Pozornost řídí vitální energii

Probuzený člověk ví, že jeho život je tam, kde je jeho pozornost. Věnovat plnou pozornost čemukoliv co děláme a říkáme, znamená aktivně a vědomě ovlivňovat realitu. Vždy máme volbu uvědomit si, jestli je naše pozornost rozptýlená, nebo koncentrovaná. Rozptylovat znamená nemít kontrolu nad svou energií. Myšlenky jsou formou energie. Mysl, jež nekontrolovaně vláčí svého majitele po minulosti či budoucnosti, utrácí vitální sílu, která pak není k dispozici pro aktuální životní výzvy. Být vědomým znamená koncentrovat svou pozornost cíleně a nedovolit mysli, aby se chovala jako splašený přehrávač příběhů, jež stále vyrušuje a odvádí pozornost od přítomného žití. Jsme více než naše mysl. Jsme prostorem bytí za myslí. Jsme především inteligentním duchem, jež má ovládat skafandr svého těla spolu s jeho myšlením.

Kdo porozuměl těmto základním principům, ví, že náhody neexistují a že máme klíčovou moc nad svým vlastním životem. Jen my sami rozhodujeme, na čem bude naše pozornost, kde bude tím pádem naše energie a jestli svou energii rozptýlíme, anebo znásobíme.

Svět je jako živý obraz – snímek, symbolizující naše nitro. A ten obraz se promítá na plátno, jímž je duch. Zatím co neustálé blikání obrázků filmů tvoří pohyb, který nás stále rozptyluje a odvádí od toho, abychom si uvědomili to klidné a stacionární plátno, jež umožňuje všechno dění. Kdo už má dost nekonečného rozptýlení a hledá hluboký klid, bude věnovat pozornost plátnu – duchu, prostoru, jež umožňuje veškeré uvědomování. Tím se pozorovatel zastaví v blaženosti a svět se stane děním, jež ho obklopuje a točí se kolem něj nezávisle na jeho konání. V tom klidu bytí vyvstává hluboké uvědomování vyššího JÁ, které vnímá své přítomné bytí prožitkem - JSEM. Kdo je v duchu, ten se považuje za svědka dění svého života, jehož je sám příčinou, vlivem energie ducha, nikoliv fyzickým úsilím konatele. Duch je inteligentní energie božství a harmonizující příčina života, jež řídí všechno dění i konání. A to je přesný opak materiálního myšlení konatele, který spoléhá na své činy, ale neuvědomuje si svého ducha. Stoupat po úrovních vědomí, znamená převrátit v sobě zcela směr své pozornosti. Z hmoty do ducha, postupně. A tím spatřit božskou hru, spočívající v duálním rozdělení živoucí jednoty dění, na subjekt a objekt vyjádřený ve slovech JÁ JSEM.

Dva pilíře moudrosti

Když se snažíme vysvětlit něco obtížně představitelného, saháme ke znázorněním, či symbolice. Je to pro nás přirozené a účinné. Kdo chce uvidět cokoliv z nadhledu, musí si nejprve nastavit perspektivu, z které bude zkoumat. A dokonalost se projevuje v detailech, protože v obrovském kolosu se detaily snadno přehlédnou. Hloubka prožitku se odvíjí od schopnosti být si vědom plněji všech detailů. A zaměřením se na detail se koncentruje energie i vtom nejmenším elementu, který si je plněji vědom sám sebe, více ožívá a prospívá. Tento princip umožňuje dělení, růst a množení prožitku.
Pokud neprojevené Jsoucno chtělo prozkoumat hloubku své vlastní Plnosti, Inteligence a Osobitosti a prožít tím krásu celé Existence, jež zosobňuje, učinilo to rozčleněním své Jednoty na oddělenost, svou Plnost rozdělit na frekvenční pásma – kvanta a své neprojevené kvality dalo projeveným formám – symbolům. Pra Nejvyšší Bůh, jakožto nejvyšší úroveň tohoto neprojeveného Jsoucna vytvořil toto pozorování svým sněním, ve kterém se zjevily mnohé formy jeho JÁ, jakožto vnořené aspekty sebe sama. A tak vznikl Otec, Matka, Syn, Dítě i Duch Pravdy…. Na vrcholu pyramidy stvoření.
Aby Bůh vytvořil rámec dění, uvrhl části své energie do prostoru, čím vytvořil obrovskou hierarchii osobností – rodovou linii duší linoucí se od Božské dokonalosti, až po lidskou nedokonalost a celý svět forem. To způsobilo, že oddělené aspekty Jeho samého mohly vzájemně interagovat, pozorovat se v prostoru a zosobňovat Boží Plnost v nepřeberných dílčích formách, symbolizujících Boží nepřeberné aspekty Jednoty. Věčné bytí se tím rozdělilo na subjekt a objekt, pozorovatele a pozorování, či dění a svědka dění. Tomuto rozdělení se říká dualita, jež dává povstat a růst fraktálové struktuře vesmírů, světů, civilizací, rodových linií atd. Vše projevené je jistou mírou duality, dávající rozkvést nepředstavitelnému květu Života – Universa. A co je důležité vědět je to, že nic nemůže existovat odděleně od Boha, protože vše existující je obsaženo v Něm. A navíc vše projevené se vyskytuje na vláknu či spojnici vědomí, která vede do vyšších a vyšších úrovní, světů a realit a ústí v jediném Bodě dokonalé věčnosti a nekonečnosti Boží Plnosti.

