Smysl Pánova kříže

Duální svět je určen k poznání dobrého a špatného. Nebo-li Svět 3D reality, do kterého nás zavedli Adam a s Evou je na jednu stranu vyhnanstvím, ale na druhou stranu nesmírným ziskem duše, které si nejen prarodiče lidstva, ale všechny ostatní duše, které je následovaly, dobrovolně zvolily.
Představte si osu x,y,z a časoprostor, který je jimi vymezen. Dojdete ke smyslu symbolu kříže, jakožto symbolu světa forem, který je výukovým referenčním rámcem duše, dávající duši možnost poznat dobré i zlé. Peklo i nebe, Boha i ďábla…Duální svět nám zrcadlí energii naší duše ve formě materiálních symbolů a dějů, které nás obklopují. Časoprostor je natolik zhuštěnou energií, že nám dává velmi mnoho prostoru k pochopení. Velmi dlouho v něm melou Boží mlýny, a velmi dlouho se v něm materializují energie, které se již před časem odehrály v duchu. Svět takový jaký je, je superpozicí všech zúčastněných forem vědomí. A pokud to pochopíme, přestáváme se světem a se svým osudem bojovat, a začínáme respektovat jeho plynutí a celkové uspořádání ve vnitřním odevzdání duše… Jinak řečeno přijímáme svět takový, jaký je, bez hodnocení, bez posuzování, bez odmítání, bez popírání!
Dualita na nejvyšší úrovni existuje především mezi světem Ducha a světem hmoty. Nebo-li mezi jemnohmotným a hrubohmotným světem. A to je nejvyšší Pravda, kterou máme pochopit a díky tomu realizovat svou vlastní spásu. Vzorem je vnitřní cesta duše, cesta kterou je Kristus. Zatím co materiální svět je svět oddělených forem, který svádí ke skutkům těla a následnému utrpení, svět ducha je světem Jednoty a bezbřehé a bezpodmínečné Lásky, který je rájem a Božím královstvím. Apoštol Pavel popsal tuto dualitu a zároveň cestu ke spáse následovně.

Nalézt cestu vedení Duchem je vysvobozením a spásou nejen z utrpení, ale také znamená odbřemenění a svobodu ducha od jakéhokoliv zákona ve formě přikázání. Být veden Duchem, znamená spočívat svým vědomím v energii Lásky, ze které vznikl celý svět a která je současně naším Bohem. Je to vše převyšující inteligence a nejvyšší míra harmonie ukrytá na pozadí, ve všech formách života. Svět ve kterém žijeme, nám dává vědomou možnost zažít dobré = být spojen vědomím s Duchem, anebo zažít zlé = být vědomě připoután k formám = k povrchu věcí. A tuto přímou souvislost mezi naším vědomím a životní radostí nepochopíme do morku kostí nijak jinak, než tím, že ji prožijeme ve škole života, v divadle jménem svět. Naše duše si přišly pro transformační zkušenost pohybu v referenčním rámci jménem svět. K duchovní cestě od zlého k dobrému, od otroctví k radosti vysvobození. Od spoutání iluzí, k nekonečnému štěstí z objevení jediné Skutečnosti, kterou je Láska. A proto se osvícení a věrní nakonec odvracejí od požitků světa k hluboce naplňujícímu životu v Duchu, kde spočinou v míru převyšujícím myšlení. Ačkoliv zůstávají ve světě, žijí ho s božským vědomím.

Podstatné a klíčové je pochopení, že trvalá radost a životní štěstí, po kterých přirozeně toužíme, nelze nalézt nikde ve světě kolem. Pouze a jedině uvnitř chrámu duše. Důkladné pochopení získáme, pokud se nevzdáme hledání a pokud hledáme tím správným směrem. Pokud se naše hledání neupíná do budoucnosti, ale směřuje do nitra – do zvnitřnění. Pak teprve důkladně pochopíme Kristovu radost, protože se nás sama zmocní.

