustit, ani když kolem nich obrazně padají trakaře.
Spravedliví se proměňují postupně v osvícené a jsou „vzati k Bohu“, což znamená, že došli k neduálnímu vědomí a prožívají Božské Jsoucno ve vnitřní harmonii svého osvícení. Zůstávají fyzicky na Zemi a spějí k sebeuvědomění, což je hluboké prožívání blaženosti a věčného míru v náruči Boží Lásky. Osvícení je mystická zkušenost duše, která není od Boha nijak oddělena a koupe se v záři jeho paprsků. Spravedliví našli vstup do Kristova ovčince, dveře, kterými je sám Kristus, jakožto logos v jejich duši – ta nejniternější a nejkrásnější Plnost a Přirozenost, či Skutečnost, podobající se lesku a nádheře - chrámu duše.

Povznesení ducha

Být v duchu znamená povznést se nad povrchnost hmotného náhledu. Přejít od racionální mysli k abstrakci. Ale nikoliv vytvářením čehokoliv neskutečného. Vytváření virtuální reality formou snažení je nedokonalost duševního přístupu. Přejděte od toho ke svobodě ducha. Ducha nelze dosáhnout vytvářením, ale duch je povznesen zvnitřněním. Zvnitřnění je únik do bezpečí stability nitra. Je to přenesení pozornosti do místa svobody ducha. Ducha nelze spoutat, nelze omezit, nelze uvěznit.
Povznést se nad povrchnost hmoty je neulpívání na předmětech světa, stejně jako na pragmatickém, racionálním přístupu k realitě. Hmotný svět nás omezuje, zastrašuje, donucuje k přijetí svých vlastních zákonů povrchnosti. Nemůžeme je ignorovat, ale nemůžeme v nich ulpívat. Hmotný svět lze brát nepřipoutaně, i když v něm máme povinnosti. Lze jím procházet jako kolemjdoucí, či jako návštěvník. Nezúčastněný svědek příběhu. Naše energie je tam, kde je naše pozornost a dávat přílišnou pozornost pomíjivosti hmoty a iluzi hmotného světa je pošetilost. Trpíme, když nejsme doma v bezpečí ducha. Trpíme, když jsme připoutáni k povrchní slupce reality, kterou je hmota. Trpíme, když se s ní ztotožňujeme a dědíme úděl jejího rozpadání se v prach. A prach smíchaný s vodou je bláto. Pokud doufáme v tento svět, jsme až po uši ve vodách chaosu, topíme se ve špíně a blátě. Přilnavost bláta nás svazuje – drží na zemi. Zatím co povznesení je možné odhmotněním. Bůh nás ponechal nějakou dobu zdánlivě bez pomoci, aby náš hybný moment vzestupu byl silný. Pokud se ztotožňujeme ve vědomí s duchem, stáváme se lehčími, než vzduch a duch nás nadnáší. Přenáší nás ze špíny do zářivé čistoty. Tak nalézáme Boží chrám čistoty a útěchu, která v něm spočívá. Tak jsme povzneseni do nebe a před Boží trůn.

Když jdeme na Finanční úřad, odevzdat daňové přiznání a zaplatit daně, zpravidla nejdeme rádi. Uděláme to, co musíme a odcházíme. Pouštíme to z hlavy. Odevzdáme césarovi vše, co mu patří – zlato, ale nedáme mu svoji duši. Odcházíme a odpočineme si v náruči Boží, když odevzdáváme Bohu, co jeho jest a odsouváme tím do pozadí nesvobodu hmoty. Bohu patří naše duše plná lásky, stejně jako milenci patří vzájemně jeden druhému. Bohu dáváme poklady svého nitra. Pozornost, přítomnost, sdílení vědomí, a On se současně stává Vším, po čem naše duše touží. Ideálním partnerem duše, duálem, dvojplamenem… Vším, co jsme ve světě iluze a chaosu postrádali.
Svou duši můžeme vykoupit z utrpení tím, když se vzdáváme lpění. Když se vzdáváme nahánění za zlatem světa, ve prospěch svobody ducha. Tak dáváme Boha na první místo a tak hledáme jeho království. Získáváme zpět vše, po čem naše duše celým srdcem touží.

Útočiště spravedlivých

Nebojím se, obklopuje mě oblak záchrany, říká spravedlivý. Všechna zbabělost zrádců, chamtivost zlodějů, pokřivenost lhářů a pýcha mocnářů, vychází ze lpění na povrchnosti. Vyvěrá ze srdce otupeného touhou po ziscích a strachem o budoucnost. Ale kdo je v duchu, tomu se příčí všechna lidská špína. Má silnou touhu zprostit ze sebe jakékoliv vlákno lidské malosti. Touží opustit své vlastní hříchy a odpoutat se od přízemnosti těla. Touží přebývat v duchu, což je totéž, jako když David toužil po nejvnitřnějších komnatách Božího chrámu. A kdo je veden duchem, vnímá, že Bůh je živý, a že je s ním v každé chvíli. Vnímá Jeho náruč v každém přítomném okamžiku, skrze své hlubší sebeuvědomění.
Kdo je veden duchem nepochybuje, že nelze nikam uniknout před Boží spravedlností. Před zákonem příčiny a následku. Spravedlivému, který má útočiště u Boha, nemůže nikdo trvale ublížit, ani mu nic trvale ukrást, ani ho nijak trvale poškodit. Spravedlivý spočívá v klidu bezpečí, protože ví, že každá újma, kterou způsobí ničemní ve hmotě, je pro ducha – zdroj všeho štěstí – nedůležitá. A kdo úmyslně škodí, nevyhne se následkům. Později či dříve. Nic nelze trvale skrýt a nic nelze trvale ukrást. Všechny účty budou vždy sečteny a vyrovnány…To vyplývá ze zákonitostí podstaty Božího ducha, přítomného ve všem. Aura Boží záchrany obklopuje spravedlivé a bohatě jim vrací všechny křivdy, které museli dočasně snést, když procházeli zkouškou své oddanosti. A když známe příběh Davida, krále pomazaného od dětství, víme, že velkou část svého života snášel opovrhování, podceňování, pronásledování, křivdy a posměch, aby pak následně získal velké jméno, čest a Boží přátelství. Ne kvůli majetku, ani urozenosti, ani dokonalosti, ani bezhříšnosti, ale kvůli měkkému a hlubokému srdci, které nikdy Boha neopustilo. Zůstalo vroucí a milující, i když mělo tisíc důvodů k rezignaci. Utrpení z něj strhlo všechnu špínu světa. Ale jak by se to mohlo stát, pokud by podváděl, škodil, mstil se, anebo byl ublíženou, či vystrašenou chudinkou? Davidův nelehký život dal příležitost ke zrození příkladu hrdinství a příkladu důvěry. Příkladu neohroženosti, nebojácnosti a vítězství, které vychází z útočiště v duchu, potažmo v Bohu. Kdo je v duchu, je v bezpečí, je v Lásce a má odvahu. Odmítá se bát a klesnout do bláta, i když je jím vláčen po mnoho a mnoho let. Kdo je v duchu, je Bohem pozvedán a překoná i zdánlivě nesnesitelné. Kdo je v duchu, je denně obnovován a posilován, takže neumdlí a nevzdá se, i když má dlouho pocit, že ho Bůh opustil a nevidí svou zkoušku, kterou podstupuje. Kdo je v duchu, našel sebe sama i Boha současně, v procesu sebeuvědomění.