Boha si musíme umožnit

Boha nacházíme tehdy, když se stáváme tím, po čem nejvíce toužíme. Když si dovolíme milovat, když si dovolíme hrát a tvořit krásu, umění, malovat, či tančit… Existují činnosti, které nám zprostředkovaly ty nejkrásnější životní prožitky, jež chceme zažívat věčně, a o kterých jsme doposud netušili, co znamenají. Boha prožijeme, když mysl ustoupí do pozadí a ve slastném plynutí – flow, zmizí čas i prostor a proměníme se na samotnou Lásku, Věčné bytí, Tanec Života, Vnímání přítomnosti, Jednotu celistvosti. Každý zažil alespoň pár nepatrných okamžiků této krásy sjednocení, ke kterým se celý život vrací. Hledá je skrze předměty světa, netušíce, že blaženost nespočívá v předmětech, ale ve stavu zakoušení vědomí, jež se od předmětů odpoutalo a na chvíli se osvobodilo ze zajetí formy. Ta krása, kterou hledáme, je vysoký stav vědomí pozorovatele, jež je odpoután od zjevného a odevzdal se neviditelnému Bytí. Prostoru dění, který vyplňuje Existenci a zdá se být oku ničím, ale duši je vrcholným naplněním. Hovoříme o Duchu, naplňujícím duši.
Když si to duše uvědomí do morku kostí, odevzdá všechno lpění na předmětech světa, výměnou za něco neviditelného a nehmatatelného, čím svět pohrdá a čeho je zdánlivě všude dost. Vzdá se všeho pro Lásku. Vykoupí se tím ze zajetí a útrap hmoty a získává všechnu blaženost, jež materialistům či pragmatikům a skeptikům věčně uniká. Od té doby duše hledá jen to, jak by stále byla v objetí Ducha, jež je jí vším, a dává jí svobodu uprostřed kulis materiálního divadla. Jako Maruška z pohádky, která vyměnila sůl za zlato.

Pozornost je nástroj

Koncentrace a rozptýlení pozornosti je rozdíl mezi energií, kterou máme a tou, kterou postrádáme. Kdo shromažduje spolu s Pánem, koncentruje sílu ducha uvnitř svého chrámu duše. Ekvivalentem shromažďování a rozptylování je vnitřní stav otevřenosti přítomnému okamžiku, versus úniku před tím, co přítomnost znamená. V nízkém stavu vědomí člověk nechápe, co to přítomnost znamená. Nemá ani ponětí o tom, že více než devadesát procent jeho konání je řízeno autopilotem. Většina lidí reaguje na životní situace nevědomě, či programově. Ani si neuvědomují svou svobodnou volbu, protože žijí v neustálém pocitu spěchu a vnějšího tlaku. V západní společnosti jsme si navykli utíkat před přítomným okamžikem, protože je to snazší. Nevyžaduje to příliš námahy. Bez vědomého bytí obklopí duši duch světa, jako vody oceánu.

Existuje nepřeberné množství způsobů úniku z přítomného stavu bytí. Jsou to drogy, alkohol, sex, přejídání, workoholismus, počítačové hry, společenství, společenské hry apod. Pozornost aktéra se přesouvá z nitra na povrch, či z ducha do hmoty.
Je velký rozdíl mezi koncentrací na vnější formy a koncentrací na vnitřní bytí. Kdo je stále zaměstnán vnějšími vlivy, rozptyluje. Bez ohledu na to, jak moc je v nich přítomný.

Kdo zahrnuje do přítomného okamžiku sama sebe, uvědomuje si neustále sebe v kontrastu s vnějšími okolnostmi. Perspektiva toho, kdo praktikuje zvnitřnění je prostě jiná, než u extroverta, který své vědomí rozptyluje po okolí. Existují extroverti, kteří překypují energií ve společnosti, ale „umírají“ v tichu a samotě. Jejich perspektiva je nastavena sebedestruktivně. Zatím co společnost je opěvuje za jejich zdání vitality, když jsou sami se svou duší, jsou zoufalí, nešťastní, či maniodepresivní.
Realizace přítomného okamžiku znamená být duchem sám v sobě. Koncentrovat sílu zevnitř a tím zároveň umocňovat své schopnosti vnímání, či pozornosti.

Podvědomý únik

Moc přítomného okamžiku je mocí ducha, jež naplňuje prázdnou nádobu. Pozornost koncentrovaná dovnitř, do středu bytosti, sestupující až do ledvin, je klíčová. Pozornost určuje směr plynutí energie. Koncentruje ducha v těle a tím tělo pročišťuje, prosvětluje, energetizuje. Koncentrace si žádá silnou vůli, a ochotu čelit sklonu o únik, do smyslových zážitků těla. Koncentrace je schopností odložit všechny tělesné smysly, jež si žádají svoji dávku chemických drog z vnitřní lékárny organismu. Vědomé oproštění pozornosti od těla, ji směřuje do nitra duše a naplňuje duši duchem. Nevědomé oproštění pozornosti od těla je nepřítomné snění, které rozptyluje energii po okolí. Koncentrace pozornosti umožňuje realizaci vyššího, nehmotného Já. Umožňuje spojení s vyšším Já, či jeho projev ve světě forem. Koncentrace na ducha, není křesťanským dogmatem směřujícím k zavržení těla. Typickým příkladem naivního odmítání vlastního těla je sebemrskačství či askeze, ubližující tělu, jež je scestím protože to, co odmítá, nevědomě posiluje. Cesta není tělo odmítat, ale překročit svou tělesnost. A v tomto smyslu je třeba také interpretovat biblické citáty, jako je ten následující.