Doteky věčnosti

Když vyhlížíme pozitivní budoucnost, podvědomě utíkáme před přítomností, která se našemu egu zdá neuspokojivá. Myšlenka, že potřebujeme čas, abychom dosáhli svého štěstí, je léčkou ega (ďábla). Je to zavádějící program mysli, který se vtíravě vnucuje, ale můžeme ho jednoduše ignorovat. Pravda je taková, že ke štěstí potřebujeme opustit koncept lineárního času, který nás neúprosně nahání. A právě to nahánění je způsob, jak nás ovládá ďáblův svět. Ďábel používá strach, aby nás odvedl od přítomného okmažiku. Nepochopení této myšlenky nás odděluje od věčnosti. Způsoby jak začít vnímat Skutečnost, která je tu věčně přítomná za konceptem času, vedou přes duchovní techniky zvnitřňování, kterými jsou vědomá relaxace, afirmace, modlitba, kontemplace, či meditace. Postupně objevíme naší vyšší identitu, kterou bytostně jsme, když se naše myšlení vyprázdní a čas se zastaví. Přesuneme se z myšlení do bytí. Jisté silné, minulé události v našich životech mohly způsobit, že nás na okamžik ovládla obrovská energie a my jsme ztratili pojem o čase. Někdy se jim říká okamžiky flow – plynutí. To jsou chvíle, kdy jsme se Skutečnosti – Boha – Věčnosti, na okamžik opravdově dotkli a je lhostejno jestli to bylo v okamžiku nejkrásnějšího zážitku, či největšího šoku, v němž se naše mysl úplně zastavila a dostavila se nesmírná záplava blaženosti. Zpravidla se však vědomými stáváme po malých krůčcích. Při duchovním probouzení zažíváme nejprve okamžiky vyššího vědomí, při kterých jsme mnohem více vědomí a živí, než jindy. Ale nedokážeme si je zprvu udržet na dlouhou dobu. Jsou to chvíle, kdy se dotýkáme hřejivého Slunce uvnitř nás, které nás činí nesmírně bdělými, energickými, radostnými, pozornými a láskyplnými. V těchto okamžicích problémy přestávají být neřešitelnými, ale ztrácejí všechnu svoji závažnost a neřešitelnost… Tím objevujeme věčný život v Kristově nebeském království.

Duchovní cesta má směřovat k věčnému životu. Nutně to neznamená, že na takovou cestu potřebujeme dlouhý čas. Ta cesta není funkcí času, ale je funkcí našeho zpřítomnění. Věčný život je věčně přítomné bytí, neboli prostor vědomí, které je tu věčně s námi přítomné a umožňuje uvědomění všech našich vjemů. Je to místo Boží náruče, ve kterém jsme zajedno s Bohem a které nám umožňuje Boha prožít. Když usínáme, utichá naše myšlení a přecházíme do občerstvujícího bytí spojeného s uvolněním. Stejně tak chvíle skutečné bdělosti jsou uvolňující a občerstvující, jako náš nejlepší a nejhlubší spánek. To jen naše nutkavé myšlení, které nemáme pod kontrolou, nás neustále stahuje do svého světa – vnějšího světa - myšlenek a odvádí od krásy naší nejhlubší podstaty. Mysl působí jako nekonečný přehrávač konceptů, které odvádějí naše vědomí od prožívání přítomného okamžiku. Tím nás zbavuje energie, vyčerpává a vytváří strach. Jediné, co můžeme udělat pro osvobození je nechat myšlenky být, jako by byly cizím rozhovorem cizích lidí v cizím pokoji, který se nás netýká. Sice je v pozadí stále slyšíte, ale můžete se věnovat svému meditativnímu bytí v přítomnosti, aniž byste mu naslouchali. A popravdě je to tak, že myšlenky jsou svazujícími provazy, které spoutávají naši božskou identitu do nedokonalé, hříšné, nešťastné a vyčerpané osoby. Kvůli myšlenkovým konceptům si myslíme, že jsme osobou, která prožívá osobní příběh a ta osoba i ten příběh jsou tím ubožejší, čím vícekrát je lano myšlenek omotáno kolem naší pravé, božské identity. Myšlenky jsou něčím vnějším, co je nabaleno na naši dokonalou podstatu, podobně jako rostlina zvaná „svízel přítula“. Neustále se omotává kolem našich nohavic a obtěžuje nás. Plete se nám do života jako nezvaný host. Obtěžující myšlení nás nutí vybrat si buď celý svět s jeho trápením a koncepty, nebo spočinutí v čistotě své duše, v chrámu ticha, v bytí za myslí… Ačkoliv potřebujeme očistit své myšlení pravým poznáním, potřebujeme současně praktikovat prožitek přítomného bytí za myslí, při každé možné příležitosti.
Duše trpí, je-li naše vědomí upřeno směrem ven, do světa, do myšlenkových konstrukcí a tím rozptyluje energii. A naopak duše je v blaženosti, pokud je naše vědomí nasměrováno do nitra a dává jí všechnu energii přítomného okamžiku. Duše je jako žena a vědomí jako muž. Pokud žijí jeden pro druhého, vzniká vyšší božská harmonie, které říkáme Láska.

