Transformační sen

Otázka, jaký je smysl našich životů, je podvědomě přítomna v každém z nás. Nejhlubší smysl života pochopíme v procesu probouzení, když stále více a více objevujeme, že jsme svázáni iluzí, která nás limituje a mučí. Jednou z klíčových iluzí je iluze smrti, jakožto konce našeho bytí. Kdo je otevřený Pravdě pochopí, že smrt těla není naším koncem, ale jen způsobem, jak přecházíme do života na jiném místě. Vysvobozením duše z úzkosti je samotné porozumění, že duše neumírá, ale žije zde jeden z mnoha životů, který se podobá snu naší vyšší kmenové bytosti. To, co se nám jeví jako dlouhý život je z pohledu vyšší úrovně pouze jako sen jedné noci, ve kterém jsme si dovolili zapomenout, kým opravdu jsme a přijmout nějakou roli v divadle jménem svět. Naše role je iluzí, kterou jsme se nechali spoutat, abychom hráli stejně autenticky, jako třeba Jim Carrey ve filmu Truman show. Na rozdíl od této filmové postavy, však každý z účastníků dopředu souhlasil s účastí ve hře, kde je zkoušena zralost duše bez pardonů a bez přístupu ke vzpomínkám na minulé životy.
Současný život tedy ani nemá a nemůže být rájem, po kterém všichni toužíme a chceme si ho zde vytvořit, dokud nebudeme všichni kolektivně osvícení, či alespoň duchovně pokročilí. Náš život je nekompromisním zrcadlem, symbolicky zobrazujícím vše, čím jsme se stali ve své duši. Život každého z nás zobrazuje scény v návaznosti na druhu energie, kterou vskrytu vyzařujeme. A zde jistě budete souhlasit, že světy různých lidí se významně liší, i když kulisy se zdají být totožné. Podstata reality je mysteriózní, stejně jako naše sny, v nichž můžeme být kýmkoliv, ale vždy v návaznosti na aktuální energetickou zkušenost duše.

Reálná zkouška

Zkouška duše, kterou prochází v pozemské realitě je nejprve pochopit, že je životem zkoušena za účelem rozvzpomenutí se na svou božskost, což se nám jeví jako tříbení, či jako broušení diamantu.
Duše nejen, že musí pochopit, že je zkoušena, ale následně také musí přesně pochopit, v čem spočívá jádro té zkoušky, protože zjevná realita je nastavena reversně. Zjevná materiální realita 3D hustoty strhává duši do iluze opačného nazírání, jako by se jednalo o odraz na hladině vod. A vody mají schopnost zcela duši obklopit, zcela jí prostoupit a zcela ji pohltit, pokud se duše nechá zlákat její iluzí. Tudíž lpí na zjevné pravdě – nápodobě, a nevšímá si skryté, podprahové duchovní reality, která je Pravdou vyšší. Duchovní křest se odehrává ponořením pod tuto hladinu a následným vynořením na vzduch. A to vynoření je probuzením ze spánku nevědomé iluze, do reality ducha – vzduchu, který je ve své podstatě také kapalinou, ale jiné hustoty. Vynoření je tedy přechodem do vyšší dimenze a to v kulisách stejného světa. Tak se odehrává nové zrození z „vody a ducha“ každého, kdo niterně přijal skrytou Pravdu. To zrození je pohybem duše, odhazujícím lpění na hmotě, směřujícím k vnímání ducha všech věcí, pohybem, stejně neuchopitelným pro materiálně zaměřenou mysl, jako je neuchopitelný vítr. Vítr, který rukama nespoutáš, stejně jako ducha myslí nepochopíš…

Kdo přijme, že se nenarodil do ráje, že život na Zemi je pomíjivým a prchavým prožitkem, přinášejícím mnohem více těžkostí, než štěstí, směřuje svou pozornost k jiným, než materiálním ziskům. Všichni chceme žít pokojně, ve štěstí a hojnosti. Ale ne všichni mohou být bohatí, ne všichni mohou být krásní, ne všichni mohou být zdraví a ne všichni mohou mít štěstí. Každý jsme tvůrcem svého vlastního života, avšak jen v rámci toho, co nám bylo v tomto životě určeno. Každý z nás ovlivňujeme, jestli náš život bude probíhat hladce, anebo těžce, avšak jsou milníky na cestě, kterým se nevyhneme. Ačkoliv ve své podstatě jsme neomezenými, božskými tvůrci měli bychom umět přijímat i to, co změnit aktuálně nedokážeme. Nic ze svých těžkých životních okolností bychom si neměli vyčítat jako selhání! Jinak se zhroutí naše víra a naše pochybnosti nás umoří. Věřte, že čím těžší životní zkoušky existují v našich životech, tím větší důvěra nám byla projevena, že je budeme schopni zúročit. Existuje plán naší duše, který vytyčuje, v jakých limitech se odehraje naše pozemská zkušenost. Byli jsme u toho plánování a podíleli jsme se na něm. Souhlasili jsme se vším, čím musíme projít dříve, než jsme se narodili. A nejvyšší mety nikdy nedosáhneme, pokud neumíme přijmout cokoliv, co nám život přináší i když tomu vůbec nerozumíme. Čím vyšší je naše zralost, tím nepochopitelnějších zkoušek se můžeme dočkat, aby byla vyzkoušena jakost naší víry a hloubka naší ryzosti v konfrontaci s bídou, či duchovní pustinou, na kterou jsme byli dočasně uvrženi. Opravdu duchovní člověk musí dojít k osvícení skrze temnou noc své duše, stejně jako Job v „prachu“ a stejně jako Ježíš o „hladu na pustině.“ Vždyť co jiného vyzkouší charakter do morku kostí více, než utrpení? Život v blahobytu a jistotách? To jistě ne.

