Svoboda a pravdivost

Uctívání duchem a pravdou je o osvobození ducha a otevření se vnitřní pravdivosti. Toto pravé uctívání je intimní niterná záležitost, kterou duchovní poutník nalézá, když překročí formalismus tradičních náboženství a když se osvobodí od náboženských dogmat a prostředníků, kteří si přivlastňují právo na pravdu, označili se za Kristem vyvolené autority a udržují své ovečky ve strachu z trestu a v pocitu neustálé nedostatečnosti ohledně plnění náboženských praktik.
Dokonalost farizeů v nepřeberných pravidlech a technikách uctívání, stejně jako ve lpění na jménech, doktrínách a výkladech textů, je slepá ulička, která nevede ke Kristu, ale činí z uctívání otrokářství pod nálepkou duchovna. Kdo neumí strhnout všechny nálepky, osvobodit se od prostředníků a vstoupit do svobodného ducha, ten se nedočká druhého příchodu Krista, ale Soudného dne. Kdo se nestane pravdivým k hlasu své duše, ten nemůže být Kristem vzat na Beránkovu svatbu. Bude zanechán. Uctívání duchem a pravdou tedy souvisí se svobodným duchem a bezmeznou pravdivostí k sobě samému. Pojďme prozkoumat jak.
Náboženští vůdci Krista pronásledovali a pohrdali jeho prostým původem. Nenaslouchali srdci, které utvrzovalo chudé lidi o Pravdě jeho slov. Měli rádi tituly, slávu, posty a majetky. Byli pyšní na to, že jsou vyvolení, ale netušili svůj omyl. Kristus však nebyl otrokem náboženských pravidel Židů, ale chrám, ve kterém uctíval, bylo ticho uvnitř komnat jeho duše, které často vyhledával stranou od zástupů a tím se uchyloval do náruče svého Otce. A to vše souvisí s tématem tohoto článku.
K čemu jsou kostely, církve, moderní terapeuti či kazatelé? Snad jsou milníky na cestě k osvobození, se kterými se na chvíli potkáme, ale musíme je nakonec minout, abychom došli k jedinému účinnému způsobu uctívání, který nás dovede do skutečného cíle. A ten je uvnitř naší duše. To naznačil Ježíš zvídavé Samaritánce, když ji prosil o napití a na oplátku jí nabízel živou vodu, po které již nikdy nezemře. Potkala mesiáše, kterého staletí očekávali a tak se ptala, kde je Pravda.

Každý něco uctívá

Židovský národ byl po staletí symbolem pravého Božího uspořádání a připravil cestu mesiáši, ale i tato forma měla být překonána bližším porozuměním a niternějším přijetím Pravdy.
Každý v životě něco ctí. K tomu nepotřebujete patřit k žádnému náboženství. Vyplývá to z toho, o čem přemýšlíme, o čem mluvíme a co nakonec i činíme. V DNA každého člověka je úplný záznam o myšlenkách člověka, jeho postojích i skutcích na cestě vývoje, skrze stovky životů. To, co biologové označují za odpadní DNA je záznamem všech našich životů, ke kterému nemáme vědomě přístup vlivem pečetí ducha. Náš duch je však silou božství v nás, která má sílu zpřetrhat všechna pouta a pozvednout se z prachu do nebe. Podívat se na realitu z vyšší perspektivy rozšířeného vědomí a stát se vyšší verzí sebe samého. Jediná změna pramení ze schopnosti proměnit své osobní vědomí Duchem Pravdy a to nelze jinak, než osobní introspekcí, nikoliv dozorem církevních autorit.
Neexistuje nic z naší cesty duše, co by nebylo detailně zaznamenáno uvnitř intimního holografického duchovního záznamu. To je naše interní Kniha skutků. Záznamy svědčí o tom, čemu jsme dali přednost, co jsme zvolili za životní cestu, když jsme měli na výběr, či jak jsme se rozhodli, když nás život konfrontoval s následky našeho osobního vyzařování. Ježíš v záznamech duše jasnozřivě četl, když samaritánce odhalil její život.

To, o čem přemýšlíme, o čem se vyjadřujeme a co nakonec činíme je definicí toho, čím JSME v duši a to se nám v maximální míře v životě manifestuje. Pokud po něčem toužíme, něco jiného říkáme a ještě něco jiného konáme, pak je náš život odrazem naší rozpolcenosti a neupřímnosti, která se může manifestovat úrazem, nemocí, či rozkladem našich životů. Minimálně však tím, že náš život neodpovídá našim představám a cítíme se jako oběť okolností, na které nemáme vliv.