Cesta k osvícení není cestou v doslovném smyslu slova, ale je to postupné a stále větší vnímání přítomného vědomí  "JÁ JSEM." Ta schopnost prožitku JÁ JSEM na duchovní cestě postupně zesiluje. Není již prchavým okamžikem, ale stále jasnější a skutečnější Skutečností, dokud námi neproroste zevnitř a nezůstane navždy. Tehdy postupně v našem vědomí odchází nešťastná osoba se svým svazujícím, těžkým příběhem a zůstává radostné, lehké a láskyplné bytí, které převyšuje dřívější osobní pojetí identity. Bytí je naší neosobní božskou identitou nepřipoutanou k časoprostoru, bez které by neexistovala naše realita v 3D. Přestáváme se vnímat být omezenou osobou a stáváme se spíše středobodem vědomí, které zakouší ducha všech věcí a dějů. Stále jsme to my, ale větší, vyšší a vznešenější – božštější. Nadechujeme se z bytí všeho, co nás obklopuje. Přestáváme definovat a pojmenovávat a přemýšlet o všem co je kolem a začínáme splývat s duchem všech osob i věcí. Vše kolem vnímáme bez pojmenovávání, na hlubší rovině prožitku a bez potřeby přemýšlet o tom. Nadechujeme se z ducha věcí, osob a situací a vnímáme je mnohorozměrně a nekonečně hlouběji, než když dřívější osoba zaškatulkovávala vše do předdefinovaných kategorií. Jinak řečeno všímáme si drobných životních detailů, vůní, či drobných pohnutí v citech blízkých, zatím co dřívější osoba, která spěchala za svým štěstím ve světě, obrazně šlapala po kytičkách a neměla čas se zdržovat s něčími city…
Vědomí, které vstupuje do ducha, opouští vskrytu tento svět a vstupuje do království Božího – království nebeského. Jde o niterný proces povznesení vědomí do stavu neduality, ve kterém je věčná blaženost jednoty bytí.

Nejvzácnější perla

Osoba ovládaná egem nevědomě utíká před Bohem skrytým v přítomném okamžiku. Spěchá za svými cíli a myslí, že potřebuje čas na jejich dosažení, zatím co netuší, že se všechno dokonalé naplnění, za kterým spěchá, ukrývá v pokladu duše, pro který je nutné vzdát se všeho spěchání, zastavit všechno usilování a opustit všechno rozptylování pozlátky světa. Jednoduše je třeba prodat všechny perly kvůli jedné jediné a nejvzácnější, ukryté hluboko v sobě samém. A to je okamžik, který mnoho kupců dlouho odrazuje. Podvědomě utíkají před tímto obchodem, protože dlouho a dlouho nejsou přesvědčeni o nepřekonatelné hodnotě nejvzácnější perly, která převyšuje součet všech ostatních. Je to tím, že tomu sice věří, ale ještě ten nevyslovitelný stav obdarování neprožili. Být si vědom té hodnoty znamená umět ji prožít a to si žádá zralost a schopnost zpřítomnění vědomí ve svém středu, mimo mysl.
Návyk „být rozptýlen všemi poklady světa“ je hluboce vrytý skrze podvědomé programy lidstva, spolu se strachem ze samoty a ticha. Ale dokud se nedostaneme až na dno nádoby s vínem tohoto světa a nezůstaneme dlouho na „suchu“, dokud důkladně nevystřízlivíme, nenalezneme ten uspokojující prostor bytí, kterým jsme. Přechod přes nulový bod se může rovnat šílenému deliriu, bolesti, do které je třeba se uvolnit, přijmout ji a smířit se se všemi panickými ataky, které mysl ega předvádí, aby nás od vítězství odlákala. A proto dlouho utíkáme před tím, co nás jako jediné, má moc trvale vysvobodit. Doslova se bráníme svému osvícení, protože moc panické, strašící mysli hraje v našich životech stále ještě převažující roli. Avšak právě nastala ta nejpříhodnější doba, kdy je možné zvítězit. Energie lví brány s kódem 8-8-8 otevírá novou příležitost pro připravené, nový, vyšší level vědomí, aby na úplném dně nalezli věčně trvající blaženost bezpodmínečné Boží lásky. (I když prvními příznaky je vyčerpání, špatný spánek, svědění kůže.... příznaky čištění a transformace těla pro příjem vyšší energire) Nikdy není pozdě, ale právě teď a právě tady, je jediný čas, který je vhodný, protože je jediný, který je skutečný. Doba pokročila a vědomí lidstva povýšilo. Situace není tak beznadějná jako v Kristově době, kdy se zdálo, jako by nikdo nebyl schopen pochopit hloubku Kristova učení.