Nikdy nepochybujte, že zkoušky, do kterých nás uvrhla Boží škola života, jsou nekonečně oprávněné. Schopnost přijmout cokoliv, co přichází, musí být neohraničená. A věřte, že opravdová a hluboká zkouška duše, zasahující nejhlubší jádro, bude poutníkovi připadat, jako rozpor, jako křivda, jako nespravedlnost, jako zborcení všeho, pro co stálo za to žít. A bude trvat mnohem déle než to, na co je v mysli připraven, či mnohem déle než to, co tajně očekával. Výzvou tedy je ničím neohraničené přijetí. Schopnost naší duše, vždy brát Boží cesty jako pravé a lidské vidění a myšlení jako omezené.

V čem je tvá zkouška?

Hluboká zkouška s sebou přináší současně porozumění tomu, co je vlastně zkoušeno. Niterného pochopení podstaty naší zkoušky nedojdeme bez osobní zkušenosti. Slova písem zní, že jde o věrnost Bohu. Ale jak se taková věrnost vlastně projeví? Slovo věrnost je příbuzné se slovem víra. A víra je přesvědčení, že Bůh nás vždy ochrání, i když nás musí provést údolím hlubokého stínu. Víra je přesvědčení, že ať už zjevná situace vypadá jakkoliv strašidelně, Bůh nás z ní vysvobodí, zpravidla až v poslední minutě před domnělou katastrofou. Víra je přesvědčení, že zkouška je důležitý nástroj osobní zkušenosti, který nás prohlubuje, tříbí a probouzí. A vzpomeňme na slova Krista, který tak často opakoval: „Tvá víra tě uzdravila…“
Víra je tím, co duši spojuje s Bohem a skrze projevenou víru je duše spasena, zachráněna i uzdravena. Víra je neochvějné přesvědčení o Boží Lásce. Víra je zachování vibrace Lásky v našich srdcích, i kdyby vše v našich životech zkolabovalo. Jediné, na čem záleží je víra – niterné propojení nevěsty – duše, s jejím Pánem a Spasitelem.

A protože Bůh je Láska, tak se veškerý smysl našich životů točí kolem schopnosti vždy dát Lásku na první místo. Vždy zůstat v Lásce a vždy si zachovat Lásku. Nejhlubším smyslem našich životů je schopnost vždy bezpodmínečně milovat a vždy tuto Lásku chránit. A kdo nemiluje sám sebe, nemůže přirozeně milovat ani ostatní. Skrze Lásku v srdcích jsme ve spojení s Bohem a Bůh s námi. A kdo se nechá ovládat, zastrašovat, vykořisťovat, zneužívat, či ponižovat, umlčuje tu Lásku v sobě a tím přerušuje spojení Boha a jeho nevěsty – duše.