Uctívání formy

Mnoho lidí je hypnotizováno konzumním materialismem, který je jim podvědomě nahrán, jako program skrze masmédia, výchovu v rodině a ve škole. Své podvědomé naprogramování si nemůže uvědomit nikdo, kdo si ještě doposud neuvědomil rozdíl mezi svobodným vědomým, věčným bytím v přítomnosti a podvědomým, nutkavým tlakem povinností, závazků a omezení, jež zotročují duši. Duch světa přirozeně svádí k materialismu skrze podvědomé vzorce, které manipulují neprobuzené vědomí sestupným proudem do podsvětí, Hádovy říše mrtvých. Vzorce podvědomí jsou diktátem společnosti, kterým jsou nevědomí lidé řízeni, aby odevzdávali svou energii parazitujícím entitám, ovládajícím svět.
Konzumní materialismus uctívá hmotu tím, že do nekonečna shromažďuje movité i nemovité věci a snaží se zabezpečit třeba až do dvacátého pokolení majetkem, penězi, či potomstvem, přinášejícím další majetek, peníze a další potomstvo…. Materialista nikdy nemá hotovo, protože kolotoč krysího závodu se stále otáčí během, který nikdy není nasycen, ani dokončen, dokud oběť této víry ještě dýchá. Hmota přináší tělesné požitky, ve kterých uctívač hmoty spatřuje vrchol štěstí. Když je v životě postaven před volbu, jestli upřednostní lásku, vztahy, milosrdenství, štědrost, či odpuštění, před hromaděním zisků, neustále upřednostňuje hmotné zisky a smyslové požitky, před Láskou. O takovém extrémistovi říkáme, že je ovládán tělem a jeho bůh je jeho břicho. Ačkoliv život není nikdy černobílý, ani většina lidí není ryze hmotařská, přesto existuje nespočet „vlastníků“, kteří po mnoho životů nevystoupili z uctívání hmoty, a za čas se pro ně jejich konzumní materialismus stal jedinou realitou. Vyjeté koleje hmotařství a požitkářství, se předávají z otce na syna. A to bez ohledu na to, jestli v současném životě vlastní hodně, či málo. Kdo neustále touží, mluví i koná ve prospěch vlastnění a shromařďování, ten se stal natolik úspěšným mágem hmoty, že je mu dáno vše, po čem touží, na co myslí a pro co koná. Má hojnost, či nadbytek v tomto světě, jakožto prokletí své duše, jejíž hlas nadobro umlčel a tím se odsoudil k zániku v pouhý prach. Zánik materialistu spočívá v tom, že hledá štěstí vně sebe a iluze světa ho odvedla od zájmů jeho duše. A to je definice zaprodání duše ďáblu.

Uctívání Duchem

Duchovní člověk si uvědomuje sám sebe v přítomném okamžiku. Je probuzený a vědomý. Vnímá ducha, ve kterém žije a vnímá prázdnotu světských požitků a hmoty. Jediné skutečné štěstí spravedlivého pramení zevnitř a duchovní člověk uctívá chrám čistoty a nevinnosti ve své duši, se kterou je spojen Bůh. Vzdává se zisků, osobního prospěchu i uznání světa, pro perlu ducha, jež nalezl ve svém srdci. Uctívání v chrámu své duše se provádí životem v pravdě, v nevinnosti, v pokoji, v lásce, v nesouzení, v dobrotě… V srdci duchovního člověka je Boží království, které se mu stává veškerým útočištěm i útěchou. Není připoután emočními pouty ke světu. Kdo nalezl Boží království uvnitř svého srdce, miluje nezištně a bez ohledu na vnější svět. Miluje své nepřátele a vzdává se světských výhod. Neoplácí zlé zlým, ale dává chléb i tomu, kdo po něm hází kamenem. A ve stejném duchu vyučoval Ježíš.