To co hledáme je na druhé straně reality a duchovní cesta nám dává schopnost, obrátit zrcadlo a uvidět reverzní realitu ducha. Třináctou komnatu, která je bezčasová a bezprostorová a my sami jsme uprostřed ní jako čistý list papíru, nevinní a nedotčení veškerou špínou světa. Střed kříže časoprostorové reality je nulovým bodem obratu a současně středem naší duše. Tam míříme, tudy se totiž rozvíjí fraktálová struktura holografické reality ducha. Do nejvnitřnější místnosti - chrámu naší duše, který nemůžeme okem spatřit, ale velmi reálně jej můžeme zakusit. To je ta komnata 13. eónu ducha – Kristův ovčinec. V něm prožijeme sami sebe naplno, jako prostor bytí, který se nalézá uvnitř většího prostoru vědomého bytí Boha. Objevíme tím důležitý aspekt Boha, jakožto věčný, vědomý prazáklad všeho stvoření, prazáklad časoprostorové reality. Svět ducha – Boží království, je základem a skrytou podstatou z které povstal svět forem. Jsme uvězněni v čase a prostoru, dokud to nepochopíme a neuvědomíme si naši vyšší a pravdivější podstatu duchovní. Ta je transcendentní, všepropojující, jednotící… Svět ducha je nadřazen světu hmotnému – tělu a tělesné mysli. Když se naše vědomí spojí s duchem Kristovým, tehdy uzavřeme kruh - kolečko života a vracíme se ve vědomí k Bohu, který je Alfou i Omegou. Tehdy prožijeme to, co mysl není schopna uchopit, ani vysvětlit. Kdo se tam dostal, ten prožije Boha a pochopí Ho, pokud má čistý záměr, bude mu otevřeno. Z Boha jsme vyšli a k němu se vracíme, bohatší o zkušenost mnoha životů.

Ve výše uvedených slovech apoštola Pavla, je mimo jiné řečeno, že strach je tím, co zavírá cestu k Duchu. Kdo žije ve vnitřním strachu, nemůže nikdy pochopit. Strach znamená nadvládu tělesné mysli a mysl nemůže pochopit to, co ji dalece přesahuje. Naopak Duch Boží v nás dosvědčuje, že náš nejniternější původ není tělesný, ale nebeský. Dosvědčuje naše neoddělitelné spojení s Bohem. A navíc v Něm každý prožije, že Bůh je bezpodmínečná Láska milující každého bez vyjímek. Bůh lidi netřídí, ale čeká na každého, koho škola života přiměla k odevzdání Lásce. Bůh nesoudí žádný z našich hříchů, pokud nás nakonec dovedly zpět do Jeho náruče. Existuje pouze jedna naděje pro každého. Jen jeden ovčinec sjednocující dvě stáda. Jen jeden konečný cíl cesty, jedna víra a jedna Pravda. Avšak tu nikdo nemůže vlastnit. Vyšší Pravda se nalézá až za hranicemi forem, za hranicemi lidských nauk a náboženství. Je pouze jeden Bůh, který je nade všemi a ve všech!  A ten se nepotřebuje přít o lidské nauky, které jsou všechny menší, či větší deformací Skutečnosti. Bůh nesoudí naši životní víru, kterou jsme považovali za správnou. Pro Boha je zásadní, jak jsme jednali vůči tomu, co jsme považovali za správné. Jde o úmysl, či záměr za vnějšími skutky. Umlčeli jsme hlas srdce a nebo jsme mu dali přednost? To je Pravdou vyšší a skrytou, která prostě jen JE a čeká na všechny kdo vycházejí z rozdělujících lidských nauk, do bezčasového a bezprostorového bytí. V něm se samotnou Pravdou stáváme. Svůj život očistíme jen čistým záměrem a nasloucháním svobodnému srdci, které nás nakonec dovede k Bohu odkudkoliv. Duch naši skutků je důležitější, než skutky samé.