Rozvzpomínání duše

Duše je individualizovanou částí Boha, od kterého se oddělila. Vydává se na svou životní pouť tím, že poznává jaké to je ztratit teplo, lásku a plné vědomí v Otcově domě. Vtělená duše se ocitá v prožitku oddělenosti od Boha a v iluzi zapomnění na vše, čím je a odkud pochází. Účelem této pouti je hlubší individuální pochopení, kterého není možno docílit bez osobní zkušenosti, či nesdělitelného prožitku. Duše v zapomnění nejprve prožívá tíhu, bolest a prázdnotu své oddělenosti od Lásky – Boha – Zdroje. V inkarnaci na Zemi se ocitá v iluzi Hádovy podsvětní říše. Obklopí ji sítě Hádu v podobě materialistických doktrín, povrchnosti, tělesnosti, či lineárního a kauzálního myšlení. Ocitá se ve stínu, který bere většina lidí jako jedinou existující realitu a prožívá neutěšené důsledky této nízké úrovně vědomí. Tím hluboce a mnohorozměrně pochopí = prožije protipól jediné Skutečnosti, kterou je Láska. A to je benefit, pro který si duše na Zemi přichází. Přichází si prožít odloučení, bolest, smutek, zradu, nezdar, či nedokonalost, aby mohla nakonec najít ztracenou Lásku. Pro naši vyšší kmenovou bytost, jejíž jsme součástí, se jedná o vzrušující reality show, umožňující hluboký prožitek návratu, který je mnohem uspokojivější, než setrvávání v nekončícím blahobytu oceánu Boží Lásky. Duše přichází k hlubokému uvědomění podstaty Lásky, na základě poznání všeho, co Láska není. Úhor duše se promítá do pocitů zoufalství, neštěstí, či nenaplnění, které ovlivňují motivy jednání člověka tak, aby ho dovedly k hledání cesty domů. Rozbouřené emoce s námi hýbou – angl. move. Emoční bouře je jako blikající kontrolka, kterou napájí podvědomé programy… a to vše vede k tak potřebným uvědoměním, jež znamenají nakonec vysvobození ze zajetí, když jsou zcela přijaty.
Realita Země slouží jako referenční rámec tohoto poznání, ve kterém jsou dostupné oba póly zkušenosti. Bůh i ďábel. Avšak ovládá ji ďábel, zatím co Bůh čeká v pozadí, jako slunce za mraky na ty, kdo se probudí do osvíceného vědomí. V ďáblově světě (světě ega), si každý prochází peklem deseti dní zkoušek, jež symbolizují úplné prozkoumání všech stránek zla formou niterného prožitku. Duše na to má mnoho životů, když se vždy znovu a znovu zrodí v úplném zapomnění, poznává celou oktávu ďábelského světa iluze. Je jí připraveno úplné spektrum poznání, které je pro tělesné vědomí pozlátkem, ale pro duši peklem na Zemi.

Duše opouští stav Božství, které všechno ví a vše po čem člověk touží, už dávno má. Duše si vybírá, že stav božské dokonalosti opustí, aby ho mohla znovu a vědomě zase najít, avšak rozdíl mezi prvotním zděděným bohatstvím Otcova domu a následnou ztrátou, která vede k osobní volbě je nebetyčný. Duše přichází zpět do Otcova domu jako marnotratný syn, který o vše nejprve přišel, když všechno Otcovo bohatství prohýřil, a ocitl se tím úplně sám a na dně. Silný prožitek bídy, ztráty a chudoby, která vyplývá ze lpění na hmotě, vede k odražení se ode dna a k bytostnému porozumění o tom, co vše znamená bohatství Otcova domu Lásky. Bytostné porozumění vede k jednoznačné volbě duše, která teď už ví, co je to skutečná Láska, protože si zažila její opak. Když vědomí porozumí, že vše o co tu jde, je Láska, rozhodne se obětovat Jí vše a podstupuje hrdinskou cestu k záchraně Lásky. Dlouhá doba pobytu duše na úplném dně, je stav nulového bodu – obratu v životě. Bezčasové bytí v prostoru za myšlenkami, které zůstává tomu, kdo se vzdává světa jako jediné vlastnictví, přechází v temnou noc duše a následně ústí v úplném odevzdání všech zbytků lpění na světě. Tento proces se podobá Jobově příběhu a hrdina ho často nechápe, proto, že nevidí hlubší smysl a zbytky svého sepětí se světem. Úplné odevzdání se Bohu, znamená úplné obětování světa na kříži časoprostoru. Duše – poutník, který se již mnohokrát namočil do vnitřní prázdnoty světa forem a smířil se s ní, nakonec zcela odkládá vše bezcenné, když hluboce prožije prázdnotu a šílenství ega – světské identity, která touží dobývat, prosazovat se, vlastnit a dominovat. Ego, jakožto falešná maska nemá hodnotu a začíná sloužit pouze pro účely interakce s Hádovou říší - Matrixem. Vládnoucí ego je totiž ďáblem v každém z nás. Je to živoucí našeptávač, zrádce a mučitel duše, který se každého z nás snaží vyprovokovat ke své hře. Kdo však umírá tomuto světu, nehraje jeho hru, hledí skrze tento svět, umírá nadvládě ega a rodí se pro Lásku – jedinou Skutečnost. Tak nastává mystická smrt a vzkříšení duše, jež je novým zrozením. Je to úplné opuštění iluze a vstup do Skutečnosti přítomného bytí, ve kterém vládne jedině Láska.