Existuje však velký zástup lidí, kteří jsou tak zvaně mezi. Nejsou ani plně materialisté, ani plně duchovní. Jejich úsilí je duševní. Chtějí být hodní, laskaví a usilují o klid, avšak mentálním úsilím. Chtějí dobro, ale v tomto světě. Nechtějí se světa vzdát, ale chtějí ho opravit. Mnozí věřící pracují na lásce, či pokoře, a konají dobro za každou cenu, i kdybyste snad nechtěli… Někdy bývají nazývání jako pravdoláskaři, či sluníčkáři proto, že je zjevné, že jejich láska je umělý produkt, ne přírodní zdroj vrcholné harmonie. Bývá to tak, že jejich způsob lásky je maskou jejich vnitřního úhoru. Je to náplast na vnitřní prázdnotu. Ačkoliv snaha mnohých věřících je chvályhodná, ještě nedosáhli poznání perly ducha v sobě samém. Nenalezli ještě cestu ke svému duchovnímu chrámu srdce. Musí jít dál a osvobodit se od naivních konceptů. Usilují o lásku, či pokoj přicházející zvenčí a na předmětech své dobrosrdečnosti jsou závislí. Jejich láska není Boží Láskou, ale závislostí na světě forem, od kterého žádají naplnění. Ačkoliv Lásku hledají, hledají ji na nesprávném místě.
Bezpodmínečná Láska vytryskne v srdci toho, kdo umí vše nechat být, zůstat jen sám se sebou v přítomnosti a úplné pravdivosti. Kdo umí vnímat jen svůj dech a kdo nikoho a nic nepotřebuje k tomu, aby mohl milovat. Láska tohoto druhu je vrcholnou mírou harmonie, která vyvěrá bez podmínek ze srdce, jako nejzákladnější živel. Je zdrojem a původcem všech živlů. Taková Láska je Skutečností, která se přirozeně objevuje, zmocní se nás, prostoupí námi, či nás obejme, když odložíme veškeré iluze světských konceptů. Když se zbavíme všeho a zůstaneme zcela nazí a s prázdnýma rukama v modlitbě, před svým Bohem. Bůh se objeví v našem srdci, jako když vyjde Slunce, protože Bůh je Láska a je Vším, co jest. Vnitřní záplavy horké životní energie si nelze nepovšimnout. Tato energie je Život, který promění housenku na krásného motýla a motýl se vznese do výšin ducha.
Skutečná duchovnost je naplněním přicházejícím z nitra, bez podmínek a příčin. Vrcholná míra harmonie, která přichází v důsledku zvnitřnění. V důsledku pozornosti upřené do srdce, nitra, či středu duše. Je jedno, jak to chcete nazývat. V důsledku odpoutání se od všech předmětů světa a od závislosti na čemkoliv světském. Každý, kdo se v mysli umí emočně odpoutat od vnějšího a spočinout v nehybnosti svého středu, obětoval tělo (celý svět) na kříži časoprostoru. Ve svém nejvnitřnějším bytí pociťuje žár ducha a záplavu Lásky, když zůstává jen sám se sebou, mimo posuzující mysl. Když přestane soudit, pojmenovávat a hodnotit svět kolem a skutečnějším se pro něj stane svět niterného prožitku. Umět prožívat vnitřní bezčasové bytí při běžném životě, znamená vstoupit do života věčného a uctívat Boha duchem. Duchovní člověk v sobě vypěstoval semínko ducha do mohutného stromu a přenáší se do jeho stínu ve své koncentraci na JÁ JSEM. V tom stavu se v něm rozlévá bezpodmínečná Láska Boží. A jedině taková Láska je Láskou kristovskou. Jedině taková Láska se vzdává světa pro nejcennější perlu ducha. Jedině tato Láska je spásou člověka. A jedině v tomto smyslu je Kristus spasitelem, protože je zosobněním Lásky pro tento svět a přijmout Krista znamená přijmout bezpodmínečnou Lásku v srdci, tím se s Ním sjednotit a pochopit, že je Vším, co potřebujeme. Jeho současná přítomnost, nám to umožňuje prožít. Tím vítáme druhý příchod Krista a tak od Něj přijímáme vedení do bezpečí jeho ovčince. 

Nedotknutelnost spravedlivého

Úkolem duchovní cesty je naučit se stát v bezpodmínečné Lásce neustále, i když zprvu to není vůbec snadné. Je to, jako když chodíte stále s Bohem a On je vaším ochráncem a pastýřem. Je duchovní sférou, která vás obklopuje, chrání a harmonizuje. Kdo spočívá v bezpodmínečné Lásce, spočívá v Bohu a stává se pro nepřítele nedotknutelným. Nikdo spravedlivému nemůže vzít vzácnou perlu jeho srdce. Kdo se nezapojuje do emočních dramat světa je pro parazitické entity neviditelným, či nevýživným. A tím je chráněn a stává se nedotknutelným.
Všechny těžké situace, zrady, nepřátelství, krachy a soužení spravedlivého, jsou požehnáním, pokud si uvědomí, že ho činí nedotknutelným, když je přijme s pochopením o jejich pravé podstatě. Všechno co není Láska, je iluze stínové reality, kterou v sobě nemusíme přijímat jako pravdu. Věříš, že máš takovou volbu? Víš, že zlo světa nemusíš brát vážně? Že ho můžeš v sobě přeměnit tím, že se mu nepoddáš? Stačí nepřijímat zlo za svou realitu, stačí se ho nebát, stačí nedovolit, aby tě negativní srazilo na kolena. Problémy se tváří jako Skutečnost, ale jsou pokřivením Skutečnosti. Kdo se otevře Skutečnosti, od toho problémy samy odejdou. Jeho realita se brzy promění. Kdo projde středem všeho zlého s vědomím, že jde o zkoušku, zůstane klidný a stává se mistrem. Realizuje duchovní vystředění při kterém se emočně ustálí a odpoutá z vnějších vazeb ke světu. Dostává se do klidu za myslí. Ale připravte se, že škola života ještě mnohokrát prověří mistra, aby si ověřil to, jestli skutečně věří tomu, čemu říká, že věří. A proto se můžeme na všechno soužení svého života dívat jako na výzvu. Svět duality poskytuje spravedlivému příležitost stát se hrdinou, tím, že si na ostro vyzkouší projít žárem napětí duality. Stát se mistrem meditace a přítomného okamžiku tam, kde to jiskří. Stát se neutrálním uprostřed vřavy bojů duality. A toho nelze dosáhnout mentální snahou o ovoce ducha. Nelze vypěstovat ovoce, tím, že na něm pracujeme. Pokud se otevřeme přísunu vláhy (ducha), ovoce se objeví samo. Je třeba starat se o vodu (vláhu) v sobě, ne o vyrábění ovoce. Pochopení vyšší Pravdy je klíč, který rozpouští iluze a usmiřuje veškeré napětí. Pravda je diamant o tisíci zářících ploškách, se kterými se musíme důvěrně seznámit. Pravda září čím dále více na cestě moudrého, který ví, že škola života pro něj má každodenní lekce. Moudrost plyne jedině z přijetí každé z těchto lekcí. Neprotestujte, ale buďte připraveni přijmout cokoliv…