Duchovní koncentrace je vyléčením drogové závislosti těla, které se stává čistou nádobou pro ducha. Tělo neustále svádí hledajícího z jeho zaměření na ducha. Žádá si svoji každodenní dávku chemických látek, na kterých se stalo závislé. Může být překvapivé, když si poctivý přístup hledajícího, žádá přiznání své vlastní závislosti na přejídání, sexualitě, násilí, či emočním vzrušení. Tělo vyvolává emoční stavy sebelítosti, sklon k hádkám, emoční propady a vzlety, a tím se dožaduje své chemické drogy. Tyto nutkavé tělesné podněty jsou skrytými démony, vysávajícími vitální energii. Denodenně svádějí člověka k návykům, jež ho odvádí od bdělé přítomnosti, a proto se realizace přítomného bytí stává pro hledajícího velmi náročná. Zprvu úplně nedosažitelná a později dosažitelná jen na krátko.
Duše se může velmi deformovat, ve snaze dosáhnout přílivu vitální energie. Například hypochondr chce být litován, aby se dočkal pozornosti zvnějšku. Jeho duše vyvolává nemoc s cílem dosáhnout jakékoliv pozornosti, protože je podvědomě přesvědčen, že vnější pozornost je pro něj jediný dosažitelný zdroj energie. Extrovert se snaží dosáhnout vnější pozornosti druhých, ze které čerpá energii, protože neumí svou pozornost obrátit do sebe a čerpat ze svého nitra. Proto je sice přítomný, ale pouze na povrchu. Na povrchu přijímá a na povrchu také utrácí svou vitální energii. Sestupu do zvnitřnění se bojí, protože jeho vnitřní démoni ho děsí smutkem, tichem, nicotou, či prázdnotou. Introvert má převažující sklon čerpat energii z nitra, ale ocitá se bez energie, pokud je vláčen svou myslí. Žije z minulosti, anebo z budoucnosti, ve které se většinu času nalézá jeho duch = jeho energie. Stává se z něj v extrému snílek, či nudný člověk s nepřítomným projevem leklé ryby.
Podvědomé programy duše, utvářejí ego – iluzorní myšlenkovou identitu ve světě forem. Ego se stává ďáblem a podvědomé programy jsou jeho démony. Mají nepřeberné podoby. Vytvářejí protipól Duchu, jež naplňuje čistou duši. Podvědomé programy jsou zautomatizované myšlenkové vzorce, děděné v rodové DNA, či získané interakcí s vnějším prostředím – duchem světa. Souhrn zděděných a získaných podvědomých programů utváří naši duši a její schopnost odrážet čisté božství je limitována strukturou těchto vzorců. Utváří pouta duše. Podvědomé vzorce znamenají zautomatizované programy. Návyky, jež přešly do podvědomí, aby nezaplňovaly operační paměť mysli. Nejsou to ovšem neživé záznamy, které by byly jen pouhým zápisem kódu. Mají svého ducha, jež je živá podstata vší existence a proto démoni ožívají skrze ducha člověka a mají moc skrze něj přemýšlet, mluvit i konat. V současné době energetické transformace, ožívají skrytí démoni v lidech, kteří ani netuší, jak byli vůbec schopni spáchat nějakou zrůdnost. Kdo si neuvědomuje své skryté démony, ten je jimi ovládán a ten si je vykrmuje. A tato doba mu je posílí. Kdo se zpřítomňuje a zaměřuje na čistý prostor ducha - vnitřního chrámu, toho současné kristovské energie výrazně popostrčí v očistě. Ve větší, či menší míře jsme všichni vězněni svým vnitřním ďáblem a jeho démony a nevíme o jejich existenci do té doby, dokud nevyvíjíme systematické úsilí o vnitřní náhled na realitu své duše. Dokud neporozumíme světu zrcadel, který nám věrohodně odráží to, kým opravdu jsme ve skrytu duše.

Jediným trvalým východiskem hledajícího, je systematická koncentrace na svého ducha. Ta způsobuje moc ducha, jež je mocí přítomného okamžiku. Mocný duch projevující se v přítomném okamžiku jako bdělost, jasnost myšlení či vnímavost, způsobuje růst úrovně vědomí. A jakýkoliv problém, jež prožívá duše, je možno odhalit pouze z vyšší úrovně vědomí, než na které vznikl. Duše se vyprošťuje tak, že bdělá mysl porozumí iluzi, jíž byla spoutána. A každým krokem k osvícení odhalujeme nějakého démona, který ztrácí svou moc, spočívající pouze v iluzi, zastírající jedinou skutečnou realitu bezpodmínečné Lásky. Tím se na cestě k osvícení odkrývají stíny a slunce vědomí svítí více a více. V té nejvyšší úrovni už žádný problém neexistuje, protože vědomí zcela odhalilo stínovou realitu podvědomých programů a tím přemáhá ďábla a jeho démony. Vymaňuje se z jejich vězení a vstupuje do království Božího – vnitřní reality duše. Reality bezpodmínečné Lásky. Duše se stává čistou jako panna ve svatebních šatech, připravená pro svého manžela – Boha. A sedmé nebe, do kterého spolu odchází, znamená sedm očištěných čaker schopných přijímat vyšší energie, pro vyšší a krásnější realitu, než je ta naše hrubo-hmotná, hustá 3D.