Vzkříšení hrdiny

Aby duše poutníka mohla prožít vzkříšení, musí se zcela zastavit na blíže neohraničené období. Musí zcela upřednostnit stav bytí a zcela upozadit konání, ať už se nachází v kterékoliv světské roli. Musí se všeho zcela vzdát, jako Job a zůstat na nějaký čas nehybná v prachu a popelu Země, aby mohla nabrat jiný směr, aby pak následně zase byla uvedena do pohybu v dalších a dalších cyklech svého tříbení. Životní moudrost poutníka vede k upřednostnění subjektivní reality před realitou zjevnou – objektivní. Pravda skrytá je Pravdou vyšší, je nelineárním a nekauzálním prožitkem ducha, který se odehrává současně s rovinou kauzální – lineární - tělesnou. Jinými slovy pravda Ducha vítězí nad hmotou a toto vítězství se odehrává v naší nehmotné rovině, v kterékoliv životní roli, kterou právě hrajeme, na pozadí našeho zjevného života. Každý úspěšný poutník nakonec neochvějně poznává, že jediný trvalý smysl, naplnění života i životní štěstí, spočívají v nejvnitřnějších komnatách duše, které se ocitají ve věčnosti, blaženosti, nedotknutelnosti a hluboké radosti. Smysl veškeré školy života spočívá v objevení abstraktní oblasti své duše, která je fyzicky neuchopitelná, ale zároveň nejskutečnější a nejdůležitější. Je tam totiž všechno naplnění a bezmezný pokoj, za kterým se člověk ve světě honí a nikdy ho ve hmotě trvale nenalézá. Dá se do něj vstoupit ve vědomí, jako by se jednalo o chrám, odložit tam veškeré břímě života, spočinout v blaženosti Boží náruče a zapomenout při tom na utrpení světa, které je ve srovnání se zářivými niternými komnatami, jako temná bažina. Sláva, nádhera, lesk a vznešenost lidských chrámů, je lidským znázorněním – symbolem, skutečného domova duše. Svaté slávy Boží přítomnosti.

Skutečné duchovní probuzení, je schopností člověka uvědomit si nehmotnou rovinu svého ducha i duše, v níž spočívá jediná spása. Uvědomění vede k niternému prožití vnitřního bohatství - Božího království. Meditativním zvnitřněním prožíváme věčné bytí v sobě samém, které vědomou pozorností nabývá na síle a na intenzitě prožitku. Skutečné uvědomění se proměňuje ve skutečné upřednostnění ducha nad hmotou, skrze nabytou zkušenost, potvrzující pravdu, že kde je naše pozornost, tam je také naše životní síla – náš duch. A skutečné upřednostnění je spojeno se skutečným prožitkem blaženosti osvícené duše. To je jejím vzkříšením.
Škola života nás střídavě namáčí do životních lekcí, které dokončují naše porozumění a zkušenost, přecházející v neochvějnou víru. A neochvějná víra je mnohokrát potvrzená zkušenost o neviditelném Duchu-Bohu uvnitř nás, který je tou nejmocnější, živou a zároveň jedinou potřebnou věcí. Alfou a omegou našich životů, pravou, věčnou a neselhávající Láskou, pro kterou se vzdáváme všech pokladů světa…

Volíš si Lásku nebo strach?

Meditativní zkušenost na životní cestě objevuje, že vše ve škole života podléhá osobní volbě, která nemusí být pro materiální myšlení zřejmá. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, vždy volíme mezi Láskou, spojenou s cítěním, která oživuje, otevírá, přijímá a uzdravuje a mezi strachem, spojeným s nutkavým myšlením, který tlumí, uzavírá, odděluje, popírá, či způsobuje nemoc - ubližuje. Vždy nám vládne jedno, nebo druhé, i když si to neuvědomujeme. Láska, anebo strach. Dva protichůdné póly energie, mezi nimiž se odehrává náš život na energetické úrovni. Za každou a každodenní volbou cesty, je vždy jen jeden z těchto nejniternějších motivů. Jedině Láska je však konstruktivní a umožňuje pozitivní posun. Pokud poutník pochopí, že Láska je jedinou odpovědí osvíceného, dochází u něj k postupnému rozvzpomenutí, které se nám jeví jako pokrok, čí zrání. Avšak pravdou je, že na duchovní cestě se opět vracíme k tomu, čím už dávno jsme a objevujeme to, co už dávno víme. A proto duchovní cesta není o znalostech, ale o dokonalém prožitku ducha, na cestě návratu k sobě. Nikdo nedosáhne cíle encyklopedickými znalostmi a logickou úvahou. Skutečný pokrok a skutečná moudrost, nespočívá v hromadění vědění, ale ve schopnosti odevzdat se Lásce v čemkoliv, co v životě děláme. Rozhoduje převažující energie, která nás utváří zevnitř a odráží se na kulisách našeho osobního světa. Když nám vládne Láska, vládne nám dokonalá přirozenost, zdroj života, svatý grál, logos…vládne nám Bůh a stáváme se nedotknutelnými.