Uctívání osvíceného je uctíváním Boha v sobě samém. Bůh se rozpoznává v člověku a člověk se ztotožňuje s Bohem skrze zář bezpodmínečné Lásky, která vyvěrá jako zřídlo ze srdce a zaplavuje okolí. I kdyby se proti spravedlivému pozvedlo tisíce nepřátel, on se hrdě a nebojácně postaví ve své neohroženosti na odpor. Jako se David postavil obru Goliatovi. Chlapec David měl kotvu – Boha - uprostřed svého srdce. Nic nemůže zdolat toho, v jehož srdci hoří žár bezpodmínečné Lásky. Spravedlivý je jako lev, kterému se všichni odpůrci vyhnou. Nemusí bojovat, stačí, když ví, kým je. Že je Lev, pán svého osudu. Láska se ujme spravedlivého, který se nezalekne, protože jeho ochráncem a spasitelem je Nejvyšší Bůh v chrámu jeho duše. Jako to vyjádřil David ve svém žalmu. Viz také článek Nikdy nemějte strach

Žijte v Pravdě

Kdo chce vejít Bohu do náruče, nechat se obejmout Láskou, musí žít v pravdivosti. Nemůže si nalhávat, že svět je láska, když je stíhán problémy ze všech stran. Kdo chce být v náruči Lásky, nemůže předstírat duchovnost a přemalovávat svět na růžovo. Spravedlivý musí přijmout, že svět je zlý proto, že se v něm stalo zvykem předstírat, vytvářet iluzi dobra bez Boha. Tento svět je před kolapsem proto, že popírá Boha a Bůh je Láska, Život i Skutečnost. Stav světa dokonale zrcadlí stav ducha společnosti. A kdo si myslí, že vnější snahou o nápravu světa napraví společnost, bude nekonečně zklamán. Jediná, opravdu účinná změna světa, spočívá v opravdu účinné změně vědomí každého jedince. Proměna ducha harmonizuje jedince a celý jeho svět. Je to jediná cesta ryzí proměny od podstaty, která prošlapává cestu ostatním.
Být duchovní znamená být nekonečně pravdivým. Jediné místo kde je Láska i Pravda je v nejsvětější místnosti chrámu naší duše. A to nám nikdo nemůže vzít, máme to v sobě. A musíme vědět, že máme na výběr, jestli a kolik času budeme přebývat v tom chrámu. Kdo to okusí, bude toužit přebývat tam stále a časem se pro něj Skutečnost Lásky stane silnější, než iluze světa. Děje se to za pochodu, při každodenním životě - každodenním tréninku ve škole života. Každý den máme příležitost nepustit si do srdce strach, ani obavy z toho, co kolem sebe vidíme. A umění řídit to, v jakém duchu žijeme je uměním spásy, umění přežít Armagedon – válku mezi Skutečností a iluzí. Kdo si nepřipouští strach, ten umí měnit svou realitu, protože tvoří z neutrálního prostoru, mimo emoční pouta. I kdyby okolnosti vypadaly do poslední chvíle hrozivě, spravedlivý se nepustí klidu Lásky za myšlením, stane se zázrak. Bude osvobozen, okolnosti se změní, často na poslední chvíli přijde pomoc, někdy z nečekané strany. Čím více těchto zážitků získáte, tím skálopevnější bude vaše víra, neohroženost i nedotknutelnost. Pochopíte, že ten kdo stojí v Bohu, toho Bůh chrání a dopřeje mu zažít zázrak. Všechno zlé je tu stále ještě kvůli tomu, aby se spravedliví mohli držet Lásky, i když vše vnější svědčí o opaku. Spravedlivý může naživo prokázat, že se držel Lásky, i když většina byla proti němu. Pochopte, že život je úžasná hra, která je velmi a velmi přesvědčivou iluzí. Realita Matrixu předstírá, že je Skutečností, aby nás přivedla na rozcestí, kde učiníme důležitou volbu: „Láska, nebo strach?“ Co je tvým převažujícím duchem, ve kterém žiješ?

Řešením je přebývat v ryzosti svého srdce, bez ohledu na pokřivenost světa. Buďte chrabrým rytířem a vytrvalým poutníkem, kráčejícím za svou Láskou přes devatero hor, devatero údolí a devatero království, pustou krajinou bez živáčka, zakletým královstvím plným lákadel a šaleb, kterým nepodlehnete, neohlédnete se a nenecháte se zastavit, dokud nezpřetrháte poslední trnitý keř zakletého království a nepolíbíte princeznu. Prožijete si své desatero zkoušek. Zvítězí jen ten, kdo na Lásce neústupně trvá a vzdá se pro ni všech pokladů světa. Pochopte, že odkaz těchto slov není pohádka, ale jediná skutečná realita, o kterou v našich životech skutečně jde. Láska, ke které míří hledající, je jedinou odpovědí na jeho život.
Jestliže způsob, jak přemýšlíme, jak mluvíme a jak konáme, je vždy jen Láska, pak se Láskou probudíme do Skutečnosti zalité Sluncem. A Láska je vnitřní harmonie duše, ne uměle nasazený úsměv. Opravíme v sobě vzorec vnímání reality a vyrosteme ve vědomí. Odmítejme strach a braňme ve svých životech vrcholnou míru harmonie duše a Láska nás vezme do náruče, budeme nedotknutelní, svobodní a vzneseme se na křídlech ducha. A po překonání zkoušek se rozzáříme.
Duchovní hrdina je vedený výlučně srdcem, jehož hlas mu napoví kdykoliv se cítí bezradný a opuštěný. Nežije život podle očekávání druhých. Neřídí se lidskými pokyny, neřídí se duchem světa, ale naslouchá tichu vnitřní moudrosti. Lásce, která k němu promlouvá z hloubi duše. Má svobodu k tomu, aby zmoudřel a nakonec se vysvobodil díky své ryzosti. Jako král David.