Sjednocení v Kristu

Do středu časoprostorového kříže se dostáváme ve víru života, který se proměnil ve víru v Boha. Zní to jako omílaná náboženská fráze, ale skutečná víra je nekonečné odevzdání Bohu v nás, nekonečná důvěra, že je Láskou a jediným smyslem našich životů a zároveň nekonečné přijetí jakékoliv životní lekce, kterou Bůh připustí. Vír, který s námi nejdříve velmi točil se postupně smršťuje do jednoho bodu – středu kříže, ve kterém již není chaos, ale úplné zastavení chaosu. (Viz. článek Symbol vnitřní cesty) Je to dokonalé zvnitřnění a dokonalý klid za myslí a chaosem světa. Souvisí to s osobou a jejím příběhem, která se v tom středu vytrácí. Osoba a její příběh, který nás dříve trápil, umírá dobrovolně na kříži, stejně jako Kristus se dobrovolně vzdal a poskytl vzor. Jedná se o bod přijetí Kristova mučednického kříže a sjednocení se v Kristu. Je to úzká brána a stísněná cesta, která nás dovedla do bodu, kde mizí čas, prostor, i osoba s jejím příběhem a zůstává nekonečná věčnost přítomného okamžiku – nekonečné JÁ JSEM. To nás spojuje s Bohem v Kristu. Vystupujeme ze všeho chaosu náboženství světa a procházíme bránou do Ducha. Do místa, ve kterém jsme všichni čistí, nevinní, krásní a láskyplní. A uvědomíme si, že to místo je stavem osvobození od duality a stavem prožívání věčnosti, na pozadí divadla světa. Není nutné, abychom svět fyzicky opouštěli. Jsme stále v něm, ale prožíváme ho neduálně. Netrpíme již napětím mezi protipóly. Všechny jsme je nekonečně objali Láskou. Láska je jedinou odpovědí, která dává spravedlivému smysl a kterou prožívá. Do nebe se dostáváme důkladným pochopením, či přijetím vědomí JÁ JSEM – JÁ JSEM: ALFA I OMEGA – JÁ JSEM: DVEŘE OVČINCE – JÁ JSEM: CESTA, JÁ JSEM: PRAVDA A ŽIVOT, JÁ JSEM: KRISTUS… Tak se vzkříšení z celého světa setkávají v jediném bodě, kterým je Kristus. Stávají se jeho součástí, jeho bratry, králi i kněžími v jeho království. Jsou přijati do jeho jedné nebeské církve, která je svatá čistá a prostá všech rozdílů a bojů pozemských náboženství. Tvoří svatou podstatu veškeré lidské spirituality. Na počátku byl Kristus, jako LOGOS – prvním Božím stvořením, ze kterého povstalo vše ostatní, a na konci naší životní pouti se vracíme zpět a vědomě ke Kristově podstatě v sobě samém ve které jsme božští, podobně jako On.
V Kristu není ten, kdo zná osobu Ježíše z Nazaretu. Ta osoba musela být ukřižována, aby mohl být vzkříšen Bůh Kristus. Bytost mocnější a nezničitelná. V Kristu je každý, kdo objevil svou nejhlubší a nejpravdivější podstatu, se kterou se ztotožnil. Na základě toho se v Kristu potkávají lidé, vycházející ze všech náboženství světa. Potkávají se na místě, kde je nerozdělují náboženské, společenské, ani etnické rozdíly a na místě, kde se všichni pojmenovaní bohové proměnili v jednu Skutečnost Boží. Obrazně umírají jejich světské a rozdělující identity, aby mohla být vzkříšena jejich věčná, božská podstata. Umírají ega, jež se definují dle svého životního příběhu a rodí se Boží děti, zrozené z neposkvrněného Ducha.