Láska se stává jedinou odpovědí spravedlivého, protože jako jediná směřuje přímo do jádra veškerého poznání, moudrosti, zdraví i věčnosti. Vede ke spojení s Bohem – zdrojem a původcem vší Existence. Láska proměňuje poutníka z té nejhlubší podstaty jeho středu a otevírá ho netušeným zdrojům poznání, které přesahují všechno rozumové poznání světa. Láska vede k vědění, zatím co mysl nabitá myšlením světa, staví hradbu neproniknutelných konceptů, které brání poznání, jež přesahuje tento svět. Kdo podlehl nástrahám definic, pravidel, zákonů a vědeckého uznání, nechal se uvěznit v tom, co je dnes uznávanou pravdou světa a zítra bude překonáno. Všechno lidské poznání bylo po celou dobu nepravdou, když stále dochází k vývoji a přehodnocení současných doktrín – konceptů. Osvícený je nikdy nebude brát tak vážně, jako k tomu nutí mocnosti a kazatelé tohoto světa, kteří nemají nic jiného, na čem by stavěli. Proto stál Ježíš – logos – Láska, proti farizeům – zákoníkům své doby a říká jim, že jsou ze svého otce ďábla a plní jeho příkazy. Farizeové zosobňovali jak světské, tak náboženské koncepty, které bránily živoucí Lásce – mesiáši, aby spasil tento svět. A tím mesiášem nebyl samotný člověk Ježíš, ale nehmotný Duch, který skrze něj působil. Bůh v něm je mesiášem, kterého tehdy ještě potřebovali vidět, jako člověka z masa a kostí. Rozpor mezi Kristem a farizei se rovnal rozporu mezi tělesným myšlením a duchovním vnímáním. Rozporu mezi tělem a duchem.

Ďábel působící ve farizeji je ego, které musí o Bohu uvažovat, protože Boha není schopno prožít. Vytváří pravidla a je nepřirozené. Ego je udržováno myšlením o duchovnu, zatím co skutečné duchovno je prožíváním ducha. Jinak řečeno duchovním člověkem se nikdy nestaneme přemýšlením, ale jedině prožitkem a prožitek není nic jiného, než to, že se doslova stáváme tím, co hledáme na úrovni cítění ducha. Boha tedy nemůžeme poznat nijak jinak než tím, že se jím čím dále více stáváme a On se současně čím dále více rozpoznává v nás samotných. Rozhoduje druh energie, který má v naší duši živnou půdu. Proto je každý, kdo nadřazuje rozum nad prožitkem, služebníkem ďábla. Žádná rozumová definice nikdy neobsáhne Lásku a upínat se na rozum znamená stát mimo Lásku – mimo Boha. Kdo se umí ponořit do ducha, je Veden Bohem a nemůže minout ani druhý příchod Krista. A kdokoliv, kdo nezná ani čárku z náboženských textů, ale naslouchá své duši – pramenu Lásky, bude doveden do správného cíle – Kristova ovčince. Na této cestě poutníka jsou největším nebezpečím posvátné texty, tvářící se jako dokonalé mapy k cíli. Poutník je jimi však uvězněn v iluzorní nápodobě, neschopen rozpoznat samotnou přírodní a živou cestu – Skutečnost.

Ačkoliv duše osvíceného, který se navrací k tomu, co už dávno ví a stává se tím, čím už dávno je na vyšších úrovních Multiversa, přesto její návrat domů, není nikdy návratem k témuž. Zkušeností v mnoha inkarnacích si buduje hloubku svého porozumění, čímž roste na duchu a stává se čím dále více podobnější Bohu. Růstem směřuje k tříbení ryzosti, niternosti a kvality. Šat ducha, jakožto naše vyzařování - aurická záře, se proměňuje do čistějšího a intenzivnějšího světla. Tím získává osvícený nový šat, větší moc autoritu a moudrost. Cesta rozvzpomínání je zároveň také cestou růstu kvality.

Moudrost srdce

Od prvopočátku nás provází jediný pomocník, kterého má každý. Moudrost srdce, hovořící k nám skrze pocity, která zná cestu naší duše. Jinak řečeno, hlas naší duše nás oslovuje skrze živé srdce. A duše je ve spojení s Bohem. Takže platí, že Bůh = Duch nás nikdy neopustil a vede nás v srdci, či spočívá v našem srdci skrze řeč pocitů.