Idea svobodné vůle

3D Země je experiment svobodné vůle. Svobodná vůle předpokládá možnost učinit cokoliv, prožít následky svých činů, ale také účinky nesmírné nespravedlnosti, zmoudřet a zvolit si kým chce kdo být. Skrze svobodnou vůli dochází k prozkoumání i těch nejtemnějších zákoutí lidské duše. Dokonalé splynutí s temnou stránkou Existence, skýtá její dokonalé poznání. Až teprve dokonalé poznání temné stránky – stínu, plodí dokonalou volbu – iniciaci cesty Světla. Velmi dlouhý čas utrpení reality chaosu, plodí velmi silnou touhu po Světle. Až teprve opakovaná a hluboká zkušenost plodí, skálopevné rozhodnutí, nezlomného hrdinu a rozhodnou svobodnou volbu bez pochybností. Bez možnosti poznání odvrácené strany Světla nelze hovořit o svobodné volbě. Svobodná volba tu je až ve chvíli, kdy existují protipóly. Kdy existuje možnost selhání a odvrácené strany. Duše anděla žijícího v rajském světě Lásky, blízko Božího trůnu, sice není pokoušena ďáblem - realitou stínu, ale nedá se u ní hovořit ani o svobodné volbě, když nedostala možnost prožít stav - vědomí odloučení od Boha…. Když nevinná a čistá duše zažije srdcervoucí ztrátu a úhor, beze vší pochybnosti se ukáže, jestli je její útočiště v Duchu = v Bohu, uvnitř svého království srdce a přesně to se stalo v Jobově případě. Oheň zkoušky spálí vše chatrné a prohnilé v nás. Vše, co není diamantem ducha. Odzbrojí a zbaví vlády naše ego. Ze zkoušky vychází očištěný světec, zenový mistr. Všechny techniky zvnitřňování, jógy, koncentrace a meditace, pocházející z východních náboženství jsou v plném souladu s křesťanskými modlitbami a kontemplacemi. Vše směřuje k jednomu cíli a vše jsou střípky jedné ryzí Pravdy srdce.

Dech nás spojuje s Bohem

Dech je Život, který nám koluje v našich žilách. A Život je Boží Duch. Tento Život představuje kvalitu vědomí, roznášeného po těle srdeční pumpou do každé buňky. A každá buňka je centrem vědomí. Proto je duše v krvi našeho těla a oživuje mrtvou hmotu – prach. Kvalita Života je dána kvalitou dýchání. Způsob dýchání se zásadně proměňuje spolu se změnou vědomí. Proměňuje se z povrchnosti do hloubky. Jak niterně dýcháme, tak niterně také žijeme a srdce vše spojuje v jeden celek. Spojuje čtyři zemské živly a tři aspekty ducha v sedmiúrovňové vibrační oktávě. Srdce je centrum elektromagnetického stacionárního skalárního pole našeho vyzařování.
Dech je to jediné, co zůstalo spravedlivému Jobovi, když procházel zkouškou školy života. Vystaven nespravedlivosti, ztrátě všech dětí, majetku i ztrátě váženosti, zůstal zdánlivě sám, odsouzen i vlastní ženou, avšak Bůh se stal jeho dechem, nejniternější podstatou a Zdrojem života.

Jak snadné bylo pro mnohé odsoudit Joba a jak snadné bylo jím opovrhnout, když už neoplýval hojností a s dobrosrdečností nesvlažoval jiné, jako dříve. Jak snadné bylo, aby Job pochyboval sám o sobě, když nerozuměl své zkoušce ryzosti. Vše bylo však opačně, než se jevilo na zjevné úrovni. Jeho zkoušky a úplné pokoření byly cestou duchovního mistra. Cestou, kterou byla schopna projít jen velmi vyspělá duše. Ačkoliv o vše přišel, zůstal pevný a nakonec díky tomu vše opět získal v nadbytku. Zůstal ryzí, když měl nadbytek a zůstal ryzí, i když úplně o vše přišel. Kdo z lidí to dokáže? Kdo rozumí, o co v životě skutečně jde? Kdo se zdrží soudu nad ubožákem? A Kdo uvidí v ubožákovi tu největší duši? Jen ten, kdo rozumí, co je to uctívat Boha Duchem a Pravdou.