Neduální vědomí

Vzkříšení do Kristova nebeského království je na prvním místě stavem osvobozeného, vysokého stupně Kristova vědomí, kterého můžeme dosáhnout. Kristovské vědomí je neduální, neexistuje v něm vnitřní neklid spojený s balancováním mezi póly. V něm mizí emoční výkyvy, které bychom mohli nazvat neustálým balancováním mezi stavy radosti a smutku, či zklamání. Jde o prožívání stálého, občerstvujícího vnitřního pokoje, kterého se vnější dění nemůže trvale dotknout.

Jedná se o vzkříšení k životu, protože tento stav vědomí způsobuje uvolněnost, díky které v nás volně proudí Boží životodárná, vitální energie každou buňkou, uzdravuje, omlazuje a regeneruje tělo. Je to cesta, kterou uchopujeme věčný život, protože se na ní zbavujeme podvědomých programů smrti, které byly vepsány do sdíleného podvědomí 3D společnosti a vracíme se ke své nesmrtelné duchovní podstatě. A ta je v každém z nás a čeká na své objevení. Už nemusíme přemýšlet o věčnosti, protože v kristovském vědomí věčnost zakoušíme jako svou nejhlubší identitu a ve věčnost se proměňujeme.
Oddělujeme se od všeho dřívějšího utrpení, které je neoddělitelně spojeno se vzorci myšlení. Tak zvanými koncepty. Myšlenkové koncepty automaticky hodnotí a třídí všechno dění jako dobré či špatné a tím způsobují napětí duality. Ale neduální Kristovo vědomí je vzdáleno od jakéhokoliv hodnocení. Přijímá všechno dění, které nemůže změnit s odevzdáním. Každou přítomnou chvíli prožívá právě tak, jako by si ji samo vybralo. Neduální vědomí je plně otevřeno věčnému přítomnému okamžiku a nepřipouští, aby ho mysl odmítala, aby ho hodnotila, aby se od něj vzdalovala ve snění do budoucnosti, či ve vzpomínkách do minulosti. Kristovo vědomí je tady a teď a je upřeno na aktuální dění a všechnu božskou sílu ducha tím nerozptyluje, ale shromažduje uvnitř duše. Tím nalézá Boží království uvnitř sebe.

Vědomí přítomného okamžiku je prosté všech starostí, obav a strachů. A tím se nalézá v Lásce a lásku si energeticky přitahuje. Naopak vědomí, které je stále odváděno myslí v obavách, výčitkách, vinách a strachu, si příčiny k takovému utrpení neustále plodí znova a znova v koloběhu tak zvané (sansáry – ze sanskrtu). Kristovo vědomí, které učil svým příkladem, je tedy schopností zůstávat neustále vědomí v přítomném okamžiku a tím dosáhnout nakonec trvalého stavu osvícení, které Ježíš nazýval Božím královstvím. A Boží království znamená především nadvládu ducha nad hmotou. Opak způsobuje koloběh neustálého lidského utrpení. Kristovo vědomí se proto vzdává světa, aby nalezlo Božskou blaženost a spočinulo v harmonii věčné Lásky. Kristovo vědomí přivádí duši zpět do svého pravého domova věčného bytí, kde je jedinou skutečností Láska. Kristovo neduální vědomí pozoruje každou vyvstávající myšlenku a uvědomuje si její iluzornost a její moc, se kterou strhává duši do iluze ega = světské identity, světského příběhu, do iluze prožívání minulosti, či budoucnosti. Kristovo vědomí pozoruje s nadhledem tento zápas duality, který je prožíváním pomíjivé fikce a odvrací se od této ďábelské léčky ke Skutečnosti. Kristovo vědomí si uvědomuje pomíjivost všech vnějších, světských cílů a nechává je plavat. Nechává jejich naléhání nevyslyšené. Nechává být jejich dikci, jejich ustrašené naléhání a vyhrožování. Kristovo vědomí již nehraje s démony jejich hru a proto ďábel – ego i všichni démoni odcházejí, a to co zůstává, je nepopsatelný pokoj naší pravé, božské identity ze které vše vzešlo. Kristovo vědomí je pevně ukotvené ve vnitřním chrámu ticha a prožívá pravou hodnotu a bohatě naplňující stav, který je tu věčně. Věčně tu byl a nikdy nás neopustil. Na pozadí jakéhokoliv lidského příběhu. Kristovské vědomí si uvědomuje nesmyslnost lidského příběhu, který odkládá, aby prožilo vše převyšující Plnost a klid Božské podstaty a věčný život v sobě samém. Vítězí v něm duch nad hmotou a spojuje tím v sobě nebe se zemí. To je živoucí vláda Božího království v nás, po kterém se napřahujeme, jako po nejvzácnější perle.