Tuto pravdu o živém Duchu známe z pohádek svého dětství. Když hrdina opouští teplo za pecí, představuje probouzející se vědomí, které hledá Lásku. Musí zdolat sedm oktáv svého vývoje v podobě sedmero hor, sedmera údolí a sedmera jezer, za kterými potkává krajinu přízraků, bez živáčka a bez pomoci. Jediné, co takový hrdina má je hlas srdce, které napoví v těch nejdůležitějších volbách. Nesmí se však ohlédnout, nesmí dostat strach a nesmí sejít z cesty. Každý démon se totiž živí strachem své oběti, a pokud mu dáte šanci a váháte, či rovnou projevíte strach, donutí vás ke své hře a vyroste v obludu, která vás přemůže. Kdo však pozoruje své démony ze středu svého bytí - nezúčastněně a nereaktivně, projde jejich středem a svou vlastní bolestí a porozumí jejich iluzi. Kdo porozumí iluzorní povaze svých démonů, ten nad nimi zvítězí. Není třeba nic jiného, než porozumět a tím se zbavujete strachu. Samotné porozumění, že démoni jsou jen stínem, či přeludem, přemůže světlo Slunce Lásky – bdělého vědomí. Vědomí, které spočine v bytí i přes hrůzu nástrah své cesty, zvítězí. Duch, který je přítomný, vyroste, obklopí poutníka magnetickým polem záchrany. Poutník se tím spojuje s Boží mocí, která přemáhá každou chiméru a každou iluzi. Zůstává statečně stát ukotven sám v sobě a mraky iluze se rozplynou. Problémy se neřeší tím, že je vyřešíme rozumem, ale tím, že je přijmeme, plně si je uvědomíme, a přesto zůstaneme pozitivní bez paniky a strachu. Zůstaneme zakotveni ve vnitřní harmonii Lásky s vírou, že Láska je Bůh, který se vždy postará o věrné.

Neopustíme svou víru v Lásku, ať se děje cokoliv a ať to s našimi vyhlídkami vypadá jakkoliv bledě. Vždyť právě tehdy, když to vypadá bledě, procházíme zkouškou, jestli nezpanikaříme a Lásku neopustíme. MÁME BÝT VŽDY VĚRNÍ LÁSCE V NAŠICH SRDCÍCH. To je nejvyšší smysl našich životů i smysl všech našich životních zkoušek. Nikdo nemůže plně porozumět poutníkovi na jeho individuální duchovní cestě, protože svádí boj s démony o lásku ve svém srdci. Nenechte se klamat svým zrakem. Statečný hrdina nebude ve svém trápení – prachu a popelu „happy“. Nebude výkladní skříní duchovnosti pro veřejnost. Skutečný a pravdivý boj je skrytý, neveřejný. Odehrává se na pustině ducha. Nikdo nemůže být hrdinou, pokud neprošel přes devatero úskalí, kde čeká poslední, desátá zkouška temné noci duše, po jejímž zdolání dochází k vysvobození princezny.
Na této cestě selhávají všichni dokonale vyzbrojení rytíři, procházející školením od svého dětství a mající to nejmodernější vybavení, původ i finance. Všechny mediální hvězdy se nakonec ukazují jako scestí….Všechny exponované duchovní celebrity míjí cíl, protože skutečný život prověřuje moudrost srdce. Ne rozum a tělo. Kde selhávají školení, výzbroje, známosti i finance, tam nezbývá nic jiného, než hlas srdce. A kdo je skutečně na dně, projde jedině skrze svou schopnost a ochotu naslouchat hlasu srdce. Bohu uvnitř své duše. Kdo srdce podceňuje, anebo má srdce dokonce zakázané, ten nikdy nezvítězí.

Pokud vás srdce někdy natolik bolelo, že jste ho umlčeli, umlčeli jste v sobě svou duši, život i Boha. Podvědomé sdílené vzorce společnosti vás k tomu mohou podnítit, aniž jste si toho vědomi. Pokud jste se obětovali z rozumu, nenasloucháte moudrosti svého srdce a zůstáváte odděleni od Božství, jež je vaší mocí, nadějí i vším po čem toužíte, je to vaše vlastní dílo. Pokud se pro vás zakázané srdce stalo automatismem, proces jeho vyřazení přechází do podvědomí a vy budete trpět, aniž byste časem vůbec rozuměli důvodu proč. To za vás pracují automatické vzorce podvědomí, které zdeformovaly a oslepily hledajícího. Proto buďte velmi bdělí, kdykoliv proklínáte Lásku, kdykoliv ji odmítáte, kdykoliv jí nedovolujete volně dýchat, či zbořit vaše strachy a rozumové důvody k životu. Zakázané srdce se rovná zakázanému Životu. Zakázané srdce se rovná přežívání. Zakázané srdce je ďáblova past.