Koncentrace pozornosti

Duchovní koncentrace je pozornost, upřená do nitra, která v maximální možné míře, vnímá přítomné JÁ JSEM. A toho se nedosahuje pouze v klasické meditaci, ale jak semínko ducha v hledajícím postupně roste, je schopen meditativního stavu dosahovat i při jakékoliv činnosti, jíž může věnovat pouze část své pozornosti. Časem přechází vědomí hledajícího do trvalé meditace, kdy si silně uvědomuje své JÁ JSEM, ať dělá cokoliv. Vnitřní koncentrace oslabuje sílu mysli a zbavuje ji okovů nutkavého myšlení. Mysl se tak postupně stává sluhou a ne pánem. Její skryté vzorce se pročišťují a silný duch probuzeného ji dokáže zastavit. Duch osvíceného převažuje nad tělem i nad myslí. Přebírá otěže a osvobozuje postupně hledajícího od tělesné ztuhlosti, od svazujících myšlenkových vzorců a od stínové iluzorní reality ega. Vysoká úroveň vědomí odhaluje nejen podstatu vnitřních démonů, ale také podvědomé vzorce chování, kterými se snaží udržet při životě. Odhaluje návyky chování, které se staly automatickými a jsou únikem před prostým přítomným bytím, které vnáší světlo do tmy. Duchovní nadhled rozkrývá tajné chodby a vyhání krysy z jejich úkrytů. To co zůstává, je jediná existující realita – Láska.
Všímejte si, co se ve vás děje, když se snažíte jen být. Proč je vlastně tak těžké jen být? Co mě nutí, abych pořád něco dělal? Kde se vzal ten pocit provinění z nečinnosti? A proč se v samotě uchyluji k nezdravým návykům, anebo musím pořád jen zaměstnávat něčím mysl? Jednoduše proto, že démoni žadoní o svoji energetickou potravu – o energii ducha spočívající v duši a velmi se bojí vědomého porozumění, že svou energii nemusíme rozdávat žádným parazitům. Náš duch je jen náš. Je to naše životní síla a osvícený ji rozpoznává a vědomě chrání. Dává svou sílu pouze tomu, co je v souladu s Bohem = s Láskou. Čím více svého ducha koncentruje uvnitř duše, tím více roste v úrovních vědomí a tím více se stává neutrálním na poutech ďáblova světa iluze. Život má duši vyzbrojit k poznání neutěšenosti světa forem. Duše - anděl bytostně prožije, že to nejdůležitější je to nejskrytější – Bůh – Láska – Duch - Život. Jedna jediná potřebná věc. A to je to klíčové, o co jde v naší pozemské inkarnaci. Tak jednoduchý je to princip, a tak těžké je odhalit všechny vnitřní motivy duše, kterými stále uniká z bdělé pozornosti toho, co ji drží v náruči Lásky. Z bdělosti přítomného okamžiku.
Proto máme svět zrcadel, jež nás obklopuje, jako divadlo symbolů, abychom na zjevném, jež je iluzí, pochopili nezjevené, jež je Skutečností.

Ticho, nečinnost, či volný čas, je nejpříhodnější situací pro naše démony. Když utrácíme svou energii pozorností věnovanou aplikacím telefonu, sociálním sítím, televizi, počítačovým hrám, nebo například stálému sledování zpravodajství, ani netušíme, že podvědomě unikáme z přítomného okamžiku, díky nutkání těla, jež nesnese jen prosté přítomné bytí v sobě.
Prosté zažívání krásy svého božství je skryto v JÁ které je naplněno prožitkem JSEM. A to čisté bytí je Láskou a Svatostí vytěsňující egocentrický stav vnitřního ďábla. Posiluje totiž ducha a duch je Bůh, který Mojžíšovi řekl: „JSEM, KTERÝ JSEM“.
A z toho si jednoduše můžeme odvodit, že přibližovat se k Bohu, znamená usilovat o přítomné bytí, zatím co nutkavé konání, vyplňující každý okamžik, krmí - posiluje ďábla. Uvědomte si, že ďábel je naše ego a jeho démoni jsou jeho podvědomé vzorce. Bytím volíme Boha a krysím závodem světa volíme ďábla. A tato volba se odehrává v každém momentě našeho života. V okamžicích zastavení to spatříme.
Koncentrací na ducha překonáváme hlad, překonáváme bolest, překonáváme pokušení a překonáváme jakékoliv vnitřní démony. Koncentrací na ducha se stáváme bdělejší, přítomnější, výkonnější, moudřejší a energičtější. Koncentrací na ducha se scelujeme a překonáváme v sobě rozpor mezi duší a tělem. Zažívat ducha je celistvost, radost, láska, klid, moudrost a věčný život. Svět forem přináší rozpolcení v dualitě, neklid, válku, zaslepenost iluzí a smrt.