Vzkříšení Božích dětí

Pro proměnu tohoto světa mají zásadní přínos Boží děti. Byly vyvolení Bohem jako vhodní k tomu, aby se narodili v této době a realizovali své vlastní vzkříšení na Zemi, jako to dokázali už v jiných světech. Nebeské duše, které se probouzejí do reality ducha – reality Božího království ve svých tělech na Zemi, tím vytvářejí duchovní most do nového světa pro ostatní. Rozvzpomínají si dnes právě na svůj duchovní domov a propojují tím nebe se Zemí, během svých pozemských životů. Každý svým vlastním tempem a způsobem rozsvěcují postupně sami sebe jako nebeské paprsky v procesu aktuálního pozemského vzkříšení duší. Jistým způsobem jsou vzkřišováni všichni lidé na Zemi, bez ohledu na jejich zralost... Díky Božím dětem je však cesta záchrany otevřená a dostupná lidstvu. Spolu se vzrůstající energií v ovzduší a spolu se vzestupem Ducha Země, vzniká maximální možná příležitost pro každého, kdo dnes doufá, že vejde do nového světa. Na druhé straně však vzkříšení nespravedlivých způsobuje, že ďábel = jejich ego zuří, a to je vidět na násilnostech a zvrhlostech, jež silně narůstají.
Z pohledu ducha a nebeské věčnosti, je vzkříšení lidstva zábleskem na nebi. Z lidského pohledu v husté 3D realitě jde však o postupné, světu neviditelné - niterné probouzení duší v lidských tělech. Božích dětí, které byly dodnes neviditelné a nerozpoznatelné. Neočekávejme však náhlou a jednorázovou událost, jak předpokládá výraz „záblesk“. Jde o záblesk na duchovním nebi, který se postupně transformuje do fyzických událostí. Z lidského pohledu jde o záležitost trvající měsíce a to vysvětluje, proč si mnozí opravdu „nepovšimnou“ toho, co je pro jiné zjevné. Záblesk energie vzkříšení proniká do každého koutu lidské duše a vytahuje poklady, ale také kostlivce ze skříní. Nelze tomu uniknout a není třeba se za tím nikam honit. Dostihuje nás všude kde jsme, stejně jako bleskem ozářené nebe je vidět odkudkoliv.

Jde o rok 2024, jehož číslo je 8 vyjadřuje osmý prvek oktávy, propojující starý svět s novým. V tomto roce se obě reality překrývají a v tomto roce mnoho duší přechází do vyšší, vnitřní reality ducha, zatím co se současně děje čím dál viditelnější destrukce starého světa. Tak jako se současně mísí velmi a velmi proměnlivé počasí. Vedra a rozsáhlé požáry spolu s dešťovými průtržemi a záplavami.