Příběh Lásky

Hrdina je vědomí, které na pustině světa svádí boj s démony. Sám si vyber, jestli se jedná o tvé vědomí, anebo ho chceš vidět jako pecivála Honzu, co se rozhodl, že vysvobodí princeznu. Na své odvážné cestě za láskou zůstává nakonec sám, opuštěn, v prachu a popelu, vystaven očím veřejnosti k posměchu, či pohrdání. Svůj zápas nemůže nikdy vyřešit rozumem. Je to boj, na který je rozum krátký. Ba naopak, mysl musí stranou, aby nevytvářela bariéry, aby nedohnala poutníka k šílenství. Poutník je na okraji srázu, kde ho rozum – ego pokouší k akci, podobně jako Krista v pustině. Stačí jeden akt uctívání – vrhnout se dolů, aby byl anděly zachráněn, anebo se poklonit světu, aby ho celý získal… Ale hrdina zůstává v očekávání na Boha. Ve svém spočinutí – ve svém středu spočívá ve vibraci Lásky, i za cenu, že to vypadá bledě. I za cenu, že neví, co bude zítra. I za cenu, že ho opustila všechna radost i nadějné vyhlídky. Pustina, na které se to odehrává, představuje vnitřní samotu, vnitřní úhor, kterému je vystaven na zdánlivě nekonečný čas. Všechny iluze odcházejí, všechny naděje se bortí. Všechna očekávání se stále nenaplňují. Dlouho a dlouho. Více, než se dá zdánlivě vydržet. Uplynou i roky, kdy byl hrdina naposled na očích a kdy se mu ještě věřilo. Už se zdá, že se ztratil a svou cestu nikdy nenajde. Už se zdá, že jeho slova byla klam a všechny jeho naděje pouhá marnost. Jediné východisko je uprostřed srdce. Jedinou skálou záchrany je Bůh v srdci, který se v tom dlouhém období zkoušek stává doslova hmatatelnou oporou a jediným pokladem poutníka. Stává se pro něj nejvzácnější perlou – Božím královstvím.
Nakonec ho malé světélko naděje přivádí k zakleté princezně. Zdá se, že nečekaná náhoda zasáhla, ale náhody neexistují a tak to musela být vyšší prozřetelnost - Bůh, který se nakonec smilovává nad ubožákem, a ukazuje mu východisko, protože jeho boj je u konce. Smířil se se ztrátou všeho, přijal svůj úděl, ať je jakýkoliv a neopustil svou víru. Nikdy to nevzdal, stále má víru, ale neobviňuje Boha, nelituje promarněných let, i když se to celé neobešlo, bez občasných protestů, stížností a demonstrace zoufalství…. Hrdina stále čeká na milost Boží v energii vnitřní harmonie, zatím co duše procházela peklem zkoušek. Nachází svou princeznu v zakletém zámku, zarostlém šípkovým trním, spící a zdánlivě bez života. A zde má čtenář opět na výběr, jestli zakletá princezna bude pro něj potlačená Láska ve vlastním srdci, anebo milovaná žena, která se z obavy před bodavými trny zraněním lásky, stáhla do vnitřní netečnosti, dokud se to nestalo její kletbou.
Políbení princezny je aktem něžnosti, nezištnosti, a vřelosti. Láska, která jen dává a nic nebere je měkká jako polštář. Láska, která je veškerou odpovědí, roztápí ledový příkrov. Bolest princezny, která se popíchala o trní a podlehla rodové kletbě, představuje zakořeněný sklon lásky – ženství, uzavřít se před zraněními. Stáhnout se do sebe, jako ochrana před bolestným zraňováním. Sklon, který přešel v automatismus a odřízl princeznu od jejího srdce. Stala se z ní ledová královna, čekající na vysvobození. Horký polibek je aktem nezištné lásky, či pozornosti vědomí - mužství, které se zbavilo na své cestě všech démonů a přichází výhradně jako dávající, s měkkým srdcem na dlani. Síla bezpodmínečné lásky je tou nejmocnější a jedinou, která může ledovou královnu proměnit opět v živou princeznu. Má moc jí navrátit její přirozenost a život a zdraví. V rozšířené verzi pohádky je třeba podotknout, že polibek je symbolem projevů něžnosti, které se neomezují na jediné políbení, ale na věčnou a nezištnou lásku projevenou dáváním. Lásky, která nic neočekává nazpět. Princ, zbavený ega, netouží po svém uspokojení, ale po nekonečném obdarovávání nevěsty. A nevěsta, která to bytostně pocítí, uvěří v lásku překonávající svět, která je tu pro ni, a je zaplavena vnitřním žárem, který ji nemůže nechat netečnou. Láska se jí zmocní a díky Ní nevěsta ožívá. Nyní už hoří dva plameny lásky, které se vzájemně objímají a tvoří spolu dvojplamen lásky. A dvojplamen lásky je současně zárodkem a počátkem manifestace třetí energie. V harmonii lásky dvojplamenů vzniká neutrální prostor rovnováhy mužství a ženství, kterým proniká třetí plamen Boží tachyonové energie. Tato trojitá šňůra ohně propojuje nebe a zemi a v oblasti srdce transformuje svislý proud do skalárního pole, Nové paprsky osvícení tím vytvářejí novou energetickou síť, která je transformována osvícenými nebeskými dušemi – pomazanými – Božími dětmi. Tak nebe přichází na Zemi, proměňuje svět až na úrovni DNA a činí z něj Boží království na Zemi. To vše jedině skrze energii bezpodmínečné Lásky, která může volně žít v našich srdcích.