Jakin a Boaz

K danému tématu se v tomto odstavci zamyslíme nad symbolem dvou měděných sloupů, které stály před vstupem do Šalomounova chrámu ve starověkém Jeruzalémě. Sloupy byly nepřehlédnutelným architektonickým prvkem před vstupem do svatyně, ale nic nepodpíraly. Tyčily se do výšky 18 metrů před chrámem, jež byl střediskem uctívání Izraelského národa. Šlo o chrám postavený dle Božího vzoru, dle parametrů obdržených v prorockém vidění. Prvek dvou samostatných sloupů v předsíni Božího chrámu nebyl náhodný, ačkoliv z technického hlediska neměl opodstatnění. Směřoval k podstatě duality - duchovní symbolice. K dvěma základním pilířům, lemujícím cestu duše do vnitřního chrámu. O stavbě těchto sloupů, jež postavil Chiram, měditepec pracující v Boží službě, se v Bibli píše:

Jachin (hebrejsky יָכִין yakin „On/to založí“) vpravo na portiku Šalamounova chrámu, zatímco Boaz (hebrejsky בֹּעַז boʿaz on/to [je] síla") stál vlevo….(Zdroj Wikipedia)

Vyobrazení těchto dvou sloupů nacházíme i v tarotu. Velekněžka, je kartou číslo II velké arkány a ta představuje poznání vyplývající z intuice, jež se odehrává mezi dvěma samostatně stojícími sloupy před Šalomounovým chrámem v Jeruzalémě, nazvanými Jakin a Boaz. Chrám představuje duchovní realitu – Boha, či setkání s Bohem, který přebývá uvnitř nás. Sloupy před chrámem představují nejvyšší úroveň duality v podobě světa forem, jenž je protikladem světu Ducha. Dualita je zkušeností Boha, který je vším, ale v dualitě se dělí na objekt a subjekt. To Bohu – neprojevenému Jsoucnu, umožňuje zažít sebe sama z pozice vnějšího pozorovatele. Rozdělení duality je nekonečným dělením projeveného na dvě polarity. Bůh se stává oporou - Jakinem, která zažívá svou sílu - Boaz a tím si ji hlouběji uvědomuje i každé Boží dílčí Já. Ale to je pouze jeden z nepřeberných příkladů duálního rozdělení. Dualita na nižší úrovni – horizontální, existuje mezi mužstvím a ženstvím. Podobně, jako pravá ruka je ovládaná levou hemisférou mozku, představující myšlení, či logiu – mužský aspekt, zatím co levá ruka je ovládána pravou hemisférou mozku – představující emoce a abstraktní myšlení – ženský aspekt. Je to, jako když muž si uvědomuje svou duši, skrze symbol své ženy. Rozdělení dokonalého člověka na muže a ženu je rámcem poznání, jež poskytuje dualita. Úrovní poznání, které to nabízí, je nepřeberné množství. I v tomto smyslu můžeme hovořit o Jakinovi, pravém sloupu, jako o mužském aspektu – racionalitě, a Boazovi, levém sloupu jako o ženském aspektu – abstrakci.
Jachin a Boaz jsou dvěma oddělenými aspekty duality, poskytující hlubší rámec poznání duchu. Duch, který je v podobě duše uvržen mezi dva póly – mezi projevený a neprojevený svět – zažívá hlubší porozumění skrze prožitek v různých úrovních vědomí. Vstup do chrámu se nalézá mezi těmito sloupy a představuje rovnováhu a harmonii, či neutralizaci polarit. Klíčové je přijetí polarit. Duše se nejprve stává tím, co není, protože se ztotožňuje s hmotou a tím zažívá zastínění své pravé identity. To způsobuje boj, napětí, nepřijetí, či odmítání. Na cestě svého znovustvoření objevuje to, čím je a tím vystupuje ze stínu a slunce vědomí usmiřuje napětí mezi póly. Intuice je řečí ducha, která vstupuje do života člověka vnitřním hlasem v neutrálním prostoru mezi dvěma póly. Vede nás vnitřním hlasem ze hmoty do ducha, a když je cíl ducha dosažen, duch překonává hmotu a její pouta. Ačkoliv tělesné touhy stále existují, osvícený je uvádí do harmonie s duchem. Duch se stává vůdčím principem a tělo podřízeným. Tak duch vítězí nad hmotou, Bůh nad ďáblem a rytíř získává svou vysněnou lásku, vysvobozuje ji polibkem a celé zakleté království – rod je očištěn ze zakletí svazujících vzorců – karmických vazeb. Stále se opakuje jeden základní princip v nepřeberně mnoha podáních. Duchovní cesta je nalezením harmonie mezi oběma póly duality. Uprostřed těchto pólů se vstupuje do třetí energie kristovství – božství, která spojuje nebe se zemí. Této energii se říká také tachyonová. Přesahuje poznání tohoto světa a je třetím pramenem božství, vedoucí duši k božské, trojjediné identitě jejího nebeského domova.