Kdo žije realitu nebe na Zemi, je nezúčastněným pozorovatelem dění světa forem. Osvícené Boží děti, také nazývaní jako „pomazaní duchem“ se drží nejvnitřnějšího středu duše, jež je pro ně nejvzácnější perlou - vnitřními místnostmi záchrany. Vzdali se lpění na světě, čímž získali život věčný. Kdo žije spojení s Bohem v těle, je ke světu nepřipoutaný a Bůh je pro něj vším. Žije pozemský život jako svědek Boží a svým odpoutáním od světa forem byl v podstatě vzat do nebe. Proto tvoří živoucí spojnici do nebe. Nyní nastal čas, aby byly skutečné Boží děti zjeveny světu a aby byl svět skrze ně zachráněn. Přínášejí Božství na Zemi. Jsou to paprsky nového světa a pole, či síť vysokých vibrací je skrze ně rozprostřena po celé Zemi. Každý, kdo chce, se může připojit a každý, kdo touží po novém světě, nalézá v Božích dětech cestu k Bohu, do jeho království. Každý podle svých možností… 
V závěru tohoto článku si ještě připomeneme Kristův příběh o Pánu, který před tím, než odcestoval do ciziny, svěřil svým služebníkům různou míru jmění, aby ji spravovali. Tím Pánem je Kristus a těmi sloužícími jsme my všichni, komu byla svěřena důvěra, že zúročí tento čas nejvýznamnější transformace světa k prospěchu svému i ostatních. Každý z nás disponuje různou mírou zralosti duše. Nyní je čas, kdy se Pán vrátil z ciziny, je mocně přítomen všude, jako obloha rozzářená bleskem a pozoruje reakci naší duše na toto stále sílící Božské vyzařování.

Vstup do radosti svého Pána

Tento příběh z evangelií poukazuje na příčinu, proč ten, kdo měl jen malé obdarování od svého Pána, nezúročil svůj duchovní majetek, ale nakonec přišel o vše, co má. Pro ty, jejichž zralost není velká, není ani velké očekávání ze strany jejich Pána. Pán svěřil takovému sloužícímu pouze jednu hřivnu a oprávněně očekával alespoň nějaký úrok. Naopak, komu bylo více dáno, od toho je více očekáváno. Nezralost duše tohoto sloužícího vedla k podlehnutí strachu, což způsobuje totální selhání – duchovní nečinnost. Viděl svého Pána z opačného hlediska, než bylo třeba. Připadal mu jako náročný otrokář, který hledá nezasloužený zisk. Možná, že měl dojem, že nemá svobodu a duchovní práce je náročná věc. Místo, aby pochopil, že Bůh je Láska a Láska je vším naplněním, nechal si namluvit, že Bůh je náročný, že Bůh hledá vinu člověka, že Bůh jen stále něco požaduje a sloužit mu je námaha. A hlavně, že Bůh je od člověka oddělen…S takovým přesvědčením šel sluha možná raději „na fotbal“, než by vyvíjel jakoukoliv duchovní iniciativu, která se mu vnitřně příčila. Netušil, že Bůh je v něm jako zárodek toho nejvyššího blaha a přirozenosti, že Bůh v něm sel Lásku a proto mu právem patří úroda, která současně bohatě obdaruje sloužícího.
To hlavní poučení z příběhu vypovídá, že strach dokonale zablokuje náš duchovní pokrok. Strach je hlavním nástrojem ďábla, kterým nás ovládá jako své otroky. Kdo se bojí jako ten sluha, přitahuje si energii spojenou se strachem, to ho zablokuje a plodí tím více důvodů ke strachu, až nakonec přijde i o to málo co měl... Naopak platí, že ten, kdo usiluje – snaží se milovat, snaží se o duchovní dary, věnuje pozornost své duši a pečuje o ni, ten si přitahuje do života stejné dobro a obdrží zpět bohatou úrodu a radost svého Pána. Kdo je v pravé Lásce, nikdy nedopustí, aby v něm byla Láska potlačena. Získá bohaté zpětné obdarování za vynaložené duchovní úsilí a vstupuje do radosti svého Pána.
Jak je na tom tvoje duše? Dostala svobodu a lásku? Vítá svého Pána větší a silnější? Anebo se krčí v koutě a ze strachu ani nedutá? Neboj se a pojď, vstup do radosti svého Pána, který tě učiní nedotknutelnou.

Pokd vás zaujalo toto téma, propojte si tento článek se souvisejícím článkem: Symbol vnitřní cesty.