Místo odpočinku

Existuje skryté místo odpočinku v duši člověka. Je to místo Boží náruče, ze kterého se vracíme dokonale občerstveni a nacházíme ho především kvůli utrpení, z něhož hledáme únik. Svět forem je spojený s přílišným obtížením duše koncepty viny, nemoci, povinností, neúspěchů, nedostatku atd.. Někdy se životní okolnosti seskupí tak, že doslova nevíme kudy kam. Ze všech stran se na nás řítí problémy a my si s nimi nevíme rady. Chceme-li všechny problémy vyřešit, musíme přestat panikařit a úplně se uvolnit do Lásky, nikoliv namáhat mysl. Chceme-li vše stihnout, musíme zpomalit a chceme-li najít řešení, musíme se umět vědomě vzdát hledání, alespoň na stanovenou dobu. Bránou k řešení je přítomný okamžik, ve kterém omezíme veškerou pozornost na prožitek JÁ JSEM. V přítomnosti zavíráme pomyslné okenice do tohoto světa, zbavujeme se veškerého rozptýlení svého vědomí a koncentrujeme ho jen na jednu jedinou věc, případně na jedno jediné místo, hluboko uvnitř své duše. Způsob jak to děláme, vede skrze oproštění svého vědomí od jakékoliv myšlenky – vyprázdnění mysli, ve prospěch hlubokého uvědomění svého přítomného bytí v němž je bezpodmínečná Láska. Zatím co nadvláda myšlení ustupuje, prožitek bytí v nás zesiluje. Kdo vytrvá, najde v sobě bezčasové místo věčnosti, které je spojené s dokonalým uvolněním, dokonalou přirozeností, dokonalou blažeností a dostatkem životní energie. Je to nejvnitřnější komnata našeho chrámu duše, jež nás propojuje s kvantovým světem Božího království. To místo je naše útočiště, či bezpečná výšina, pokud použijeme slova z žalmů krále Davida. To místo je jediným únikem spravedlivého z útrap tělesnosti do utěšující náruče Boží. Nalezení nejsvětější komnaty duše je opodstatněním, či smyslem utrpení spravedlivého. Je chrámem, který nemůže být nikým trvale zbořen.

Uvnitř chrámu své duše zakoušíme svoji věčnost, přirozenost, nevinnost a krásu, které jsou zároveň dokonalostí Boží – Láskou. Na tomto místě si uvědomujeme, že problémy neexistují, neboť problém je iluzí omezenosti, jež svazuje tělesné vědomí. Ve středu našeho přítomného bytí si uvědomujeme, že již není co dále hledat, neboť vše, co jsme doposud hledali, už máme. Láska se stala jedinou a vyčerpávající odpovědí poutníka. Stáváme se tu vším, po čem jsme kdy toužili a čím více v tom stavu setrváváme, tím více se i materiální okolnosti přizpůsobují vnitřnímu stavu hojnosti. Božství přebývá v našem vnitřním chrámu, vše již má, vše synchronizuje do dokonalé harmonie a tak se naše uvolnění v blaženosti stává tím nejúčinnějším řešením, jak vyřešit jakýkoliv problém.
Náš život je jen božským snem individualizovaného vědomí, které souhlasilo s hrou na problém. Souhlasilo, že se problémy nechá spoutat a díky své vnitřní nouzi nalezne východisko uvnitř sebe sama. Na jediném místě, kde můžeme cokoliv trvale vyřešit. Naše energie, ve které žijeme, je doslova energetickým otiskem toho, kým jsme se na životní pouti stali a to kým jsme se stali, se odráží na všem, co nás obklopuje.
Osvícení – vzkříšení, znamená, že blaženost prožitku přítomného bytí už není pouze ojedinělým okamžikem, který nás navštíví na chvíli a pak prchá. Vzkříšení znamená, že hluboké JÁ JSEM, prožívané jako bezpodmínečná Láska, už neodchází z našeho života, ale je trvalým přístavem, ve kterém se nachází věčný život v bezčasovém Božím království.