Pozornost je život

Kde směřuje naše pozornost, tam je náš život. Náš život je naším duchem a náš duch, je naším životem. Co tedy právě upoutává moji pozornost? To je zenová otázka zastavující mysl a směřující do ducha.
Pozornost je vnímání upřené nějakým směrem. Co vnímám, či pozoruji, když vstávám, když pracuji, když mám volno a když odpočívám? Je má pozornost upřena jen na povrch věcí, nebo především na jádro, či nitro? Vidím jen symboly, znaky, či písmena a nebo dokážu vždy číst podstatu vyjádřenou mezi řádky, za symboly? Skutečná duchovnost znamená, že pozornost hledajícího je vždy upřena nejprve do ducha, který vykresluje paralelní a podstatnější rovinu děje. Vždy je její proud nasměrován do vnitřního chrámu a to tvoří silný pilíř bytí osvíceného. Ačkoliv částí svého vědomí existujeme i na povrchu, pokud naše bytí stojí na pilíři ducha, máme nadbytek energie i pozornosti, která je potřeba ke zvládání povrchních záležitostí 3D reality. Osvícený je pozorovatelem povrchního světa a účastníkem světa duchovního. Jakožto svědek dění není emočně připoután k povrchu. Jeho energie není rozptylována emočními bouřemi, ale je koncentrována v nehybném a bezčasovém bytí. Osvícený tím realitu 3D matrixu překračuje a své vnímání rozšiřuje o další a podstatnější dimenzi. A z toho vyplývá, že osvícený je řízený intuicí. Věděním, jež překračuje logiku. Dívá se za zrcadlo a objevuje Alenčinu říši divů. Třináctou komnatu, z které povstal svět projevených forem.
Zatím co neprobuzený člověk, hledící do hmoty, vidí pouze svět forem, řízený Newtonovými zákony a odehrávající se v lineárním proudu času. Ale to podstatné nevidí, nevnímá, či bagatelizuje. Probuzení znamená, uvědomovat si, že vše zjevné povstává z kvantových zákonitostí ducha, kde neexistuje ani čas ani oddělení. Osvícení znamená, naučit se nejen jinak uvažovat, ale především být vedený vyšším principem, skrytou pravdou. Znamená to být veden duchem, žít ve stálé meditaci a být odpoután od lpění na povrchu. Znamená to být realizovaným člověkem, stát se dokonalým, stát se „nadčlověkem“, stát se Kristem a vstoupit v nitru do nebeského království ducha. V tomto kontextu si musíme interpretovat biblické výroky, jako je ten níže citovaný, abychom se oprostili od zkreslujících dogmat církví, které drží své ovečky v naivitě a slova apoštolů používají ke vzbuzování viny, vykreslování hněvivého Boha a k dosahování podřízenosti řadových členů.
Boží hněv je náš vlastní, vnitřní konflikt mezi egem a bezpodmínečnou Láskou, kterou je Bůh. Ten konflikt je disharmonie, jež neumožňuje Bohu, aby v nás působil a temnotu ega nám zrcadlí zákon přitažlivosti na životních odezvách. Boží milosti dosahujeme svým vlastním propuštěním egoické identity stínu. Tato duchovní koncetrace způsobuje, že Bůh může do našeho srdce jako Slunce. Zmocní se duše, jako milenec a povznáší nás - vzkřísí v nás život a uvádí nás tím do království Lásky svého Syna, skrze jehož ducha dosahujeme osvobození.

Meditativní soustředění

Kdo věnuje dostatek pozornosti tomu, co se v něm každodenně odehrává, zaměřuje se na ducha. Hluboko uvnitř duše se rodí intuitivní poznání, které si uvědomíme setrváním v meditativním klidu, ať už se na povrchu děje cokoliv. Kdo se nenechá příliš rozptýlit napětím mezi polaritami, ten dovoluje duchu, aby polarity smířil svou silou. Vysoká úroveň vědomí, převyšující úroveň, na které konflikt vzniká, přináší řešení. Prvním produktem je intuitivní porozumění, jež znásobuje klid. Druhá stránka tohoto stavu je vysoká úroveň vnitřní vibrace, která se stává příčinou opravdového řešení. Řešení, jež může znamenat, že se situace přinášející neklid, vyřeší sama. A co se nevyřeší samo, je smířeno porozuměním a vnuknutím řešení. V meditativním pohroužení do svého vnitřního chrámu se stáváme klidem, láskou, pokojem i moudrostí. A díky tomuto vyzařování se následně v realitě manifestuje vše, co přináší klid, lásku, pokoj i moudrost. Jsme sami příčinou řešení jakéhokoliv problému, když porozumíme iluzi, která vyvolala problém. Jediným řešením je stát se samotnou vrcholnou harmonií, aby se vše kolem nás harmonizovalo v Lásce – vrcholné míře harmonie. Tento princip popisoval Ježíš Kristus ve známém podobenství.

Síla víry

Víra v Ježíšově podání v žádném případě neznamenala projektování pozornosti do budoucnosti, jak si to tradiční křesťané interpretují. Živá víra není jen pouhé trpělivé očekávání spásy přicházející zvenčí, někdy v budoucnosti… Živá víra znamená především porozumění vesmírnému principu zákona přitažlivosti, který říká, že se každému děje právě to, čím se stává v přítomném okamžiku. Velmi silný duch, jaký byl ten Ježíšův, dokázal činit okamžité zázraky, léčení nemocí, či chození po vodě. Avšak i člověk s mnohem nižší úrovní vědomí, aktivně mění svůj život v souvislosti s aktivní změnou své přítomné energie. Vše co nám přichází do života, za zkušenosti, lidi, situace a děje, je produktem naší vnitřní energie. To co se nám děje je tím, čím jsme se právě stali na vibrační úrovni duše. V přítomném okamžiku vše okamžitě měníme. Pokud chceme cokoliv ve svém životě změnit, musíme především věřit v neomylný zákon přitažlivosti, který působí na bezčasové úrovni. To znamená, že okamžitá vnitřní změna znamená okamžitou změnu příčiny všeho dění v našem životě. Bůh znamená absolutní spravedlnost a věřit v Něj znamená věřit v absolutní dokonalost zákona příčiny a následku.
Avšak velmi často se víra mnohých hroutí, když přes svou vrcholnou snahu stále vidí neúspěch, či nepomíjení neutěšené situace. A k tomu velmi pomáhá pravidelné meditativní zvnitřnění, které silou ducha přináší porozumění, že:

- Žijeme v nízké vibrační hustotě 3D reality, kde se vše děje pomalu, jako by kapr plaval v medu

- Některé události nezměníme, protože jsou plánem naší duše, jež jsme si sami zvolili a svou vůlí měníme pouze způsob, jakým danou zkouškou projdeme. Čím vnímavěji reagujeme na zkoušky, tím lehčí bude jejich průběh

- Narodili jsme se do situace limitované osudovou konstelací – energií data našeho narození

- Limitují nás rozdílné vzorce karmické zátěže rodiny duší, jež máme vryté v naší DNA

- Život je školou i zkouškou zároveň. Na mnoha životních pádech na dno, budeme průběžně i vyzkoušeni ohledně kvality své víry

- Mnohé z našich okolností nezměníme a mnohé modlitby nebudou vyslyšeny proto, že dostáváme jen to, co nám bylo v tomto životě určeno

Čím většího zklidnění a pohroužení do ducha dosáhneme v meditaci či modlitbě, tím více porozumíme. Pohroužení do ducha je zaléváním zárodku ducha, který roste jako strom života, pokud je pravidelně zaléván pozorností nasměrovanou do vnitřního chrámu duše.
Každý kdo nejprve odpustí druhým, a usmíří se nejprve se svými protivníky, ten proměňuje sama sebe na úrovni příčiny dění. Bůh nepotřebuje naše modlitby a odpuštění, ale především my je potřebujeme, abychom se očistili sami před sebou. Je to jako bychom se vykoupali a vyprali své oděvy, abychom mohli se ctí vstoupit do svého vnitřního chrámu a být přijati. Bůh je totiž tím nejvnitřnějším soudem uvnitř nás samých, kterému se vystavujeme. Očistíte-li se důkladně sami před sebou, jste čistí i před Bohem. Každý totiž intuitivně ví, co je správné, čisté a svaté, když se podrobí tomu nejupřímnějšímu zpytování sebe sama. Mnozí si ovšem natolik navykli žít ve falši, že je k vnitřní pravdě přivede jen ta nejchladnější životní sprcha, která z nich jejich faleš – masku ega - dokonale strhne. A pokud si říkáte co je s těmi, kdo celý život ubližují druhým a necítí žádné výčitky svědomí, tak věřte, že ti jsou ponecháni svému vlastnímu omylu, aby tu zosobňovali protipól Lásky. Mnozí dospěli k takové duševní zatvrzelosti, že žijí zcela mimo vliv své duše. Prokazatelně se jim velmi daří v materiální úrovni 3D reality a svou duši vězní jako rukojmí. Všechny životní zkoušky pokořující hříšníka, vycházejí v jejich případě naprázdno a tak dovršují své hříchy k dokonalosti. Ale nikdo nikdy neunikne následkům svých činů. Ti co jsou první v této 3D realitě Hádovy říše, ti jsou poslední vzhledem k Božímu království. Jak budou zděšení, když po své smrti, ve věčné realitě ducha uzří Pravdu, kterou již nebudou moci změnit? Když mohli na Zemi prokázat, kým opravdu jsou, ukázalo se, že okrádali chudáky, zrazovali přátele, zapírali pravdu, radovali se z neštěstí druhých, či žili jako vrcholní sobci a snobi. A dělali to tak po mnoho životů. Ježíš popsal stav jejich vlastního prožívání viny a následků svých činů v nebeské říši ducha, jako pekelný oheň a neuhasitelnou žízeň.
I oni pouze sami sebe konfrontují s neomylným zákonem příčiny a následku. Bůh je dokonalost, Láska a harmonie. A každý zatvrzelý hříšník konfrontuje sám sebe s dokonalou spravedlností vesmírného Boha Lásky. Uvnitř Něj se vše děje. Bůh nikdy nikoho nemučí, ani netrestá. To každá duše se sama vytrestá, když se dokonale vystaví zrcadlení toho, jak se sama zdeformovala. Pociťuje na sobě přesně to, co sama dělala ostatním. Naslouchejte dokonalé spravedlnosti, kterou hlásá vaše svědomí, a jednejte podle hlasu své intuice, abyste pochopili. To jsou duchovní nástroje, které máme k dispozici v této matrixové reality show. Ta podprahová nápověda, ten tichý hlas duše, to vnuknutí je tím co způsobuje, že víme, pokud se ztišíme. Stačí zpomalit, stačí být pravdivý k sobě, stačí se pohroužit a stačí očistit své svědomí, dokud máme možnost prokázat, kým opravdu jsme v realitě zapomnění na náš nebeský původ.

Kdo nevěnoval pozornost ani svatým textům, ani svému svědomí a ani intuici za života na Zemi, ten nemůže uniknout odezvě kterou to má po smrti, v říši ducha. Nemůže z ničeho nic překročit vibrační kvantovou bariéru, která dělí čisté od nečistých. Nikdo se nedostane z pekla své vlastní energie, dokud nesplatí do posledního haléře své duchovní dluhy. Až teprve skrze prožité utrpení, dochází k niterným změnám na kvantové úrovni ducha. V žádném případě to není o trestajícím Bohu, ale o dokonalých fyzikálních zákonech Jednoty Universa, které drží pohromadě všechny světy a všechny vesmíry, které Bůh stvořil. Každý se dostává přirozeně do míst, kde působí energie, kterou sám vyzařuje.