Nikoho nesuďte

Souzení je negativní vlastnost člověka spojená s životem na povrchu. Kdo je připoután k materiální realitě, je zároveň připoután ke kauzálnímu vnímání. Umí hledat příčiny pouze ve vnějších událostech, a proto soudí a hodnotí vše na povrchní úrovni. Vnímá pouze svět forem, ve kterém hledá viníky a příčiny všeho dění. Je to povrchnost, upoutaná pouze na pravdu zjevnou.
Avšak pravda zjevná je pravdou podružnou. Skutečná příčina všech situací a dějů spočívá v duševní energii, kterou vyzařujeme. Energie ducha, působící v duši, vyjadřuje to, kým opravdu jsme pod pláštíkem formy, jak přemýšlíme a jak jsme na tom s evolučním vývojem naší duše. A zde může být situace zcela opačná, než jak se to jeví navenek. Pokud je vědomí člověka připoutané ke světu forem, je zajaté iluzí forem. Iluze zrcadlení ducha znamená, že vše co pozorujeme ve vnějším světě, potvrzuje naši vlastní pravdu, kterou jsme přijali a která nás řídí na podvědomé úrovni.

Skutečná pravda a skutečná mystika tvůrce božské reality, čeká na člověka až tehdy, pokud dokáže vstoupit za zrcadlo zjevné pravdy a opustit lpění na čemkoliv vnějším. Duchovní poznání Pravdy přetíná vazby k vnějšímu a koncentruje sílu energie ducha ve středu duše. Hloubku poznání odkrývá i skutečnost, že každá z duší v této realitě se inkarnovala s určitým záměrem duše – s osudem, který vymezuje rámec zkušenosti. Z pohledu duše je krach, či obtížnost na materiální úrovni života ziskem. A proto v tom nejubožejším kabátku se může skrývat ta nejpokročilejší duše, jež si vybrala obtížnou cestu zkušenosti. Vrozené vady, nemoci, či tragédie přinášejí duši specifický druh zkušenosti, který by neprožila v rajské realitě vyšších světů. Jakékoliv hodnocení, kterého se dopouštíme, vůči našim bližním je hříchem. Pod pláštíkem vnější formy se skrývá božství, beroucí na sebe obtížnou roli, kvůli svému vývoji. Proto jsou si všichni lidé rovni a jediné v čem se liší, jsou rozdílné roviny zkušeností, či vývoje, které se rozhodli dobrovolně podstoupit. Z pohledu duše se tedy pojem vina mění na zkušenost. Z pohledu duše vina neexistuje. Z pohledu duše existuje jen svět umožňující velmi extrémní zkušenosti, dané osudem, jehož si člověk není vědom. Člověk ovlivňuje pouze způsob, jak přistoupí ke kartám, které mu osud rozdal, kdy jej tíseň donutí k důležitým změnám na cestě objevování východiska. Naše tělo, naše okolnosti i naše zážitky, jsou iniciátorem duchovního růstu spočívajícího ve zkušenosti prožité duší, když se stává tím, co je opakem její pravé podstaty. Když se láska promění ve zkušenost nenávisti, zášti, či zloby, prožije si stav opaku své pravé podstaty. Na té nejniternější rovině ducha prožije pachuť této zkušenosti a to ji iniciuje k hledání Lásky. Cesta k Lásce, kterou si duše musí prosadit ve světě plném nenávisti, je její nejhlubší zkušeností a osobním znovustvořením. Kdo jsme, abychom odsuzovali duši, která potřebuje tuto zkušenost? Kdo jsme, abychom předělávali druhé a rovnali je do úhledných škatulek, když nevíme nic o cestě duše bližního, která ještě není u konce?

Cesta návratu

Znovustvoření je vědomé a skálopevné směřování a vůle, která se drží Lásky bez ohledu na překážky, které jsou jí kladeny do cesty. Energie ducha na té cestě proměny, mění své zabarvení a polaritu. Odpoutává se ze své polarizace a směřuje k neutralitě vyrovnání pólů. Měnící se energie duše jí dává schopnost stoupat po úrovních vědomí a vystupovat po zkušenostních úrovních skrze dvanáct energetických bran tohoto světa. Dvanáct hlavních kvantových stavů duše, je dvanáct bran vězení, které musí překonat, aby znovu objevila sebe samu. Komu se podaří vyprostit se z vězení skrze všechny brány, získává svobodu a neopakovatelnou získanou zkušenost - maturitu. Prověrku a posilu vztahu mezi duší - nevěstou a jejím majitelem – Bohem. Existuje pouze jediné východisko duše z vězení, ale vede k němu nepřeberné množství zkušenostních cest. Východiskem je neutralita, která předpokládá naprosté odložení soudu. Odpojení emočních vazeb. To znamená vzdání se posuzující konceptuální povahy tělesného smýšlení. Duše vstupuje do neutralizace polarit jedině silou ducha, která je získána koncentrací pozornosti v sobě samé. To je pěstování zárodku stromu života, jež na cestě životem roste a sílí, až se stane mohutným stromem poskytujícím útočiště ptákům. Strom představuje doslova nově stvořenou realitu duše, která se odevzdala Bohu a stala se královstvím Božím v srdci. Ve srovnání s hodnotou této zkušenosti naprosto bledne jakýkoliv zisk ve světě forem. Jde o nebeské království, jež představuje život duše v nebeské realitě ducha Lásky. Každá duše, prožívající si na svých životních zkušenostech hodnotu Boží Lásky ve svém srdci, odkládá všechny soudy, hodnocení, zisky i příběhy světa a volí si pouze jedinou potřebnou věc a jedinečnou perlu duše, převyšující všechny poklady světa.
Vědomí osvíceného se naprosto odklání od všech myšlenkových, farizejských soudů. A jedná se nejen o jakékoliv souzení člověka, pomluvy, hodnocení, seřazování bližních do škály, ale jedná se také o jakékoliv soudy vynášené nad zločinci, přestupníky a nepřizpůsobivými…Kdo vlastní více, než mohou obsáhnout všechny poklady světa, nemá zapotřebí zabývat se hodnocením, pomlouváním, ani straněním se komukoliv.

Cesta nesouzení

Zážitek přítomného bytí je spojen s nesouzením. Vystupuje z konceptuální mysli, která potřebuje mít vše seřazené, zaškatulkované a pojmenované. Myšlení tělesného člověka se nedokáže vyprostit z krabice konceptů, které omezily zkušenost duše pouze na to, co tělesné myšlení je schopno pochopit a co dokážou tělesné smysly ověřit. Každý, kdo se chce vyprostit z vězení tělesnosti, musí připustit bez-konceptuální prožitek ducha, ve stavu bytí za myšlením. Každý, kdo chce změnit své životní okolnosti a stát se skutečným tvůrcem své vlastní reality, musí bezpodmínečně vědět, co to znamená bytí v přítomném bezčasovém okamžiku. V přítomném vědomí JÁ JSEM, překračuje duše omezení světa forem a vstupuje do přítomné příčiny všeho dění. Přenáší se ve vědomí do ztotožnění s duchem, vyšší a pravdivější božskou identitou sebe sama. Vstupuje do své božské síly, roste v úrovni svého vědomí, které se dívá shora na svůj život a překračuje realitu stínu, která ji spoutala. Z vyšší úrovně božství mizí problémová realita nižší úrovně a je snadno spatřováno řešení. Duše se doslova proměňuje v řešení a tím se stává příčinou změny okolností. Duše, jež se nalézá v harmonii vyrovnání polarit, harmonizuje svůj lidský život božským vyzařováním. Stává se vším, po čem dříve toužila a co jí unikalo vlivem lpění na výsledku.
Pozorujte sklon své mysli. Pokud má sklon hodnotit, pomlouvat, či odsuzovat kohokoliv, pak spoutává svého nositele v nízkém vědomí a brání mu na cestě v osvícení. Duch souzení je zábranou na duchovní cestě. A to se všichni učíme každodenně.

Cesta Božích svědků

Soud, který pronáší konceptuální mysl farizeje nad Božím poslem, je soud, jež pronesli náboženští vůdci nad Kristem. Bůh neháže nikdy „perly sviním,“ aby se neobrátili a nerozdupaly jeho posly. Hodnotící mysl farizea nedokáže rozpoznat lásku v srdcích Božích dětí. Zavrhuje prvoplánově Boží posly i jejich poselství, kvůli tělesné formě - obyčejnosti, neučenosti, či zjevném nesouladu s Písmy, jež je pouze pravdou vnější – zjevnou. Farizeům proto není dáno, porozumět, dokud nepřijmou cestu srdce a dokud ji nepřestanou svým ovečkám zakazovat. Jedině masité a vnímavé srdce dokáže milovat a vnímat skrytou pravdu mezi řádky. Jedině hlas duše potvrzuje pravdu skutečných Božích poslů – Kristových svědků.

Boží plán dalece překračuje prvoplánový přístup dnešních farizeů. Očekávají viditelná znamení a proto jim žádná nebudou dána. Opírají se o své ego a hodnotící programy mysli, a proto jim Bůh dává pouze to, co sami rozsévají. Základním principem vězňů této reality je to, že jim striktně potvrzuje jen jejich vlastní pravdu. Zrcadlí jim jejich předpojatost a potvrzuje jim jejich rozumové bloky. Před dvěma tisíci let neposkytl Kristus žádná znamení těm, kdo ho chtěli zkoušet. Bůh se nemění. Jediná cesta k Němu je skrze intuici, ducha a vnímavou duši a to jsou nástroje, kterými dnešní písmo-znalci pohrdají. Oslavují učenost a pohrdají dětskou přímočarostí. Bůh otvírá své brány jedině tomu, kdo otvírá své srdce bezpodmínečné Lásce a nechá se jí vést.

Jak se hledá království Boží?