Poslední soud

Lidstvo právě skládá svou maturitu ve dni posledního soudu. Neprobuzené duše jsou na všech, nám viditelných i neviditelných rovinách žití, ve stavu mrtvých. Jsou znova a znova podrobovány reinkarnačnímu procesu zrození a umírání v 3D realitě, aby po stovky životů prošly všemi myslitelnými i nemyslitelnými zkouškami kvality své duše. Dokud jejich evoluce duše nevydá své plody a nezačnou věnovat pozornost podstatě všeho Života. Dokud nepochopí, že to hlavní a jediné, co má smysl a trvalou existenci, je Láska a Láska je Bůh. Zatím co svět forem hmoty je prachem a v prach se obrátí. Duše, která se probudí a vydá se cestou Lásky, se osvobodí z pout a dosáhne mystické smrti – umře tomuto světa a dojde k znovuzrození.

Poslední kosmický věk, trvající asi 25 920 let právě končí. Sluneční soustava zakončuje svůj nadřazený rotační cyklus vůči rovině nebeské ekliptiky a posouvá se do nové spirály vývoje, kde již bude nižší hustota reality, vyšší duchovnost, ve které se Pravda nedá již tajit. Jde o rovinu, která je blíže Bohu a která zahajuje vzestupný proces. Kristus přichází s nebeskými oblaky, to znamená s energií skrytou v neviditelném prostoru. Dělení na ovce a kozly znamená, že tato energie přirozeně rozetne nejniternější podstatu každého z nás a odkrývá to, co bylo dlouho skryté. Zlaté klasy pšenice zrají a začínají být rozlišitelné od plevele. Kdo je dobrý ve své duši, bude ještě lepším, a kdo je zlý, bude ještě horším. Jen si všimněte, že vznikají nové spirituální skupiny na jedné straně a na druhé straně se v některých lidech probouzí nevídané zlo. Situace zraje k poslednímu soudu tak, že nastává období, kdy se vyspělé duše probudí do reality Božích Dětí, což znamená, že jsou Kristem vzati do svého vnitřního nebe, jež přebývá v chrámu jejich duše. Rozeznívají vibrace svých vnitřních čaker do sedmé vibrační úrovně a tím se sjednocují se svým Pánem, jež je zosobněním i projevem této vibrace najednou. Nebeské duše vibrují spolu s Pánem ve vibraci, jež se podobá jedinečné písni, kterou nezná nikdo jiný, než oni. Jejich píseň je oktáva harmonické rezonance sedmi hlavních čaker duše. Pozemské duše následují jejich cestu a učí se od nich principům Božího království – zákonům Universa. Pánovy ovce slyší hlas svého pastýře, následují Ho a ocitají se seřazeni v duchu před Božím trůnem.
Zatím co kozli bojují a zuří v pozemských bitvách, demonstracích a materiálním děsu armagedonu. Den soudu pro ně znamená nesmírnou hořkost a vnitřní peklo, ve kterém se setkávají s následky energie, kterou sami rozsévali. Obrazně se bijí v zármutku do prsou… Na jaře roku 2024 to již bude velmi viditelné a drama dění na této planetě nenechá nikoho na pochybách.

Kde je tvá pozornost?

A o čem vlastně je ten poslední soud vzhledem k tématu tohoto článku? No přece o tom, čím se v této době zabýváme. Co je naší pevností a útočištěm? Je naše pozornost v duchu, anebo je ze strachu upřená na politiku, hrozby zdražování, války, demonstrace, či paralýzu stresujících okolností? Necháváme se unášet a řídit tělem a jeho touhami, nebo spočíváme v duchu a ten překonává naši zvířeckost?
Dovolme si nechat být vše, co nejsme schopni vyřešit. Dovolme si spočívat v harmonické pozitivní rezonanci v každém příhodném momentě svého života. Zavírejme se do vnitřních místností chrámu naší duše, kdykoliv to bude jen trochu možné, protože jsme sami tím Božím chrámem. Prožijme očištění v modlitbě a v meditativním zvnitřnění a odpoutejme svou pozornost od hluku šílené západní civilizace, jak jen umíme. Bůh i andělé jsou připraveni nás posílit a vést nás skrze intuitivní vnuknutí, skrze znamení a skrze duchovní nástroje této doby. Kdo se zastaví a ztiší a kdo se očistí, ocitne se ve věčném přítomném okamžiku a nemine ho záchrana. Rozpozná ji a přijme stále nabízenou pomocnou ruku Boží. Najednou si povšimne znamení na každém kroku, uvidí, jak pracuje zákon Jednoty, a bude žasnout nad každodenními zázraky, jež najednou, jako by se prodraly z mlhy do viditelného spektra našeho uvědomění. Vše se děje výhradně pro naše nejvyšší dobro, ať už se nám to jeví momentálně jakkoliv. Nechme se vést Bohem, i když máme dojem, že je proti nám. Všechno zlé má svůj hluboký transformační význam. Kdo se odevzdá Bohu, odevzdává se vysoké úrovni vědomí, pro kterou neexistuje žádný problém, žádné zlo ani žádná iluze.