Přesné poznání Pravdy přináší stále plnější uvědomění o tom, že všichni lidé jsou si rovni. Přesné poznání je samo o sobě řešením. Je to vyřešením informačního kódu, který člověka dříve svazoval iluzí o dobru a zlu. Jakmile je pozornost hledajícího upřena k duchu, pravé příčině všeho dění, okolní svět jedince se velmi významně proměňuje. Kdo spočívá uvnitř středu své duše, řídí svůj život skrze srdce, a tělesná mysl je podřízena duchu Lásky. Kdo nalézá celý poklad světa ve své duši, toho svět odměňuje, nikoliv kárá. Životní synchronicity nenechají nikoho na pochybách o tom, že je na správné cestě. Ačkoliv život ještě mnohokrát prověří každého, jestli skutečně věří tomu, čemu říká, že věří a pak ještě znova prověří do jaké míry a hloubky věří. Přesto ti, kdo přijali Pravdu, získávají odměnu. Jejich víra je mnohonásobně vyzkoušená ohněm zkoušek, do kterých byli nesčetněkrát namočeni, aby se pročistili do nejmenšího detailu. Pokud v nás zůstává jakýkoliv strach, popírání, či odmítání, bude to vyneseno na světlo Boží. Zrcadlí nám to lidé, rodina, spolupracovníci, či vypjaté situace. Pokud v nás existuje důvod k jakékoliv disharmonii, pak jsme ještě všechno nevyléčili – nepochopili, a musíme hledat jen a jen v sobě a uvědomit si zárodek svého strachu. Jakmile to pochopíme, tak to přijmeme v duchu a je to vyléčeno. Jediné, co nás odděluje od Boha, je energetický blok v podobě nesprávné myšlenky spojené s emocí. Ta myšlenka je programovým kódem iluze, který musí být rozpoznán – pochopen a emoce se neutralizuje. Stačí pochopit a iluze se rozplyne a Světlo Boží se v nás více rozsvítí.
Jednoho dne si uvědomíme, že žijeme v radostném duchu, nebojácně čelíme čemukoliv, co nás dříve děsilo a nesvazuje nás žádný lidský strach. Živili jsme se tak dlouho Pravdou a dokonale jsme ji strávili, že jsme se v samotnou Pravdu proměnili. Zosobňujeme Pravdu a zrcadlo světa nám odráží vnější svět bez problémů. Dřívější konfliktní situace se řeší samy, anebo se urovnávají jen v důsledku harmonického vyzařování naší duše. Co bylo dříve problémem, se rozplynulo jako pára nad hrncem, nepřítel na nás neútočí a my ho vnímáme se soucitem. Máme soucit s jakoukoliv živou duší, pro niž je život peklem a která peklo na Zemi vytváří. Ale vidíme ji jako božství, jež se stalo vězněm pekla na Zemi a netuší, že její zajetí bylo její vlastní vědomou volbou...
Je nejvyšší čas zvednout se a nesetrvávat již dále ve válení v blátě. Vábí nás vůně bezpodmínečné Lásky, rozlévající se po Zemi ve stále masivnějších vlnách. Je čas jít do nejvnitřnějších komnat duše, protože Ženich si přišel pro svou Nevěstu a vrcholí přípravy kosmické svatby.

Zvolte si království Boží

Kdo se vzdává ducha souzení, odkládá bariéru světského myšlení a přemýšlí dále, ovšem úplně odlišně, než je běžným zvykem ve světě. Bariéra myšlení světa, spoutala lidského ducha prediktivním programováním. Záplava vod chaosu naučila lidstvo stálé negativitě, katastrofickým zprávám o boji dobrého a zlého. Denně se z médií line záplava negativismu, kritiky, nespokojenosti a strachu před krizí, hladem, nemocí, epidemií, chudobou a válkou. To nejsou objektivní zprávy, ale programování duší, které je strhává do role obětí. Záplava vod chaosu stále a stále dokola zaplavuje každou skulinku, aby infikovala každého jedince negativním a destruktivním náhledem. A když to není duch souzení – kritiky, či strachu, pak je to alespoň duch konzumu a materialismu.
Na světě je mnoho lásky a dobrých lidí. Na světě je mnoho důvodů k radosti a mnoho důvodů k zažívání lidské vzájemnosti, k podpoře úspěchu a tvoření. Ale pozitivní náhled neprodává zprávy a není mediálně podporován. Nevzbuzuje emoce nenávisti a strachu a tudíž nepřináší zákulisním tvůrcům systému energetickou obživu.
Každý z nás má osobní volbu, jestli bude sám v sobě souhlasit s duchem světa a s duchem zotročené oběti, kterou dělá z obyčejných lidí. Každý si musí uvědomit, že má volbu, jež mu nikdo nemůže vzít. Každý si svobodně volí, jak bude přemýšlet, z jaké stránky se bude dívat na svět a co si bude vědomě pouštět do života. A touto volbou volíme ducha, ve kterém žijeme. Buď to bude negativní kritický duch, anebo svobodný, radostný a láskyplný duch. Aby náš duch přerostl tento svět, potřebuje výživu v podobě pojídání Pravdy a pozornost upřenou na svůj střed, která se odvrací od vnějšího a neustále znova a znova se vrací do nesmírného míru a klidu přítomného bytí, spočívajícího jako prostor uvědomění za myšlením.
Jsme všichni duchem, který si uvědomuje své uvědomování – JÁ JSEM. Jsme tím prostorem pravdivosti, který to umožňuje a který propojuje svět v harmonii Lásky. Máme volbu, jestli si uvědomíme tuto naši vyšší identitu, anebo jestli budeme tělesní = povrchní a tím pádem omezení a odloučení od Lásky Boží.
Pravda je semínko a koncentrace pozornosti je jeho energetická výživa. Časem ze semínka vyroste mocný strom, ponese plody a stane se útočištěm mnoha životních forem. Ježíš tomu stavu říkal nebeské království v nás. Je to jako s chrámem, kolem něhož vyrostlo silné město s hradbami a vodním příkopem, odolávající každému útoku, skrývající dostatek zásob a bezpečí. To město je království Boží v naší duši. Je všude, po celé Zemi, ale lidé ho nevidí.